Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě
Epoch Times níže zveřejňuje na pokračování adaptaci knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ z dílny redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Článek byl aktualizován dle anglické verze newyorské edice deníku The Epoch Times z 18. června 2020.
Obsah
1. Vyvážení revoluce do Asie
a) Korejská válka
b) Vietnamská válka
c) Rudí Khmerové
d) Vzestup a pád KS Číny v jihovýchodní Asii
2. Vyvážení revoluce do Latinské Ameriky a Afriky
a) Latinská Amerika
b) Afrika
3. Socialismus ve východní Evropě
a) Sovětská represe a lidová hnutí ve východní Evropě
b) Albánie a Čína
4. Komunismus po studené válce
Odkazy
* * *
Kult komunismu je po celém světě šířen a poháněn násilím a podvody. Komunistické velmoci, jako Sovětský svaz a Čína, využívaly vojenskou sílu k tomu, aby svůj politický systém uvalily na slabší země. Neměli bychom však zapomínat, že násilné vpády těchto režimů byly doprovázeny – a ve velké míře umožněny – efektivním využitím propagandy. V posledních letech Komunistická strana Číny v této strategii pokračovala tím, že vlila miliardy do svého Velkého programu externí propagandy. [1]
Tato kapitola se zaměřuje na expanzi a infiltraci komunistické ideologie Východu, zejména Čínské lidové republiky, do Asie, Afriky, Jižní Ameriky a východní Evropy, které probíhaly především v období studené války.
1. Vyvážení revoluce do Asie
Komunistická strana Číny (KS Číny) si dokázala uzmout moc právě díky vývozu revoluce ze Sovětského svazu. V roce 1919 založili bolševici Třetí internacionálu (tzv. Kominternu), jež se zaměřovala na vývoz revoluce do světa. V dubnu 1920 vycestoval do Číny její zástupce Grigorij Vojtinskij. Zanedlouho byl v Šanghaji založen úřad, který měl pomoci ustavit KS Číny. Několik dalších let byla KS Číny naprosto závislá na sovětských dotacích a sloužila pouze jako orgán Komunistické strany Sovětského svazu. [2] KS Číny pomáhala dále prosazovat sovětské zájmy v Číně po následující tři desetiletí.
Vítězství komunistické strany v Číně bylo nepřímo spojeno s levicovými vlivy v USA. Američtí úředníci na ministerstvu zahraničí a další instituce, které sympatizovaly s čínskými komunisty, ovlivnili během druhé světové války a po ní to, jak Washington chápal politickou situaci v Číně. Jejich vliv vedl k tomu, že USA přestaly pomáhat nacionalistické vládě Čankajška, zatímco Sovětský svaz mezitím zesílil svou podporu KS Číny.
Z Asie se po druhé světové také rozhodl stáhnout prezident Truman. V roce 1948 začala americká armáda opouštět Jižní Koreu a 5. ledna 1950 Truman oznámil, že USA se nebudou vměšovat do záležitostí týkajících se Tchajwanské úžiny. Oznámení zahrnovalo také ukončení vojenské podpory (a to i v případě války) Nacionalistické Číny, která se nacházela na Tchaj-wanu a byla ohrožována pevninskou Čínou pod nadvládou komunistů. [3] O týden později potvrdil Trumanovu politiku nevměšování se i americký ministr zahraničí Dean Acheson, když prohlásil, že Korejský poloostrov se nachází za hranicemi obranného prostoru USA. [4] Tato politika poskytla komunistické straně příležitost k expanzi v celé Asii, která byla ukončena až poté, co OSN v červnu 1950 odhlasovala, že je potřeba se postavit na obranu Jižní Koreje.
KS Číny se snažila s co největším nasazením vyvézt revoluci do dalších zemí. Kromě výcviku partyzánských jednotek v různých zemích, poskytování výzbroje a vysílání jednotek, které měly bojovat proti legitimním vládám, poskytovala také významné finanční prostředky k podpoře rozličných povstání. Uprostřed kulturní revoluce v roce 1973 KS Číny poskytla zahraničí podporu na tyto účely v objemu až 7 % státního rozpočtu.
Tento nákladný projekt KS Číny na export své revoluce byl placen bohatstvím – a často také i životy – čínského lidu.
Podle čínského učence Čchien Ja-pchinga, který měl přístup k tajným dokumentům vydaným ministerstvem zahraničí, „poskytla v roce 1960 Komunistická strana Číny deset tisíc tun rýže Guineji a patnáct tisíc tun obilí Albánii. Mezi lety 1950 a 1964 tvořily výdaje na zahraniční pomoc 10,8 miliardy jüanů, z čehož největší část byla poskytnuta mezi lety 1960 až 1964 … v době čínského hladomoru“. Když mezi lety 1958 až 1962 zemřely během hladomoru desítky milionů Číňanů, výdaje na pomoc v zahraničí představovaly částku 2,36 miliardy jüanů. Kdyby byly tyto prostředky použity k zakoupení jídla, mohlo to zachránit bezpočet Číňanů. [5]
a) Korejská válka
Komunismus usiluje o světovou dominanci. Využívá k tomu vůdce posedlé touhou po moci, jako byli Stalin, Mao, Kim Ir-sen nebo Ho Či Min, kteří mu pomohli šířit jeho zlovolnou ideologii.
Po rozsáhlém plánování napadla Severní Korea 25. června 1950 Jižní Koreu, přičemž Soul padl do tří dnů. Za šest týdnů okupovala Severní Korea celý poloostrov. Mao Ce-tung učinil pro korejskou válku své vlastní přípravy. Než válka vypukla, nashromáždil v březnu 1950 u severokorejské hranice velké množství čínských jednotek připravených k boji. Jak hlouběji do severokorejského území vstoupily vojska OSN, zmobilizovala se rovněž Lidová osvobozenecká armáda KS Číny, aby zachránila komunistický režim Kim Ir-sena před naprostým zničením. Válka trvala tři roky a vyžádala si miliony životů na obou stranách. Komunistická Čína ztratila přibližně milion lidí. [6]
KS Číny však měla kromě záchrany Kimova režimu také další důvod pro zapojení se do korejského konfliktu: během čínské občanské války 1,7 milionu vojáků přeběhlo z Kuomintangu (nacionalistů) a připojilo se k řadám KS Číny. Korejská válka poskytla vhodnou příležitost zbavit se těchto politicky nespolehlivých vojsk. [7]
Zatímco čínská a sovětská komunistická strana soupeřily o nadvládu nad Severní Koreou, Sever profitoval z obou stran. Například, když v roce 1966 Kim Ir-sen navštívil Čínu, uviděl právě probíhající práce na pekingském metru. Požádal Maa o identické metro, které by se mělo vybudovat v Pchjongjangu – zdarma. Mao se rozhodl, že okamžitě přeruší práce na stavbě v Pekingu, a vyslal personál i s vybavením, včetně dvou divizí železničních jednotek Lidové osvobozenecké armády a mnoha konstruktérů, do Pchjongjangu. Severní Korea neutratila za výstavbu ani halíř a dokonce na ni nepoužila ani své lidi. Místo toho ještě po čínské straně požadovala záruku ochrany metra v době války. Nakonec se metro v Pchjongjangu s průměrnou hloubkou 90 metrů a maximální hloubkou 150 metrů stalo svého času jedním z nejhlubších na světě. Když byla stavba hotová, řekl Kim Ir-sen veřejnosti, že metro bylo navrženo a postaveno Korejci. Navíc, Kim často čínskou komunistickou stranu obcházel a žádal Sovětský svaz o peníze a materiál. Po skončení korejské války KS Číny úmyslně zanechala v Severní Koreji několik svých lidí. Jejich úkolem bylo udržovat mezi Severem a Pekingem úzké vztahy. Kim ale nechal tyto čínské komunisty buď zabít, nebo uvěznit, a KS Číny tak nakonec ztratila na všech frontách. [8]
Severní Korea reprezentuje největší hrůzy komunismu. Kromě traumatického rozdělení korejského národa je režim Kimů jedním z nejbrutálnějších a nejrepresivnějších na Zemi a obyvatelé Severní Koreje žijí v ohromné bídě.
Když se sovětská komunistická strana zhroutila, čínská strana začala Severní Koreji pomáhat v mnohem menším měřítku. V devadesátých letech trpěli Severokorejci nedostatkem jídla. V roce 2007 informovala nevládní nezisková organizace Asociace severokorejských dezertérů, že během prvních 60 let komunistické vlády Kimovy dynastie zemřelo hladem a na související nemoci minimálně 3,5 milionu lidí. [9]
b) Vietnamská válka
Ještě před korejskou válkou pomáhala KS Číny Komunistické straně Vietnamu v boji proti Francii v roce 1954, což vyvrcholilo ženevskou konferencí a konfrontací mezi Severním a Jižním Vietnamem. Později se Francie z Vietnamu stáhla. Následná invaze Severního Vietnamu do Jižního a intervence Spojených států vietnamskou válku ještě zintenzivnily. Po druhé světové válce šlo o největší konflikt na jednom území. Armáda USA se této války účastnila od roku 1964 do roku 1973 ve snaze zastavit šíření komunistického vlivu na jihu.
Mao vyslal do vietnamské komunistické strany „poradenské skupiny“ už v roce 1950. Nejvyšším představitelem poradenské skupiny byl Wej Kuo-čching, generál Lidové osvobozenecké armády. Poradenská skupina pro pozemkovou reformu vyslaná čínskou komunistickou stranou zadržela a popravila desítky tisíc majitelů nemovitostí a bohatých zemědělců ve Vietnamu a na severu vyvolala hladomor a nepokoje rolníků. Komunistická strana Číny pak spolu s Komunistickou stranou Vietnamu potlačila povstání a spustila nápravná hnutí strany a armády, podobná nápravnému hnutí v Jen-nanu v letech 1942-1944. Mao pomáhal ve velkém měřítku Vietnamu, zatímco desítky milionů lidí v Číně umíraly hlady. Učinil tak, aby se Sověty soupeřil o vliv ve Vietnamu a také posílil svou autoritu v rámci KS Číny.
Maovu zběsilou politiku Velkého skoku vpřed ukončil na lidovém shromáždění v roce 1962 místopředseda KS Číny, Liou Šao-čchi, který se zároveň chystal ozdravit ekonomiku a umenšit Maovu moc, kterou měl v plánu sám převzít. Mao se však nechtěl svého vlivu vzdát, a tak Čínu hlouběji zapojil do vietnamské války. Liou, který nad armádou neměl žádnou kontrolu, byl se svým plánem na obnovu ekonomiky zatlačen do pozadí.
Následně vyslal Mao v roce 1963 do Vietnamu napřed Luo Žuej-čchinga a poté generála Lin Piaa. Liou Šao-čchi slíbil Ho Či Minovi, že Komunistické straně Číny pokryje výdaje na vietnamskou válku, se slovy: „Pokud bude válka, můžete Čínu považovat za domácí frontu.“ K roku 1975 dosáhla celková pomoc KS Číny Vietnamu 20 miliard dolarů a do severního Vietnamu byly rozmístěny stovky tisíc čínských vojáků, kteří měli sloužit v různých bojových a podpůrných rolích. Je ironií, že tato pomoc se však později stala jedním z důvodů, proč se Čína a severní Vietnam nakonec znepřátelily. Aby udržela severní Vietnam v boji se Spojenými státy, KS Číny mu poskytla obrovskou podporu v podobě zbraní a dalšího válečného materiálu. Vietnamští komunisté však nechtěli válku příliš prodlužovat, a tak se od roku 1969 přidali k mírovým rozhovorům čtyř národů pod vedením USA (Čína k rozhovorům nebyla přizvána).
V sedmdesátých letech, po smrti Lin Piaa, který se pokusil uprchnout do Sovětského svazu, si Mao v Číně potřeboval nutně upevnit svou pozici. Navíc, po vojenském konfliktu v roce 1969 mezi Čínou a Sovětským svazem, tzv. incidentu u řeky Ussuri, se mezi těmito dvěma komunistickými mocnostmi zhoršily vztahy. Aby čelil sovětské hrozbě, Mao spolupracoval se Spojenými státy a pozval amerického prezidenta Richarda Nixona do Číny.
Aby vyšly vstříc domácímu protiválečnému hnutí, stáhly v roce 1973 Spojené státy z Vietnamu své jednotky. 30. dubna 1975 obsadil severní Vietnam Saigon a převzal tak kontrolu nad jižním Vietnamem. Na příkaz Komunistické strany Číny spustila Komunistická strana Vietnamu kontrarevoluční čistky podobné kampaním čínských komunistů. Více než dva miliony lidí z jižního Vietnamu riskovalo svůj život, aby uprchli ze země. Stali se tak největší skupinou uprchlíků v Asii během studené války.
c) Rudí Khmerové
Poté, co Komunistická strana Vietnamu podepsala mírovou dohodu s Washingtonem, distancovala se od KS Číny a naopak posílila své vazby se Sovětským svazem. Tahle situace byla pro Maa nepříjemná, a tak se rozhodl, že na Vietnam zatlačí s využitím Kambodže.
KS Číny začala podporovat Komunistickou stranu Kambodže (neboli Rudé Khmery) v roce 1955. Vůdci Khmerů tehdy procházeli výcvikem v Číně. O deset let později se nejvyšším vůdcem khmerského režimu stal Pol Pot, kterého osobně schválil Mao Ce-tung. Jen v roce 1970 poskytla KS Číny Khmerům peníze a zbraně pro třicet tisíc lidí. Kambodža, destabilizovaná vietnamskou válkou, v roce 1975 padla do rukou Rudých Khmerů.
Pol Pot vládl za použití extrémního teroru. Zrušil měnu, vykázal všechny obyvatele měst na periferie, kde se museli začlenit do oddílů nucených prací, a nechal povraždit intelektuály, aby se země zbavila „západního“ vlivu. Více než čtvrtina celé kambodžské populace byla v průběhu pouhých tří let zabita nebo zemřela nepřirozeným způsobem. Rudí Khmerové, kteří se nespokojili s terorizováním svého vlastního lidu, opakovaně uskutečňovali vpády do jižního Vietnamu a spáchali několik masakrů ve vietnamských pohraničních vesnicích. S podporou Sovětů vpadl Vietnam v prosinci 1978 do Kambodže. Když začala válka mezi Vietnamem a Kambodžou, Kambodžané, kteří si prošli třemi lety teroru, vietnamskou armádu přivítali s otevřenou náručí. Za pouhý měsíc byli Rudí Khmerové poraženi, přišli o hlavní město Phnompenh a utekli do hor, kde bojovali partyzánským způsobem. Válka Vietnamu s Kambodžou rozzuřila tehdejšího vůdce KS Číny Teng Siao-pchinga. V roce 1979 nařídil Lidové osvobozenecké armádě provést proti Vietnamu „odvetný úder“. Následnou třítýdenní válku podle mnoha historiků s jasnou převahou vyhrál Vietnam. KS Číny však v útocích na Vietnam pokračovala po celá 80. léta.
Pol Potovo nevypočitatelné chování způsobilo pozdvižení i v jeho vlastním táboře. V roce 1997 byl zatčen khmerským velitelem Ta Mokem a ve veřejném soudním procesu dostal doživotní trest odnětí svobody. O rok později zemřel na infarkt. Navzdory opakovaným pokusům Komunistické strany Číny o zasahování do procesu byli v roce 2014 dva vůdci Khmerů, Khieu Samphan a Nuon Chea, Mimořádnými senáty kambodžských soudů odsouzeni na doživotí.
d) Vzestup a pád KS Číny v jihovýchodní Asii
Kromě svých akcí v bývalých francouzských koloniích Indočíny vynaložila KS Číny velké úsilí na pomoc komunistickým vzpourám v jihovýchodní Asii. Tato komunistická hnutí byla zvláště aktivní v 50. a 60. letech. Poté byla místními vládami poražena nebo odsunuta na okraj.
Export revoluce Komunistické strany Číny měl bolestivý dopad i na čínskou populaci mimo pevninskou Čínu. Vypuklo mnoho protičínských incidentů, ve kterých bylo zavražděno přinejmenším několik stovek tisíc Číňanů žijících v zahraničí a bylo jim omezeno právo na obchodování a vzdělávání.
Typickým příkladem byla Indonésie. Během 50. a 60. let 20. století poskytla KS Číny významnou finanční i vojenskou pomoc Indonésii, aby tak podpořila tamní Komunistickou stranu Indonésie (Partai Komunis Indonesia, PKI). PKI se třemi miliony přímých členů byla okolo roku 1965 největším politickým uskupením. Dalších dvaadvacet milionů členů přidružených organizací bylo rozptýleno napříč indonéskou vládou, politickým systémem a vojskem a bylo mezi nimi i mnoho těch, kteří měli úzké vazby na prvního indonéského prezidenta Sukarna.
Mao v té době kritizoval Sovětský svaz za podporu „revizionismu“ (tedy za odchýlení se od striktní marxistické doktríny) a tvrdě pobízel PKI, aby se vydala cestou násilné revoluce. D. N. Aidit, vůdce PKI, byl Maův obdivovatel a připravoval v zemi vojenský puč. 30. září 1965 zvrátil tento připravovaný puč vojenský pravicový lídr Suharto. Ukončil vztahy s Čínou a zbavil se mnoha členů indonéské komunistické strany. Důvodem čistky byly výroky Čou En-laje, který se během jednoho mezinárodního sjezdu komunistických zemí zapřisáhl Sovětskému svazu a představitelům dalších komunistických zemí: „V zemích jihovýchodní Asie je mnoho zahraničních Číňanů. Čínská vláda má možnost vyvézt přes ně komunismus do těchto zemí a jihovýchodní Asie tak může změnit barvu přes noc.“ V reakci na tyto snahy KS Číny o podněcování lokální revoluce začala v Indonésii vznikat rozsáhlá protičínská hnutí. [10]
Podobně tomu bylo i s protičínským hnutím v Barmě (Myanmaru). V roce 1967, krátce po vypuknutí kulturní revoluce, začal čínský konzulát v Barmě a místní pobočka tiskové agentury Sin-chua se silnou propagací kulturní revoluce mezi lokálními Číňany, povzbuzovali studenty k nošení Maových odznaků, studování jeho Rudé knížky a ke konfrontaci s barmskou vládou. Vojenská junta vedená generálem Ne Winem vydala příkaz, aby bylo nošení odznaků s Maovým vyobrazením a studování Maových textů postaveno mimo zákon. Zavřeli také místní čínské školy. V hlavním městě Rangúnu se 26. června 1967 odehrál protičínský incident, ve kterém byly ubity k smrti desítky Číňanů a stovky jich byly zraněny.
V červenci 1967 vyzývala oficiální média Komunistické strany Číny k „pevné podpoře myanmarského lidu pod vedením Komunistické strany Barmy, aby zahájil ozbrojený konflikt a vzpouru proti vládě Ne Wina“. Brzy poté vyslala KS Číny vojenský poradní tým, aby asistoval Komunistické straně Barmy, byl však vytlačen do lesa barmskými vládními silami. 1. ledna 1968 velké množství čínských Rudých gard a jednotek barmské komunistické strany společně napadly Barmu z čínské provincie Jün-nan, porazily barmská vládní vojska a převzaly kontrolu nad kokangskou oblastí. [11]
Pokusy KS Číny o vyvážení revoluce, které probíhaly zhruba v období kulturní revoluce, zahrnovaly propagaci násilí a poskytování vojenského výcviku, zbraní a financí. Jakmile se snahami o vývoz revoluce KS Číny přestala, komunistické strany v různých zemích se rozpadly a nebyly schopny obnovy.
V roce 1961 se Komunistická strana Malajsie rozhodla upustit od ozbrojeného konfliktu, a místo toho usilovala o získání politické moci prostřednictvím legálních voleb. Teng Siao-pching si zavolal vůdce malajsijské strany do Pekingu, kde na nich požadoval, aby pokračovali ve svém úsilí o násilné povstání. V tu dobu KS Číny věřila, že revoluční vřava koncentrovaná okolo vietnamského bojiště brzy zasáhne celou jižní Asii. Malajsijská komunistická strana pokračovala v ozbrojeném boji a pokoušela se o revoluci po dobu dalších 20 let. [12] Čínská komunistická strana nadále malajsijskou stranu financovala a přiměla ji k tomu, aby si obstarala zbraně na černém trhu v Thajsku. V roce 1969 založila v provincii Chu-nan ve městě I-jang rozhlasovou stanici Malajsijský zvuk revoluce, která vysílala v malajštině, thajštině, angličtině a dalších jazycích. [13]
Kromě výše zmíněných zemí se KS Číny pokoušela vyvážet revoluci také na Filipíny, do Nepálu, Indie, Srí Lanky, Japonska a dalších zemí. V některých případech poskytovala vojenský výcvik a někdy šířila propagandu. Některé z těchto komunistických organizací se později staly mezinárodně známými teroristickými skupinami. Například Japonská rudá armáda, která vznikla v roce 1971 jako odnož radikálního hnutí 60. let, proslula svými protimonarchistickými a revolučními slogany vyzývajícími k násilí, byla zodpovědná za únosy letadel, masakr civilistů na letišti Lod a množství dalších teroristických útoků.
Koncem 70. let, po skončení kulturní revoluce, KS Číny od své podpory komunistických hnutí v jižní Asii začala ustupovat. Při setkání singapurského ministerského předsedy Li Kuang-Jaa a Teng Siao-pchinga požadoval Li, aby Teng zakázal rozhlasové vysílání malajsijské a indonéské komunistické strany. V té době byla KS Číny v izolaci a obklopena nepřáteli, Teng právě získal moc a potřeboval mezinárodní podporu. Souhlasil tedy s požadavky, setkal se s vůdcem malajsijské komunistické strany Chin Pengem a stanovil konečné datum uzavření vysílání agitujícího za komunistickou revoluci. [14]
2. Vyvážení revoluce do Latinské Ameriky a Afriky
Sovětský svaz i KS Číny vedly rozsáhlé kampaně na podporu komunistických hnutí na Blízkém východě, v jižní Asii, Africe a Latinské Americe. Sovětský svaz, který se ocitl pod tlakem strategie Spojených států a NATO, však na konci šedesátých let přijal novou ideologickou linii zmírňování napětí. Cílem začalo být mírové soužití se západními kapitalistickými zeměmi a omezení podpory revolučním hnutím v zemích třetího světa. KS Číny, která hlásá globální revoluci, tuto politiku nazývala „revizionismem“. Na začátku 60. let předložil člen KS Číny a bývalý velvyslanec ČLR v Sovětském svazu Wang Ťia-siang podobný návrh, za což byl Mao Ce-tungem kritizován s tím, že je příliš přátelský k imperialistům, revizionistům a reakcionářům a nedostatečně podporuje světové revoluční hnutí.
Čínští komunisté během kulturní revoluce hojně používali slogan: „Proletariát se může osvobodit pouze osvobozením celého lidstva.“ V roce 1965 vydal tehdejší ministr národní obrany Lin Piao článek nazvaný „Ať žije vítězství lidové války!“, v němž uvedl, že světová revoluce nastane co nevidět. V duchu Maovy teorie „obklíčení měst z venkovských oblastí“ (což byl způsob, jakým se komunistická strana chopila moci) v článku přirovnává Severní Ameriku a západní Evropu k městům a Asii, Afriku a Latinskou Ameriku k venkovským oblastem.
Vyvážení revoluce do Asie, Afriky a Latinské Ameriky se tedy stalo pro čínskou komunistickou stranu důležitým politickým a ideologickým cílem, protože mělo položit základy pro dobytí Západu. Proto také KS Číny pod vedením Mao Ce-tunga kromě vyvážení revoluce do Asie soupeřila se Sovětským svazem o vliv v Africe a Latinské Americe.
a) Latinská Amerika
Profesor Jing-chung Čcheng z Delaware State University zveřejnil článek s názvem „Vyvážení revoluce do světa: Výzkumná analýza vlivu kulturní revoluce v Asii, Africe a Latinské Americe“ (Exporting Revolution to the World: An Exploratory Analysis of the Influence of the Cultural Revolution in Asia, Africa, and Latin America), v němž uvádí:
Maoističtí komunisté v Latinské Americe v polovině 60. let založili organizace v Brazílii, Peru, Bolívii, Kolumbii, Chile, Venezuele a Ekvádoru. Hlavními členy organizací byli mladí lidé a studenti. S podporou Číny ustavili maoisté v roce 1967 v Latinské Americe celkem dvě partyzánské skupiny: Lidovou osvobozeneckou armádu Kolumbie, zahrnující ženskou skupinu s názvem Jednotka María Cano, která byla napodobeninou Rudé detašované jednotky žen. Druhou byli Bolivijští partyzáni Ñancahuazú neboli Národní osvobozenecká armáda Bolívie. Ve stejné době někteří komunisté ve Venezuele také rozpoutali ozbrojené násilné akce.
Kromě toho podstoupil v 60. letech výcvik v Pekingu také levicový vůdce Komunistické strany Peru Abimael Guzmán. Kromě studií trhavin a střelných zbraní bylo nejdůležitější, aby měl správné pochopení myšlenek Mao Ce-tunga, konkrétně o tom, že „duch se přeměňuje ve hmotu“ a že nastoupením správné cesty může člověk postoupit od toho, že „nemá osazenstvo“, k tomu, že „osazenstvo má“, a přejít od „nevlastnění zbraní k vlastnění zbraní“. [15]
Guzmán byl vůdcem peruánské komunistické strany (také známé jako Světlá stezka), která byla Spojenými státy, Kanadou, EU a peruánskými vládami označena za teroristickou organizaci.
První zemí Latinské Ameriky, která navázala diplomatické styky s čínskou komunistickou stranou, se stala Kuba. Aby si naklonila Kubu a zároveň soupeřila se Sovětským svazem o vedení mezinárodního komunistického hnutí, poskytla KS Číny v listopadu 1960 Che Guevarovi během jeho návštěvy Číny půjčku ve výši 60 milionů dolarů. Bylo to v téže době, kdy Číňané umírali na hladomor během kampaně Velký skok vpřed. Čou En-laj také Guevarovi sdělil, že od splacení půjčky může být prostřednictvím vyjednávání upuštěno. Když se Fidel Castro po rozpadu čínsko-sovětských vztahů začal více klonit k Sovětskému svazu, rozeslala KS Číny prostřednictvím velvyslanectví v Havaně kubánským úředníkům a civilistům značné množství propagandistických letáků, čímž se pokusila podnítit převrat proti Castrovu režimu. [16]
V roce 1972 navázalo Mexiko a KS Číny diplomatické vztahy a na místo čínského velvyslance v Mexiku byl jmenován tajný agent KS Číny Siung Siang-chuej. Siung měl během čínské občanské války poslání shromažďovat tajné informace (mimo jiné i o Spojených státech) a zasahovat do mexické vlády. Jen týden předtím, než Siung nastoupil do úřadu, oznámilo Mexiko zatčení skupiny partyzánů vycvičených v Číně. Mexický prezident Luis Echeverría byl obzvláště rozzloben, protože při vytváření diplomatického vztahu s Čínou musel odolat tvrdé opozici uvnitř Mexika a ze strany Spojených států. Siung navrhl Čou En-lajovi, aby se vyhnul incidentu tím, že pozve Echeverrího k návštěvě Číny. Echeverría pozvání přijal a požádal KS Číny o protekční zacházení s Mexikem v rámci obchodních styků, s čímž KS Číny souhlasila. [17]
b) Afrika
Profesor Čcheng v článku „Vyvážení revoluce do světa“ rovněž popisuje, jak Komunistická strana Číny ovlivňuje nezávislost afrických zemí a jakou cestou se tyto země vydaly po získání nezávislosti:
Někteří členové africké revoluční mládeže z Alžírska, Angoly, Mozambiku, Guineje, Kamerunu a Konga podle zpráv západních médií v první polovině 60. let absolvovali školení v Charbinu, Nan-ťingu a dalších čínských městech. Člen Zimbabwské africké národní unie (ZANU) popsal jednoroční trénink, který absolvoval v Šanghaji. Kromě vojenského výcviku se jednalo především o politické studie o tom, jak mobilizovat obyvatele venkova a zahájit partyzánskou válku s cílem rozpoutání lidové války. [18]
Pomoc v Tanzanii a Zambii byla v 60. letech největším ze zahraničních revolučních projektů Komunistické strany Číny v Africe.
Strana například vyslala velké množství expertů z odboru textilního průmyslu v Šanghaji, aby pomohli vybudovat textilní továrnu v Tanzanii. Vedoucí skupiny do tohoto projektu vnesl silný ideologický podtón. Po příjezdu do Tanzanie zorganizoval povstaleckou skupinu, zavěsil na staveništi pětihvězdičkovou čínskou rudou vlajku, postavil sochu Mao Ce-tunga a desku s Maovými citáty, pouštěl hudbu z doby kulturní revoluce a recitoval Maovy citáty. Staveniště se stalo vzorem kulturní revoluce v zámoří. Také organizoval skupinu propagující Myšlenky Mao Ce-tunga a aktivně rozšiřoval vzbouřenecké názory mezi tanzanskými dělníky. Tanzanská vláda byla těmito pokusy o podporu místní revoluce nesmírně rozzuřena.
Následně se Mao rozhodl vybudovat železnici Tanzanie-Zambie spojující tyto dvě země, aby zároveň propojil východní, střední a jižní Afriku. Práce trvaly od roku 1970 do 1976 a Čína na stavbu poslala 50 000 dělníků a na vybudování 320 mostů a 22 tunelů utratila téměř deset miliard jüanů. Ekvivalentní náklady vynaložené na železnici by dnes odpovídaly stovkám miliard čínských jüanů nebo miliardám až desítkám miliard dolarů. V důsledku špatného a zkorumpovaného vedení v Tanzanii i v Zambii však železnice není zisková a k udržení svého provozu se stále spoléhá na čínskou pomoc.
3. Socialismus ve východní Evropě
V souladu s rozdělením moci stanoveného na konferenci v Jaltě okupoval východní Německo po porážce nacistů Sovětský svaz. Moskva ustavila komunistické režimy ve všech východoevropských zemích a vytvořila vojenský pakt Varšavské smlouvy.
Jak pokračovala studená válka, Sovětský svaz se snažil udržet nadvládu nad svými satelitními státy. Po roztržce mezi Čínou a Sovětským svazem se do východoevropských režimů, zejména pak do Albánie na Balkáně, začala vměšovat Čína.
a) Sovětská represe a lidová hnutí ve východní Evropě
V roce 1956 sovětský vůdce Nikita Chruščov v tajném projevu na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu odsoudil Stalina a začalo období omezené politické svobody. Uvolněná atmosféra vedla ve východní Evropě k povstáním, napřed v Polsku a poté v Maďarsku.
Po smrti faktického diktátora Boleslawa Bieruta v březnu 1956 začali v Polsku jeho nástupci prosazovat reformu a rozchod se stalinistickým odkazem. V červnu vyšly do stávky v Poznani desítky tisíc továrních dělníků. Komunistická vláda sice povstání brutálně potlačila, uvědomila si však silné nacionalistické cítění Poláků a změnila svůj postoj. Novým vůdcem se stal Wladyslaw Gomulka, který se tvrdě vymezoval vůči Sovětskému svazu a byl ochoten se Chruščovovi postavit.
V říjnu 1956 proběhl pokus o převrat v Maďarsku. Nepokoje odstartovala skupina studentů, kteří sepsali seznam šestnácti požadavků, mezi nimiž byl i odchod sovětských vojsk. 23. října protestující svrhli bronzovou sochu Stalina, které nechali na místě boty, do nichž dav umístil maďarské vlajky. Ulice naplnilo odhadem 200 000 demonstrantů. Sovětské tanky a jednotky zahájily palbu do davu, což mělo za následek mnoho mrtvých neozbrojených demonstrantů.
Sovětský svaz si původně přál spolupracovat s nově vzniklou opoziční stranou a jmenoval Jánose Kádára do funkce prvního tajemníka ústředního výboru strany a Imreho Nagye jako předsedu Rady ministrů a předsedu vlády. Avšak poté, co se Nagy dostal k moci, odstoupil od Varšavské smlouvy a dále prosazoval liberalizaci. Sovětský svaz nebyl ochoten jeho chování tolerovat a vpadl se svými vojenskými jednotkami a tanky do Maďarska, aby potlačil hnutí za nezávislost. Zemřelo několik tisíc lidí, Nagy byl zatčen a společně se stovkami jeho následovníků popraven. Stovky tisíc Maďarů uprchly na Západ. [19]
Po maďarském povstání následovalo pražské jaro v Československu v roce 1968. Po Chruščovově tajném proslovu začala Komunistická strana Československa pomalu uvolňovat omezení a po několik následujících let vznikala relativně nezávislá občanská společnost. Jednou z předních osobností byl Václav Havel, který se později v roce 1993 stal prezidentem České republiky.
Na pozadí těchto společenských změn se 5. ledna 1968 ujal postu předsedy vlády Komunistické strany Československa reformista Alexander Dubček, který posílil změny a propagoval heslo „socialismus s lidskou tváří“. Brzy poté začal Dubček ve velké míře rehabilitovat osoby, které byly za Stalinovy éry nespravedlivě pronásledovány. Disidenti byli propuštěni, byla uvolněna kontrola nad médii a povzbuzována akademická svoboda, občané mohli volně cestovat do zahraničí a dohled nad náboženstvím byl snížen. Uvnitř komunistické strany navíc fungovala do jisté míry demokracie.
Sovětský svaz nejenže považoval tyto reformy za zradu principů socialismu, ale po zkušenostech s povstáním z roku 1956 v Maďarsku se obával, že ostatní země ho budou následovat. Od března do srpna roku 1968 uspořádali vůdci Sovětského svazu, včetně generálního tajemníka KSSS Brežněva, s Dubčekem pět schůzí na nejvyšší úrovni a snažili se ho přinutit k upuštění od demokratických reforem. Dubček požadavky odmítl. V důsledku toho v srpnu roku 1968 napadlo Československo několik set tisíc vojáků Sovětského svazu a států Varšavské smlouvy. Pražské jaro bylo rozdrceno a „socialismus s lidskou tváří“ přestal existovat. [20]
Komunistická nadvláda nad východní Evropou byla udržována za pomoci vojenské síly. Sebemenší snahy o liberalizaci poměrů vedly k povstáním proti socialistickému systému. Koncem 80. let se sovětské vedení pustilo do politických a ekonomických reforem, které vedly ke konci studené války, pádu berlínské zdi a rozpadu všech komunistických režimů ve východní Evropě. Protože Sovětský svaz už dále nechtěl pokračovat v nákladné politice, která udržovala jeho dominanci, Poláci, Rumuni, Bulhaři, Čechoslováci a východní Němci povstali v mírových protestech proti místním režimům.
4. června 1989, v den masakru na náměstí Nebeského klidu v Číně, se v Polsku uskutečnilo první kolo svobodných demokratických voleb. Druhé kolo, které se konalo 18. června, odstranilo komunisty a jejich koaliční partnery z parlamentu.
V říjnu 1989 několik měst ve východním Německu uskutečnilo masivní protesty a pochody proti vládnoucí Jednotné socialistické straně (SED). V té době navštívil Berlín Michail Gorbačov a generálnímu tajemníkovi SED Erichu Honeckerovi poradil, že jedinou cestou je reforma.
Okamžitě poté východní Německo uvolnilo cestovní omezení pro Maďarsko a Československo. To umožnilo obrovskému počtu lidí utéct přes Československo do západního Německa a berlínská zeď už dále nedokázala vzdorovat náporu prchajících občanů. 9. listopadu 1989 Východní Berlín přestal tuto hranici hlídat a desítky tisíc obyvatel přelézaly zeď do Západního Berlína a zároveň ji bouraly. Symbol komunistické železné opony, která byla zatažena desítky let, zmizel do propadliště dějin. [21]
b) Albánie a Čína
Komunistická strana Číny rovněž vynaložila velké úsilí na získání vlivu v Albánii, která zprvu kritizovala Moskvu a vystoupila z Varšavské smlouvy. Mao byl tímto rozchodem Albánie se Sovětským svazem velmi potěšen a zahájil program „pomoci“ Albánii, bez ohledu na cenu.
Zpravodajská agentura Sin-chua (Nová Čína) uvedla, že „od roku 1954 do roku 1978 poskytla Čína 75krát finanční pomoc albánské Straně práce. Částka ve smlouvě činila více než 10 miliard čínských jüanů.“ V té době čítala populace Albánie jen asi dva miliony lidí, což znamenalo, že každá osoba obdržela ekvivalent čtyř tisíc čínských jüanů. Na druhou stranu průměrný roční příjem obyvatele Číny v té době nepřesahoval dvě stě jüanů. V tomto období byla Čína zároveň stižena kampaní Velký skok vpřed a následným hladomorem a také ekonomickým kolapsem způsobeným Maovou kulturní revolucí. Během velkého hladomoru využila Čína své nízké devizové rezervy na dovoz potravin. V roce 1962 albánský velvyslanec Reis Malile odjel do Číny a požadoval pomoc ve věci zásobování potravinami. Čínská loď, která vezla pšenici nakoupenou v Kanadě do Číny, z nařízení místopředsedy strany Liou Šao-čchiho změnila směr plavby a vyložila celý náklad v albánském přístavu. [22]
Čína také pomohla Albánii postavit textilní továrnu. Albánie však neměla žádnou bavlnu, takže Čína musela využít své devizové rezervy k nákupu bavlny pro Albánii. Při jedné příležitosti požádali představitelé Albánie tehdejšího čínského velvyslance v Albánii Keng Piaa, aby zařídil výměnu hlavního zařízení v továrně na výrobu hnojiv, a požadovali, aby zařízení pocházelo z Itálie. Čína poté skutečně nákup strojů z Itálie zajistila a v Albánii je nainstalovala. Veškerou zmiňovanou pomoc komunistické strany považovala Albánie za samozřejmost a zbytečně ji vyplýtvala. Obrovské množství oceli, strojních zařízení a přesných přístrojů odesílaných z Číny bylo ponecháno venku napospas počasí. Albánští úředníci k tomu byli přezíraví, věřili, že pokud se nějaká věc zničí nebo ztratí, Čína jim prostě pošle další.
V říjnu 1974 požadovala Albánie od Číny půjčku ve výši pěti miliard jüanů. Čína se tehdy nacházela v pozdní fázi kulturní revoluce a čínská ekonomika se již téměř úplně zhroutila. Nakonec se Čína přesto rozhodla Albánii půjčit jednu miliardu jüanů. Nicméně Albánie byla s výší půjčky velice neuspokojena a zahájila na svém území protičínské hnutí se slogany: „Nikdy se neskloníme před ekonomickým tlakem zahraniční země“. A rovněž odmítla podpořit Čínu dodávkami ropy a asfaltu.
4. Komunismus po studené válce
Po revolucích v roce 1989 prošel Sovětský svaz drastickými politickými změnami. V srpnu 1991 zastánci tvrdé linie v Komunistické straně Sovětského svazu, KGB a armádě, kteří považovali Gorbačovovy reformy za zradu komunismu, provedli puč, poslali sovětského vůdce do domácího vězení a vyslali tanky, aby obsadily Moskvu. Spiknutí však nemělo podporu řadových členů strany ani široké veřejnosti a spiklenci byli zatčeni nebo spáchali sebevraždu. Po celé zemi se začala rozmáhat hnutí za nezávislost a 25. prosince 1991 Gorbačov oznámil rozpuštění Sovětského svazu na patnáct nezávislých republik.
Ukončení studené války, rozpad sovětského bloku a zahájení ekonomických reforem v Číně znamenalo pro mnoho lidí konec hrozby komunismu pro svobodný svět a lidskou společnost. Rozpory mezi Spojenými státy a Sovětským svazem však ve skutečnosti odvedly pozornost lidí od KS Číny a poskytly jí několik desítek let, během nichž strana mohla upevnit svůj totalitní systém a podkopat svobodný svět.
Na rozdíl od denacifikačního hnutí po druhé světové válce, v jehož rámci probíhaly veřejné soudní procesy s nacistickými válečnými zločinci a veřejnost se mohla důkladně seznámit s hrůzami fašistické ideologie, komunistické zločiny nebyly nikdy veřejně odsouzeny. Podobně se také Rusko a další bývalé sovětské republiky nikdy jasně nedistancovaly od komunistické minulosti ani nezrušily aparát tajné policie. Bývalý agent KGB, který se později stal šéfem ruské tajné policie, je nyní prezidentem. Komunistické ideologie a jejich následovníci nejen že stále existují, ale rozšiřují svůj vliv na Západ a do celého světa.
Antikomunističtí aktivisté na Západě – starší generace, které mají hlubší pochopení komunismu – postupně vymírají, zatímco mladší generace nemají dostatečné povědomí o komunistické ideologii. Komunisté a další levicové organizace tak byli schopni pokračovat ve svých radikálních a progresivních hnutích, která si dala za cíl svrhnout a zničit tradiční hodnoty a sociální struktury.
První prezident Ruské federace Boris Jelcin zahájil dekomunizační kampaň. Propustil bývalé sovětské státní úředníky, nechal svrhnout sochy Lenina a dalších komunistických vůdců a znovu nechal postavit ortodoxní křesťanské kostely, které zničila komunistická strana – ale ani všechny tyto věci se stále ještě nedotkly podstaty komunistické kultury, která byla do lidí a různých institucí vštěpována po téměř sedm dekád. Kromě toho politické zmatky a hospodářský kolaps, který následoval po konci Sovětského svazu, podnítily v lidech nostalgii po předchozím období.
Komunistické síly v Rusku tak znovu sílily a byla založena Komunistická strana Ruské federace, která se stala největší politickou stranou v zemi, dokud ji nenahradila současná vládnoucí strana, Putinovo Sjednocené Rusko.
V říjnu 1993 – pouhé dva roky poté, co občané Moskvy vyšli do ulic, aby požadovali nezávislost a demokracii – pochodovaly na Rudém náměstí desetitisíce obyvatel Moskvy, kteří provolávali jména Lenina a Stalina a mávali sovětskými vlajkami. V posledních letech se v některých průzkumech (např. v sérii průzkumů, které v letech 2015–2016 uskutečnila v Moskvě televizní stanice RBK) mnozí respondenti (asi 60 %) se stále domnívají, že by měl být Sovětský svaz obnoven. V květnu roku 2017 si mnozí Rusové připomněli sté výročí nástupu Sovětského svazu k moci. Komunistický svaz mládeže, který byl založen v dobách Sovětského svazu jako spřízněná organizace KSSS, uspořádal na moskevském Rudém náměstí před Leninovým tělem pro mladé lidi slavnostní přísahu, při níž se stávali oficiálními členy svazu mládeže. Na shromáždění předseda Komunistické strany Ruska Gennadij Zjuganov prohlásil, že do strany nedávno vstoupilo na šedesát tisíc nových členů a že komunistická strana i nadále přežívá a roste.
Přízrak komunismu pokračuje ve svém honu na největší stát na zemi. Jen v samotné Moskvě je téměř osmdesát Leninových památníků. Leninovo tělo na Rudém náměstí stále přitahuje turisty a stoupence komunismu. Zločiny KGB nebyly nikdy důkladně odhaleny a odsouzeny mezinárodním společenstvím. Během minulého století zjevný komunistický vliv ve vládách ve většině zemí vymizel. Na vrcholu komunistických hnutí během studené války existovalo více než dvacet komunistických zemí. Dnes zbývají pouze čtyři: Čína, Vietnam, Kuba a Laos. A ačkoli Severní Korea marxismus-leninismus na povrchu opustila, ve skutečnosti jde stále o komunistický totalitní stát. Nyní jsou přibližně ve stech zemích zaregistrovány komunistické strany.
V 80. letech bylo v Latinské Americe více než padesát komunistických stran, přičemž celkový počet jejích členů činil jeden milion (z toho asi polovina byla z Komunistické strany Kuby). V první polovině 80. let 20. století probíhalo ostré soutěžení mezi Spojenými státy a Sovětským svazem v neklidných oblastech Latinské Ameriky a Asie. S rozpadem východní Evropy a Sovětského svazu začalo komunistických režimů opírajících se o násilí postupně ubývat.
Ve většině zemí Latinské Ameriky se však vláda transformovala do různých variant socialismu. Spíše než aby se nadále nazývaly komunistickými, přijaly tyto politické strany názvy jako Demokratická socialistická strana, Lidová socialistická strana a podobně. Několik komunistických stran ve Střední Americe ze svých názvů sice odstranilo slovo „komunistická“, ale pokračovalo v propagování komunistických a socialistických ideologií, čímž se ve své činnosti staly ještě podvodnějšími.
Ve většině z 33 nezávislých zemí v Latinské Americe a Karibiku jsou komunistické strany legitimními politickými stranami. Ve Venezuele, Chile, Uruguayi a jinde často tvoří komunistická strana a vládnoucí strana koaliční vlády, zatímco komunistické strany v jiných zemích hrají roli opozice.
Komunismus na Západě a v některých dalších oblastech světa se neuchýlil k násilným metodám, tak jako to udělal na Východě. Místo toho se vydal skrytou cestou. Zastánci levicové ideologie infiltrovali téměř každý aspekt společnosti ve Spojených státech a dalších zemích. O několik desetiletí později se západním formám komunismu z velké části podařilo podkopat tradiční společnost a morálku a rozvrátit kulturu, jež byla lidem poskytnuta nebesy. V tomto smyslu si přízrak komunismu prosadil kontrolu nad celým světem.
***
Odkazy
1. Chongyi Feng (Čchung-i Feng), „How the Chinese Communist Party Exerts Its Influence in Australia“, ABC News (Austrálie), 5. června 2017, http://www.abc.net.au/news/2017-06-06/how-china-uses-its-soft-power-strategy-in-australia/8590610.
2. Jung Chang a Jon Halliday, Mao: The Unknown Story (New York: Anchor Books, 2006).
3. Harry S. Truman, „Statement on Formosa“ (projev z Bílého domu, 5. ledna 1950), USC US–China Institute, stránka navštívena 19. dubna 2020, https://china.usc.edu/harry-s-truman-%E2%80%9Cstatement-formosa%E2%80%9D-january-5-1950.
4. „US Enters the Korean Conflict“, National Archives, naposledy upraveno 7. září 2016, https://www.archives.gov/education/lessons/korean-conflict.
5. Qian Yaping (Čchien Ja-pching) 錢亞平, „60 nian lai Zhongguo de dui wai yuanzhu: zui duo shi zhan guojia caizheng zhichu 7 %“ 60年來中國的對外援助：最多時佔國家財政支出7% [„60 let čínské zahraniční pomoci: Až 7 procent národních fiskálních výdajů“], People’s Daily, 27. května 2011, http://history.people.com.cn/BIG5/205396/14757192.html. [v čínštině]
6. Chen Xianhui (Čchen Sien-chuej) 陈宪辉, „Di 38 zhang kang Mei yuan Chao“ 第38章 抗美援朝 [„Kapitola 38: Vzdorovat USA, pomáhat Koreji“], in: Geming de zhenxiang. Ershi shiji Zhongguo jishi 革命的真相.二十世纪中国纪事 [Pravda o revoluci: Kronika Číny 20. století] (prosinec 2014), https://www.bannedbook.net/forum2/topic6605.html. [v čínštině]
7. Zhong Shanluo (Čung Šan-luo) 鐘山洛, Dangshi mimi (Tang-š‘ mi-mi) 黨史秘密 [Tajemství stranické historie] (Taiwan: Ha Ye chubanshe, 2016). [v čínštině]
8. Chen Xianhui 陈宪辉, „Di 52 zhang Wen Ge wai jiao: duiwai shuchu geming” 第52章 文革外交与输出革命 [„Kapitola 52: Diplomacie kulturní revoluce a vyvážení revoluce“], in Geming de zhenxiang. Ershi shiji Zhongguo jishi 革命的真相.二十世纪中国纪事 [Pravda o revoluci: Kronika 20. století v Číně] (prosinec 2014), https://www.bannedbook.net/forum2/topic6605.html. [v čínštině]
9. Li Su 李肃, „Jie mi shi ke: taoli Chaoxian wangming Zhongguo (wanzhengban)” 解密时刻：逃离朝鲜 亡命中国 (完整版 ) [„Moment vyzrazení: Útěk ze Severní Koreje, smrt v Číně“ (kompletní verze)], Voice of America, 8. října 2012, https://www.voachinese.com/a/hm-escaping-north-korea-20121007/1522169.html. [v čínštině]
10. Song Zheng (Sung Čeng) 宋征, „1965 Yinni ,9.30ʻ zhengbian shimo“ 1965印尼『9.30』政政变始末 [„Převrat 9.30 v Indonésii v roce 1965“], China in Perspective, upraveno 20. září 2017, http://www.chinainperspective.com/ArtShow.aspx?AID=183410. [v čínštině]
11. Wang Nan 王南, „Shuo gu lun jin: Miandian de Zhongguo chongjidui bo“, 说古论今：缅甸的中国冲击波 [„Hovory o historii: Čínský rozruch v Myanmaru“], Voice of America, 24. února 2012, https://www.voachinese.com/a/article-2012024-burma-china-factors-iv-140343173/812128.html. [v čínštině]
12. Cheng Yinghong (Čcheng Jing-chung) 程映虹, „Xiang shijie shuchu geming— Wen Ge“ zai Ya Fei La de yingxiang chutan“ 向世界输出革命──“文革”在亚非拉的影响初探 [„Vyvážení revoluce do světa: Prvotní zkoumání dopadu kulturní revoluce v Asii, Africe a Latinské Americe“], Modern China Studies, sv. 3 (2006). [v čínštině]
13. Chen Yinan (Čchen I-nan) 陳益南, „She zai Zhongguo de Ma Gong diantai“, 設在中國的馬共電台 [„MCP Radio Station in China“], Yanhuang Chunqiu, sv. 8, 2015. [v čínštině]
14. Cheng Yinghong, „Xiang shijie shuchu geming“.
15. Tamtéž.
16. Chen, „Di 52 zhang Wen Ge wai jiao“.
17. Hanshan (Chan-šan) 寒山, „Jin shi zuo fei: Xiong Xiangshi he Zhonggong zai La Mei shuchu geing de lishi“ 今是昨非﹕熊向暉和中共在拉美輸出革命的歷史 [„Xiong Xianghui a historie vyvážení revoluce do Latinské Ameriky KS Číny“], Radio Free Asia, 17. listopadu 2005, https://www.rfa.org/cantonese/features/history/china_cccp-20051117.html. [v čínštině]
18. Cheng, „Xiang shijie shuchu geming“.
19. Chen Kuide (Čchen Kchuej-te) 陈奎德, Jindai xianfa de yanhua 近代宪政的演化 [Vývoj současného konstitualismu], The Observer (2007), kapitola 60. [v čínštině]
20. Tamtéž, kapitola 67.
21. Tamtéž, kapitola 77.
22. Wang Hongqi (Wang Chung-čchi), „Zhongguo dui Aerbaniya de yuanzhu“ 中国对阿尔巴尼亚的援助 [„Čínská pomoc Albánii“], Yanhuang Chunqiu, stránka navštívena 16. dubna 2020, http://www.yhcqw.com/36/3172.html. [v čínštině]
