České pohádky, stejně jako mnohé další evropské folklorní tradice, mají kořeny v ústní lidové tvorbě, která se vyvíjela po staletí. Pohádky nebyly určeny jen pro děti, nýbrž i pro dospělé posluchače, jelikož se původně ani o pohádky nejednalo. Tyto ústně tradované báchorky, ostatně jako další žánry ústní lidové slovesnosti, byly často inspirovány krutou realitou života a ne vždy přívětivou povahou lidí.
Záporné vlastnosti pak často ztělesňovaly folklorní bytosti – polednice, vodníci, čerti, duchové a jiné nadpřirozené entity. Ovšem ani závažná témata, která zužovala lidstvo po tisíciletí, nebyla pro náměty těchto příběhů cizí – hladomor, nemoci, smrt či válka – i s nimi bychom se setkali ve starších „pohádkách“.
Není pohádka jako pohádka
Ne každá pohádka původně vznikla jako tento, dnes poměrně úzce vymezený žánr. Ústní lidová slovesnost neboli slovesný folklór se vyznačuje ústním předáváním, často mezi členy rodiny, obyvateli jednoho regionu či v širším aspektu i na národní úrovni a po staletí přežíval jen formou tradování. Folklór se však mění, utváří a zaniká spolu s vývojem společnosti. Nové tradice, včetně příběhů, jsou stále přejímány, a ty staré jsou zase aktualizovány, převyprávěny či jinak pozměněny.
V devatenáctém století, s rozvojem nacionalismu a touhy různých národů dohledat svůj původ, se v Evropě objevilo mnoho sběratelů folklóru. Mezi nejznámější sběratelé patří němečtí bratři Grimmové, kteří strávili svůj život sbíráním klasických lidových pohádek a mytologických příběhů.
Jejich sbírka, která poprvé vyšla v roce 1812, Pohádky bratří Grimmů, dodnes tvoří kánon evropského folklóru a téměř každý evropský národ některou z pohádek, které bratři Grimmové odhalili světu, převzal. Mezi nejznámější německé pohádky, které dodnes přežívají i v české tradici, patří například Sněhurka, Jeníček a Mařenka či Popelka. Mnohé z nich se těší ještě populárnější filmové adaptaci.
Původní vydání sbírky však neslo název trochu jiný, a to Pohádky pro děti a domácnost, za který bratři Grimmové také obdrželi kritiku. Příběhy, které totiž měly podle názvu mířit na děti a jejich morální výchovu, byly často kruté či dokonce násilné. Například v původním vydání Sněhurky se nejednalo o zlou macechu, která Sněhurce záviděla její vzhled, nýbrž o její vlastní matku. V původním vydání Červené karkulky zase vlk sežral jak babičku, tak karkulku.
Bratři Grimmové pak měli značný vliv na zbytek Evropy, včetně Čech, při utváření národního povědomí.
Čeští sběratelé
I Češi měli v 19. století své vlastní sběratele folklóru, kteří toužili zaznamenat české lidové tradice. Mezi nejvýznamnější takové osobnosti bezpochyby patří Karel Jaromír Erben a Božena Němcová, kteří se podíleli na tvorbě národního kulturního kánonu, který zůstává relevantní dodnes.
Jelikož se lidová slovesnost proměňuje s časem, proměňují se i žánrová vymezení, a hlavně žánrová zařazení různých děl, jejichž obsah je neustále přehodnocován novými generacemi badatelů a literátů. Není neobvyklé, že některé pohádky tak mají svůj původ v naprosto odlišných žánrech.
Balada?
Pravděpodobně nejznámější tvorbu K. J. Erbena tvoří jeho jediná kniha, kterou kdy za svůj život vydal, a to baladická sbírka Kytice z pověstí národních z roku 1853. Původní vydání obsahovalo 12 sdružených balad – veršovaných skladeb s ponurým dějem. Ačkoliv sám Erben toto označení nikdy nepoužil, dnes do těchto žánrových rámců jeho sbírka zapadá. Do druhého vydání z roku 1861 byla přidána i třináctá skladba – Lilie.
Byť Erbenovy balady nejsou pohádkami, nemají od sebe daleko a sdílí hned několik motivů. Prvky nadpřirozena – neodmyslitelná součást lidové slovesnosti – je obsažena jak v Kytici, tak v pozdějších Erbenových Českých pohádkách, které vznikaly ve stejném období. Též odpovědnost za lidské činy a lidské hříchy vůbec patří do běžných motivů Erbenovy tvorby.
Balady Vodník a Polednice poznamenávají české školáky dodnes. V obou básních se vyskytuje strach a smrt, v případě Vodníka dokonce i smrt velice násilná, v případě Polednice zase tragická. Svatební košile, další známá báseň sbírky, zase obsahuje motivy rouhačství, mrtvol a zmrtvýchvstání, které bychom dnes spíše zařadili do hororových žánrů, a nikoliv do literatury pro děti a mládež.
Karel Jaromír Erben však není jen autorem Kytice. Za svůj život sesbíral a sepsal mnoho dalších děl, které se na svět dostaly až po jeho smrti. Již zmíněné České pohádky obsahují některé z nejpopulárnějších, a přitom morbidních příběhů: Otesánek, příběh o dřevěném stvoření, které jednoho dne, za modlitby rodičů, obživlo, ale které nikdy nemělo jídla dost, a tak snědlo jak své rodiče, tak vše další, co do sebe nacpat mohlo, dokud nebylo babkou s motykou zabito, pochází též z pera K. J. Erbena.
Co je tím šťastným koncem, který je pro dnešní pohádku tak typický? Smrt Otesánka a jeho následné rozštěpení, díky kterému se veškeré pozřené bytosti mohly vrátit na svět. A rodiče nebohého Otesánka? Ti žili šťastně a bezdětně až do smrti. V Erbenově tvorbě, a ostatně i v tvorbě Boženy Němcové, nalezneme mnohé takové příběhy, které by dnes byly považovány za kruté, morbidní či hororové.
Princezny a draci… a čerti a vodníci?
Byť se klasické – lidové české pohádky udržují v popularitě dodnes, modernější, autorské pohádky jsou stále na vzestupu. Látka, kterou novější pohádky zpracovávají, je mnohem přímočařejší. Dobro a zlo jsou velice jasně vymezeny a čtenář či divák, jelikož dnes mnohé pohádky vznikají jako filmové scénáře, má již od počátku poměrně jasnou představu, jak děj pravděpodobně skončí – šťastně.
Z folklórních postav se zachovaly bytosti jako jsou vodníci či čerti, kteří ovšem opustili své zlomyslné tendence a kteří se stávají mnohdy pomocníky statečných rytířů či alespoň poctivých milenců, kteří by rytíři být mohli. Současné české pohádky mají jasně preferované rysy, a to jak hlavních postav, tak postav vedlejších. Dobro vždy musí zvítězit nad zlem a z celého děje pak musí samozřejmě vycházet morální ponaučení vhodné nejen pro děti.
Pro pohádky z dob minulých toto však neplatilo. Tradované příběhy ještě nemyslely na bezpečnost těch nejmladších posluchačů, a tak se v nich vyskytovala témata všeho druhu. Až později pohádky převzaly výchovnou a naučnou roli, a mnohé pohádky, které kdysi, ať už z pera bratří Grimmů, Erbena či Němcové, obsahovaly temné stránky života, začaly být převypravovány v mírnější podobě. Ostatně přesně takto se vyvíjela lidová slovesnost doposud.
