Švýcarští emigranti přinesli tuto vokální techniku do zakládajících amerických kolonií.
Když Evropané v 18. století vyplouvali do Severní Ameriky, přiváželi s sebou řadu hudebních nástrojů, včetně fléten, houslí a cembal. Jeden „nástroj“ však nevyžadoval žádné zvláštní balení – lidský hlas. Mnozí z prvních amerických osadníků si s sebou přinesli tradici jódlování. Ve Švýcarsku sloužilo jako prostředek komunikace, v Novém světě se však s proměnou kolonií v novou zemi postupně proměnilo v uměleckou formu.
Spojené státy dnes mají vlastní živou jódlařskou tradici. Ta by však nebyla možná bez místa, které hudební publicista Bart Plantenga nazval „duchovním centrem jódlování“.
Dlouhá, oceány překračující historie jódlování začíná u švýcarských mlékařů.
Od pastvin k zakládajícím koloniím
Jódlování – tedy schopnost rychle střídat hlas mezi vysokým falzetem a hlubšími hrudními tóny za účelem vytvoření melodie nebo formy komunikace – lze vysledovat až do Švýcarska. Právě tam byl první zaznamenaný výskyt této vokální techniky doložen roku 1545 badatelem Alfredem Toblerem v knize Jódlování a jódlařská píseň.
Mlékaři v alpských oblastech země jódlováním komunikovali s ostatními pastevci napříč rozsáhlým a hornatým územím a zároveň jím sháněli svá stáda krav a dobytka.
Tyto hlasové signály však nesloužily pouze k přesunům zvířat. Někdy farmáři jódlovali tiše, v podobě ukolébavky, aby dobytek uklidnili během bouří.
Americké kolonie zaznamenaly v 18. století výrazný příliv švýcarských mlékařů, a to kvůli hospodářským těžkostem a neúrodné či nevyužitelné půdě v jejich domovské zemi. Spolu s nimi do Nového světa dorazily i jejich horská volání. Jódlování se šířilo napříč Amerikou v době, kdy se obyvatelé snažili vytvořit novou kulturní identitu a zároveň uchovat tradice minulosti.
Proměny v průběhu času
Jódlování patrně prošlo více proměnami než jakákoli jiná hudební technika.
„Jódlování začalo jako předjazykové volání,“ vysvětlil Plantenga hudebnímu časopisu No Depression.
„Postupně získalo hudební rysy a následně bylo začleněno do beze slov zpívaných skladeb nebo do jakéhosi ‚předgregoriánského scatu‘. Poté bylo využito v základní písňové struktuře jako refrén. Nakonec se z ‚jódlařské písně‘ stal samostatný útvar, který byl později komercializován prostřednictvím profesionálních vystoupení a nahrávek.“
Kromě rozmanitých stylů a využití se v průběhu dějin objevovaly různé jódlařské tradice i v jiných částech světa – od Persie a Afriky až po Skandinávii. Tyto odlišné přístupy ovlivnily hudebníky v Americe a přispěly ke vzniku integrovaného stylu jódlování, který se dobře snoubil s písňovými texty.
V roce 1928 přenesl tuto tradici do moderní americké hudby jeden z prvních představitelů country Jimmie Rodgers, známý jako „otec country hudby“.
Série Blue Yodel
Zatímco Rodgers pomáhal utvářet podobu country hudby, zároveň v jejím rámci zpopularizoval i jódlování. Jeho singl z roku 1928 Blue Yodel No. 1 (T for Texas) se stal nečekaným hitem a odstartoval sérii dvanácti nahrávek, v nichž bylo jódlování výrazným prvkem.
„Mnozí lidé, kteří sledují historii country hudby, obvykle označují Blue Yodel za první velký hit tohoto žánru. V letech po vydání se prodaly stovky tisíc kopií a Rodgers se etabloval jako umělec, který měl hluboký vliv na budoucí generace hudebníků i fanoušků,“ uvedl Ben Wynne na webu Knihovny Kongresu.
Další z průkopníků country, Hank Williams, později proslul tím, že do skladeb jako Lovesick Blues a Ramblin’ Man začlenil vlastní melodický styl jódlování.
Průlomová balada Blue zpěvačky LeAnn Rimes z 90. let kombinuje kultivované jódlování s typickým nashvillským vokálním projevem. Hit působí nostalgicky a nese v sobě ozvěnu Patsy Clineové, která rovněž jódlovala.
Americká country skladatelka Ashley Monroeová byla v mládí Rimesovou inspirována. Členka skupiny Pistol Annies se naučila jódlování už jako dítě a dodnes jej zařazuje do svých živých vystoupení.
Nositel tradice klasického jódlování
Ačkoli dnes jódlování v Americe zdaleka není tak populární jako dříve, ve Švýcarsku zůstává cennou tradicí, která prostupuje kulturou i uměleckou tvorbou. Jeden z nejuznávanějších švýcarských jódlerů, zesnulý mistr Ruedi Rymann, dosáhl celonárodní proslulosti svou interpretací tradiční lidové lamentace Dr Schacher Seppli. V roce 2007 byla tato píseň diváky televizního pořadu mapujícího populární hudbu země zvolena „nejlepším švýcarským hitem všech dob“.
Jako nositel pochodně tradiční jódlařské techniky vedl Rymann i život odpovídající této tradici.
„Profesí byl mužem půdy; jeho život se točil kolem práce, hospodaření, výroby sýrů a lesnické činnosti,“ uvedl zpravodajský server The Week.
V roce 1910 byl založen Švýcarský jódlařský svaz. Roku 1924 uspořádala tato organizace první celostátní akci – Národní jódlařský festival v Basileji. Od té doby se slavnost koná každé tři roky v jiném městě. Dnes festival přitahuje více než 200 000 návštěvníků.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste chtěli, abychom zpracovali? Své náměty a podněty nám prosím zasílejte na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
