V posledních letech přiměly migrační tlaky, hrozba terorismu a regionální konflikty členy schengenského prostoru k častějšímu znovuzavádění hraničních kontrol.
40 let po svém vzniku se schengenský prostor rozrostl do největší zóny volného pohybu na světě, zahrnující 29 zemí a více než 450 milionů obyvatel.
V Bruselu je Schengen označován za jeden z největších evropských úspěchů. Ztělesňuje vizi moderní Evropy, formované po druhé světové válce a studené válce, kde nepředstavuje jen symbol mobility, ale i základní prvek evropské integrace a identity.
Schengen však v posledních letech čelí stále většímu tlaku, protože národní vlády napříč kontinentem znovu zavádějí vnitřní hraniční kontroly – nejen v reakci na dlouhodobé obavy z nelegální migrace a bezpečnostních hrozeb, ale také kvůli novým geopolitickým tlakům spojeným s válkou Ruska proti Ukrajině.
Tato situace vyvolává otázky o trvanlivosti jednoho z klíčových projektů bloku a o tom, zda obstojí tváří v tvář problémům 21. století.
Odborníci tvrdí, že vize, na níž byl Schengen založen, odrážela Evropu zcela odlišnou od té dnešní – Evropu, která si nemohla představit napětí, jakému systém nyní čelí.
„Zcela jiný svět“
Dne 14. června 1985 podepsaly Belgie, Francie, Německo, Lucembursko a Nizozemsko Schengenskou dohodu – pojmenovanou podle lucemburské vesnice, kde byla uzavřena. Dohoda položila základ pro zrušení vnitřních hraničních kontrol a umožnila volný pohyb osob, zboží a služeb.
„Před 40 lety to byl úplně jiný svět,“ řekl deníku Epoch Times Richard Schenk, výzkumný pracovník think-tanku MCC Brussels.
Podle něj, když schengenský prostor tvořilo jen několik zemí, nebylo potřeba střežit žádné vnější hranice kromě železné opony – což byla sama o sobě velmi silně chráněná hranice – a neexistovaly ani takové proudy migrantů a žadatelů o azyl, jaké kontinent začal zažívat v uplynulé dekádě.
Schenk podotýká, že tehdejší myšlení vycházelo z předpokladu, že „na vnější hranici byla velmi silná obrana a pak bylo možné zrušit hraniční kontroly mezi členskými státy“. Dodává však, že s rozšířením a změnami ve světě je tento model „dnes naprosto zastaralý“.
Výzkumník připomněl rok 2015 – vrchol evropské migrační krize, kdy po moři dorazilo více než milion žadatelů o azyl a migrantů – jako okamžik, kdy si mnozí uvědomili, že vnější hranice EU byly „prakticky neexistující“.
„Nový standard“
Podle Jolanty Szymanské, vedoucí programu pro Evropskou unii v Polském institutu mezinárodních záležitostí (PISM), byl před 40 lety „schengenský projekt velmi idealistický a z velké části nepřipravený na krize, které měly přijít“.
„To vyvolalo ad hoc reformy systému, které – podle mého názoru – stále nezajišťují odolnost systému vůči budoucím krizím,“ uvedla Szymanská.
Zóna dnes zahrnuje 25 z 27 členských států Evropské unie a všechny členy Evropského sdružení volného obchodu (Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko).
Schengenský hraniční kodex umožňuje členům dočasně znovu zavést vnitřní hraniční kontroly – tedy vlastní národní hranice – v případě „vážné hrozby pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost“.
Podle Evropské komise, výkonného orgánu EU, by znovuzavedení hranic mělo být použito pouze jako krajní opatření a jen ve výjimečných případech.
Komise může k opětovnému zavedení vydat stanovisko, ale nemůže jej vetovat, rozhodnutí zůstává výsadou členského státu.
Ačkoli má toto ustanovení dočasný charakter, Szymanská konstatuje, že tyto hraniční kontroly „se po migrační krizi roku 2015 staly v Schengenu již novým standardem“.
V současnosti 11 zemí – více než třetina členů Schengenu – oznámilo dočasné znovuzavedení hraničních kontrol.
Výzkumnice z PISM doplnila, že mnoho těchto zemí vydává tato oznámení „už mnoho let“.
„Vnitřní kontroly brání fungování oblasti, ale protože členské státy upřednostňují bezpečnost (což je do určité míry pochopitelné, zejména v éře rostoucích hybridních hrozeb), nic nenasvědčuje tomu, že by se tento trend měl obrátit,“ míní Szymanská.
Schenk upozorňuje, že i když některé země obnoví své národní hranice, jde o „bídný stín“ někdejších skutečných hraničních kontrol, které existovaly před Schengenem.
Podotýká, že v jeho rodném Německu jsou kontroly jen na vybraných místech, například na hlavních silnicích, které lze obejít.
„Stále chytí mnoho migrantů, což jen naznačuje rozsah problému – kolik lidí překračuje hranice, aniž by je policie vůbec zachytila,“ doplňuje.
Výzkumník MCC Brussels říká, že „pokud se chcete vyhnout hraniční kontrole, stále je můžete poměrně snadno obejít. Spíše jde o to, že se tím zvyšuje cena, kterou musíte zaplatit převaděčům. Není to už tak snadné, ale stále velmi snadno proveditelné“.
Jedinečné výzvy Polska
Několik zemí, včetně Německa, které znovu zavedly hraniční kontroly, jako důvod uvádí trvalý tlak nelegální migrace.
Itálie a Slovinsko poukazují na riziko, že teroristé pronikají do proudů migrantů, zatímco Slovinsko zároveň varuje před hrozbami organizovaného zločinu, například pašováním zbraní a lidí.
Německo, Rakousko a Nizozemsko upozorňují na tlak na jejich azylové systémy a kapacitu přijímacích zařízení.
V posledních letech se však objevila nová výzva – nikoli z jižních migračních tras, ale z východu.
Německo, Rakousko a Norsko upozornily na bezpečnostní rizika spojená s válkou Ruska proti Ukrajině, včetně možných sabotáží, což odůvodňuje uzavření hranic.
Polsko, ležící na východní hranici Schengenu, zavedlo omezení s Litvou a jako důvod uvedlo „pašování migrantů“ z Běloruska.
Od roku 2021 evropské státy obviňují Bělorusko, blízkého spojence Ruska, z toho, že využívá migraci jako zbraň – tím, že letecky dopravuje lidi z některých zemí, například z Iráku, a nutí je směrem k hranicím EU s cílem destabilizovat blok.
Evropští lídři to nazývají „hybridním útokem“, zatímco Minsk obvinění odmítá.
Bartosz Grodecki, odborník na bezpečnost a zahraniční politiku z polského think-tanku Sobieski Institute, sdělil Epoch Times, že v posledních letech Polsko čelilo na své hranici dvěma „zcela odlišným“ krizím.
Jednou byla podle Grodeckého „hybridní hrozba“ přicházející z Běloruska a druhou „masivní příliv [uprchlíků] z Ukrajiny“.
Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) je v Polsku v rámci dočasné ochrany registrováno více než 992 tisíc ukrajinských uprchlíků.
Dopad na vztahy
Grodecki se rovněž zmínil o dopadu vnitřních kontrol na Evropany, kteří si po letech volného pohybu nyní musejí zvykat na hraniční kontroly a s nimi spojené problémy, včetně čekání na hraničních přechodech.
„Tyto kontroly jsou v podstatě trvalé,“ poznamenává. „Rozsáhlé znovuzavedení hraničních kontrol v podstatě podkopává samotnou myšlenku, na níž je Schengen založen, protože Schengen vznikl k posílení volného pohybu – a ten je pak narušován.“
Polsko také zavedlo hraniční kontroly s Německem, které obnovilo hranice se všemi devíti svými sousedy, s nimiž sdílí pozemní hranice.
Když Německo v září 2024 poprvé oznámilo plány na zavedení národních hranic v boji proti nelegální migraci, Polsko tento krok kritizovalo.
Polský premiér Donald Tusk tehdy uvedl, že Polsko nepotřebuje přísnější kontroly na své západní hranici s Německem, ale větší zapojení Berlína a dalších členů EU při zajištění východní hranice.
Szymanská dodává, že zavedení vnitřních kontrol v rámci Schengenu „rozhodně neusnadňuje spolupráci mezi státy v otázkách migrace“.
„Co je horší, vysílá to negativní signál mimo EU. Ukazuje to, že v případě rostoucího migračního tlaku se místo spolupráce začínáme hádat. To může povzbudit ty, kdo migraci zneužívají, aby do EU posílali ještě více lidí,“ kontatuje.
Schengen po 40 letech
Evropská komise označuje Schengen za „největší oblast svobody a bezpečnosti na světě“ a konstatuje, že zásadně změnil způsob, jakým Evropané žijí, pracují a cestují po kontinentu.
Tvrdí také, že činí evropské občany bezpečnějšími. Bez trvalých vnitřních hranic mohou snáze spolupracovat úřady z různých zemí, což podle komise představuje „obrovskou výhodu v boji proti terorismu a závažné organizované trestné činnosti, včetně obchodování s lidmi a nelegální migrace“.
Ve své zprávě k 40. výročí komise zdůraznila, že Schengen nadále přináší výhody a zůstává ústředním prvkem vnitřního trhu a volného pohybu.
Současně uznala nelegální migraci jako problém pro členské státy, včetně „taktik využívání migrace pro politické účely“.
Komise připomněla, že díky „zesílenému úsilí EU“ došlo k výraznému snížení počtu nelegálních přechodů hranic.
Lednové údaje agentury EU pro pohraniční a pobřežní stráž Frontex ukázaly, že v roce 2024 bylo do bloku zaznamenáno 239 tisíc nelegálních vstupů – což představuje pokles o 38 procent oproti předchozímu roku a nejnižší úroveň od roku 2021.
Zpráva rovněž zmínila, že blok přijal opatření k zajištění své vnější hranice, včetně zvýšení financování pro příhraniční země na posílení dozorové infrastruktury a kapacit.
Účinná návratová opatření podle ní „patří mezi nejvíce udržitelné nástroje pro ochranu prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti bez vnitřních hranic“ s tím, že komise navrhla nový právní rámec pro návraty.
Deník Epoch Times požádal Evropskou komisi o vyjádření, ale do doby vydání článku nedostal odpověď.
–ete–
