Pandemie chřipky, která vyvrcholila v letech 1918 až 1920, patří k nejničivějším pandemiím v moderních dějinách. Pro svou obrovskou úmrtnost a rozsah zasáhla téměř všechna obydlená místa na Zemi. Postižené byly všechny kontinenty včetně odlehlých ostrovů v Pacifiku. Odhady celkového počtu obětí se pohybují mezi 25 až 50 miliony mrtvých.
Španělská chřipka byla způsobena virem typu A subtypu H1N1, patogenem vysoce nakažlivým a v některých svých formách extrémně virulentním. Virus během několika měsíců infikoval přibližně jednu třetinu tehdejší světové populace. Vysoká úmrtnost, extrémní rychlost šíření a neobvyklé věkové rozložení obětí – mnoho jich bylo v produktivním věku mezi 20 a 40 lety – odlišovaly tuto pandemii od běžných sezónních chřipkových epidemií.
Opravdový původ?
Určení přesného místa, kde virus poprvé přešel na člověka, zůstává předmětem vědeckého zkoumání a vášnivých debat. Nejčastěji citovaná hypotéza spojuje rané případy s vojenskými tábory ve Spojených státech, především s Fort Riley v Kansasu, kde byl první zdokumentovaný případ nákazy zaznamenán 4. března 1918 u kuchaře Alberta Gitchella. Souběžně s tím se objevovaly podobné případy i v Evropě.
Další vědecké studie naznačují, že virus mohl vzniknout v oblasti západní Evropy nebo na frontách první světové války, kde se setkávalo velké množství vojáků z různých kontinentů v přeplněných a nepříznivých podmínkách. V takových prostředích mohly být virové kmeny přenášeny mezi zvířaty a lidmi a mutovat v agresivní variantu, která se později rozšířila do civilního obyvatelstva.
Jiné studie poukazují zase na Asii, zejména na jižní Čínu v roce 1917, kde mohla nemoc kolovat mezi čínskými dělníky, kteří byli rekrutováni do Evropy jako pracovní síla pro spojence. Nicméně studie z roku 2016 vyloučila šíření přes tyto dělníky, jelikož jejich úmrtnost byla podstatně nižší, než bývalo obvykle u nakažených běžné.
V roce 2018 provedl Michael Worobey, americký profesor z arizonské univerzity, analýzu tkáňových vzorků z období první světové války a dospěl k závěru, že virus pravděpodobně pocházel ze Severní Ameriky, s hemaglutininovými glykoproteiny, které naznačují předchozí cirkulaci před rokem 1918.
Příliš vstřícné Španělsko
Pojmenování španělská chřipka vzniklo z politických důvodů, nikoliv kvůli geografickému původu viru. Ve většině států zapojených do první světové války totiž platila přísná cenzura zpráv o šířící se pandemii, aby se nezhoršovala morálka obyvatel a vojáků. Bylo totiž běžné, že země v konfliktu omezovaly či upravovaly informace o šíření nemoci a úmrtích, tudíž obyvatelé Francie, Německa či Británie měli o pandemii často zavádějící informace.
Naopak Španělsko, které bylo během války neutrální, se virem netajilo. O výskytu chřipky mohl tisk svobodně informovat veřejnost. První zprávy o neobvyklém šíření respirační nemoci se v Madridu objevily již v květnu roku 1918, a tehdejší španělský král Alfonso XIII. byl jedním z prvních potvrzených případů onemocnění.
O chřipce jako o „španělské epidemii“ poprvé informoval londýnský deník The Times 2. června 1918. O něco málo přes tři týdny později The Times zveřejnil další článek, ve kterém již použil exonyma Spanish Influenza neboli španělská chřipka pro označení nemoci. O tři dny později vyšla ve stejném periodiku reklama na lék proti španělské chřipce a o názvu tak bylo rozhodnuto.
Rozšíření po světě
Šíření španělské chřipky bylo extrémně rychlé díky kombinaci biologických, sociálních i environmentálních faktorů. Virus se přenášel především kapénkovou infekcí – kašláním, kýcháním nebo mluvením – se základním reprodukčním číslem odhadovaným na 2–3, což laicky řečeno znamená, že jeden nakažený v průměru infikoval další 2 až 3 osoby.
Klíčovou roli sehrála první světová válka, která mobilizovala miliony lidí přes kontinenty. Vojenské tábory, zákopy a lodě se staly inkubátory nemoci, kde stísněné prostory, špatná hygiena a podvýživa usnadňovaly sekundární bakteriální infekce a viry tak měly ideální podmínky se rozšířit.
První vlna se pravděpodobně rozšířila ze Spojených států do Evropy v dubnu 1918 přes americké vojáky připlouvající do spojeneckých přístavů ve Francii a Anglii. Do června pandemie dosáhla Asie, Afriky a Austrálie. V Evropě postihla přibližně tři čtvrtiny francouzských vojáků, polovinu britských vojáků a téměř milion německých vojáků.
Druhá vlna v srpnu 1918 byla smrtelnější a virus se rozšířil ze spojeneckých přístavů, kam ho američtí vojáci původně zanesli, po celém světě; zpět do Spojených států, skrze lodě, které pendlovaly přes Atlantik, do francouzských kolonií na pobřeží Afriky i po celém Rusku podél transsibiřské magistrály. Při druhé vlně zemřel nejvyšší počet nakažených. Spojené státy hlásily téměř 300 tisíc mrtvých mezi zářím až prosincem 1918. Samotné Nizozemsko hlásilo přes 40 tisíc mrtvých. Podle odhadů v Indii zemřelo až 12 milionů obyvatel, zhruba pět procent tehdejší populace Indie.
Třetí vlna v roce 1919 postihla primárně severní polokouli, kde virus znovu posílil a způsobil jen v Evropě smrt téměř jednoho milionu obyvatel. Virus se také poprvé dostal do Austrálie, a to v lednu poté, co byla uvolněna přísná karanténa. Čtvrtá vlna pandemie proběhla na počátku roku 1920, a to na většině planety. Do léta téhož roku se však podařilo pandemii ve většině zemí dostat pod kontrolu. Sezónní chřipky se znovu začaly rozšiřovat, a tak byla de facto ukončena nadvláda subtypu H1N1.
Dopady chřipky
Dopady pandemie byly devastující. Kapacity zdravotnických systémů po celém světě byly přeplněné. Školy, kostely, divadla a veřejné podniky byly nuceny dočasně zavřít, aby se omezilo šíření viru. Zásoby zdravotnického materiálu a personálu byly vyčerpány téměř okamžitě, a absence účinných léčebných metod znamenala, že tisíce lidí umíraly na komplikace spojené s chřipkou – nejčastěji na zápal plic.
V některých městech ve Spojených státech se protipandemická opatření setkala s odporem či nezájmem společnosti. Úkazem této společenské neomalenosti byl průvod ve Filadelfii 28. září 1918, v průběhu druhé vlny pandemie, zorganizován pro podporu takzvaných Liberty Bonds – válečných dluhopisů na podporu války.
Civilní obyvatelstvo bylo postiženo pandemií stejně jako vojska. Mezi nejčastější případy úmrtí patřily imunitně oslabení jedinci – těhotné ženy, chudí rolníci i bezdomovci. Španělská chřipka ovšem postihla i mnohé v produktivním věku mezi 20 až 40 roky stáří. V Asii a Africe byla úmrtnost několikanásobně vyšší než v Evropě či Severní Americe.
Pandemie postihla celý svět a dodnes patří k nejsmrtelnějším na světě. V jejím dvouletém průběhu zemřelo odhadem až 5 % celosvětové populace a dodnes slouží jako poučný příklad pro prevenci šíření různých onemocnění. Termín španělská chřipka ustupuje označení chřipkové pandemie 1918–1920, a tak se možná jednoho dne i Španělsko dočká pomyslné očisty jména.
