Dnes je to 78 let od nechvalného komunistického puče, který se odehrál roku 1948 a nastolil totalitní vládu v Československu.
Po druhé světové válce se Československo ocitlo ve složité geopolitické situaci, ovlivněné rozdělením Evropy na sféry vlivu. Komunistická strana Československa (KSČ), založená již v roce 1921, získala během války prestiž díky aktivnímu odboji proti nacistické okupaci a díky spojenectví se Sovětským svazem, který, alespoň z dobového pohledu, osvobodil velkou část země.
Předzvěst revoluce
V roce 1945 měla KSČ pouze 40 000 členů, avšak do roku 1948 toto číslo narostlo na 1,35 milionu. V květnu 1946 proběhly parlamentní volby, ve kterých KSČ a její slovenská odnož získaly dohromady 38 % hlasů – nejlepší výsledek komunistické strany v svobodných volbách v Evropě. Klement Gottwald, vůdce KSČ, se stal premiérem koaliční vlády, kde komunisté ovládali klíčové resorty, které měly na starost bezpečnostní otázky státu.
Sovětský vliv byl evidentní již dříve. V prosinci roku 1943 se Beneš setkal se Stalinem v Moskvě, kde došlo k podepsání smlouvy o přátelství mezi Československou republikou a Sovětským svazem. Jedním z bodů smlouvy byl odstavec o „těsné a přátelské spolupráci“ po válce, založené na vzájemném respektu a nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu. Byl to právě tento bod, který, alespoň podle Benešova očekávání, měl pragmaticky zamezit vlivu Sovětského svazu.
Smlouva ale de facto otevřela cestu komunistické dominanci. Pro Stalina tento bod neměl žádný význam a spíše ho považoval za záminku, proč se do otázek Československa vmísit. Pozdější Košický vládní program z dubna 1945, navržen zástupci KSČ a přijatý v exilu, byl v podstatě komunistickým manifestem, který započal „národní a demokratickou“ fázi revoluce, následovanou socialistickou.
Znárodnění průmyslu, které proběhlo ještě před únorem 1948, znamenalo ovládnutí téměř 70 % podniků komunisty a sociálními demokraty. Odmítnutí Marshallova plánu v létě 1947 pod sovětským tlakem pak de facto proměnilo Československo ve vazala SSSR.
Prohlubující se krize
Krize vypukla v únoru 1948 kvůli nelegálním čistkám v policii. Ministr vnitra Václav Nosek provedl nezákonné odvolání 8 nekomunistických velitelů policie. Nosek posléze jmenoval komunisty na klíčová postavení v policejních strukturách a odmítl vrátit nekomunistické ředitele, přestože vláda formálně usnesla, že tak učiní.
Od 13. do 20. února probíhala jednání vlády, která se snažila vyřešit dosavadní krizi způsobenou čistkami policejního velitelství. Nosek se ze zasedání 13. února omluvil ze zdravotních důvodů. Ve skutečnosti mu však poradil komunistický agent Valerij Vilinskij, který donášel komunistům informace z opozice, aby se jednání nezúčastnil. Na zasedání bylo dojednáno, že Nosek bude muset odvolat Dybalův rozkaz k čistce v řadách policejního vedení.
15. února z Moskvy do Prahy přiletěla letadla s agenty NKVD, kteří posilnili oddíly Státní Bezpečnosti v Praze. Následující den se činitelé Národně sociální strany dohodli, že pokud Gottwaldův kabinet nesplní dřívější usnesení ze 13. února, přestanou se účastnit vládních zasedání. O tomto rozhodnutí informovali i další nekomunistické strany v naději, že prezident Edvard Beneš usnese úřednickou vládu.
V Následujících dnech Klement Gottwald strategicky blokoval, obstruoval a ignoroval námitky vznesené proti jeho kabinetu. O plánech opozice byla KSČ dobře informována, a tak se připravovala na sjezdy rolnických komisí a posilovala policejní a vojenské složky. To vedlo dne 20. února k rezignaci dvanácti nekomunistických ministrů, kteří očekávali, že prezident Beneš rozpustí vládu či že Gottwald ustoupí.
Namísto toho Gottwald vyhrožoval generální stávkou a nutil k vytvoření nové vlády ovládané komunisty. Armáda pod ministrem obrany Ludvíkem Svobodou, který umožnil komunistickou infiltraci, zůstala v kasárnách. Obsazování klíčových budov a podniků tak zůstalo bez reakce. V noci z 20. na 21. února komunisté dodatečně začali vyzývat k zakládání akčních výborů Národní fronty a pokračovali v obsazování.
Osudný týden
Následující čtyři dny probíhaly v Československu masové nepokoje. 22. února byla vyhlášena generální stávka, která se měla konat o dva dny později. V tento moment již komunisté ovládali vše potřebné k revoluci. Pod falešnou zprávou o ozbrojeném puči začaly policejní složky zatýkat politické odpůrce KSČ, omezily se i dodávky papíru do demokratických redakcí, a tak v neděli nevyšly deníky, jako např. Čas či Svobodné slovo. Zato sovětský deník Pravda, podporující postup KSČ, vyšel bez problému.
23. února začala Státní Bezpečnost zatýkat příslušníky opozičních stran, kteří podali demisi. Lidové milice byly dále vyzbrojovány. Akční výbory vyzývaly nekomunistické ministry k odchodu. Prezident Beneš apeloval na Gottwalda, aby udržel staré sestavení Národní fronty, ten však odmítl. Beneš tak prohlásil, že nárokům komunistů neustoupí a odmítne jmenovat vládu, v níž by nebyly zastoupeny všechny strany. Nato se vysokoškolští studenti rozhodli podpořit prezidenta pochodem přes Prahu.
24. února začala v poledne hodinová generální stávka, které se zúčastnilo až 2,5 milionu lidí. Zatýkání opozice nadále pokračovalo. Lidové milice obsazovaly budovy nekomunistických stran. Tlak se nyní začal přesouvat na prezidenta Beneše, kterému Gottwald začal hrozit další generální stávkou a možným ozbrojeným konfliktem.
Další den, 25. února, krize vyvrcholila. V 11 hodin se k prezidentovi dostavili Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, který stanul v čele Ústředního akčního výboru Národní fronty, a Václav Nosek, od nichž Beneš převzal návrh nové vlády. Komunisté byli mobilizování na Václavském náměstí k další demonstraci, která by směřovala na Hradčany, pokud by prezident kladl odpor.
Prezident Beneš Gottwaldovi oznámil, že jeho návrh, spolu s demisí dosavadních ministrů, nepřijímá. Gottwald tak začal prezidentovi vyhrožovat: měl mu ukázat seznam lidí, kteří budou zatčeni, pokud se Beneš nepodřídí. Zároveň vyhrožoval invazí vojsk Rudé armády, která měla být seskupená na hranicích Československa.
Prezident Beneš tak pod nátlakem návrh přijal. Vymínil si, že nedojde k žádnému násilí ani zatýkání. Gottwald pak odcestoval zpět na Václavské náměstí, kde až 80tisícovému davu oznámil rozhodnutí prezidenta. Na odpor vůči situaci byl zorganizován pochod na Pražský hrad, kterého se zúčastnili vysokoškoláci, učitelé a novináři. Část průvodu byla zastavena v Nerudově ulici a zbita. Zbytku průvodu se podařilo dostat se až na Loretánské náměstí, kde byl rozehnán SNB.
Tragické následky
Po převratu došlo k masovým čistkám: tisíce lidí byly propuštěny, zatčeny nebo emigrovaly. Národní shromáždění schválilo novou vládu 11. března jednomyslně (230–0). 9. května byla přijata nová ústava, deklarující „lidově demokratický stát“. Volby 30. května nabídly jedinou listinu Národní fronty, která získala 86,6 % hlasů, zajišťujíc komunistům absolutní většinu. Nekomunistické strany byly podrobeny nebo zlikvidovány. Jako jediná forma odporu při volbách byl takzvaný bílý lístek – nevyplněný volební lístek.
Ještě den před schválením nové vlády zemřel za nejasných okolností ministr zahraničí Jan Masaryk, který byl nalezen pod oknem koupelny svého bytu. Komunisté jeho smrt téměř okamžitě prohlásili za sebevraždu. Jeho smrt byla předmětem hned několika vyšetřování. Vyšetření z roku 2003 smrt Jana Masaryka označilo jako vraždu neznámým pachatelem, nikoliv sebevraždu. Poslední vyšetření z roku 2021 znovu nedokázalo prokázat ani jednu z možností.
Ihned po převratu došlo k vlně represí: tisíce lidí byly zatčeny, popraveny nebo donuceny emigrovat. Byla zahájena éra krvavých politických procesů a čistek. V letech 1948–1953 byla rozbita veškerá protikomunistická opozice, včetně likvidace veteránů RAF a jiných odbojářů – válečných hrdinů. V září roku 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce, v roce 1949 začal otevřený boj s církvemi na území Československa.
Únorový puč de facto znamenal konec veškeré demokracie či svobody slova v Československu. Po nátlaku, pod pohrůžkou násilí a krvavé revoluce, převzali komunisté moc, kterou se následně pokoušeli zlegalizovat všelijakými způsoby. Poté nastala vláda teroru, čistek, politických vražd a zastrašování. 25. únoru se někdy říká i Vítězný únor. Otázkou je, kdo vyhrál.
