Z cyklu Poezie Epoch Times
Milý pane Darcy,
jsem niterně rozpolcena nad Vaším odjezdem z Pemberley, mé srdce Vás následovalo a mé tělo se stalo pouhou schránkou duše, která bez Vás pláče.
Mé myšlenky se stále vrací k Vám, v noci bdím a představuji si Vaši něhu a prosím Pána, nechť se v pořádku navrátíte domů.
Jistě Vás zajímá, jak se má malý William. Je to zdravý urostlý chlapec a chybí mu jeho otec.
Již nastalo vlídné počasí a zahrady Pemberley zdobí první květy. Procházím se, jak je mým zvykem, usedám do trávy, někdy v ní ulehám a pozoruji ptáky létající kolem, šeptající vysoko v nebi o naší vášni, o duších spletených v lásce.
Slunce vychází a já stále spočívám v orosené trávě, její chlad mě konejší a přece –
Jsem si vědoma, že máte své povinnosti, jste velmi vážený muž, ale slitujte se nad Vaší drahou Lizzie a vraťte se.
Tento list jsem již několikrát chtěla zapečetit a odeslat, přesto mi v tom cosi brání. Snad obava, snad stud, snad samotná hloubka citu.
A tak zůstává neodeslán.
Snad by se mohlo zdát, že takové dopisy patří jinému času. Že zůstaly uzavřeny mezi stránkami románů a v zásuvkách psacích stolů, kde inkoust dávno zaschl.
A přece nezmizely. Jen změnily svou podobu.
Sedí tiše s telefonem v dlani, ozářená modrým světlem obrazovky. Jen pár kliknutí by jí mohlo změnit svět.
Seznámili se na nábřeží, on šel zrovna kolem, ona na něm mohla oči nechat.
Už poněkolikáté otevírá rozepsanou zprávu. Jedno jméno. Několik slov a ticho mezi nimi.
V její mysli začíná dopis jinak: Milý pane Darcy,
Na obrazovce stojí však prosté:
Ahoj Darcy,
Napíše a čeká. Zobrazeno. Tři tečky. A pak nic. Možná by stačilo jediné slovo navíc a přece zůstává nenapsáno.
Možná je to právě věk, kdy žena přestává věřit na náhody, a přesto v ně tiše doufá. Když už ví, co všechno může ztratit, a proto váží každé slovo více než dříve.
A tak raději neřekne nic a ponechá vše mezi řádky.
Displej potemní a s ním i naděje, kterou si sotva stačila přiznat.
A přece zprávu nemaže. Zůstává tam, jako důkaz, že alespoň na okamžik chtěla být odvážná.
Drahý neznámý,
Slunce již zapadá a má hlava spočívá v ohbí Tvých paží, ve vysoké trávě na rozkvetlé louce. Má duše píše tato slova a mé srdce je zapisuje kapkami inkoustu.
Hledala jsem Tě ve tvářích kolemjdoucích, v krátkých pohledech i v tichých rozhovorech.
A přece jsem vždy odcházela s pocitem, že jsi byl jen o krok dál. Jako bys existoval spíše v očekávání než ve skutečnosti.
Nemůže však žena ještě doufat v nalezení svého pana Darcyho?
Možná jsem Ti nikdy neměla dát jméno, učinit Tě konkrétní osobou.
Snad právě proto zůstávají některé dopisy neodeslány. Ne proto, že by nebylo komu je doručit, ale proto, že jejich adresát existuje jen v tichu našich představ.
Můj nejdražší,
Sejdeme se opět tam, kde zlatohlavé lilie příliš brzy rozkvétají, tam na louce za domem.
Rosa se usadila nad hladinou malého
jezírka,
za studenými kameny našeho domu.
Hvizd ranních ptáků ve svitu slunce
ohříval mé ospalé srdce.
Tvé prsty přejížděly přes paprsky mých
lící.
„Máte studené ruce,“ zašeptala jsem
a přiložila k nim své rty.
S křehkým srdcem a nejvěrnější láskou,
Vaše Elizabeth
