V 60. a ještě v 70. letech minulého století doma žádné sladkosti nebyly. Možná snad v těch bohatších rodinách, ale na vsi většinou, když děti dostaly chuť na sladké, musely loudit na rodičích anebo babičkách.
Často se stalo, že doma nebylo nic. V cukřence sice byly kostky cukru, ano, ale ty nás moc nelákaly. Samotná kostka cukru – to nějak nebylo ono.
Někdy děti dostaly lžíci medu, někdy vdolek, někde měli napečené buchty. Někde rodiče z hnědého balicího papíru vytáhli – světle hnědou nebo nažloutlou hmotu, podobnou mýdlu. Nesladké-sladké, tvrdé, bez barvy – ale chutnalo. Co to bylo? Říkalo se tomu bruscukr. Ten náš pocházel od sousedů, kteří pracovali ve škrobárně, v Amylonu.
Na poutích se prodával bruscukr již jako obarvené mejdlíčko, voňavé a lákavé na pohled. Ale bruscukr? To byla nouzovka. Ovšem tehdy velmi vděčná.
Malá tlupa dětí zabouchala na plechové dveře sirobárny. Otevřela jim známá sousedka a z prvního patra jim házela desky bruscukru, opatrně se rozhlížeje, aby ji nikdo neviděl. Děti si cihlu naporcovaly. Sladké jako cumel to bylo, vzpomínají dnes. Ke vzpomínce patří také, jak někdy doma v kuchyni zničily nůž, když se pokoušely bruscukr naporcovat pro své kamarády.
Bruscukr – jak vznikal?
Bruscukr byl opravdu velmi tvrdý a sladký, ačkoliv zřejmě neobsahoval žádný cukr. Dnes bychom ho možná nazvali zdravým nebo ekologickým pamlskem.
Ředitel dnešní výroby z Amylonu, ing. Kolář z Havlíčkova Brodu, nám vysvětlil, že bruscukr zřejmě vznikal během varu sirobu, tedy sladké ovocné šťávy. Sirob se vařil jako základní hmota pro výrobu bonbonů a jiných pamlsků pro čokoládovny a jiné tehdejší podniky. Během vaření sirobu v kotlích v Amylonu, vznikal na stěnách kotlů takzvaný „nápek“, napečená hmota. Ten se pak oloupal – a to byl bruscukr. To potvrzují i někteří pamětníci. A protože škrob obsahuje mnoho glukózových jednotek, byl to pamlsek opravdu sladký.
Kačení mýdlo
Na Moravě se pochoutce z mejdlíček říkalo „kačení mýdlo“. Tak prostá obyčejná sladkost má i svoji historii. Mejdlíčka se vyráběla ve škrobárnách, vyhrazen jim byl Amylon ve Žďáře nad Sázavou. Výchozí surovinou pro výrobu mejdlíček byl brambor a z něho potom bramborový škrob.
Pamětníci si ještě vzpomenou, jak si šli za jednu korunu nakoupit mejdlíčka do obchodu nebo cukrárny. Táflička mejdlíček stála jednu korunu, bylo v ní pět kousků po dvaceti halířích.
Paní Růžena Vlčková, laborantka ze Škrobáren ve Žďáru nad Sázavou, na Ireceptar.cz vzpomíná: „Kdy se mejdlíčko začalo vyrábět, se už nepamatuji. Pravděpodobně se vyrábělo už na začátku dvacátého století, protože tchýně, ročník 1896, prý dostávala každý rok před Vánoci papírový pytlík plný mejdlíček a byla to ,ta nejdobřejší věc na světě‘.“
„Žďárský Amylon byl jediná továrna v Československu na výrobu této levné sladkosti… Před válkou se hlavním akcionářem Amylonu stal pan doktor Malinský z Ronova a já si myslím, že mejdlíčka byla jejich rodinná receptura,“ dodává pamětnice. Počátkem šedesátých let minulého století byla výroba mejdlíček převedena na Slovensko, kde však během pár let zanikla.
Návrat sladkostí
V současnosti se mejdlíčka znovu objevují na jarmarcích. Jak je to možné? Podle ing. Koláře z havlíčkobrodského Amylonu zřejmě tyto produkty pocházejí ze soukromé výroby. A tak můžeme zkusit zajít na trhy nebo na pouť a poptat se po vzácné pochoutce, která má tak dlouhou historii.
