Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times nyní postupně uveřejňuje překlad knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Celá série zde.

Obsah

Úvod

1. Masová indoktrinace v komunistických zemích

2. Komunistická infiltrace do západních médií

3. Levicová předpojatost pracovníků v médiích

4. Převaha liberalismu a progresivismu v médiích

5. Filmový průmysl: předvoj proti tradici

6. Televize: mravní úpadek do každé domácnosti

7. Média: hlavní bojiště v totální válce

Závěr: Navrácení odpovědnosti do médií

Odkazy

Úvod

Vliv médií v moderní společnosti je obrovský a roste každým dnem. Proniká do komunit všech velikostí, od místních až po globální. Masmédia se vyvinula z novin a časopisů do rozhlasu, filmu a televize. S tím, jak roste popularita sociálních médií a šíří se obsah vytvářený uživateli, internet výrazně umocnil rychlost a dosah audiovizuální komunikace.

Ohledně nejnovějších zpráv a analýz se lidé spoléhají na média. Ta v oceánu informací ovlivňují, co lidé uvidí a také jak to interpretují. Média jsou schopna ovlivňovat první dojmy lidí na určité téma, a tak mají značnou moc při vytváření psychologického primingu (kognitivní proces, při kterém podnět z dřívějška ovlivňuje pozdější chování a myšlení jedince, pozn. red.).

Pro společenské elity, a zvláště politiky, média určují, na co se bude zaměřovat veřejné mínění, a pro veřejnost slouží média jako maják. Témata, která média pokrývají, se stávají předmětem vážného společenského zájmu. Události, o kterých se nepíše, bývají ignorovány a zapomenuty.

Thomas Jefferson, hlavní autor Deklarace nezávislosti a třetí prezident Spojených států, jednou shrnul důležitou povinnost, kterou tisk ve společnosti přebírá: „Kdybych měl rozhodnout, zda bychom měli mít vládu bez novin, nebo noviny bez vlády, ani chvíli bych neváhal a upřednostnil bych to druhé.“ [1]

Coby hlas společnosti mohou být média ochráncem morálky, nebo nástrojem zla. Jejich úkolem je popsat významné události ve světě čestným, přesným a včasným způsobem. Musí podporovat spravedlnost a odsoudit protiprávnost, a současně s tím prosazovat dobrotu. Jejich poslání přesahuje soukromé zájmy jakéhokoli jednotlivce, společnosti nebo politické strany.

V západních zpravodajských kruzích jsou média strážcem pravdy a základních hodnot společnosti. Nesou ušlechtilý titul „sedmé velmoci“. Novináři jsou respektováni pro své odborné znalosti a také pro oběti, které přinášejí.

Novinář a nakladatel Joseph Pulitzer, z jehož podnětu vznikla Pulitzerova cena, jednou řekl: „Vzestup či pád naší republiky jsou spojeny s tiskem. Schopný, nezaujatý, společensky angažovaný tisk, který dokáže rozpoznat to, co je správné, a má odvahou to udělat, může zachovat onu veřejnou ctnost, bez které by byla vláda lidu podvodem a výsměchem. Cynický, žoldnéřský, demagogický tisk také časem vyprodukuje lidi dle své podlé ideologie. Síla formovat budoucnost republiky bude v rukou novinářů budoucích generací.“ [2]

Uprostřed morálního úpadku lidstva a pod tlakem moci a finančního pokušení je nicméně pro média těžké si chránit ctnost a vykonávat svou povinnost. V komunistických zemích jsou média řízena státem. Tyto hlásné trouby režimu vymývají mozky masám a působí jako spolupachatelé komunistické politiky teroru a zabíjení.

V západní společnosti byla média silně infiltrována komunistickým myšlením, čímž se stala jedním z hlavních agentů komunismu prosazováním anti-tradičních, anti-morálních a ďábelských trendů. Propagují lži a nenávist a přilévají olej do ohně morální degenerace. Mnoho mediálních subjektů se zřeklo své povinnosti říkat pravdu a chránit morální svědomí společnosti. Je velmi důležité, abychom se probudili k tomu, do jakého stavu se dnešní média dostala, a přivedli je zpět k odpovědnosti.

1. Masová indoktrinace v komunistických zemích

Komunisté od samého začátku vnímali média jako nástroj k vymývání mozků. Marx a Engels v roce 1847 sepsali text „Svaz komunistů“, kde členy žádali o „revoluční energii a horlivost v propagandě“. [3] Ve svých článcích Marx a Engels často používali pojmy jako „stranické bojiště“, „hlásná trouba strany“, „politické ústředí“ nebo „nástroj k ovlivňování veřejného mínění“, aby vyjádřili požadovaný charakter a funkci médií.

Lenin používal média jako nástroj k propagaci, podněcování a organizování ruské revoluce. Založil oficiální komunistické noviny Iskra (Jiskra) a Pravda na podporu revoluční propagandy a aktivismu. Brzy poté, co sovětská komunistická strana získala moc, použila média pro domácí politickou indoktrinaci. V zahraničí strana spustila propagandu, aby vylepšila svůj obraz a vyvezla revoluci.

Komunistická strana Číny také považuje média za nástroj pro ovlivňování veřejného mínění v rámci diktatury a za hlásnou troubu strany a vlády. Strana si velmi dobře uvědomuje, že „zbraně a pera jsou tím, na co se spoléhá při uchopování a upevňování moci“. [4] Tajemník Mao Ce-tunga, Chu Čchiao-mu, předložil již v dobách Jen’anu (1937–1945) princip „stranická povaha na prvním místě“. Stanovil, že stranické noviny „musí ve všech článcích, každé eseji, každé zprávě a každém bulletinu prosazovat názory a stanoviska strany…“. [5]

Strana po ustavení své diktatury uvalila přísnou kontrolu nad médii, včetně televize, rozhlasu, novin, časopisů a později i internetu. Využívá je jako nástroje k indoktrinaci Číňanů komunistickou ideologií, potlačování disidentů, zastrašování veřejnosti a ke skrývání či zkreslování pravdy. Pracovníci v médiích jsou odborníky na autocenzuru a musí být stále ve střehu, protože jediná chyba může mít nešťastný následek. Cenzura je všudypřítomná nejen na oficiálních zpravodajských kanálech, ale rozsáhlý systém internetové policie rovněž monitoruje a kontroluje i osobní blogy a internetové komunity.

Existuje současná čínská fráze, která jasně popisuje roli médií pod vládnoucí komunistickou stranou: „Jsem hlídací pes strany a sedím u jejích dveří. Pokoušu každého, na koho strana ukáže, a tolikrát, kolikrát mi strana řekne.“ Nejde o přehánění. Každé komunistické politické hnutí začíná veřejným míněním: média šíří lži k podněcování nenávisti, která se stupňuje a přerůstá v násilí a zabíjení. V tomto smrtelném mechanismu hrají média klíčovou roli.

Během masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 komunistická strana tvrdila, že studenti byli násilnými kriminálníky, a tak k potlačení „bouří“ použila armádu. Po masakru tvrdila, že armáda nikoho nezastřelila a že na náměstí Nebeského klidu nebyly žádné oběti. [6] V roce 2001, na počátku pronásledování Falun Gongu, režim zinscenoval tzv. incident sebeupálení na náměstí Nebeského klidu, aby mohl Falun Gong falešně obvinit a tím podnítit proti této duchovní praxi nenávist v Číně a po celém světě. [7]

Vedoucí kádři v jednotlivých výborech na všech úrovních strany přikládají velkou důležitost propagandistické činnosti. K tomuto úkolu se využívá značný počet lidí. Koncem roku 2010 pracovalo v národním propagandistickém aparátu více než 1,3 milionu zaměstnanců, z toho zhruba 56 tisíc v propagandistických odděleních na provinční a okresní úrovni, 1,2 milionu v místních propagandistických jednotkách a 52 tisíc lidí v ústředních jednotkách propagandy. [8] Toto číslo nezahrnuje velký počet zaměstnanců, kteří jsou zodpovědní za sledování a ovlivňování názorů na internetu, jako je internetová policie, moderátoři, stranou kontrolovaní komentátoři a další osoby v různých povoláních souvisejících se vztahy s veřejností.

Všechny země, kterým vládnou komunistické strany, vynakládají velké množství prostředků k ovlivňování médií. V průběhu let svého působení se komunistická státní média vypracovala na efektivní hlásné trouby svých totalitních vůdců, kteří používají všemožné prostředky k oklamání a otrávení lidí.

2. Komunistická infiltrace v západních médiích

Minulé století bylo svědkem velké konfrontace mezi svobodným světem a komunistickým táborem. Po celou tu dobu se komunismus snažil infiltrovat do svobodných společností. Za tímto účelem se infiltrace a zneužívání médií v západních zemích staly jednou z jeho hlavních metod. Vzhledem k mimořádnému vlivu, který mají americká média na celý svět, se tato kapitola soustředí na Spojené státy, abychom probrali otázku, jak se komunistický přízrak zmocnil medií.

Poté, co se chopil moci sovětský režim v Rusku, pokoušel se ovlivnit veřejnou debatu i na Západě. Vyslal své agenty, aby se infiltrovali do západních médií a nalákali místní komunistické sympatizanty. Režim tyto lidi úspěšně využíval k tomu, aby pomáhali vylepšit obraz Sovětského svazu a aby tak ukryli brutalitu komunistické vlády. Sovětské propagandistické úsilí ovlivnilo velké množství obyvatel na Západě, a dokonce ovlivnilo i vládní politiku těchto zemí ve prospěch Sovětského svazu.

Ukázalo se, že sovětská KGB používala ve Spojených státech své agenty, kteří pracovali přímo v prestižních amerických mediálních organizacích. Byli mezi nimi Whittaker Chambers a John Scott, kteří pracovali jako redaktoři New York Times, Richard Lauterbach a Stephen Laird v časopisu Time a další. Využívali své pozice k tomu, aby se spojili s politiky, celebritami a hlavami státu. Kromě toho, že shromažďovali širokou škálu zpravodajských informací, rovněž na vysokých úrovních ovlivňovali rozhodnutí v otázkách politiky, ekonomiky, diplomacie, války apod. [9]

Walter Duranty, moskevský korespondent New York Times, rozsáhle pokrýval události v Sovětském svazu a v roce 1932 získal za 13 sérií reportáží o této zemi Pulitzerovu cenu. Bývalý americký komunista Jay Lovestone a prominentní novinář Joseph Alsop však věří, že Duranty působil jako špion pro sovětskou tajnou policii. [10]

Během hladomoru v letech 1932–1933, který zpustošil Ukrajinu a další oblasti Sovětského svazu, Duranty popřel, že by nějaký hladomor existoval, natož že by miliony lidí zemřely hladem. Tvrdil, že „jakákoliv zpráva, že Sovětský svaz trpí v současnosti hladomorem, je přehnaná a škodlivá propaganda“. [11]

Slavný britský historik a uznávaný odborník na historii Sovětského svazu Robert Conquest popsal ve své známé knize Sklizeň žalu: Sovětská kolektivizace a násilný hladomor (The Harvest of Sorrow: Soviet Collectivization and the Terror-famine) důsledky nepravdivých Durantyho zpráv takto : „Jestliže Duranty coby nejslavnější novinář v nejproslulejších novinách té doby popřel existenci Velkého hladomoru, bralo se to jako pravda. Nejenže oklamal čtenáře New York Times, ale vzhledem k prestiži těchto novin ovlivnil také to, jak se na Stalina a sovětský režim dívalo nesčetné množství lidí. Durantyho vliv nepochybně zapůsobil i na nově zvoleného prezidenta Roosevelta a sehrál roli v jeho uznání sovětského komunistického režimu.“ [12]

Hollywood, který je domovem amerického filmového průmyslu, byl rovněž infiltrován komunistickými a levicovými myšlenkami, a dokonce hostil pobočku komunistické strany. Poté, co vstoupil do Spojených států Willi Munzenberg (německý komunista a člen Třetí internacionály), začal realizovat Leninovy koncepce vývoje a produkce filmů a využíval film jako nástroj propagandy. Nalákal Američany k cestě do Sovětského svazu, aby zde studovali film, a poté těmto lidem pomáhal vstoupit do filmového průmyslu. Munzenberg také založil pobočku komunistické strany v Hollywoodu.

Vliv Sovětského svazu se pozvolna začal projevovat. Mnoho filmařů z té doby zbožňovalo Sověty a během druhé světové války, kdy se Spojené státy a Sovětský svaz nakrátko spojily v boji proti nacistickému Německu, tyto nálady jen vzrostly. Slavný americký dramatik například tvrdil, že německá invaze do Sovětského svazu byla „útokem na naši vlast“. [13] Ve filmu „Mise do Moskvy“ z roku 1943 zazní věta, v níž je Sovětský svaz vyobrazen jako země, která je založena na stejných principech jako Spojené státy. [14]

Z levicových médií a novinářů ve svobodném světě měl kromě bývalého Sovětského svazu ohromný prospěch také čínský komunistický režim. Mezi ústřední postavy propagující komunismus ve své době patřili významní levicoví američtí novináři jako Edgar Snow, Agnes Smedleyová a Anna Louise Strongová.

Edgar Snow v knize Rudá hvězda nad Čínou (Red Star Over China) vykresloval zářivý obraz Mao Ce-tunga a dalších vůdců Komunistické strany Číny a zároveň ukrýval jejich zločiny a zlou povahu komunismu před západními čtenáři. Mao řekl: „Snow je první člověk, který vydláždil cestu přátelským vztahům, které byly potřebné k vytvoření jednotné fronty.“ [15]

Agnes Smedleyová napsala řadu článků a knih, které lichotily čínské komunistické straně a jejím vůdcům. V sovětských archivech existují silné důkazy o tom, že byla agentkou kominterny, která pracovala na podpoře ozbrojené revoluce v Indii a shromažďovala informace pro Sověty. [16] Anna Louise Strongová byla také obdivovatelkou čínského komunistického hnutí. Komunistická strana Číny všechny tyto tři Američany vyznamenala tím, že na počest jejich „záslužné služby“ vydala poštovní známky s jejich podobiznami.

3. Levicová předpojatost pracovníků v médiích

Většina Američanů je ohledně přesnosti zpráv v médiích skeptická. Průzkumy ukázaly, že 47 procent lidí je toho názoru, že média jsou liberálně zaměřená. Ve srovnání s tím si pouze 17 procent myslí, že mají konzervativní předpojatost. [17] Vyvstává tedy otázka, jak může v takovémto konkurenčním prostředí, jako jsou média, existovat takto jednotná předpojatost?

I když reportéři a redaktoři mají své vlastní názory na politiku a společnost, nemělo by se to v jejich zprávách odrážet. Vzhledem k tomu, že objektivita a neutralita jsou základními principy novinářské etiky, zprávy by neměly být zabarveny osobním názorem. Podle běžných tržních principů by v případě předpojatosti měla být tato situace kompenzována vznikem nových, neutrálnějších konkurentů.

Skutečnost je však složitější. Americký politolog Tim Groseclose v roce 2012 v knize Levicový obrat: Jak liberální předpojatost médií křiví mysl Američanů (Left Turn: How Liberal Media Bias Distorts the American Mind) analyzoval za přísných vědeckých metod politické směřování velkých amerických médií. Jeho zjištění ukázala, že americká média v průměru silně tíhnou k liberalismu a progresivismu – mnohem více doleva, než jak volí typický občan. „Mainstreamová“ média směřují doleva dokonce ještě více, než je mezi médii průměr. [18]

Kniha vysvětluje, že většina pracovníků v médiích jsou liberálové, což objektivně řečeno vyvíjí tlak na ty, kteří se hlásí k tradicionalismu. Na ten malý počet konzervativců pracujících v liberálních mediálních společnostech se podle Grosecloseho nahlíží jako na „mírně zlé nebo nehumánní“. Dokonce i když jsou schopni si svou pozici v zaměstnání udržet, neodvažují se ke svým politickým názorům veřejně hlásit, natož aby konzervativní pohled podporovali v tisku nebo v televizi. [19]

Tato levicová předpojatost odrazuje studenty s konzervativními názory, aby si vybrali žurnalistiku za svůj hlavní obor, nebo aby se po ukončení studia ucházeli o práci v médiích. Komunita pracovníků v médiích vylučuje názory, které neodpovídají jejich liberální předpojatosti, čímž vytváří politické názorové bubliny. Jednotlivci v této komunitě se považují za soucitnou a inteligentní elitu v popředí společenského rozvoje a zároveň se dívají na obyčejné občany jako na paličaté prosťáčky.

Mainstreamová média však nemusí nutně představovat názory hlavního společenského proudu. Potvrdil to například průzkum společnosti Gallup z roku 2016, podle nějž bylo 36 procent amerických občanů konzervativních, zatímco liberálové tvořili jen něco málo přes 25 procent. [20] To znamená, že pokud by média věrně odrážela názory většiny občanů, jako celek by doleva být nakloněna neměla.

Levicové sklony médií zjevně nejsou výsledkem vůle lidu. Spíše vycházejí z nátlaku zákulisní politické agendy zaměřené na posun celé demografie politicky doleva. To je také vysvětleno ve výše uvedeném průzkumu – občané jako celek mění své názory a stávají se liberálnějšími a progresivnějšími. Rozdíl mezi konzervativci a liberály v roce 1996 činil 22 procent; v roce 2014 to bylo 14 procent; a v roce 2016 už jen 11 procent. Podíl konzervativců zůstal stabilní, ale mnoho voličů uprostřed se přiklonilo na stranu levice. Hlavní média mají v této demografické transformaci nepopiratelnou úlohu, což zase posiluje ideologickou předpojatost médií.

Když se však blíže podíváme na tyto novináře s předpojatým zaměřením, vyplynou nám další problémy. Ve Spojených státech jsou demokraté spojováni s levicí, zatímco republikáni mají tendenci klonit se doprava. Podle průzkumu deníku The Washington Post v roce 2014 bylo 28,1 procenta mediálních pracovníků ve Spojených státech demokraty. Oproti tomu se pouze 7,1 procenta těchto pracovníků hlásilo k republikánům. [21]

Většina lidí, kteří pracují ve velkých novinách a televizních stanicích, jsou levičáci, ať už jsou to majitelé těchto organizací nebo reportéři a komentátoři. Jejich předpojatost je zřejmá. V prezidentské kampani v USA v roce 2016 57 ze sta největších novin – dohromady s nákladem 13 milionů výtisků – otevřeně podporovalo demokratickou kandidátku. Jen dvoje z horní stovky, s nákladem 300 tisíc výtisků, podporovaly republikánského kandidáta. [22]

Proč se média tak moc kloní doleva? V 60. letech byla země silně ovlivněna komunistickou ideologií a radikální levicová společenská hnutí vzala Spojené státy útokem. Studentští radikálové toho období později vstoupili do médií, akademické obce, vyšších tříd společnosti, vládních agentur a na uměleckou scénu, čímž ovládli veřejnou diskusi.

Jak uvádíme ve dvanácté kapitole, většina univerzitních profesorů je zaměřená levicově. Fakulty žurnalistiky a literatury, prosycené levicovou ideologií, už vychovaly několik generací absolventů. Pracovníkům v médiích nejsou vypláceny vysoké mzdy. Tím, co je v jejich profesi pohání, je často idealismus. Tento idealismus se stal základním nástrojem transformace médií pro účely levice.

Spolu se zpravodajskými médii je v obležení i filmový průmysl. Hollywood se stal baštou levicové propagandy. S využitím sofistikované produkce a důmyslných vyprávěcích technik levicoví producenti prosazují levicové ideologie, které se rozšířily do celého světa. Zdá se, jako by hlavními tématy hollywoodských filmů bylo pomlouvání kapitalismu a zdůrazňování třídního konfliktu, zatímco se chválí nemorální chování nebo protiamerické postoje.

Autor Ben Shapiro dělal rozhovory s mnoha filmovými hvězdami a producenty v Hollywoodu. O svých zjištěních poté napsal knihu s názvem Propaganda v hlavním vysílacím čase: Pravý hollywoodský příběh o tom, jak levice ovládla vaši televizi (Primetime Propaganda: The True Hollywood Story of How the Left Took Over Your TV ). Podle Shapira jistý slavný producent řekl, že v této profesi je na sto procent dominantní liberalismus a že každý, kdo to popírá, buď žertuje, nebo neříká pravdu. Na otázku, zda jiné politické stanovisko může člověku bránit v kariéře ve filmovém průmyslu, odpověděl: „Rozhodně.“

Tento slavný producent bez servítek připustil, že Hollywood prostřednictvím svých programů prodává liberální politické názory. „Právě teď existuje jen jedna perspektiva. A je to velmi progresivní perspektiva.“ [23] Producent televizního seriálu o kriminální policii připustil, že úmyslně ukazuje více bílých jako zločince, protože „nechce přispívat k negativním stereotypům“. [24]

Shapiro tvrdí, že nepotismus v Hollywoodu je spíše ideologického, nežli rodinného charakteru: přátelé obsadí přátele, kteří mají stejné ideologické názory. Otevřenost, s jakou lidé v Hollywoodu přiznávají diskriminaci konzervativních názorů, která funguje v rámci filmového průmyslu, je šokující. Ti, kteří mluví o toleranci a rozmanitosti, nejsou ani trochu tolerantní, když přijde na respektování rozmanitosti ideologie. [25]

4. Převaha liberalismu a progresivismu v médiích

Walter Williams, zakladatel žurnalistického vzdělávání a první žurnalistické školy na světě při University of Missouri, vytvořil v roce 1914 tzv. Novinářské krédo (The Journalist’s Creed). Definoval novinařinu jako nezávislou profesi, která má v úctě Boha a váží si lidstva. Novináři by neměli být zasaženi pýchou kvůli svému názoru a neměli by lačnit po moci. Musí věnovat pozornost detailům, uplatňovat sebeovládání a trpělivost, být nebojácní a musí mít neustálý respekt vůči svým čtenářům. [26] Počátkem 70. let však v médiích začal převládat progresivismus. Objektivitu nahradila obhajoba. Nestrannost nahradily liberalismus a progresivismus.

Samuel Robert Lichter v knize Mediální elita (The Media Elite) podotkl, že reportéři mají tendenci svými názory a dosavadním vzděláním přibarvovat své zprávy o kontroverzních otázkách. Většina lidí v redakci jsou liberálové, což posunulo zpravodajství ve prospěch liberální politiky. [27]

Jim A. Kuypers ve svém výzkumu dvousetletého vývoje americké žurnalistiky dospěl k závěru, že dnešní hlavní média jsou liberální a progresivní jak ve své struktuře, tak i ve svých zprávách. Citoval liberálního redaktora velkých novin, který prohlásil: „Příliš často se chlubíme svým liberalismem. Netolerujeme jiné životní styly a názory. Neváháme říci, že pokud u nás chcete pracovat, musíte být stejní jako my a musíte být liberální a progresivní.“ [28]

V jiném díle Kuypers zjistil, že hlavní média se při reportování o tématech, jako je rasa, reforma dávek, ochrana životního prostředí, kontrola zbraní a podobně, velmi často kloní k liberalismu. [29]

Levicová média založila svou dominanci v oblasti ekologie americké politiky a rozšířila svou ideologickou agendu do zpravodajství. V jednom z komentářů, které publikoval deník The Wall Street Journal v roce 2001, bývalý reportér CBS Bernard Goldberg napsal, že moderátoři hlavních médií jsou tak zaujatí, že už ani sami „nevědí, co to liberální zaujatost vlastně je“. [30]

Většina lidí ve vyspělých společnostech na Západě téměř nepochybuje o pravdivosti zpráv, které vytvářejí a vysílají mainstreamová média. Mnozí považují za samozřejmé, že autoři své zprávy píší objektivně a komplexně, a že je podrobují zevrubné odborné analýze, která je založena na informacích ze spolehlivých zdrojů. Levicová média však využívají důvěru svých spotřebitelů k tomu, aby jim vštěpovala svůj ideologický pohled na svět.

Přestože se dnes rozmáhají falešné zprávy („fake news“), jde stále spíše o neobvyklý jev. Svobodné západní společnosti tradičně zdůrazňují potřebu pravdivých, objektivních a spravedlivých médií. Proto levicová média zpravidla nešíří falešné zprávy, kterými by veřejnost klamala přímo. Jejich metody jsou jemnější a komplikovanější, jak popíšeme níže.

Selektivní pokrytí. Každý den se na celém světě objevují desítky tisíc zajímavých událostí. Kterým událostem se však dostane pozornosti, nebo které naopak tiše zmizí z očí veřejnosti, je téměř výhradně určeno tím, co se média rozhodnou pokrýt.

Současná média mají velkou moc. Vzhledem ke značnému vlivu, který má levice mezi mnoha mediálními organizacemi a jejich zaměstnanci, se hlavními tématy stalo mnoho progresivních myšlenek, jako je tzv. sociální spravedlnost a rovnost či feminismus, zatímco zločiny komunismu byly přikrášleny nebo se nepokrývají. Bývalý mluvčí Bílého domu Newt Gingrich kdysi řekl: „Akademická levice a její sdělovací prostředky a hollywoodští přívrženci odmítají čelit děsivé minulosti nekonečné nelidskosti marxismu.“ [31]

Selektivní pokrytí lze rozdělit do tří kategorií. Za prvé, události se vybírají pouze nebo primárně na základě toho, jak moc dokáží pomoci čtenářům přijmout ideologický postoj levice. Za druhé, místo podrobného přinášení zpráv o kontextu události se uvádějí pouze aspekty, které podporují levicový pohled. A konečně, média mají tendenci dávat větší prostor těm, kteří se kloní doleva nebo jejichž stanovisko se shoduje s levicí, zatímco jiné organizace a jednotlivce upozaďují.

V knize s názvem Míra předpojatosti médií (A Measure of Media Bias) Tim Groseclose napsal: „Na každý hřích z vykonání … jak věříme, připadnou stovky, a možná tisíce, hříchů z opomenutí, kdy si novinář vybral fakta nebo příběhy, o kterých se zpravidla zmiňuje pouze jedna strana politického spektra.“ [32]

Nastolování témat. V 60. letech mediální výzkumníci přišli s vlivnou teorií, podle níž je funkcí médií určit, která témata jsou vhodná k diskusi. Bernard Cohn situaci trefně vyjádřil těmito slovy: „Tisk nemusí být vždy úspěšný v tom, když lidem říká, co si mají myslet, ale je úžasně úspěšný v určování toho, na co mají jeho čtenáři myslet.“ [33] To znamená, že tisk může určit důležitost událostí počtem zpráv a následných zpráv, které danou událost pokryjí, zatímco stejné nebo důležitější otázky lze řešit více souhrnně nebo vůbec.

Problematika práv transgender osob, ačkoli se týká jen velmi malé části obyvatelstva, se stala ústředním bodem diskuse a je příkladem toho, jak média úspěšně nastolila svou agendu. Další důležitou otázkou ve veřejném diskurzu se stalo globální oteplování, což je výsledkem dlouhodobého spiknutí mezi médii a jinými politickými silami.

Vytváření falešných konstrukcí. Existuje mnoho problémů, které jsou příliš velké na to, aby se daly ignorovat. Média pro nastavení úhlu pohledu používají metodu konstruování příběhů. Hnutí za sexuální osvobození a sociální sát ze 60. let vedly k rozpadu rodin, zvětšování chudoby a rostoucí zločinnosti. Nicméně levice použila média a Hollywood, aby vytvořila obraz silné a nezávislé matky, čímž zakryla skutečné společenské problémy, které stojí za tímto jevem. Někteří kritizují „bílou nadvládu“ a přisuzují špatné finanční a společenské postavení menšin systémové diskriminaci. Převaha takových názorů je do značné míry důsledkem tajné dohody mezi médii a určitými politickými silami.

Metoda vytváření falešných konstrukcí je patrná hlavně na fenoménu příběhů, které předcházejí faktům. Při objektivním podávání zpráv autor shrnuje fakta do příběhu. Ale reportéři a redaktoři často mají v dané otázce nějaké předsudky a při vytváření zpráv manipulují fakta tak, aby se dala napasovat do příběhu, který by tyto jejich předsudky potvrzoval.

Použití politické korektnosti při prosazování autocenzury. Politická korektnost je v médiích všudypřítomná. Mnoho mediálních výstupů má ať už v psané nebo implicitní podobě směrnice o politické korektnosti, která ovlivňuje to, co se má nebo nemá psát a jak se to má psát. Z důvodu právních předpisů týkajících se „trestných činů z nenávisti“ se v některých evropských zemích mnoho místních sdělovacích prostředcích neodváží podávat zprávy o zločinech spáchaných přistěhovalci, přestože se tyto zločiny staly závažnou sociální otázkou a ohrožují domácí bezpečnost v těchto zemích. Americké mediální organizace také provádějí autocenzuru. Když informují o zločinech, často vynechávají imigrační status pachatelů.

Nálepkování konzervativních zdrojů k neutralizaci jejich vlivu. Aby liberální média vytvořila dojem vyváženého zpravodajství, nemají jinou možnost než podat zprávu o názorech konzervativců nebo konzervativních think tanků. Média při citování těchto zdrojů obvykle používají označení „konzervativní“, „pravicový“ nebo „nábožensky pravicový“, což jemně naznačuje, že jejich názory jsou předpojaté nebo nejsou důvěryhodné kvůli prostému faktu, že jsou konzervativci. Média obvykle při citování liberálů nebo liberálních think tanků používají neutrální tituly jako „vědec“ nebo „expert“, což naznačuje, že tyto názory jsou nestranné, objektivní, racionální a důvěryhodné.

Vytvoření slovníčku politické korektnosti. Západní sdělovací prostředky spolu s levicovými politickými skupinami a akademiky vytvořili rozsáhlý systém politicky „správného“ jazyka. Média ho používají tak často, že hluboce zakořenil ve veřejném povědomí a ovlivňuje veřejnost na podprahové úrovni.

Jakmile média potvrdí názor levice, projeví se to ve všech aspektech společnosti. Zpráva New York Times z října 2008, nazvaná „V divadle dominuje liberální pohled“, začíná větou: „Během této volební sezony mohou návštěvníci divadel v New Yorku vidět desítku zjevně politických her o Iráku, korupci ve Washingtonu, feminismu nebo přistěhovalectví; co neuvidí, jsou jakékoliv hry s konzervativní perspektivou.“ [34]

Politické zabarvení médií se odráží také v tom, jak pokrývají demokratické procesy. O liberálních kandidátech se píše pozitivně, zatímco kandidátům, kteří se hlásí k tradičním názorům, se dostává větší kritiky. Takové zprávy a „odborné“ analýzy mají velký vliv na hlasování voličů. Groseclose zjistil, že 93 procent reportérů ve Washingtonu, D. C., hlasovalo pro demokraty; pouze 7 procent hlasovalo pro republikány. Podle Grosecloseho výpočtu mediální předpojatost demokratickým kandidátům v typických volbách zvyšuje počet hlasů o 8 až 10 procentních bodů. Například pokud by tato mediální předpojatost neexistovala, John McCain by ve volbách namísto prohry 53 ku 46 procentům porazil Baracka Obamu poměrem 56 ku 42 procentům. [35]

5. Filmový průmysl: předvoj proti tradici

Hollywood má obrovský vliv po celém světě. Přestože americké filmy tvoří méně než 10 procent celosvětově produkovaných filmů, filmy v Hollywoodu dosáhnou 70 procent celosvětových filmových projekcí. Nelze popřít, že hollywoodské filmy mezinárodnímu filmovému průmyslu dominují. [36] Coby mezinárodní symbol americké kultury slouží Hollywood k vysílání a šíření amerických hodnot do celého světa – avšak stal se také nástrojem, který celé lidstvo vystavuje deformovaným, antitradičním hodnotám.

Dnes je pro většinu Američanů těžké si představit, že ve 30. a 40. letech se rodiny nemusely obávat negativního vlivu filmů na děti. Nicméně filmový průmysl v té době dodržoval přísné morální předpisy.

V roce 1934, se silnou podporou ze strany církví, zavedl filmový průmysl tzv. Produkční kodex (někdy také nazývaný Haysův kodex). Jeho prvním principem bylo, že by neměl být vytvořen žádný obraz, který by snižoval morální standardy těch, kteří ho vidí. Diváci by nikdy neměli být ochotni díky filmům sympatizovat s kriminalitou, se zločinem, zlem nebo hříchem. Zásada Produkčního kodexu ohledně sexu bylo zachovávat svátost rodiny a manželství: z filmů by nemělo být patrné, že nízké formy sexuálních vztahů jsou přijatelnými normami. Téma cizoložství, které je někdy nutné jako zápletkový materiál, nesmí být ospravedlňováno, líčeno atraktivně nebo výslovně podporováno.

Od 50. let však sexuální osvobození způsobilo kulturní a morální šok. Vzestup televize v amerických domácnostech vyvolal obrovský tlak na trh a rivalitu mezi výrobci filmů. Hollywood začal Produkční kodex stále více ignorovat a přestal uplatňovat zdrženlivost. Například „Lolita“ (1962), film na motivy stejnojmenného románu, zobrazuje cizoložný vztah mezi mužem a jeho nezletilou nevlastní dcerou.

„Lolita“ získala Oscara a Zlatý glóbus, a přestože film obdržel ve své době negativní i pozitivní recenze, dnes si „Lolita“ v rámci 41 recenzí na americkém agregátoru Rotten Tomatoes drží 93procentní příznivé hodnocení. To odráží radikální obrat ve společenské morálce, k němuž v nedávné době došlo.

Hnutí kontrakultury na konci 60. let znamenalo zhroucení tradiční morálky a pořádku v hollywoodských produkcích. Několik ikonických filmů, které zobrazují témata vzpoury, odráží rostoucí zlovolné tendence v americkém filmovém průmyslu.

Jak opakovaně uvádíme v celé této knize, klíčovou taktikou komunismu je zobrazit zločinné chování v ušlechtilém nebo spravedlivém světle. „Bonnie a Clyde“ je kriminální film z roku 1967 založený na skutečném příběhu dvou zlodějů z období světové hospodářské krize. Během krize mnohé rodiny přišly o střechu nad hlavou poté, co jim banky zabavily dům. Protagonisté ve filmu nad tím vyjadřují oprávněný hněv a jsou zobrazeni jako bojovníci proti společenské nespravedlnosti, když se dopouštějí bankovních loupeží a vražd.

Film, který jako jeden z prvních obsahuje prvky explicitního násilí, vypovídá o skrytém narativu spravedlnosti ve stylu Robina Hooda. Zločinecký pár ztvárňoval pohledný muž a krásná žena s přirozeným smyslem pro spravedlnost. Policisté byli oproti tomu vylíčeni spíše jako nekompetentní loutky než jako ochránci práva a pořádku. Smrt Bonnie a Clydea, kteří se v závěru filmu stali oběťmi policejního komplotu, měl hluboký dopad na dospívající diváky. Oba byli blahoslaveni jako mučedníci, kteří se obětovali kvůli nějaké velké věci.

Témata zločinu a násilí popsaná ve filmu hlavní proud americké společnosti šokovala, ale našla velkou odezvu mezi rebelujícími studenty. Protagonisté filmu „Bonnie a Clyde“ se objevili na obálce časopisu Time. Mladí začali kopírovat jejich styl oblečení, řeči a pohrdání tradicí a zvykem. Dokonce se snažili napodobit způsob, jakým tato dvojice zemřela. [37] Jeden radikální vůdce studentské organizace napsal článek, ve kterém porovnával Bonnie a Clydea s takzvanými hrdiny, jako byl kubánský partyzánský vůdce Che Guevara a vietkongský terorista Nguyễn Văn Trỗie. [38] Jedna radikální studentská organizace tvrdila: „Nejsme potenciální Bonnie a Clydeové, my jsme opravdoví Bonnie a Clydeové.“ [39]

Vedle přikrášleného zločinu zobrazoval film „Bonnie a Clyde“ bezprecedentní míru násilí a sexuality. Film si však přesto získal chválu kritiků, byl nominován na deset Oscarů a ve dvou kategoriích vyhrál. Hollywood se odklonil od svých tradičních principů.

Film „Absolvent“, který se objevil na plátnech kin koncem roku 1967, odrážel vnitřní úzkost a konflikty vysokoškolských studentů v tehdejším období. Snímek líčí osamělého absolventa vysoké školy, který se ocitl na životní křižovatce. Tradiční hodnoty otcovy generace jsou ve filmu vykresleny jako nudné a pokrytecké. Místo toho, aby vstoupil do hlavního proudu americké společnosti, rozhodne se pro vztah se starší vdanou ženou a také se zamiluje do její dcery, která tuto aféru objeví. Na svatebním obřadu dcery a jiného mladého muže přijíždí protagonista do kostela a společně s mladou ženou nakonec uprchnou. „Absolvent“ ukazoval spoustu mladistvé vzpoury, nekontrolovatelné libido, incest a další témata, odrážející zmatené a antitradičně naladěné prostředí vzpurného mládí. Film byl fenomenálně úspěšný a okamžitě se stal kasovním trhákem, kterým zůstal i v následujících letech. Se sedmi nominacemi na Oscara a jedním vítězstvím v této soutěži si „Absolvent“ získal uznání napříč celým Hollywoodem.

Filmy jako „Bonnie a Clyde“ a „Absolvent“ nastartovaly éru moderního Hollywoodu. Na konci roku 1968 byl Produkční kodex nahrazen moderním filmovým systémem hodnocení. To v praxi znamená, že je možné promítat filmy s jakýmkoli obsahem, pokud jsou správně zařazeny do divácké kategorie. Toto značně uvolnilo morální zdrženlivost zábavního průmyslu a rozmazalo normy správného a špatného. Takto tvůrci v oblasti zábavy a médií oddělili morálku od svých výtvorů a dali volný průchod zlovolnému obsahu.

Degenerovaná zábava zahltila publikum levnou, vzrušující a snadno dostupnou stimulací. Producenti se mezitím poddali své chamtivosti a touze po ohromných komerčních ziscích.

Film je speciální médium, které má schopnost vytvářet přitažlivou atmosféru a realistické osobnosti a zprostředkovávat divákům pohled režiséra. Úspěšné filmy dokáží natolik ponořit diváky do filmového světa, že je někdy opravdu těžké vrátit se zpět do reality. Hrají obrovskou roli při utváření pocitů a  světonázoru u svého publika. A v rukou zločinců dokáží přimět lidi k tomu, aby se odtrhli od tradice.

Známý filmový producent jednou řekl: „Dokumenty přesvědčují již přesvědčené. Fiktivní filmy přesvědčují ty dosud nepřesvědčené.“ [40] Jinými slovy, dokumentární filmy posilují hodnoty, které již diváci mají, zatímco hrané snímky využívají fascinujících příběhů, aby nic netušícím divákům vštípily nový soubor hodnot. Producent a protagonista filmu „Bonnie a Clyde“ je podporovatelem socialismu. Jeho historické drama z roku 1981 „Rudí“ získalo Oscara a Zlatý glóbus. Na vrcholu studené války změnili „Rudí“ ustálenou představu radikálního komunisty na pohodového a přátelského člověka [41].

Ve svém dalším filmu nominovaném na Oscara, „Skandál Bulworth“, tento producent zobrazuje socialistického kandidáta na prezidenta. Prostřednictvím jeho líčení bylo publiku vyjádřeno, že třída, a nikoliv rasa, je ústředním tématem americké politiky. [42] Tento film byl tak úspěšný, že mnozí na něj naléhali, aby kandidoval na prezidenta Spojených států.

Mnoho filmů mělo okamžitý dopad. Po skončení premiéry „Bonnie a Clydea“ se ze zadních řad v sále ozývaly urážky na adresu policie. [43] Po zavedení systému přístupnosti filmů se z prvního filmu s ratingem R (Restricted), „Bezstarostná jízda“, stal okamžitě hit, který přispěl k popularitě užívání drog. Film sleduje dobrodružství dvou dlouhovlasých motorkářů, kteří berou kokain, oddávají se rockové hudbě a halucinogenům, pobývají v komunitě hippies a navštěvují nevěstince. Při natáčení filmu se užívaly skutečné drogy. Životní styl těchto protagonistů antisociálního blahobytu bez konvenčních hodnot se stal snem mnoha mladých lidí a drogy se staly symbolem kontrakultury. Režisér přiznal: „Problém s kokainem ve Spojených státech vznikl opravdu kvůli mně. Před Bezstarostnou jízdou nebyl na ulicích žádný kokain. Po Bezstarostné jízdě byl všude.“ [44]

Od zavedení systému filmového ratingu začal Hollywood hromadně vyrábět filmy, které staví do pozitivního světla degenerované chování, jako je sexuální promiskuita, násilí, drogy a organizovaný zločin. Výzkumná studie ukázala, že z hollywoodských filmů vytvořených v letech 1968 až 2005 tvořily filmy s hodnocením R až 58 procent [45].

Americký výzkumník Victor B. Cline provedl analýzu 37 filmů, které byly v 70. letech uvedeny v Salt Lake City. Zjistil, že 58 procent filmů stavělo nepoctivost do hrdinného světla, případně ji odůvodňovalo okolnostmi, ve kterých se hlavní hrdina nacházel. Zjistil také, že 38 procent filmů představovalo trestnou činnost jako něco, co se vyplácí, nebo jako úspěšnou a vzrušující zábavu bez negativních důsledků. Hrdinové v 59 procentech filmů zabili jednoho nebo více lidí. 72 procent hrdinek bylo v různé míře představováno jako sexuálně promiskuitní. Ve skutečnosti pouze jeden film naznačoval normální sexuální vztahy mezi mužem a ženou, kteří byli legálně vzati. V pouhých 22 procentech filmů byla některá z hlavních postav součástí toho, co by se dalo nazvat zdravým a uspokojivým manželstvím. [46]

Častým argumentem proti kritice násilí a sexuality ve filmech je to, že takové věci přece existují v reálném životě. Tedy že filmy pouze odrážejí skutečnost a není to tak, že by měly samy o sobě negativní dopad. Ale z výše uvedených údajů je to prokazatelně nepravdivé. Navíc četné filmy produkované hollywoodskou levicí přirozeně odrážejí levicové hodnoty, a naopak změnily hodnoty společnosti. Podle filmového kritika a bývalého hollywoodského scenáristy Michaela Medveda liberálně založení sociální revolucionáři v Hollywoodu formují hodnoty společnosti tím, že napadají legitimitu rodiny, podporují sexuální zvrácenost a oslavují ohavnost. [47]

Jiní argumentují, že přemíra morálně degenerovaného obsahu ve filmovém průmyslu je pouze motivována tržními silami. Avšak rychlost a síla, s jakou se filmový průmysl využívá ke snižování veřejné morálky a dosahování ďábelských cílů, jsou ohromující. V některých filmech se idolizují šelmy nebo monstra. Filmy, které zobrazují člověka proměňujícího se ve zvíře, nebo v nichž se dokonce objevuje sodomie, jsou uznávány a vychvalovány hlavním proudem Hollywoodu. Toto je skutečný odraz toho, jak ďábel přivedl svět pod své otěže – lidstvo začalo obdivovat příšery.

Tyto filmy, zaměřené proti tradici, na povrchu složitě řeší a zkoumají různé sociální otázky. Jsou to však jen výmluvy, aby se vytvořilo spletité a barvité prostředí, do nějž se publikum ponoří. Pečlivě vytvořená atmosféra divákům navozuje pocit, že morální standardy jsou podmíněné okolnostmi. Ohavné skutky, s nimiž konvenční společnost nesouhlasí, je možné vždy nějakým způsobem odůvodnit, mít s nimi účast nebo je dokonce vykreslit jako pozitivní. Konečným poselstvím, vštípeným do mysli diváků, je, že neexistuje jasná hranice mezi správným a špatným či dobrem a zlem, že tradice jsou nudné a utlačující a že morálka je relativní.

6. Televize: mravní úpadek do každé domácnosti

Televize se stala všudypřítomnou součástí každodenního života. Časté sledování televize vede lidi ke změně světonázoru, aniž by si to uvědomovali. Na tento bod se zaměřil výzkum, který provedl tým z amerického Střediska pro výzkum médií. Zjistilo se například, že čím více se lidé dívají na televizi, tím méně se cítí být vázáni tradičními ctnostmi, jako je upřímnost, spolehlivost a spravedlnost, a tím shovívavější je jejich postoj v otázkách sexuální morálky, jako je sex mimo manželství, potrat a homosexualita. [48]

Přestože procento věřících u dvou typů lidí – občasných televizních diváků, kteří uvedli, že věří v Boha, a pravidelných televizních diváků, kteří uvedli, že věří v Boha – je téměř stejné (85 a 88 procent), čím více se člověk dívá na televizi, tím obtížnější pro něj je, aby se řídil náboženskými zásadami. Například, když byl dotazovaný požádán, aby si z dotazníku vybral mezi tvrzeními „Lidé by měli vždy žít podle Božího učení a zásad za všech okolností“ a „Lidé by měli kombinovat svůj osobní soubor morálky a hodnot s Božími morálními kodexy“, ti, kteří více sledovali televizi, si vybírali spíše druhou variantu.

Z těchto čísel lze obecně konstatovat, že sledování televize způsobuje, že jsou lidé náchylnější k morálnímu relativismu.

Televize je nedílnou součástí každodenního života od 50. let. Nejen televizní seriály a filmy dosahují podobného efektu při formování hodnot lidí. Talk show, situační komedie (sitkomy) a dokonce i dokumentární filmy prostřednictvím každodenního nepřetržitého opakování svému publiku nepozorovaně vštěpují všemožné odchýlené myšlenky.

Vezměme si jako příklad talk show. Televizní studia obzvláště ráda zvou hosty, jejichž názory či chování jsou v rozporu s tradičními hodnotami nebo jejichž život je plný konfliktů, případně zvou „odborníky“ k diskuzi o některých kontroverzních otázkách morálky. Hosté jsou vyzýváni, aby „odvážně“ odhalovali „hluboké“ nebo „složité“ problémy svého osobního života. Moderátor, odborníci nebo publikum v rámci pořadu navrhují různé „možnosti“ řešení problémů. Aby byla zajištěna popularita programu, obvykle se jednotlivé situace nijak morálně nehodnotí. Tímto způsobem se mnoho programů stává místem pro zobrazování pokleslých a pokřivených způsobů chování a perspektiv. Lidé postupně došli k tomu, že hodnoty, které dříve zastávali, nelze vztahovat na určité zvláštní situace, což ve výsledku popírá existenci univerzálních zásad.

Mnoho televizních pořadů, které se objevují v hlavním vysílacím čase, je naplněno opovrženíhodným a nechutným obsahem, který je těžké sledovat. Někteří moderátoři, a to i ženy, rádi nadávají. Zatímco jsou diváci v uvolněném stavu, celá řada programů v rámci zábavy indoktrinuje lidi vulgárním vkusem a antikulturním nebo antitradičním obsahem. Jak čas plyne, lidé necítí žádné znepokojení a dokonce se s tímto obsahem začínají sbližovat a oceňovat ho, čímž si ničí své morální myšlení.

Sitkomy se opakovaným vysíláním v televizi používají k normalizaci odchýlených hodnot a chování, které se ve skutečném životě vyskytují jen zřídka.

Ben Shapiro uvedl jako příklad scénu z epizody nazvané „Narodil se kluk“, která se objevila v americkém populárním sitkomu „Přátelé“. Rossově lesbické ex-manželce Carol se narodí Rossovo dítě. Ross je pochopitelně znepokojen tím, že jeho dítě bude vyrůstat v lesbické rodině. Zatímco Ross je rozrušený, Phoebe mu řekne: „Když můj táta odešel a máma umřela a nevlastní otec šel za mříže, z kousíčků všech mých rodičů bych poskládala tak jednoho. A tady to maličké má tři celé rodiče. Stojí o něj tolik, že se už dneska hádají, kdo ho bude mít nejradši. A ještě se ani nenarodilo. To je nejšťastnější dítě na světě.“

Ross okamžitě cítí úlevu a je tímto jejím pohledem upokojen. Jak Shapiro píše, epizoda zobrazuje „těhotné lesby a domácnosti se třemi rodiči nejen jako něco normálního, ale dokonce obdivuhodného“. [49]

Moderní medicína zjistila, že lidský mozek vysílá pět různých druhů mozkových vln. Dvě z nich jsou mozkové vlny, které se projevují v bdělém stavu vědomí: jsou to vlny alfa (α) a beta (β). Když lidé pracují, jejich dominantní mozkové vlny jsou vlny β. Vykazují zvýšenou schopnost analyzovat a využívat logické myšlení. U osoby, která diskutuje, by se měly převážně projevovat mozkové vlny β. Jinými slovy, lidé ve stavu, ve kterém jsou dominantní vlny β, jsou více ostražití a méně poddajní. Nicméně když jsou lidé uvolnění a dominují u nich vlny α, projevují se jejich emoce a jejich analytická schopnost oslabuje. Když lidé sledují televizi, nejsou připraveni na vážné přemýšlení. Místo toho jsou uvolnění a ovlivnitelní. Lidé jsou za takových okolností podprahově utvrzováni tématy a názory, které jsou jim představovány v televizním programu.

Výzkum ukázal, že téměř dvě třetiny programů v médiích, včetně dětských, obsahují scény násilí. Celou řadou televizních pořadů a filmů se také prolíná zavádějící sexuální obsah. Mladí lidé přitom uvádějí média, hned po vyučování sexuální výchovy ve školách, jako druhý nejdůležitější zdroj informací o sexuálním chování.

Velké množství výzkumů jasně ukazuje, že násilný obsah v médiích znecitlivuje mladé lidi vůči násilí a zvyšuje šanci, že se později ve svém životě dopustí násilných činů. Média mají na mládež velmi špatný vliv. Jejich sledování zesiluje v mladých sklony k násilí, podporuje jejich sexuální aktivitu a zvyšuje pravděpodobnost těhotenství v adolescentním věku. U dívek, které často sledují programy zobrazující sexuální aktivity, je ve srovnání s dívkami, které tyto programy sledují zřídka, dvojnásobně pravděpodobnější, že během tří let otěhotní. Vysílané programy také zvyšují riziko sexuálního napadení a zapojení se do nebezpečného chování. [50]

Záplava pornografického a sexuálního obsahu přímo napadá společenské hodnoty a tradice. Jak jeden odborník poukázal: „Média jsou natolik podmanivá a tak plná sexu, že je těžké pro každé dítě, a dokonce i pro kritika, aby tomu odolali. … Myslím, že média jsou našimi opravdovými sexuálními vychovateli.“ [51] Vzhledem k vlivu médií jsou sex mimo manželství, cizoložství a jiné chování nyní považovány za samozřejmé a jsou brány jako součást běžného životního stylu – pokud všechny strany souhlasí, nic špatného na tom není.

Shapiro v knize Propaganda v hlavním vysílacím čase shrnul téměř sto vlivných amerických televizních seriálů. Zjistil, že postupem doby tyto programy stále více propagovaly liberalismus a levicové názory, ateismus a znevažování víry, sex a násilí, a dále feminismus, homosexualitu a transsexualitu, přičemž zároveň odmítaly morálku a tradiční vztahy mezi manželem a manželkou nebo mezi rodiči a dětmi. V průběhu let také začali tvůrci stále více ukazovat v hlavních rolích bezohledné antihrdiny bez soucitu. Vývoj těchto programů je procesem nepřetržitého rozpadu morálních hodnot. Tento typ antitradičního životního stylu měl velký vliv na myšlení široké veřejnosti. Zasaženi přitom byli zejména mladí lidé. [52]

Mnoho takzvaných hudebních show bez omezení propaguje mezi mladými publikem lehké porno a dokonce i zvrácené sexuální chování. [53] Od té doby, co byl zaveden systém hodnocení snímků, lze mnoho pornografických filmů volně prodávat. Stačí je jen označit kategorií „X“. Jak se vyvinula technologie, tyto neslušné programy vyšly z ilegality k obecné spotřebě a lze je snadno získat v půjčovnách filmů, prostřednictvím placených televizních kanálů a v hotelech.

Televizní programy začínají znečišťovat lidi ve velmi mladém věku. Kreslené filmy zobrazují ošklivé postavy nebo velké množství násilí. Další dětské programy jsou nabité skrytými tématy progresivismu a liberalismu. Patří mezi ně například výuka homosexuality pod označením „kulturní rozmanitosti“. Používají fráze jako „Na celém světě je jenom jeden člověk, jako jsi ty“, aby podpořily nezasloužené sebevědomí a koncept přijetí všech lidí bez ohledu na jejich nemorální chování. [54]

Samozřejmě, jen málo hollywoodských producentů má přímo nějakou formální agendu, aby svým divákům vštípilo pokřivené ideologie. Avšak když samotní producenti programu souhlasí s koncepty progresivismu a liberalismu, pak se tyto pokřivené ideologie nevyhnutelně projeví v programech. Skutečný plán je ďábelský a pracovníci médií, kteří se příliš vzdalují od měřítek stanovených nebesy, se stávají figurkami zla.

7. Média: přední bojiště v totální válce

Vyznavači komunistické filozofie boje se neštítí žádných prostředků a nebojí se překročit žádné morální normy, jen aby dosáhli svých politických cílů. V prezidentské kampani v USA v roce 2016 se kandidát Donald Trump postavil proti „politické korektnosti“ a prohlásil, že bude prosazovat opatření směřující k přesunu americké politiky z krajní levice doprava: tedy návrat k tradičním hodnotám, právní stát, daňové škrty pro revitalizaci ekonomiky, obnovení úcty a pokory lidí před Bohem a tak dále. Jeho otevřenost uvrhla liberály do paniky. Vyzbrojeni mainstreamovými médii vyjeli proti Trumpovi plnou parou.

Levicová média používala během prezidentské kampaně různé metody, které Trumpa úmyslně démonizovaly a očerňovaly, a znevažovaly jeho příznivce, kteří byli označeni za rasisty, sexisty, xenofoby, kteří nesnášejí imigranty, a nevzdělané bílé. To znamená, že média se snažila ovlivnit výsledky voleb manipulací veřejnosti. Kromě malého počtu médií téměř 95 procent z nich opakovaně předpovídalo, že Trump určitě prohraje. Proti všem očekáváním však Trump porazil svou soupeřku a byl zvolen 45. prezidentem Spojených států.

Bez ohledu na to, jak divoká může být předvolební kampaň, za normálních okolností by se různé strany a skupiny měly po skončení voleb vrátit do běžného procesu. Ještě důležitější je, že média by měla dodržovat zásadu spravedlnosti, dát na první místo národní zájmy a zachovat zásadu neutrality médií. Po prezidentských volbách v roce 2016 ve Spojených státech jsme však viděli, že média pokračovala ve své šílené kampani, a to dokonce i za cenu riskování ztráty své pověsti u veřejnosti.

Většina médií ve svých zprávách úmyslně ignorovala úspěchy Trumpovy administrativy, jako je rekordní růst na akciových trzích, americké diplomatické úspěchy a téměř úplné zničení ISIS. S mírou nezaměstnanosti, která ve Spojených státech dosáhla 18letého minima, se americká ekonomika těší oživení. Navíc média dělají vše, co je v jejich silách, aby zpomalila Trumpovu administrativu tím, že vznášejí vůči Trumpovi neopodstatněná obvinění. Například rozdmýchala konspirační teorii o tajné dohodě mezi Trumpem a Ruskem. Zvláštní vyšetřování však nenašlo žádné důkazy, které by obvinění podpořily. Zpráva Kongresu jednoznačně prohlásila, že žádná tajná dohoda mezi Trumpem a Ruskem nikdy neexistovala. [55]

Média také za účelem útoku na Trumpa generovala mnoho falešných zpráv. Zpravodajský televizní gigant musel v prosinci 2017 dočasně na čtyři týdny zbavit funkce dva starší novináře a zpětně upravit jejich články, protože psali falešné zprávy, že Trump nařídil Michaelu Flynnovi, aby kontaktoval Rusko. [56] Tito reportéři byli nakonec nuceni televizní stanici opustit. Tento konkrétní tým předtím dosáhl skvělých úspěchů, vyhrál čtyři ceny Peabody a 17 ocenění Emmy. Falešné zprávy jim nicméně přinesly ostudu a zcela je zdiskreditovaly.

Když prezident Trump odsoudil nechvalně známý gang MS-13, a zejména ty členy, kteří vstoupili do Spojených států jako nelegální přistěhovalci, řekl: „Nejsou to lidé. Jsou to zvířata, a musíme být velmi, velmi tvrdí.“ Avšak hlavní média v Americe jeho slova okamžitě vytrhla z kontextu a tvrdila, že Trump řekl, že nelegální přistěhovalci jsou zvířata.

V červnu 2018 byla v médiích a na internetu hojně sdílena fotografie plačící honduraské dívky. Tato malá holčička a její matka byly zastaveny pohraniční hlídkou, když se pokoušely proniknout do Spojených států. Média tvrdila, že dívka byla násilně oddělena od své matky, a využila této příležitosti ke kritizování Trumpovy pohraniční politiky a nulové tolerance vůči nelegálnímu přistěhovalectví. Později časopis Time zkombinoval fotografii malé holčičky s fotografií Trumpa na titulní straně a přidal titulek „Vítej v Americe“, aby Trumpa zesměšnil. Otec dotyčné dívky nicméně později médiím sdělil, že pohraniční úředníci ji od matky neoddělili. [57]

Trump byl podle průzkumů Střediska pro výzkum médií za poslední dva roky hlavním tématem večerního zpravodajství vysílaného třemi hlavními mediálními sítěmi v USA, přičemž šlo o jednu třetinu celkového vysílacího času ve večerních zprávách. V roce 2017 bylo 90 procent pokrytí poskytnutého Trumpovi negativní, zatímco pozitivní pokrytí bylo pouze desetiprocentní. V roce 2018 dosáhlo negativní pokrytí 91 procent. Zpráva dospěla k tomuto závěru: „Žádnému prezidentovi se bezpochyby nikdy nedostalo tak negativního pokrytí po tak dlouhé období, jako Trumpovi. …“ [58]

Americká veřejnost si je nicméně falešných zpráv stále více vědoma. Z průzkumu, který uskutečnila Monmouth University v dubnu 2018, počet Američanů, kteří měli dojem, že „hlavní media přinášejí falešné zprávy“, vzrostl ze 63 procent v předchozím roce na 77 procent. [59] V roce 2016 ze zjištění společnosti Gallup vyplynulo, že důvěra Američanů ve sdělovací prostředky klesla na novou úroveň, přičemž jen 32 procent lidí mělo velkou důvěru ve sdělovací prostředky, což je o 8 procentních bodů méně oproti předchozímu roku. [60] Není překvapením, že majitel velké mediální společnosti lamentoval, že „fake news jsou rakovinou naší doby“. [61]

Podle výsledků voleb ve Spojených státech polovina Američanů podporuje Trumpa, avšak postoj médií je doslova jednostranný. Za těchto abnormálních okolností je Trump napadán a démonizován, jelikož silně obhajuje obnovu tradice a jeho ideály nemohou koexistovat s antitradiční ideologií levice. Pokud útoky médií na Trumpa budou schopny způsobit, že veřejnost v něj ztratí důvěru, média dosáhnou svého základního cíle – zabránit společnosti, aby se navrátila k tradici.

Ještě znepokojivější je však skutečnost, že mnoho médií se stalo katalyzátorem pro zesilování radikální rétoriky, vyvolávání nepřátelství a nenávisti, a polarizovalo obyvatelstvo, čímž se trhliny ve společnosti dále rozšiřují. Základní etika byla zahozena a důsledky se ignorují až do té míry, že jedna strana klidně zničí sebe sama, jen aby způsobila oponentův pád. Země byla zatlačena do stavu extrémního chaosu a nebezpečí.

Závěr: Navrácení odpovědnosti do médií

Řekneme-li, že přízrak komunismu v minulém století částečně infiltroval a ovládl různé oblasti světa, dnes již našemu světu vládne – narušeny jsou již všechny aspekty lidského světa. Obrovský vliv médií na lidstvo je efektivně využíván k vymývání mozků, klamání a kažení lidské morálky, což způsobilo, že se lidé nevědomky odchýlili od tradice.

V západních zemích se mnoho liberálních mediálních společností stalo nástrojem pro skrývání pravdy a klamání lidí. Mnohé opustily základní profesionální etiku, a místo toho se uchýlily k nejrůznějším bezcharakterním útokům, zneužívání a pomluvám, aniž by se ohlížely na to, jaký dopad to bude mít na jejich pověst nebo na společnost.

Přízrak byl úspěšný, protože využil lidských nedostatků, jako je usilování o slávu a zisk, nevědomost, lenivost, sobectví, nevhodně uplatňovaný soucit, soutěživost a podobně. Někteří novináři se povýšeně bouří proti tradičním hodnotám a tváří se přitom, že poznali skutečnou pravdu. Někteří se přizpůsobují morálně pokleslé „veřejné poptávce“, jen aby si získali čtenáře a diváky. Někteří se přizpůsobují sníženým standardům kvůli své kariéře. Někteří ze žárlivosti a nepřátelství vyrábějí falešné zprávy. Někteří falešným zprávám věří kvůli své nevědomosti a lenosti. Někteří zneužívají laskavosti a soucitu druhých v prosazování sociální spravedlnosti, a tak naklánějí celou společnost doleva, přičemž využívají bezohledné taktiky k dosažení svých politických a ekonomických cílů.

Média nesou vznešené poslání. Mají být zázemím, kde lidé získají informace o veřejných událostech, a jsou také důležitým hlasem pro udržení zdravého rozvoje společnosti. Objektivita a nestrannost jsou základními etickými požadavky médií a jsou klíčem k důvěře, kterou do nich lidé vkládají. Avšak v dnešních médiích vládne chaos, což vážně narušuje důvěru, kterou v ně lidé mají. Obnova poslání sdělovacích prostředků a obnovení slávy zpravodajské profese je ušlechtilou odpovědností lidí v této oblasti.

Obnova poslání médií znamená, že média musí usilovat o pravdu. Pokrytí pravdy musí být komplexní a musí vycházet z upřímné snahy. Mnohé sdělovací prostředky při reportování o společenských jevech ukazují jen část skutečnosti, která je často zavádějící a může škodit víc než vyložená lež.

Součástí poslání médií je podpora soucitu. Soucit sdělovacích prostředků není ani zneužíváním solidarity, ani politickou korektností. Cílem musí být dlouhodobý blahobyt lidstva. Nikoliv dosažení krátkodobého ekonomického prospěchu ani budování falešné komunistické utopie. Lidé by měli následovat tradiční cestu stanovenou nebesy, zvýšit si morální standardy a vrátit se ke svému původu – kterým je skutečný a nádherný původ samotného života.

Média jsou prospěšná, jestliže dokáží pomoci společnosti oceňovat a prosazovat morálku, neboť v lidské společnosti jsou přítomny dobro i zlo. Je odpovědností sdělovacích prostředků šířit pravdu, velebit ctnost a odhalovat a omezovat zlo.

Aby se média mohla navrátit ke svému poslání, musí věnovat větší pozornost velkým událostem, které mají vliv na budoucnost lidstva. Minulé století bylo svědkem velkého střetu mezi svobodným světem a komunistickým táborem. I když se zdálo, že jde o ideologickou konfrontaci, byl to ve skutečnosti zápas na život a na smrt mezi spravedlností a zlem. Je tomu tak proto, že komunismus ničí morálku, která udržuje lidskou civilizaci. Přesto po rozpadu komunistických režimů ve východní Evropě zůstává duch komunismu neporažen a nadále přežívá.

V Číně, zemi se starobylou kulturou, komunistická strana od roku 1999 pronásleduje duchovní praxi Falun Gong, která zastává univerzální principy pravdivosti, soucitu a tolerance. Toto pronásledování postihlo miliony lidí napříč celou nejlidnatější zemí světa; trvá již téměř dvě desetiletí a je pácháno s  krutostí, jež takřka nemá obdoby. Je to největší pronásledování víry v soudobých dějinách.

Pronásledování Falun Gongu je pronásledováním základních hodnot lidské civilizace a obrovským útokem na svobodu víry. Jeho pokrytí západními sdělovacími prostředky je však neúměrně slabé v porovnání s velikostí a závažností odehrávajících se událostí. Většina hlavních médií byla ovlivněna politickým vlivem Komunistické strany Číny a uplatnila autocenzuru, nebo o této záležitosti, která je hodna vážného znepokojení, zcela mlčela. Některá dokonce pomáhala komunistické straně šířit její lži.

Současně se objevil trend, který oponuje komunismu a obhajuje návrat k tradici. V Číně vystoupilo z Komunistické strany Číny a jejích přidružených organizací více než 300 milionů lidí v hnutí „Tuidang“ („Vystup ze strany“). Takový velký fenomén, který má obrovský význam pro budoucnost Číny a světa, se přitom v západních médiích zmiňuje jen zřídka.

Dnes, kdy svět prochází velkými změnami, jsou pravda a tradiční hodnoty důležitější než kdy jindy. Svět potřebuje média, která rozlišují mezi správným a špatným, jednají dobře a udržují veřejnou morálku. Povinností všech odborníků v oblasti médií je překračovat zájmy jednotlivců, společností a politických stran a prezentovat lidem skutečný svět.

Dnes, kdy čelíme morálnímu úpadku mediální profese, je nezbytné, aby čtenáři a diváci vědomě rozlišovali mezi správným a špatným a racionálně přezkoumávali informace vytvořené médii. Lidé musí posuzovat problémy v souladu s morální tradicí, hodnotit společenské jevy optikou univerzálních hodnot, a tím tlačit média k plnění svého historického poslání. To je také klíčem k tomu, aby lidstvo odvrátilo vliv komunistického přízraku a nalezlo cestu k lepší budoucnosti.


Odkazy

[1] Thomas Jefferson, The Works, sv. 5 (Correspondence 1786–1789), citováno v: Online Library of Liberty, stránka navštívena 2. října 2018, http://oll.libertyfund.org/quote/302.

[2] Joseph Pulitzer, „Why Schools of Journalism?“ The New Republic, 9. října 1930, 283.

[3] „Rules of the Communist League“, The Communist League, Marx/Engels Internet Archive, stránka navštívena 4. října 2018, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1847/communist-league/index.htm.

[4] Lin Biao, „Speech at the Enlarged Meeting of the Politburo“, Collection of Documents From China’s Cultural Revolution (18. května 1966). [čínsky]

[5] Hu Qiaomu, „Newspapers Are Textbooks“, The Collected Works of Hu Qiaomu, sv. III, (Peking, People’s Daily Publishing House, 1994), s. 303. [čínsky]

[6] Han Mei, „UK Declassifies Files Saying 10,000 Were Killed at Tiananmen; Bodies Stored Underground in Heaps“, Sound of Hope Radio, 20. prosince 2017, http://www.soundofhope.org/gb/2017/12/20/n1378413.html. [čínsky]

[7] „Self-Immolation Hoax on Tiananmen Square“, Minghui.org, http://en.minghui.org/cc/88/.

[8] „General Overview: Intensify the Fostering of a Mechanism for Innovation, Construct a High-Grade Propaganda Cultural Team“, Xinhua News Network, 28. září 2011, http://cpc.people.com.cn/GB/64107/64110/15777918.html. [čínsky]

[9] Matthew Vadum, „Journalistic Treachery“, Canada Free Press, 1. července 2015, https://canadafreepress.com/article/journalistic-treachery.

[10] Marco Carynnyk, „The New York Times and the Great Famine“, The Ukrainian Weekly č. 37, sv. LI (11. září 1983), stránka navštívena 5. října 2018, http://www.ukrweekly.com/old/archive/1983/378320.shtml.

[11] Robert Conquest, The Harvest of Sorrow: Soviet Collectivization and the Terror-famine (Oxford: Oxford University Press, 1986), 319.

[12] Citováno v: Arnold Beichman, „Pulitzer-Winning Lies“, The Weekly Standard, 12. června 2003, https://www.weeklystandard.com/arnold-beichman/pulitzer-winning-lies.   

[13] Ronald Radosh, Red Star Over Hollywood: The Film Colony’s Long Romance With the Left (San Francisco: Encounter Books, 2005), 80.

[14] Tamtéž, 105.

[15] Edgar Snow, Random Notes on Red China, přel. Xi Boquan, (Nanjing: Jiangsu People’s Publishing House, 1991), s. 1.

[16] Ruth Price, The Lives of Agnes Smedley (Oxford: Oxford University Press, 2004), 5–9.

[17] Lymari Morales, „Majority in U.S. Continues to Distrust the Media, Perceive Bias“, Gallup, 22. září 2011, https://news.gallup.com/poll/149624/majority-continue-distrust-media-perceive-bias.aspx.

[18] Tim Groseclose, Left Turn: How Liberal Media Bias Distorts the American Mind (New York: St. Martin’s Press, 2011).

[19] Ibid., „The Second-Order Problem of an Unbalanced Newsroom“, Kapitola 10.

[20] Lydia Saad, „U.S. Conservatives Outnumber Liberals by Narrowing Margin,“ Gallup, 3. ledna 2017, https://news.gallup.com/poll/201152/conservative-liberal-gap-continues-narrow-tuesday.aspx.

[21] Chris Cillizza, „Just 7 Percent of Journalists Are Republicans. That’s Far Fewer than Even a Decade Ago“, The Washington Post, 6. května 2014, https://www.washingtonpost.com/news/the-fix/wp/2014/05/06/just-7-percent-of-journalists-are-republicans-thats-far-less-than-even-a-decade-ago/?noredirect=on&utm_term=.3d0109901e1e.

[22] „2016 General Election Editorial Endorsements by Major Newspapers“, The American Presidency Project, http://www.presidency.ucsb.edu/data/2016_newspaper_endorsements.php.

[23] Ben Shapiro, „The Clique: How Television Stays Liberal“, Primetime Propaganda: The True Hollywood Story of How the Left Took Over Your TV (New York: Broadside Books, 2012).

[24] Tamtéž, „Making the Right Cry: How Television Drama Glorifies Liberalism.“

[25] Tamtéž, „The Clique: How Television Stays Liberal“

[26] Citováno v: Jim A. Kuypers, Partisan Journalism: A History of Media Bias in the United States (Lanham: Rowman & Littlefield, 2014), 8.

[27] S. Robert Lichter, et. al., The Media Elite (Castle Rock, Colo.: Adler Publishing Co., 1986).

[28] Kuypers, Partisan Journalism, 2.

[29] Jim A. Kuypers, Press Bias and Politics: How the Media Frame Controversial Issues (Santa Barbara, Calif.: Greenwood Publishing Group, 2002).

[30] Citováno v: Kuypers, Partisan Journalism, 4.

[31] Newt Gingrich, „China’s Embrace of Marxism Is Bad News for Its People,“ Fox News, 2. června 2018, http://www.foxnews.com/opinion/2018/06/02/newt-gingrich-chinas-embrace-marxism-is-bad-news-for-its-people.html.

[32] Tim Groseclose a Jeff Milyo, „A Measure of Media Bias“, The Quarterly Journal of Economics, sv. 120, č. 4 (listopad 2005), 1205.

[33] Citováno v: Maxwell E. McCombs a Donald L. Shaw, „The Agenda-Setting Function of Mass Media“, The Public Opinion Quarterly, sv. 36, č. 2 (léto 1972), 177.

[34] Patricia Cohen, „Liberal Views Dominate Footlights“, New York Times, 14. října 2008, https://www.nytimes.com/2008/10/15/theater/15thea.html.

[35] Groseclose, Předmluva, Left Turn.

[36] Jonathan Derek Silver, Hollywood’s Dominance of the Movie Industry: How Did It Arise and How Has It Been Maintained?, disertační práce, Queensland University of Technology (2007), Section 1.4, https://eprints.qut.edu.au/16687/1/Jonathan_Derek_Silver_Thesis.pdf

[37] John Belton, American Cinema / American Culture, 2nd Edition (McGraw-Hill Publishing Company, 2005), Kapitola 14.

[38] Todd Gitlin, The Whole World Is Watching: Mass Media in the Making and Unmaking of the New Left (Berkeley: University of California Press, 2003), 199.

[39] Steven J. Ross, Hollywood Left and Right: How Movie Stars Shaped American Politics (Oxford University Press, 2011), 322.

[40] Tamtéž, 338.

[41] Tamtéž, 338–39.

[42] Tamtéž, 352.

[43] Gitlin, The Whole World Is Watching, 199.

[44] Peter Biskind, Easy Riders, Raging Bulls: How the Sex-Drugs-and-Rock ‘N’ Roll Generation Saved Hollywood (New York: Simon and Schuster, 1999), 74.

[45] Ashley Haygood, The Climb of Controversial Film Content, magisterská práce, Liberty University, květen 2007, stránka navštívena 5. října 2018, https://digitalcommons.liberty.edu/cgi/viewcontent.cgi?&httpsredir=1&article=1007&context=masters&sei-re.

[46] Victor B. Cline, „How the Mass Media Effects Our Values and Behavior“, Issues in Religion and Psychotherapy, sv. 1, č. 1 (1. října 1975), https://scholarsarchive.byu.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1004&context=irp.

[47] Michael Medved, Hollywood vs. America (New York: Harper Perennial, 1993), 3.

[48] „The Media Assault on American Values“, Media Research Center, stránka navštívena 2. října 2018, https://www.mrc.org/special-reports/media-assault-american-values.

[49] Shapiro, „Prologue: How Conservatives Lost the Television War“, Primetime Propaganda.

[50] „The Impact of Media Use and Screen Time on Children, Adolescents, and Families“, American College of Pediatricians, listopad 2016, https://www.acpeds.org/wordpress/wp-content/uploads/11.9.16-The-Impact-of-Media-Use-and-Screen-Time-on-Children-updated-with-ref-64.pdf.

[51] Congressional Record, sv. 141, č. 146 (19. září 1995), https://www.gpo.gov/fdsys/pkg/CREC-1995-09-19/html/CREC-1995-09-19-pt1-PgS13810.htm.

[52] Shapiro, Primetime Propaganda.

[53] Libby Copeland, „MTV’s Provocative ,Undressed‘: Is It Rotten to the (Soft) Core?,“ Los Angeles Times, February 12, 2001, http://articles.latimes.com/2001/feb/12/entertainment/ca-24264.

[54] Shapiro, „Robbing the Cradle: How Television Liberals Recruit Kids“, Primetime Propaganda.

[55] Erin Kelly, „Speaker Paul Ryan: ,No Evidence of Collusionʻ between Trump Campaign and Russians“, USA Today, 7. června 2018, https://www.usatoday.com/story/news/politics/2018/06/07/paul-ryan-no-evidence-collusion-between-trump-campaign-russians/681343002/.

[56] Julia Manchester, „Trump: ABC Should Have Fired ,Fraudster’ Brian Ross“, The Hill, 8. prosince 2017, http://thehill.com/homenews/administration/364061-trump-abc-should-have-fired-fraudster-brian-ross.

[57] Samantha Schmidt a Kristine Phillips, „The Crying Honduran Girl on the Cover of Time Was Not Separated from Her Mother“, Washington Post, 22. června 2018, https://www.washingtonpost.com/news/morning-mix/wp/2018/06/22/the-crying-honduran-girl-on-the-cover-of-time-was-not-separated-from-her-mother-father-says/?noredirect=on&utm_term=.bd08dbdaf5bc.

[58] Rich Noyes, „TV vs. Trump in 2018: Lots of Russia, and 91% Negative Coverage (Again!)“, NewsBusters, 6. března 2018, https://www.newsbusters.org/blogs/nb/rich-noyes/2018/03/06/tv-vs-trump-2018-lots-russia-and-91-negative-coverage.

[59] „,Fake News’ Threat to Media; Editorial Decisions, Outside Actors at Fault“, Monmouth University Polling Institute, 2. dubna 2018, https://www.monmouth.edu/polling-institute/reports/monmouthpoll_us_040218/.

[60] Art Swift, „Americans’ Trust in Mass Media Sinks to New Low, Politics“, Gallup, 14. září 2016, https://news.gallup.com/poll/195542/americans-trust-mass-media-sinks-new-low.aspx.  

[61] Polina Marinova, „New L.A. Times Owner Tells Readers: ,Fake News Is the Cancer of Our Times’“, Fortune, 18. června 2018, http://fortune/2018/06/18/los-angeles-times-owner/