Ubytujte se v hotelu vlastněném marockým králem a na vlastní kůži poznáte, jaké to je žít jako šlechta.
Autorka: Norma Meyerová, The Orange County Register
Dívám se na tebe. Tedy…na Vás.. Vaše Veličenstvo.
Ve skutečné Casablance – nikoli v proslulém oscarovém filmu z roku 1942 – jsem se ponořila jako královna do horké lázně posypané růžovými okvětními lístky v okouzlujícím hotelu Royal Mansour ve stylu art deco, který patří, ehm, marockému králi Mohammedovi VI.
Ještě předtím jsem v tomtéž královském apartmá důstojně ukusovala bezplatnou čokoládu ve tvaru písmene M vysokou asi 2,5 cm (s vyrytým nápisem „Royal Mansour“) a sledovala, jak meruňkově zbarvené nebe halí v dálce ikonickou mešitu. Interiér 24patrového hotelu zářil bohatstvím – použili zde 70 druhů leštěného mramoru – a vzduch (stejně jako vše od krému na ruce SPF 15 zdarma až po zapůjčené pašmínové šály) nesl charakteristickou vůni fleur d’oranger, oblíbenou i u jiného monarchy, Ludvíka XIV.
Pětihvězdičkové útočiště však nepůsobilo vůbec povýšeně. Od generální manažerky po několik uniformovaných vrátných (poslíček vypadal skvěle v retro třešňově červeném obleku) si každý při pozdravu pokládal ruku na hruď jako výraz kulturní zdvořilosti, usmíval se a oslovoval hosty jménem. Pokaždé, když jsem vystoupila z hotelového elektrického Mercedesu-Benz s řidičem a přivítal mě sbor pozdravů, připadala jsem si jako v luxusní verzi seriálu „Cheers“ – jen s tím rozdílem, že z klenutého stropu pozlacené haly viselo 600 křišťálových ryb z českého skla.
Můj pobyt byl jen prvním aristokratickým zastavením. Po Casablance jsem se vlakem přesunula na pobřeží této severoafrické islámské země do hotelu Royal Mansour Tamuda Bay, rovněž vlastněného králem, hned vedle jeho hlídaného letního sídla. Z plážového resortu jsem vyrážela objevovat spletité uličky dvou historických medin, včetně Tetouanu zapsaného na seznamu UNESCO, kde dnešní nakupující v tunikách procházeli hromady ovoce a zeleniny a řezníci podřezávali živým kuřatům hrdla.
S cílem podpořit cestovní ruch otevřel šedesátiletý panovník obě má ubytování Royal Mansour zdobená zellige dlaždicemi teprve loni. Tento miliardář stojí v čele rozsáhlého osobního impéria, přičemž jeho jediný další hotel, nádherný Royal Mansour Marrakech, byl otevřen už v roce 2010. (Pro zajímavost, slovo Mansour znamená v arabštině „vítězný“.) Král Mohammed VI. vládne spolu s voleným parlamentem, přesto má obrovskou moc.
„Říká se mu ‚král chudých‘,“ vysvětlila moje průvodkyně v Casablance Naima Boussaidová. „Hodně dělá pro vzdělání, samoživitelky a podporu potřebných, proto ho lidé milují.“
Naima, energická muslimská matka dvou dospělých dcer, měla na sobě limetkově zelené kotníkové tenisky Converse („mám všechny barvy“), stejně barevný hidžáb, červenou kšiltovku s nápisem „Morocco“, dlouhou kapucí opatřenou džellabu v duhových tónech a masivní stříbrný přívěsek Ruka Fátimy, „který chrání před zlým okem“. Procházely jsme obrovskou, zdobnou mešitou Hassana II., kterou nechal postavit králův zesnulý otec a dokončili ji v roce 1993. „Tři směny po 5 000 řemeslnících na ní pracovaly šest let nepřetržitě,“ uvedla Naima s obdivem. Šedesátipatrový minaret (druhý nejvyšší na světě) zakončuje laser, který svítí až 29 kilometrů přes Atlantik směrem k Mekce a pomáhá lodím v noci.
Ještě před koncem dne mi Naima prozradila svůj tajný recept na dušený pokrm tagine, zavedla mě koupit marockou směs 35 koření ras el hanout a názorně mi předvedla, jak se mám v hammamu důkladně drhnout lepkavým černým mýdlem. V novější bíle omítnuté medině pak v arabštině pochválila kolemjdoucího – a během okamžiku nás pozval do svého tradičního rodinného domu, kde jsme poseděly mezi hromadami polštářů pokrytých pestrými látkami. (Maročané jsou mimořádně pohostinní.)
„Víte, proč lidé znají Casablancu?“ zeptala se mě později Naima a měla na mysli finanční centrum Maroka. „Kvůli filmu. Přitom se celý natáčel v Hollywoodu.“ Zasmála se. (Casablanca vznikla kompletně ve studiích Warner Bros. v Burbanku, jen jedna scéna se natáčela na nedalekém letišti Van Nuys.)
Samozřejmě jsem ve městě Casablanca musela navštívit Rick’s Cafe, založenou v roce 2004 Američankou, která odešla z funkce poradkyně na americkém velvyslanectví v Maroku a zamilovala si romantické drama s Humphreym Bogartem a Ingrid Bergmanovou. Když jsem dorazila brzy odpoledne, přísný vrátný v obleku a s modře zrcadlovými brýlemi nejprve komunikoval přes vysílačku a teprve poté mě uvedl do patra restaurace inspirované filmem. V útulném salonku běžela černobílá Casablanca, uprostřed stál starožitný ruletový stůl a stěny zdobily nostalgické plakáty s Bogartem a Bergmanovou. Měla jsem celý prostor jen pro sebe – včetně tří barových židlí – než se objevil příjemný číšník v červeném fezu, aby přijal mou objednávku chardonnay.
(Upozornění: pití alkoholu islám zakazuje, proto ho podávají jen některé licencované podniky, zejména hotely a restaurace pro turisty.)
Hotel Royal Mansour nabízí řadu organizovaných výletů pro případ, že by vás přestalo bavit odpočívat v lázních zahalená do „červeného zlata“ – šafránu z marockého vnitrozemí – nebo sledovat lobby akvaterárium s více než 1 000 rybami z Amazonie a Asie. (Překvapivě ceny pokojů nejsou královsky přemrštěné – začínají na 590 dolarech, tedy asi 13 500 Kč, a zahrnují snídani s máslem ozdobeným logem „M“ připomínajícím hradní bránu.)
Kromě prohlídky s Naimou mi concierge zajistila výlet s charismatickým zástupcem neziskové organizace s dredy, který mě provedl více než 30 barevnými muraly po městě. Pokud slyšíte francouzštinu i arabštinu, je to díky tomu, že Mohammed V., dědeček současného krále, vybojoval nezávislost Maroka v roce 1956 po více než 40 letech francouzského protektorátu. Současný král Mohammed VI., který má doktorát z práva a nastoupil na trůn v roce 1999, byl prvním marockým vládcem, jenž veřejně představil svou manželku princeznu a zdůrazňoval její charitativní činnost. Pár má dvě dospělé děti a rozvedl se v roce 2018.
Ten večer jsem podlehla kouzlu hlavní atrakce hotelu Royal Mansour – restaurace Le Rooftop ve 23. patře. Na panoramatické terase jsem si vychutnávala polentu s chřestem, houbami a černým lanýžem a sledovala, jak se nad legendárním „Bílým městem“ rozlévá zářivý západ slunce. Mezitím v přízemním koktejlovém baru ve stylu 50. let barman připravoval ledové kostky ve tvaru písmene M.
Ze všech barů ve všech městech…
Okouzlení v Tamuda Bay
V rušné starobylé medině Tetouanu se mezi spletenými uličkami prodíraly povozy s osly, zatímco berberské ženy prodávaly sýr Jben zabalený v palmových listech, rybáři nabízeli sardinky a živé slepice kdákaly namačkané v klecích. Místní si vybrali večeři a ta byla následně na místě poražena a oškubána.
„Čerstvější už to být nemůže,“ poznamenal můj průvodce Nuri Abdelkhalek. Opevněný Tetouan na seznamu UNESCO působí skutečně autenticky.
Zpět v hotelu Royal Mansour Tamuda Bay si hosté dopřávali kaviár z jesetera beluga a dezerty amlou ve tvaru květin posypané jedlým zlatem. Koneckonců jsme byli na marocké Riviéře.
Na severní pobřeží jsem se z Casablancy dostala dvouhodinovým vysokorychlostním vlakem do Tangieru u Gibraltarského průlivu. Můj spolucestující mi prozradil, že je imámem v Mekce v Saúdské Arábii, a polovinu cesty se mě zdvořile snažil obrátit na islám. Neuspěl, ale později mi přes WhatsApp poslal 710 stran Koránu.
Na nádraží v Tangieru mě vyzvedl řidič hotelu Royal Mansour a po 90 minutách jízdy jsem dorazila do Tamuda Bay, kde mě čekal šok. Stěny lobby pokrývalo 95 000 mušlí, údajně ručně nasbíraných na místní pláži. Venku jsem pak viděla, že soukromý úsek pobřeží dlouhý asi 800 metrů je skutečně doslova pokrytý mušlemi z azurového Alboránského moře. Zaměstnanci je shrabovali, aby se po pláži dalo pohodlně chodit.
Uctívaný král, jehož portrét visí ve vstupní hale, tráví dovolenou v hlídaném komplexu hned vedle. Jeho významní hosté i širší rodina se ubytovávají právě v tomto hotelu, který se rozkládá na 10 hektarech a tvoří ho nízké pískově zbarvené budovy s 55 moderními apartmány a vilami, třemi restauracemi vedenými šéfkuchaři oceněnými michelinskou hvězdou a sítí podzemních chodeb pro personál. (Ceny pokojů se snídaní začínají na 682 dolarech, tedy asi 15 500 Kč. Luxusní Royal Villa o rozloze 1 670 m² stojí 27 000 dolarů, tedy přibližně 615 000 Kč za noc.)
„Krále tu často vídáme jezdit na vodním skútru nebo plout na jeho černé lodi,“ uvedl místní nadšenec do turistiky Zaid Habssaid, který mě doprovázel na výlet do hor. Měl na mysli jachtu Baldi 1 dlouhou 70 metrů, v hodnotě přibližně 100 milionů dolarů (asi 2,3 miliardy Kč).
Do Maroka jsem cestovala už dvakrát, ale nikdy ne do této oblasti, která je zatím mimo hlavní turistické trasy. Tetouan, vzdálený asi 20 minut od Tamuda Bay, byl v 15. století útočištěm pro Židy i muslimy prchající před španělskou inkvizicí. Průvodce Nuri mi řekl, že čtvrť mellah, která kdysi chránila tisíce sefardských Židů, dnes obývá jen několik židovských rodin žijících vedle muslimských sousedů.
U jedné zastávky mi Nuri ukázal společnou pec z 19. století, kde si Židé pekli chléb nebo macesy. Dnes v ní přátelský muslimský majitel pražil ořechy a nabídl mi hrst teplých kešu. O kousek dál mě obchodník Barrack Abderazeke pozval dovnitř slovy: „Pojďte dál. Milujeme všechny. Jsme jedna velká rodina.“ Bez vyzvání pak postupně rozvinul 15 velkých berberských koberců, některé z velbloudí srsti.
Další den mě Nuri provedl Tangierem – od místa, kde se setkává Atlantik se Středozemním mořem, přes první zvířecí hřbitov v Africe až po starobylou medinu a pevnost kasbah. Za kamennými hradbami nabízeli obchodníci v súku vše od arganového oleje přes olivy beldi až po zdobené kaftany.
Po návratu do hotelu Royal Mansour Tamuda Bay jsem se opět ponořila do lázně jako královna. Tentokrát jsem byla sama v klidném, tlumeně osvětleném krytém bazénu. Nad hlavou zářila obrovská koule připomínající měsíc a třpytivé „hvězdy“ se odrážely na hladině kolem mě, takže jsem měla pocit, že se vznáším v magické galaxii.
Tohle bylo mé království – alespoň na chvíli.
