Symbolicky na výročí invaze ruské armády na území Ukrajiny a v letmé ozvěně nechvalně proslulého „Vítězného“ února u nás si sedám k online rozhovoru s Ladislavem Vrchovským, autorem divadelní hry Komunismus bolí dodnes aneb Čínské koření Naděždy Krupské, jejíž premiéra byla uvedena koncem ledna v Ostravě.
A nebyla to premiéra ledajaká – šlo přímo o premiéru světovou… i když téma mohlo být již některým divákům povědomé, že?
V Ostravě proběhla světová premiéra hry Komunismus bolí dodnes aneb Čínské koření Naděždy Krupské. Je to nová verze starší hry s názvem Houbová polévka Naděždy Konstantinovny Krupské, která byla dvakrát tak dlouhá, s dlouhými písněmi.
Hru jsem na žádost škol přepracoval pro představení pro školy, podstatně zkrátil, dopsal dvojici klaunů, aby se mládež měla i čím bavit. Z písní jsem udělal karetní klauniády. Text nové verze byl však pozměněn natolik, že jsem do agentury DILIA, která mě jako autora zastupuje, poslal druhou, stručnější verzi původní hry s novým názvem.
Protože v ČR tehdy probíhala ve spolupráci s Pamětí národa a Příběhy bezpráví akce s názvem Komunismus bolí dodnes, a jako pamětník jsem byl požádán o několik besed se studenty, poprosil jsem, zda bych mohl použít název akce jako název divadelní hry. Bylo mi to s radostí dovoleno.
Jak se stane, že se ostravský autor rozhodne napsat divadelní hru zrovna o komunismu?
Když se narodí jako syn otce, kterého v roce komunistického puče v Československu, v únoru 1948, jen několik měsíců po mém narození, pošlou noví mocipáni ze státní služby do dělnického stavu jen proto, že komunisty fakt nemusel, a vychoval mě jako odpůrce komunismu.
Když pak pravému synu svého otce v roce 1969 coby mladému muži, který veřejně nazve takzvanou „bratrskou pomoc v boji proti kontrarevoluci“ obyčejnou okupací spojenecké země, Komunistická strana Československa do jeho kádrového materiálu napíše posudek ve znění: Ladislav Vrchovský: protisocialistický, protisovětský, antikomunistický živel – intelektuál s velkou přesvědčovací schopností. Což namísto studií vytoužené divadelní vědy nebo dramaturgie znamenalo živit sebe a svoji rodinu jedinou prací, která mu byla dovolena – prací horníka v Ostravsko-karvinských dolech.
To tedy vypadá, že jste o téma musel mít zájem dlouhodobě, chtě nechtě…
O komunismus se zajímám od svých šestnácti let. I když odpor proti komunistickému režimu v mé duši probudil můj táta, když mi dal do ruky provaz, jehož druhý konec byl uvázán na krku jednoletého telátka, které jsem viděl přicházet na svět a které jsem spolu s několika dalšími kusy dobytka s tátou nuceně odváděl do Jednotného zemědělského družstva.
Když mi cizí muž bral provaz z ruky se slovy: „Dej to sem, tak pusť to, ty spratku!“ a já viděl, jak moji Májinku odvádí pryč, nebylo lepší výchovy proti režimu, který bere lidem jejich majetek. Pak už to šlo v duchu rčení „vrána k vráně sedá“: seznámení s disidenty a lidmi, kteří místo toho, aby učili na univerzitách nebo pracovali v diplomatických službách, pracovali v kotelnách a v dolech, samostudium pod vedením pedagogů, kteří nemohli vykonávat pedagogickou činnost, četba zakázané literatury atd. atd.
Osobní pohnutky v tom zajisté byly také. Když komunisti vyhnali tátu z armády do pastoušky na Vsetínských vrších, což moji matku zabilo, protože těžká práce na poli byla jedinou možností obživy naší rodiny. Matka zemřela v mých necelých třinácti letech. Tohle komunistům nikdy nezapomenu!
Průvodkyní celou vaší hrou je postava Světlany, Stalinovy dcery. V průběhu hry z krátkých dialogů mezi ní a jejím otcem naplno vyznívá kontrast života „skleníkové květinky“ žijící v blahobytu (exotické ovoce v době hladomoru atd.) na pozadí každodenních krutostí v Sovětském svazu, kde je běžné, že lidé prostě jednoho dne zmizí… Ovšem neujde nám, že ani sedmiletá Světlanka jaksi nemá maminku… Je to prostě další fakt, nad kterým se ve Světlančině světě nediskutuje. Co vlastně o těchto dvou dámách, Světlaně a její matce, z historických pramenů víme?
Světlana Josifovna Allilujevová, Stalinova dcera, byla nejmladším dítětem a jedinou dcerou sovětského diktátora Josefa Stalina a jeho druhé ženy Naděždy Allilujevové, která spáchala sebevraždu, když malé Světlance ještě nebylo šest let. Dospělá Světlana v roce 1967 způsobila mezinárodní rozruch, když ze Sovětského svazu emigrovala do Spojených států amerických a v roce 1978 se stala naturalizovaným občanem USA. Až do své dospělosti byla přesvědčena o tom, že její otec byl dobrý člověk. Když se nakonec dozvěděla pravdu o tom, že Stalin patří k největším vrahům lidstva, téměř zešílela.
Ze hry vyplývá poměrně láskyplný vztah (lze-li to tak vůbec v kontextu Stalinovy osobnosti nazvat) Stalina a Světlany… (Hůř však dopadl Stalinův starší syn Jakov, o kterém Stalin ve vaší hře jen cynicky prohodí: „Ani zastřelit se nedokázal…“)
Ano, v dětství nazývala malá Světlanka skutečně svého otce „pápočkou“ (česky „milovaným tatínkem“). A dá se říci, že Stalin toto své nejmladší dítě také až do chvíle, kdy utekla na Západ, doopravdy svým způsobem miloval.
Z dialogů mezi Stalinem a Leninem ve vaší hře také vyplývá, že Stalin vedl poměrně promiskuitní život, chodil do nevěstinců, z jejichž zisků prý pokrýval značnou část „nákladů na revoluci“… opět se opíráme o reálná fakta, že?
Všechno, co v mé hře zazní na adresu Lenina a Stalina, jsou fakta.
A pak zde máme postavu Naděždy Krupské, temné postavy v pozadí, která „svému“ milému Iljiči Leninovi vaří dobrounkou houbovou polévku, do níž přimíchává tajuplné čínské koření… Jaká byla vlastně skutečná postava Naděždy Krupské? Ve vaší hře vypadá skoro jako největší „záporák“ a myšlenkový vůdce veškerého revolučního dění…
V knize Roberta Service Lenin jsem se dočetl, že vůdce ruských bolševických komunistů, hlavní postava Velké říjnové socialistické revoluce, která zastavila Rusko na cestě od feudalismu k demokracii až dodnes, autor marxismu-leninismu, ideje, kterou považuji za největší zhoubu lidstva, v mládí nesnášel houby coby potravinu. Byla to až jeho manželka Naděžda Krupská, která ho k hledání hub v lese přivedla a pokrmy z hub naučila jíst. Od tohoto zjištění k autorské licenci a fikci, že Krupská možná z Lenina udělala nejen jedlíka hub, ale také revolucionáře, byl jen krůček…
V rámci hry působí Krupská jako velmi nesympatická, zhrzená žena, která „zasvětila“ svůj život komunistické revoluci, stejně jako její manžel, pro něž byli další soudruzi „rodina“ a jejich „dítětem“ pak byla revoluce. Skutečné dítě však, s příznačnou symbolikou, společně počít nedokázali… zřejmě vinou Leninovy nemoci (syfilis).
V tom je celá hrůza fanatických lásek k nějaké ideologii, která převáží nad lidskou přirozenou láskou a skutečným láskyplným rodičovstvím. I to je jedno z hlavních témat mé hry.
Houbovou polévku paní Krupské si rád dopřává, alespoň dle vaší hry, také dnešní ruský vůdce Vladimir Putin. Sledujete i jiné dnešní veřejně působící jedince, kteří vaří podle stejného receptu?
Houbová polévka Naděždy Krupské je metafora bolševické, komunistické i postkomunistické putinovské propagandy. V podstatě se všichni komunisté světa učí stále z jednoho učení, které prosazuje teror jako hlavní nástroj moci.
Čím si vysvětlujete, že je polévka paní Krupské stále tolik oblíbená? Minimálně u některých?
Vy říkáte u některých. Já myslím, že u všech, kteří využívají složité sociální podmínky života statisíců lidí k tomu, aby jim vykreslili zářivou budoucnost v blahobytu, když budou podporovat komunistické ideje. Jde to tak daleko, že například v dnešní Číně jsou stále ještě, a zejména na čínském venkově, otcové, kteří pronesou na adresu vládnoucí čínské komunistické elity kritická slova, a jejich děti je za to udají v zájmu vlastní kariéry. A otcové je za takový čin dokonce chválí. Tak daleko jde propagandistické vymývání mozků. Tak daleko sahá chuť po Houbové polévce Naděždy Krupské.
Kdy si budou diváci ještě moci vychutnat vaši „houbovku“ v divadle?
Hrát budeme 31. března v ostravském klubu Hudební Bazar, a dubnový termín na domácí scéně v divadle Komorní scéna Aréna/Komůrka bude zveřejněn na dubnovém programu na webu divadla KSA.
Děkuji vám za rozhovor.
