V dějinách lidstva existuje jen málo míst, která by tak sugestivně propojovala vrchol starověké civilizace s její náhlou a totální zkázou. Pompeje, město v italské Kampánii, jsou časovou kapslí, která nám díky tragédii z roku 79 n. l. umožňuje nahlédnout do každodennosti římského impéria s přesností, jakou doposud nenabízí žádný jiný pramen.
Kmenové sídlo
Pompeje vznikly již na přelomu 7. a 6. století př. n. l. jako sídliště kmene Osků na lávovém výběžku u ústí řeky Sarno v Neapolském zálivu. Původně šlo o pět samostatných vesnic, které se postupně sloučily v jedno opevněné město. Etruskové jej ovládli kolem roku 524 před n. l. bez boje a učinili jej součástí Etruské ligy. Postavili zde primitivní fórum, chrám zasvěcený Apollónovi a domy s typickými toskánskými atrii.
Vládu nad Pompejemi postupně převzalo hned několik etnických skupin. Po bitvě u Kúm v roce 474 př. n. l. převzali od Etrusků kontrolu Řekové, později je kolem roku 424 př n. l. obsadili Samnité, kteří město dále rozšířili. V roce 290 př. n. l. se Pompeje staly spojencem Říma, avšak po vzpouře v takzvané spojenecké válce roku 89 před n. l., při které se proti Římu spojili jeho bývalí spojenci do koalice italických kmenů, je Lucius Cornelius Sulla dobyl a proměnil v římskou kolonii Colonia Cornelia Veneria Pompeianorum. Vojenští veteráni, jak již bylo v Římě zvykem, dostali za odměnu půdu a město se tak rychle romanizovalo.
Rozkvétající římské město
Za císaře Augusta od roku 30 před n. l. proběhla rozsáhlá stavební vlna. Byl postaven nový akvadukt, který přiváděl vodu z nedalekého Serina a zásoboval veřejné fontány, lázně i soukromé domy. Město o rozloze necelého kilometru čtverečního žilo z intenzivního zemědělství na úrodné půdě – pěstovalo se zde víno i olivy, z kterých posléze vznikaly kvalitní produkty, a obchodu, který probíhal přes nedaleký přístav u řeky.
Každodenní život dokládají stovky dochovaných domů různých sociálních vrstev – od skromných insulae po luxusní vily s nádhernými freskami a mozaikami. Ve městě fungovalo přes třicet pekáren, téměř sto termopolií – starověkých vývařoven, garumové dílny i mnohá další řemesla. Amfiteátr z roku 70 před n. l., doposud ten nejstarší známý římský, dokázal pojmout až 20 000 diváků. Srdcem veřejného života však zůstávalo fórum s chrámy Jupitera, Juno a Minervy, spolu s trhy.
Předzvěst neštěstí
Roku 62 n. l. otřáslo celou Kampánií silné zemětřesení o síle až šesti stupňů Richterovy stupnice. Způsobilo rozsáhlé škody v Pompejích, nedalekém Herculaneu i Nucerii – padaly nejen střechy, ale i lampy a vznikaly tak požáry. Zemětřesení poškodilo zhruba šedesát procent staveb v Pompejích, včetně chrámu Jupitera a veřejných lázní. Město však nezůstalo v ruinách a bohatí Římané začali s opravami: Soukromé domy se často zrestaurovaly ještě honosněji než dříve, někdy dokonce s novými freskami přes starší vrstvy. Právě v této fázi rekonstrukce vznikly některé veřejné projekty, jako byla Eumachiina budova – největší stavba poblíž fóra.
Přestože město utrpělo značné ztráty, rychle se vzpamatovávalo. Do roku 79 n. l. byla většina škod odstraněna. Menší otřesy v roce 64 n. l. a dokonce i čtyři dny před samotnou erupcí sice obyvatele varovaly, ale nikdo netušil, jak rozsáhlá hrozba se blíží. Zemětřesení tak paradoxně připravilo Pompeje na poslední, nejslavnější fázi rozkvětu, kterou ukončil až mohutný výbuch nedalekého Vesuvu.
Zkáza Pompejí
Svědectví samotné katastrofy vychází především z listů Plinia mladšího, který událost sledoval z relativně bezpečné vzdálenosti nedalekého Misena. Jeho dopisy adresované římskému historikovi Tacitovi představují jediné dochované očité svědectví celé události. Dlouho se předpokládalo, že k erupci došlo 24. srpna, avšak moderní archeologické nálezy, jako jsou pozůstatky podzimního ovoce a těžší vlněné oděvy obětí naznačují, že k tragédii došlo pravděpodobně 24. nebo 25. října 79 n. l.
První fáze, dnes označovaná jako pliniovská právě po Pliniu mladším, který připodobnil erupční sloupec ke středomořské borovici, začala kolem poledne, kdy Vesuv vyvrhl obrovský sloup popela, pemzy a plynů do výšky až 30 kilometrů. Vítr nesl tento mrak přímo nad Pompeje. Na město začal dopadat déšť pemzy a dalšího sopečného materiálu, který postupně pokrýval ulice a střechy. Mnoho obyvatel v této fázi uprchlo, ti, kteří zůstali, hledali úkryt v budovách. To se jim však stalo osudným – pod tíhou vrstvy pemzy se začaly hroutit stropy.
Ráno dalšího dne došlo ke kolapsu erupčního sloupu a vzniku pyroklastických proudů – lavin žhavých plynů a popela, které se řítily po úbočí hory rychlostí přesahující 100 km/h. Právě tyto proudy měly nejničivější dopad. První z nich zasáhly nedaleké Herculaneum, které potkalo stejný osud jako Pompeje. Samotné Pompeje byly definitivně pohřbeny čtvrtou až šestou vlnou. Teplota v proudech dosahovala 250 až 300 stupňů °C, což u obětí způsobilo okamžitou smrt v důsledku tepelného šoku, nikoliv udušením, jak se dříve spekulovalo. Město zmizelo pod vrstvou popela a pemzy vysokou až 6 metrů.
Po staletí zůstaly Pompeje zapomenuty, až na občasné nálezy mincí či zbytků zdí při hloubení kanálů v 16. století. Důkladnější vykopávky začaly v roce 1748 za vlády Karla III. Španělského, přezdívaného El Politico, tehdy neapolského krále. Rané práce však měly spíše charakter honby za artefakty pro královské sbírky než vědeckého výzkumu. Přesto nález Pompejí a sousedního Herculanea vyvolal v Evropě vlnu neoklasicismu, která následně ovlivnila architekturu, módu i umění.
Plinius mladší
Příběh Pompejí má i svého vyprávěče: Tím je teprve osmnáctiletý Gaius Plinius Caecilius Secundus, v historiografii známý jako Plinius mladší. Jeho dvě svědectví, adresovaná římskému historiku Tacitovi zhruba 25 let po katastrofě, představují jediné dochované zprávy očitého svědka, které detailně popisují postupující zkázu Neapolského zálivu.
Plinius se v době erupce nacházel v Misenu, na opačném konci zálivu. Zde jeho strýc, slavný učenec a velitel římského loďstva Plinius Starší, velel námořní základně. Právě zde, kolem deváté hodiny ranní 24. srpna, dle tradičního datování, spatřili neobvyklý úkaz – explozi Vesuvu.
Zatímco mladý Plinius zůstal v Misenu, jeho strýc se rozhodl úkaz prozkoumat. Podle Plinia ml. původně pouze z vědecké zvědavosti, avšak po obdržení zoufalé prosby o pomoc od své dobré přítelkyně Rectiny, jejíž dům ležel pod úbočím hory, nechal narychlo vyplout válečné galéry.
Plinius Starší však podcenil sílu živlu; popel a pemza padající na paluby lodí byly tak husté, že se plavidla nemohla přiblížit k pobřeží u Pompejí. Odklonil se tedy do Stabiae k dalšímu příteli, Pomponianovi. Tam však druhý den ráno zahynul – pravděpodobně na následky srdečního selhání nebo udušení sirnými výpary.
Archeologický poklad
Archeologické výzkumy prováděné pod vedením Giuseppe Fiorelliho v 19. století přinesly světu mrazivé svědectví o posledních okamžicích obyvatel. Fiorelli si všiml, že v usazeném popelu zůstaly dutiny po rozložených tělech. Vyvinul tak metodu vylévání těchto dutin sádrou, čímž pak vznikly dnes již ikonické pompejské odlitky zachycující křečovité pózy, obličejové výrazy a dokonce i detaily oděvů nešťastných obětí.
Pompeje nám dodnes poskytují bezprecedentní vhled do římské společnosti. Fresky v domech, jako je slavná Villa dei Misteri (Vila Mystérií), nám napovídají o estetickém i duchovním cítění starověkých obyvatel města. Graffiti na stěnách domů zase slouží jako doklad politického boje, milostných vyznání i vulgárních nadávek. Dosvědčují, že lidské starosti i slasti se za dvě tisíciletí příliš nezměnily.
Současná podoba Pompejí je výsledkem neustálého boje s časem i přírodou. Archeologický park se rozkládá na ploše zhruba 66 hektarů, z nichž přibližně jedna třetina stále zůstává pod nánosem. Italská vláda i mezinárodní instituce v posledním desetiletí investovaly miliony eur do projektu Grande Progetto Pompei, jehož cílem je nejen údržba dosavadního parku, ale i stabilizace ohrožených struktur a restaurování fresek.
Moderní archeologie se však dnes již nesoustředí pouze na odkrývání nových domů, nýbrž i na analýzu organických zbytků, DNA obětí a mikrostratigrafii, což nám umožňuje například rekonstruovat jídelníček Římanů, jejich zdravotní stav i složení tehdejší flóry. Nové objevy z posledních let dokazují, že Pompeje ještě zdaleka nevydaly všechna svá tajemství. Každý nový nález je pečlivě dokumentován pomocí 3D skenování a laserové technologie, aby byla zachována jeho podoba i v případě budoucí degradace.
Výzvy masového turismu
Dnešní Pompeje čelí paradoxní situaci. Na jedné straně jsou jedním z nejnavštěvovanějších míst světa a ročně sem zavítají miliony turistů, na straně druhé se jedná o nesmírně křehký organismus. Působení přírodních vlivů i mechanické opotřebení způsobené davy návštěvníků představují pro opuštěné město další existenciální hrozbu od dob samotné erupce, kdy bylo, z hlediska archeologie, bezpečně ukryto pod popelem.
Pompeje byly v roce 1997 zařazený na seznam světového dědictví UNESCO, a tak jsou v hledáčku milionů turistů z celého světa. Trefně se tak vyjádřil německý spisovatel Johann Wolfgang von Goethe po své návštěvě v roce 1787: „V dějinách se stalo mnoho neštěstí, ale jen málokteré přineslo tolik radosti budoucím generacím.“ Ačkoliv je jeho vyjádření značně cynické vzhledem k utrpení obětí, vystihuje jedinečnost Pompejí jako jednoho z nejdůležitějších historických dokladů o antickém životě.
