Po druhé světové válce se svět ocitl v období napětí mezi vítěznými mocnostmi. Spojenci sice během války spolupracovali proti nacistickému Německu, ale jejich ideologické rozdíly vyšly najevo již v průběhu konfliktu. Zatímco si západní mocnosti představovaly rekonstrukci evropského kontinentu v duchu demokracie, Stalin měl jiné představy o poválečném vývoji.
Američtí stratégové i britští diplomaté se obávali, že komunistické strany podporované Moskvou by mohly získat vliv také v západní Evropě. Politická atmosféra se proto během roku 1945 a počátkem roku 1946 výrazně proměnila. Vztahy mezi někdejšími spojenci se rychle zhoršovaly a začínal vznikat nový mezinárodní konflikt – budoucí studená válka.
Evropa byla rozdělena na sféry vlivu podle dohod z Jaltské konference v únoru a Postupimské konference na z července (a srpna) roku 1945. Na těchto jednáních se Stalin zavázal ke svobodným volbám v zemích, které spadaly do sféry vlivu Sovětského svazu. Místo toho však Sovětský svaz postupně instaloval komunistické režimy v zemích východní Evropy a potlačoval či ovlivňoval svobodné volby. Tak byly státy buď anektovány, nebo přeměněny v takzvané satelitní státy sovětského režimu.
Fultonská řeč
Churchillův projev, oficiálně nazvaný The Sinews of Peace, byl pronesen ve Fultonu v Missouri na pozvání amerického prezidenta Harryho S. Trumana, který ho představil publiku na Westminster College. V projevu vyzval ke spolupráci Spojených států amerických a Velké Británie, přičemž kritizoval postup Sovětského svazu při poválečném vývoji východně od Berlína. V jádře proslovu se Churchill vyjádřil takto:
„Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy: Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie. Všechna tato vynikající města a jejich obyvatelé se nacházejí v něčem, co musím nazvat sovětskou sférou. Vše je v té či oné formě nejen předmětem sovětského vlivu, ale ve velké míře a mnohých případech také předmětem rostoucích opatření kontroly Moskvy.“
Úryvek Churchillova proslovu k železné oponě:
Churchillova řeč se setkala se smíšenými reakcemi. Zatímco jeho obdivovatelé s ním souhlasili, jiní ho označili za válečného štváče, který se snaží rozeštvat Západní mocnosti a Sovětský svaz. Mezi jeho největšími kritiky byl i sám Stalin, který Churchilla nařkl z imperialismu a protiruskému sentimentu a den po výstupu se vyjádřil pro sovětský deník Pravda.
Jelikož Winston Churchill prohrál v roce 1945 volby, vystoupil ve Fultonu jako bývalý premiér a vůdce britské opozice. Ve Spojených státech byl však stále považován za jednu z nejvýznamnějších osobností, které se zasloužily o vítězství ve druhé světové válce a jeho slova proto stále měla značnou politickou váhu.
Proč právě železná opona?
Původní význam tohoto slovního spojení bylo označení pro bezpečností oponu vyrobenou ze železa, která by v případě požáru oddělila divadelní jeviště od hlediště. Takové železné opony se ke konci 19. století začaly rozšiřovat do všech větších divadel. Až později se termín přenesl do politických souvislostí, a to dokonce ještě před érou Winstona Churchilla.
Již v roce 1918 ve svém díle Apokalypsa naší doby Vasilij Rozanov použil termín „železná opona“ jakožto metaforu v kontextu ruských dějin, nad kterými se železná opona měla snést. V roce 1920 zase britská spisovatelka Ethel Snowdenová nazvala ruské hranice železnou oponou. Dokonce i německé válečné časopisy popisovaly hranici mezi Sovětským svazem a zbytkem Evropy za železnou oponu.
Již v květnu 1945 poslal Winston Churchill americkému prezidentovi Harrymu S. Trumanovi telegram, ve kterém poprvé použil termínu iron curtain – železné opony, pro popis sféry sovětského vlivu na východní Evropě. Při jeho slavném proslovu se tak nejednalo o žádné spontánní přirovnání.
S odstupem času se Churchillův projev ukázal jako jeden z nejvýznamnějších a nejvýstižnějších politických proslovů poválečné éry. „Železná opona“ se stala součástí politického slovníku a označovala rozdělení Evropy po více než čtyři desetiletí. O rok později, 12. března 1947, vzešla v platnost takzvaná Trumanova doktrína, skrze kterou Spojené státy aktivně bojovaly proti šíření komunismu ve světě.
Byť železná opona nebyla fyzickou bariérou mezi Východem a Západem, její hranice úzce kopírovaly ostnaté dráty, hlídané hraniční přechody a pásma území nikoho. V roce 1961 se k ní přidala Berlínská zeď jakožto další symbol, tentokrát již fyzický, oddělující Evropu na Západní a Východní blok. Na svobodnou Evropu si tak svět musel ještě pár dekád počkat.
