Komentář
Politický, vládní a společenský kolaps v Čínské lidové republice (ČLR) zřejmě začíná.
Výsledkem by mohla být Čína řízená upravenou Komunistickou stranou Číny (KS Číny), Čína bez KS Číny nebo „mnoho Čín“, pokud by se země rozpadla na válčící frakce a samostatné státy.
To se odehrává ve stínu jiné skutečnosti: části čínské společnosti pokračují v technologickém pokroku.
Když se v roce 1917 zhroutila carská říše v Rusku, byla to společnost, která byla částečně nespokojená a trpící, ale zároveň v některých oblastech ekonomického a průmyslového rozvoje patřila k nejpokročilejším na světě. První světová válka se stala katalyzátorem konečného zhroucení carské vlády. Tento pád sotva odpovídal revoluci, za jakou byl později vydáván.
Kolaps často spojuje protichůdné prvky – významný růst a naději spolu s frustrací určitých vrstev společnosti a paralyzující nehybností vládních struktur. Obvykle přichází v době, kdy se naděje rozvinou, ale zůstanou nenaplněné nebo jsou naplňovány příliš pomalu.
Konečné spouštěče mohou být závažné nebo i zdánlivě banální.
Na konci září se za nevýraznou a tajemnou fasádou komplexu Zhongnanhai, sídla vedení KS Číny vedle Zakázaného města v Pekingu, odehrává zásadní, skrytě násilná fáze mocenského boje. Křehkost výzev vůči vůdci Si Ťin-pchingovi odráží obavy všech zúčastněných frakcí. Každá z nich ví, že osobní přežití musí být vyváženo přežitím celého systému KS Číny a Lidové osvobozenecké armády (LOA).
V rámci stranické elity i rodin funkcionářů dochází k úmrtím a „zmizením“. Posledním spouštěčem byla údajná vražda mladého herce Yu Menglonga 11. září v Pekingu. Bezprecedentní utajení události údajně nařídil vysoký stranický činitel Cai Qi – první tajemník sekretariátu KS Číny, pátý člen stálého výboru politbyra a ředitel všeobecné kanceláře KS Číny, de facto šéf kanceláře Si Ťin-pchinga. Tento pokus o utajení dále vyhrotil mocenský boj a vyvolal veřejné pobouření.
Mnohé události již působily jako katalyzátory vnitřního zápasu – ale může být právě tato tím rozhodujícím spouštěčem?
Na ulicích mezitím probíhá další boj o přežití: nezaměstnanost, hlad, deziluze a hněv vyvolávají každodenní protesty a rabování napříč pevninskou Čínou. Rozsáhlé ztráty na civilních životech už nelze skrývat – tzv. zmizení dosáhla statisticky významné úrovně.
Jednotky armády začaly zaujímat pozice ve prospěch či proti klíčovým frakcím strany a demonstrují sílu v městech kolem Pekingu. Krátkodobou otázkou není, zda armáda dokáže potlačit obyvatelstvo (to dokáže), ale zda se jednotlivé vojenské a bezpečnostní složky neobrátí jedna proti druhé.
Jde o klíčový okamžik v boji o vedení strany a tím i ČLR – tedy o kontrolu nad obyvatelstvem a územím pevninské Číny. Tento boj téměř jistě povede k úplnému odstranění Si Ťin-pchinga z moci. Za poslední rok byl stále více izolován a odstaven od rozhodování.
To si nyní uvědomují analytici po celém světě, ale proces ještě neskončil. Pád či ponížení Siho by se mělo projevit v říjnu, otázkou však zůstává, zda strana jako celek dokáže dlouhodobě přežít. Již v roce 2007 byly patrné známky, že do roku 2025 je kolaps pravděpodobný.
Na konci září, před plánovaným čtvrtým plénem 20. sjezdu strany, se Si a jeho zbývající loajalisté snažili zachránit. Pokud se jim podaří získat podporu části armády, výsledek může být krvavý a stále ohrozit konečný osud KS Číny.
Národní kolaps nikdy neprobíhá hladce ani zcela racionálně. Vždy mu předchází dlouhá historie bolestného, postupného úpadku, dokud se závěrečné kroky neobjeví zdánlivě z temnoty. Nakonec přichází náhle – ať už v podobě výbuchu revoluce, zhroucení vedení nebo vnějšího či vnitřního vojenského zásahu.
Rozpad Sovětského svazu v letech 1990 až 1991 zpětně vykazoval všechny známky systémového tříštění, které nyní v posledních desetiletích pozorujeme v Číně. Stejně jako takzvaná ruská revoluce v roce 1917 přišel i tento kolaps v době, kdy byla zmírněna přísná kultura sovětských čistek a reformy perestrojky a glasnosti vzbuzovaly v sovětských občanech optimismus.
Podobně i francouzská revoluce na konci 18. století (1789–1799), včetně Bonapartova převratu z 9. listopadu 1799, vedla ke vzniku Prvního francouzského císařství 18. května 1804 a nesla v sobě hluboké rozpory, které vyvolaly frakční boje a reakce v ulicích.
Stane se generál Zhang Youxia, současný rozhodčí moci v Pekingu, novým Napoleonem Bonapartem?
Nic nenasvědčuje tomu, že by konec komunistické vlády v Číně měl být méně chaotický než velké kolapsy vlád posledních staletí, včetně íránské „revoluce“. Je důležité zdůraznit, že tyto události byly jen zřídka revolucemi v klasickém, dynamickém smyslu. Nejčastěji šlo o důsledek paralýzy vlád, které nedokázaly přizpůsobit své řízení měnícím se okolnostem.
V Čínské lidové republice by pád Si Ťin-pchingovy vlády mohl – jak strana doufá – být součástí hladkého přechodu k novému komunistickému (ve skutečnosti spíše pseudokomunistickému) vůdci, což by umožnilo ještě klidnější předání moci, než jaké proběhlo při přechodu ze Sovětského svazu na Ruskou federaci v letech 1990 až 1991. To však nelze zaručit. Na rozdíl od vlády v Sovětském svazu je pozdní etapa Siho řízení Číny poznamenána masovým hladomorem, bezdomovectvím a nezaměstnaností, které nemusí být zvládnutelné.
Na vlády a obchodníky po celém světě byl vyvíjen silný tlak, aby vývoj změn v řízení Číny nebo KS Číny ignorovali nebo racionalizovali. Z tohoto důvodu se mezinárodně téměř nepřipravuje na možný kolaps čínské vlády a ekonomiky. To znamená, že hospodářské plány a bezpečnostní analýzy, pokud vůbec s ČLR počítají, jsou zastaralé a nedokážou zohlednit dlouhodobé scénáře. Ty mohou zahrnovat chaos vycházející z Číny, nepředvídatelné kroky Pekingu během otřesů a důsledky pro období „po Číně“.
Koncem září se zdálo, že scéna je připravena pro generála Youxia, místopředsedu Ústřední vojenské komise, aby sehrál klíčovou roli při zajištění a stabilizaci odstranění Siho z moci. Existují však náznaky možných oblastí neshod uvnitř Lidové osvobozenecké armády, což by mohlo narušit klidný přechod.
Pokud by k tomu došlo, mohla by vzniknout příležitost k pokusu o vojenský útok na Čínskou republiku (oficiální název Taiwanu). Takový útok by však byl pro Čínu mimořádně problematický – i s plnými zdroji Lidové osvobozenecké armády. Samozřejmě by způsobil také obrovské škody Taiwanu a ohrozil by přístup Západu k tamnímu polovodičovému průmyslu.
Pokusy frakcí vystupujících proti Si Ťin-pchingovi obnovit ekonomickou stabilitu pevninské Číny ukazují, že téměř všechny se hlásí k „pragmatismu“ bývalého vůdce čínské komunistické strany Teng Siao-pchinga. To však může být nedostatečné pro rychlou obnovu čínské společnosti, pokud nebude uznáno, že tržní ekonomika musí být řízena trhem, nikoli objemem výroby.
Teng a jeho nástupci věřili, že hospodářský úspěch je poháněn průmyslovou kapacitou a objemem produkce. Tato víra vedla k masivní nadprodukci a ke krachu obchodních i průmyslových podniků, stejně jako k napětí na světových trzích, které nesly břemeno čínského „dumpingu“ zboží za ceny pod komerčně udržitelnou úrovní.
Zjevná skutečnost, že se v Pekingu neprobírá vytvoření stabilní tržní ekonomiky, naznačuje, že případné oživení Číny – pokud k němu má dojít ve střednědobém horizontu (například během příští dekády) – bude pomalé a nejisté. Pokud tomu tak bude, vnitřní nepokoje se mohou (a téměř jistě budou) stupňovat, doprovázené masovým odchodem obyvatelstva.
Výrok francouzského krále Ludvíka XV. krátce před revolucí – „Après moi, le déluge“ („Po mně potopa“) – bývá vykládán jako projev nihilismu a lhostejnosti, naznačující, že král byl netečný k osudu svého státu po své smrti. Ve skutečnosti by měl být chápán opačně. Stejnou větu by mohl pronést i Si: po mně přijde potopa, po mně zavládne chaos. Si, podobně jako Ludvík XV., byl architektem vlastního pádu, avšak bylo by nerozumné se domnívat, že mu nezáleží na tom, co se s jeho zemí stane po jeho pádu.
Oba byli v jistém smyslu „pravověrní“ – věřili svému poslání. A to se dnes odráží v realitě boje frakcí, které se v Číně snaží udržet nebo získat moc.
Vyjádřené názory představují stanovisko autora a nemusí odrážet názory Epoch Times.
–ete–
