Komentář
Bavím se nad myšlenkovým přemetem těch, kteří včera obhajovali ruskou agresi na Ukrajině jako „ochranu zájmů“, ale dnes se můžou zbláznit z amerického postupu proti Íránu. Tato zdánlivá nekonzistence má přitom velmi konzistentní logiku, jen je ji třeba číst zpětně a v širším rámci.
Venezuela jako generální zkouška
Trumpovo venezuelské dobrodružství jsem zpočátku kritizoval jako porušení předvolebních slibů. Mýlil jsem se. Ukázalo se totiž, jak chytře byla celá operace ošéfovaná: viceprezidentka Delcy Rodríguezová se domluvila se CIA a v zásadě prodala Madura. Trump přitom neusiloval o totální politický převrat – vystačil si s mírným mocenským posunem a jednou zásadní změnou: zavřením kohoutku levné ropy pro geopolitického rivala Čínu.
Příjemným vedlejším efektem bylo současné odříznutí loutkové vlády na Kubě, která tak Trumpovi pravděpodobně spadne do klína bez jediného výstřelu. Zpětně jsou to výborně zahrané geopolitické šachy. A Venezuela nebyla náhodným tahem, byl to první test nové doktríny.
Írán: pád, který nezačal sobotním útokem
Íránský režim – ve své páteční podobě – pravděpodobně přestane existovat. Ale jeho pád nezačal sobotním útokem. Začal nejpozději ruskou invazí na Ukrajinu, která natolik zaměstnala Moskvu, že se jako domeček z karet rozpadl syrský Asadův režim. Pro Írán to byla obrovská mocenská rána, ztratil klíčové zázemí pro Hizballáh a logistické koridory napříč regionem.
Severní hranice
Možná ještě více frustrující než jižní fronta byla pro Teherán situace na severu. Ázerbájdžán – stát, který Írán kdysi považoval za podřízeného souseda – dnes se silnou tureckou podporou kontroluje celou délku své hranice s Íránem. Porážka Arménie, tradičního íránského spojence, byla pro Teherán šokem. Ázerbájdžán navíc získal roli nejbližšího regionálního partnera Izraele, a hrozba Zangezurského koridoru spojujícího Turecko s Ázerbájdžánem přes arménské území je pravděpodobně největší noční můrou Teheránu.
Turecko a Ázerbájdžán mezitím systematicky budují energetické trasy a železnice, které Írán zcela obcházejí. Země, která se viděla jako přirozený energetický uzel Blízkého východu, je dnes logisticky izolována. Nářky Erdogana nad útoky jsou podle mého jen divadlem, v reálu by Turecko na pádu íránského vlivu profitovalo nejvíc.
Rozpad osy odporu
Íránská strategická doktrína stála desetiletí na síti zástupných armád – Hizballáhu a Hamásu – jako odstrašujícím prostředku proti Izraeli. Izraelská ofenziva v Libanonu zlikvidovala téměř celé historické vedení Hizballáhu a podstatnou část jeho raketového arzenálu. Ztráta syrského zázemí ho logisticky izolovala. Hamás je po válce v Gaze vojensky paralyzován a neschopen koordinovaných akcí. Írán tak přišel o své nejdůležitější páky najednou.
Jedinou oblastí, kde si Írán vliv udržel, je Jemen a hnutí Ansar Alláh, neboli Húsíové. Ti sice přežili sedmileté saúdské bombardování, ale postupně se vymkli přímé kontrole Teheránu. Jejich eskalace v Rudém moři nakonec poškodila samotný Írán – konkrétně jeho vztah s Čínou, pro kterou jsou volné námořní trasy klíčové. Že Saúdové museli nakonec poprosit Čínu o zprostředkování saúdské prosby Íránu, aby přestal Húsíe povzbuzovat k útokům na saúdské území, Saúdská Arábie podle mého doposud určitě nezapomněla.
Dvanáct dnů, které zničily mýtus o nedobytnosti
Dvanáctidenní válka s Izraelem v loňském roce zasadila íránskému odstrašení možná nejsmrtelnější ránu. Teherán budoval desetiletí obraz země, která sice nemá nejmodernější letectvo, ale disponuje tak sofistikovanou protivzdušnou obranou a tak hluboko zakopanými bunkry, že jakýkoli útok by znamenal třetí světovou válku. Malinký stát s deseti miliony obyvatel přesto zaútočil na tuto deklarovanou pevnost, zničil klíčové vojenské kapacity, jeho letadla si létala volně pod íránským nebem a jedinou odpovědí byla předem ohlášená salva raket.
Chirurgická eliminace klíčových generálů Revolučních gard přímo v jejich bezpečných úkrytech měla přitom svůj vlastní efekt. Pro režim stojící na kultu síly a loajalitě armády je neschopnost ochránit vlastní velení smrtící. Zaseje hlubokou nedůvěru, každý podezřívá každého z úniku informací a spolupráce s nepřítelem.
Strukturální ekonomický kolaps
Nejdůležitějším faktorem postupného úpadku Íránu není vojenská slabost, ale ekonomická devastace a ta má kořeny hluboko uvnitř systému, nikoli pouze v amerických sankcích. Ano, ty sankce jsou opravdu závažné, ale ne zase tak zcela, když se podíváme na Rusko, které má „jen“ o ca 50 milionů obyvatel více.
Velkou část íránské ekonomiky – odhady hovoří o 30 až 50 % HDP – neovládá ani stát, ani soukromý sektor, ale Revoluční gardy (IRGC) a náboženské nadace. Tyto subjekty neplatí daně, nepodléhají auditům a získávají státní zakázky bez výběrových řízení. Soukromý sektor v takovém prostředí prakticky nemůže růst.
Írán udržuje jedny z nejvyšších energetických dotací na světě, v roce 2025 dosahovaly jejich náklady přibližně 12 % HDP. Režim se po desetiletí bál zvýšit ceny benzínu a elektřiny, aby neprovokoval nepokoje. Výsledkem je absurdita: energetická velmoc, která paradoxně dováží benzín i plyn, protože systém nebyl schopen investovat do vlastní kapacity.
Teherán navíc dlouhodobě udržoval několik směnných kurzů riálu, což vytvořilo živnou půdu pro extrémní korupci. Elity napojené na systém nakoupily dolary za zvýhodněný oficiální kurz a zboží prodaly za tržní. Rozdíl si nechaly – a masově ho vyvážely. Jen za rok 2025 odteklo ze země odhadem 15 miliard dolarů. Chameneí, který pohrdal Západem a sázel na soběstačnost, chránil íránský trh před konkurencí, čímž zablokoval jakýkoli technologický pokrok.
Proč teď a proč Čína
A tady se dostáváme k jádru věci. Mnozí podléhají dojmu, že americký útok na Írán představuje riziko světové války. Nepředstavuje, protože Spojené státy nyní pouze dostrčí těžce nalomený režim k pádu nebo alespoň k zásadní vnitřní proměně.
Trumpova výzva, aby IRGC složily zbraně výměnou za imunitu, není náhodná. Ukazuje, že Washington přesně ví, kdo drží v Íránu skutečnou ekonomickou moc a s kým bude jednat. Zároveň naznačuje určité opakování venezuelského scénáře.
Ale skutečným cílem celé operace není Írán. Je to Čína. Írán pro Čínu plnil trojici vzájemně provázaných funkcí. Zaprvé byl zdrojem levné sankcionované ropy za cenu, které normální tržní mechanismy neumožňují. Zadruhé představoval geopolitickou páku v Perském zálivu, která vyvažovala americký vliv a zatřetí byl živým symbolem toho, že odpor vůči Washingtonu může dlouhodobě fungovat – narativ, který Peking aktivně využíval ve své diplomatické komunikaci s globálním Jihem.
Pád nebo zásadní proměna íránského režimu ruší tuto trojici najednou. Čína přijde o cenovou výhodu v dovozu ropy, o regionálního spojence a o diplomatický příklad. Zároveň dostane Peking jasný signál. USA jsou ochotny a schopny jednostranně přeformátovat energetické závislosti svých rivalů – bez NATO, bez OSN, bez zdlouhavých koalic. Příště by na řadě mohl být jiný dodavatel.
Nová americká Národní bezpečnostní strategie již ostatně Čínu nedefinuje jako vojenského nepřítele, ale jako ekonomického rivala. Spojené státy, zdá se, rezignovaly na udržování unipolárního světa, ve kterém by hrály roli globálního policajta. Místo toho usilují o vyrovnání podmínek – a využívají k tomu slabost Ruska, které dnes nemá kapacity prosazovat své zájmy na Blízkém východě.
Venezuela byl první tah. Írán je druhý. A oba mají jednoho společného jmenovatele: odříznutí Číny od levných surovin a regionálních spojenců. Geopolitické šachy, hrané s chladnou hlavou.
A na závěr osobní poznámka. Vždy jsem hájil myšlenku, že se Ukrajina měla s Ruskem domluvit. Nemohu tedy nyní psát litanie na americkou intervenci a zcela konzistentně ze stejného pohledu musím napsat, že se Írán měl Spojenými státy domluvit a času na to měl hodně, v tom byl Trump na rozdíl od svých předchůdců velice trpělivý. Líbí se mi intervence velmocí? Ne, ale jsou to realistické geopolitické šachy.
Převzato z autorova facebookového profilu.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
