Rozhovor s Jiřím Markem, předsedou mezinárodní konference o jaderné energetice NE•RS 2026 o tématech letošního ročníku, vývoji v jaderné energetice i šancích ČR stát se jaderným hubem Evropy.
Co se v současnosti děje kolem stavby nového bloku v Dukovanech, zatím je ticho po pěšince…
To, že se nic neobjevuje v médiích, je vlastně dobré znamení. Značí, že všechno jde podle plánu. Všichni pracují tak, jak mají, jak si to nalajnovali v kontraktu. Myslím, že minulý měsíc odevzdali Korejci našim lidem něco, čemu se dřív říkalo úvodní projekt. To znamená vlastně už dosti významné technické specifikace a podklady pro to, aby se celý ten obrovský systém, ta mašinérie přípravy a povolování rozjela naplno. Takže to dle mého pokračuje dobře.
Letošní 18. ročník jaderné konference NE•RS proběhne 11. června v paláci Autoklubu ČR v Praze. Na jaké hosty se mohou v tomto roce účastníci těšit?
V tuto chvíli je jasné, že jako obvykle tam budou mluvit Petr Závodský, generální ředitel Dukovany II a odpovědný reprezentant KHNP jako dodavatel. To je taková standardní záležitost. Dalším hostem bude například ředitel Energoprojektu Praha Petr Mach. Energoprojekt Praha je teď tou nejvýznamnější inženýrskou organizací. Bude tam pár dalších referátů a špičkových speakerů z dodavatelské sféry i z regulatorní oblasti.
Hlavním tahákem je pak odpolední diskuze u kulatého stolu na téma jaderné energetiky jako strategického zdroje pro budoucnost. Jejími účastníky budou ministr průmyslu a obchodů Karel Havlíček, předseda Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Stěpán Kochánek, výkonný ředitel Svazů energetiky Jozef Kotrba, reprezentant nucleareurope, což je nejvýznamnější bruselská lobbystická organizace v jádře. Jedná se i o účasti odpovědného člověka z Evropské komise, který má na starosti taxonomii a notifikace jaderných zdrojů.
Jaká témata budou na letošní konferenci rezonovat?
Ono je to vlastně dáno výčtem přednášejících a účastníků, ale bude se to točit kolem procesu výstavby nových bloků v Dukovanech a toho, co se aktuálně děje. Další témata se budou týkat dodavatelských řetězců, jakým způsobem bude postupovat předlicencování a podobně.
Jádro je hodnoceno jako nízkoemisní zdroj, přesto nemá pro rozvoj stejné podmínky jako obnovitelné zdroje. Vy přitom tvrdíte, že uhlíková stopa větrných a solárních elektráren je ve skutečnosti vyšší než u jádra. Můžete to podložit?
Ve veškerých materiálech, které nejsou zpochybňovány, a dokumentech např. od International Energy Agency nebo dalších jiných institucí a samozřejmě i Evropské komise, se uvádí, že emisní zátěž neboli uhlíková stopa jaderné elektrárny je 5 gramů ekvalentních CO2 na jednu vyrobenou kWh. V případě vrtulí je to 11 gramů a v případě solárů je to 34 gramů. Takže jaderná elektrárna je z hlediska životního prostředí a emisní stopy nesrovnatelně výhodnější a lepší.
To se zatím ví, ale taxonomie Evropské komise, což je hlavní podklad pro nastavení financování, to jaksi v potaz nebere. Jaderná energetika se bere tak nějak na milost, ale rozhodně není zařazená do nízkoemisních zdrojů, kde jsou ty typické OZE, tedy vítr a solár. A ty se bez investiční podpory absolutně neobejdou a v řadě případů ani bez podpory provozní.
Kdyby tam byly zařazeny jaderné elektrárny, tedy výroba z jádra, logicky by muselo dojít i k tomu, že by to byl podporovaný zdroj a pak by rozvoj a renesance jaderné energetiky byla opravdu masivní. Mohlo by se zopakovat to, co se dělo mezi lety 1975 až 1995, to byla opravdu skvělá jaderná éra, kdy se ze současných 400 reaktorů fungujících ve světě postavila naprostá většina.
Není to tak dávno, co jádro podpořila šéfka Evropské komise, když řekla že odklon od něj byl strategickou chybou. Naznačuje něco dalšího tomu, že by k „rehabilitaci“ mohlo dojít?
Verbálně ano. Nechci být skeptik, ale třeba dáma, která má opravdu k tomu co říct, generální ředitelka Světové jaderné asociace Sama Bilbao y León, která se už našich konferencí zúčastnila dvakrát, je k tomu číslu, kolik nových zdrojů by mělo být postaveno do roku 2050 (to je asi 150 nových velkých elektráren) také skeptická – řekla, že to je fyzicky nemožné.
Je pravda, že se bavíme o něčem, co bude za 25 let a je pravda, že v průběhu 25 let se to v té druhé půlce minulého století zvládlo. Tady jsme ale v jiném regulatorním i výrobním prostředí, takže nejsem skeptikem, ale tak obrovský boom, jaký začal v těch 70. letech minulého století, asi nenastane. Ale zase na druhé straně je to nezbytně nutné, protože poptávka po elektřině bude v roce 2050 podle většiny predikcí zhruba dvojnásobná oproti současnosti.
Mluvili jsme o emisní zátěž u jádra a o OZE. Jak vyjde vzájemné srovnání těchto dvou druhů výroby z hlediska nákladovosti?
O tom panuje velká diskuze. Jsou lidé, kteří tvrdí, že jádro je strašně drahé. Samozřejmě suma, kterou musíte vynaložit na to, abyste postavili obrovskou elektrárnu, je velká. A finanční plán je takový, že musíte nejméně 5 let projekt připravovat, pak začít 8 let stavět. Takže než začnete vyrábět, náklady se sčítají a v závěru je to řekněme 200 miliard korun na blok. A pak to začnete splácet. Obvyklá doba splácení je 30 let. Když se to postaví dobře a Korejci s tím mají zkušenost, protože oni to podle hesla „On time, on budget“ umějí, tak je ta návratnost v podstatě v pohodě.
U nákladovosti obnovitelných zdrojů se mluví o tom, že vítr a slunce mají provoz zadarmo, takže tu jsou jenom investiční náklady. Nesmí se ale zapomínat na to, že každý zdroj tohoto typu musíte nějakým způsobem připojit do sítě. To znamená obrovské investice do sítí, i u nás, kde máme výbornou síť, jak přenosovou, tak i distribuční, tak jsou to desítky miliard ročně. Teď se začíná mluvit o akumulaci a já nevím čem všem (flexibilita, sdílení …), tohle všechno má obrovské nároky na řízení.
Zatímco pro zásobování České republiky vám stačí 6–7 velkých systémových elektráren, tady máte tisíce zdrojů a tohle všechno stojí obrovské peníze. Dřív všechno zvládal ČEPS se svým dispečinkem a dispečinky distribučních energetických společností. Malé odchylky výkyvu denního odběru se vyrovnávaly a vypořádávaly ex post. Teď to máte všechno ve čtvrthodinových intervalech, předem plánované, takže tam jsou nemalé nároky a vyžaduje to nesrovnatelně robustnější a flexibilnější síť. A tohle všechno je na vrub právě těchto malých intermitentních zdrojů. No a když se to započítá, solár i vítr vychází dráž než to jádro.
V nejlepší podobě je možné si to přečíst v asi dva roky staré analýze Bank of America. Oni tam ke srovnání používají parametr, který má zkrátku LFSCOE, což značí Levelized Full System Cost of Energy. V něm se započítávají i náklady na distribuci, řízení, flexibilitu, záložní zdroje, likvidaci po ukončení provozu a další externality. A pak je ten vítr a solár mnohem dražší. A ještě je tu jedna věc, která se moc nediskutuje.
U jádra, ve všech elektrárnách na světě, máte ze zákona 100% jistotu, že si odkládají peníze na systém zneškodnění radioaktivních odpadů a likvidaci elektrárny. V ideálním případě ji zlikvidujete tak, že tam zůstane zase zelená louka, jaká tam byla dřív. Ale u solárů a vrtulí to tam započítané není ani náhodou, ani to není takhle tvrdě legislativně ošetřeno.
Uvedl jste, že pro pokrytí rostoucí spotřeby je potřeba postavit ve světě dalších 150 velkých jaderných bloků. Nemohly by tento požadavek splnit dnes tolik diskutované malé modulární reaktory (SMR)?
No tak kdybych to vzal na Rolls-Royce SMR, který je u nás samozřejmě nejvíc citovaný, protože v něm má podíl i ČEZ, a počítá se u nás s jeho výstavbou, tak ten má výkon 472 MW, takže by jich muselo být více než 300. Ale je tu i další projekt, který již úspěšně započal v Kanadě, a počítají s ním myslím i Poláci – GE Vernova Hitachi s reaktorem o výkonu 300 megawatt. Číňané počítají s tím, že budou mít 100 megawattový reaktor.
Tyto malé modulární reaktory budou samozřejmě hrát podstatnou roli. Já si ovšem myslím, že to nebude tak rychlé, že by někdy v roce 2035 u nás nějaký takový reaktor stál. Ono se v jaderné komunitě ví, že povolovací proces, který dělá licenční úřad, u nás je to Státní úřad pro jadernou bezpečnost, je v podstatě stejný jako u velkých, protože to není malý reaktor. Těch 472 MW je víc, než byly původně Dukovany – 440 MW jeden blok.
Váš osobní tip – která země v Evropě podle vás postaví první SMR a o jaký model půjde?
Zatím na to mají našlápnuti Rolls-Royce ve spolupráci s ČEZ. Rolls-Royce má plán, že první blok, ten demonstrační, bude postavený v Anglii, kde mají souhlas na tři bloky v lokalitě Wylfa a potom se může začít stavět u nás. Říkají, že by to bylo začátkem 30. let.
Pokud v Evropě existuje něco konkurenčního, tak si nemyslím, že by to byli Poláci s GE Vernova & Hitachi, ale mluví o tom i Švédové a u Švédů je zajímavé to, že se moc neúčastní všelijakých předběžných zbytečných diskuzí, ale když se o něčem rozhodnou, nebo když si myslí, že to je dobré, pak si to opravdu perfektně připraví a teprve pak to pustí do světa. To je moje osobní zkušenost.
Když Švédové letos řekli: „Tak my postavíme minimálně 8 nových reaktorů, můžou to být i ty malé, to se uvidí“, tak to platí. A já si myslím, že to rozhodnutí tam je úplně jasné. Oni mají technický potenciál, zkušenosti, navíc ta původně švédská firma ASEA je jedna z těch, které vyráběli reaktory v 70. a 80. letech, a to se tam nezapomnělo. Takže si myslím, že Švédové budou velice rychlí a možná rychlejší než my.
Česko má silné jaderné know-how. Budeme ho schopni na evropském trhu uplatnit? A staneme se jaderným hubem, jak to slibuje ministr Havlíček? Nebo nás předběhne někdo jiný?
Myslím, že jsem na to už částečně odpověděl. Švédové, když se do něčeho pustí, tak mají všechno na potřebné úrovni, dobré zkušenosti, odborné školství minimálně na stejné úrovni jako my. A mají tam závod na výrobu paliva, kde se vyrábí palivo pro westinghouské reaktory. Teď se tam vyrábí i palivo pro reaktory VVER1000, což znamená v tuhle chvíli pro všechny ukrajinské reaktory. I v Temelíně už nahrazují staré ruské palivo tímto palivem z továrny ve Västerås.
Další věc, proč jim věřím je, že celý systém pro ukládání radioaktivních odpadů do hlubinných úložišť, do žulových masivů asi 500 metrů pod zemský povrch, je švédský koncept, který následně přijaly prakticky všechny státy na světě. Švédové to vymysleli mezi lety 1980 až 1984 a od té doby to know-how vyvezli do celého světa. Oni jsou na špici, velice konkurenceschopní a určitě budou mít schopnost exportovat mozky, technologie a podobně.
Popravdě, Francouzi, kteří jsou samozřejmě na absolutní špici, budou mít dost starostí sami se sebou, protože oni potřebují 50 tisíc nových lidí do jádra. Že by Francouzi masivně expandovali na celosvětový trh, to se až tak nedomnívám.
My se se Švédy můžeme rovnat. Já jsem připomínal třeba řediteli Energoprojektu Petru Machovi, že koncem 70. let, když se stavěly (Jaslovské) Bohunice, začínaly se stavět Dukovany, byly plány na Temelín a na spousty dalších elektráren, Energoprojekt měl přes 700 zaměstnanců a z toho 400 bylo na jádro. Teď samozřejmě takový počet zaměstnanců nemají, ale mají ambici minimálně na 300 lidí, kteří budou špičkovými specialisty v oblasti inženýringu. A takhle to může dotáhnout řada dalších našich firem typu Škoda JS, Doosan Škoda Power a další, které dělají kolem elektra a řízení.
Naše školství má také relativně dobré renomé, protože má dosti silná centra, Jaderná fakulta plus Strojní a Elektrofakulta na ČVUT tady v Praze, Západočeská univerzita má obrovskou tradici a napojení na plzeňské jaderné strojírenství a v Brně je velice silné jaderné zázemí na Elektrofakultě VUT.
Takže jaderných odborníků budeme mít do roku, kdy se dostaví velké bloky a popřípadě malé modulární reaktory, podle vás dost?
Já jsem v tomhle optimista. Vycházím z toho, že jsem z generace, kdy jsme skončili školu a objevila se jakási nabídka na to jít do jaderné energetiky. Všichni jsme do toho vstupovali nepolíbeni znalostmi. No a po deseti letech jsme byli ti, kdo ty elektrárny spouštěl a provozoval a vyvíjel, takže já v tomhle věřím za prvé v tu atraktivitu a za druhé v sílu vědění a schopností mladých lidí.
Děkuji za rozhovor.
Program konference NE•RS 2026 najdete na těchto stránkách.
