Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě
Epoch Times níže zveřejňuje na pokračování adaptaci knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ z dílny redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Článek byl aktualizován dle anglické verze newyorské edice deníku The Epoch Times z 18. června 2020.
Obsah
Úvod
1. Masová indoktrinace v komunistických zemích
2. Komunistická infiltrace v západních médiích a Hollywoodu
3. Levicová předpojatost pracovníků v médiích
4. Převaha liberalismu a progresivismu v médiích
5. Filmový průmysl: první linie boje proti tradici
6. Televize: mravní úpadek do každé domácnosti
7. Média: hlavní bojiště v totální válce
8. Navrácení charakternosti do médií
Odkazy
***
Úvod
Vliv médií v moderní společnosti je obrovský a roste každým dnem. Proniká do komunit všech velikostí, od místních až po globální. S tím, jak roste popularita sociálních médií a šíří se obsah vytvářený uživateli, internet výrazně umocnil rychlost a dosah audiovizuální komunikace.
Na média se lidé spoléhají při zjišťování nových zpráv a analýz. Sdělovací prostředky, od novin a časopisů přes rozhlas, film a televizi až po internetové stránky a sociální sítě, ovlivňují v oceánu informací to, co lidé uvidí a také jak si to vyloží. Média jsou schopna ovlivňovat první dojmy lidí na určité téma, a tak mají značnou moc při vytváření psychologického primingu (kognitivní proces, při kterém podnět z dřívějška ovlivňuje pozdější chování a myšlení jedince, pozn. překl.). Pro společenské elity, a zvláště politiky, média určují, na co se bude zaměřovat veřejné mínění, a pro veřejnost slouží média jako naváděcí maják. Témata, která média pokrývají, se stávají předmětem vážného společenského zájmu. Události, o kterých se nepíše, bývají ignorovány a zapomenuty.
Na Západě jsou média tradičně považována za strážce pravdy a základních hodnot společnosti. Novináři jsou respektováni pro své odborné znalosti a také pro oběti, které přinášejí. Jejich úkolem je pravdivě informovat o hlavních událostech ve světě a činit tak přesně a včas. Musí podporovat spravedlnost a odsoudit protiprávnost, a současně s tím prosazovat dobrotu. Jejich poslání přesahuje soukromé zájmy jakéhokoli jednotlivce, společnosti nebo politické strany. Thomas Jefferson, hlavní autor Deklarace nezávislosti a třetí prezident Spojených států, jednou shrnul důležitou povinnost, kterou tisk ve společnosti přebírá: „Kdybych měl rozhodnout, zda bychom měli mít vládu bez novin, nebo noviny bez vlády, ani chvíli bych neváhal a upřednostnil bych to druhé.“ [1]
Coby hlas společnosti mohou média sloužit buď jako ochránce morálky, nebo jako nástroj zla. Avšak uprostřed morálního úpadku lidstva je pro média těžké uchránit si poctivost a vykonávat svou povinnost i pod tlakem moci a s lákadlem peněžního zisku.
Novinář a nakladatel Joseph Pulitzer, z jehož podnětu vznikla Pulitzerova cena, jednou řekl: „Vzestup či pád naší republiky jsou spojeny s tiskem. Schopný, nezaujatý, společensky angažovaný tisk, který dokáže rozpoznat to, co je správné, a má odvahu to udělat, může zachovat onu veřejnou počestnost, bez níž by byla vláda lidu podvodem a výsměchem. Cynický, žoldnéřský, demagogický tisk také časem vyprodukuje lidi dle své podlé ideologie. Síla formovat budoucnost republiky bude v rukou novinářů budoucích generací.“ [2]
V komunistických zemích jsou média řízena státem. Tyto hlásné trouby režimu vymývají masám mozky a jsou spolupachateli komunistické politiky teroru a zabíjení. V západní společnosti byla média silně infiltrována komunistickým myšlením, čímž se stala jedním z hlavních agentů komunismu prosazováním antitradičních, antimorálních a démonických trendů. Propagují lži a nenávist a přilévají olej do ohně morální degenerace. Mnoho mediálních subjektů se zřeklo své povinnosti říkat pravdu a ochraňovat morální svědomí společnosti. Je velmi důležité, abychom se probudili k tomu, do jakého stavu se dnešní média dostala, a přivedli je zpět k odpovědnosti.
1. Masová indoktrinace v komunistických zemích
Komunisté od samého začátku vnímali média jako nástroj k vymývání mozků. Marx a Engels pomáhali v roce 1847 sepsat text „Pravidla Svazu komunistů“, kde po členech vyžadovali „revoluční energii a horlivost v propagandě“. [3] Ve svých článcích Marx a Engels často používali pojmy jako „bitevní pole strany“, „hlásná trouba strany“, „politické ústředí“ nebo „nástroj k ovlivňování veřejného mínění“, aby tím vyjádřili požadovaný charakter a funkci médií.
Lenin používal média jako nástroj k propagaci, podněcování a organizování ruské revoluce. Založil oficiální komunistické noviny Jiskra a Pravda na podporu revoluční propagandy a aktivismu. Brzy poté, co sovětská komunistická strana získala moc, použila média pro politickou indoktrinaci na domácí půdě a pro šíření propagandy v zahraničí ve snaze vylepšit svůj obraz a vyvážet revoluci.
Komunistická strana Číny rovněž považuje média za nástroj ke kontrole veřejného mínění a jako mluvčího strany. Strana si velmi dobře uvědomuje, že „zbraně a pera jsou tím, na co se spoléhá při uchopování a upevňování moci“. [4] Tajemník Mao Ce-tunga, Chu Čchiao-mu, předložil již v dobách Jen’anu (1937–1945) princip „stranická povaha na prvním místě“. Stanovil, že stranické noviny „musí ve všech článcích, každé eseji, každé zprávě a každém bulletinu prosazovat názory a stanoviska strany…“. [5]
Strana po ustavení své diktatury uvalila přísnou kontrolu nad médii a později i nad internetem. Využívá je jako nástroje k indoktrinaci Číňanů komunistickou ideologií, k potlačování disidentů, k zastrašování veřejnosti a ke skrývání či zkreslování pravdy. Pracovníci v čínských médiích jsou odborníky na autocenzuru a musí být stále ve střehu, protože jediná chyba může mít neblahé následky. Cenzura je všudypřítomná nejen na oficiálních zpravodajských kanálech, ale také na osobních blozích a v online komunitách, na které dohlíží rozsáhlá síť internetové policie.
V Číně dnes koluje fráze, která jasně popisuje roli médií pod vládnoucí komunistickou stranou: „Jsem hlídacím psem strany, u jejích dveří sedím. Pokoušu každého, na koho strana ukáže, tolikrát, kolikrát strana mi poví.“ Nejde o přehánění. Každé komunistické politické hnutí začíná veřejným míněním: média šíří lži k podněcování nenávisti, která se stupňuje a přerůstá v násilí a zabíjení. V tomto smrtelném mechanismu sehrávají sdělovací prostředky klíčovou roli.
Během masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 komunistická strana tvrdila, že studenti byli násilnými kriminálníky, a tak k potlačení „bouří“ použila armádu. Po masakru tvrdila, že armáda nikoho nezastřelila a že na náměstí Nebeského klidu nebyly žádné oběti. [6] V roce 2001, na počátku pronásledování Falun Gongu, režim zinscenoval tzv. incident sebeupálení na náměstí Nebeského klidu, aby mohl Falun Gong falešně obvinit a tím podnítit nenávist proti této duchovní praxi v Číně i ve světě. [7]
Vedoucí kádři v jednotlivých výborech na všech úrovních strany přikládají velkou důležitost propagandistické činnosti. K tomuto úkolu se využívá značný počet lidí. Koncem roku 2010 pracovalo v národním propagandistickém aparátu více než 1,3 milionu zaměstnanců, z toho zhruba 56 tisíc v propagandistických odděleních na provinční a okresní úrovni, 1,2 milionu v místních propagandistických jednotkách a 52 tisíc lidí v ústředních jednotkách propagandy. [8] Toto číslo nezahrnuje velký počet zaměstnanců, kteří jsou zodpovědní za sledování a ovlivňování názorů na internetu, jako je internetová policie, moderátoři, stranou kontrolovaní komentátoři a další osoby v různých povoláních souvisejících se vztahy s veřejností.
Všechny země, kterým vládnou komunistické strany, vynakládají velké množství prostředků k ovlivňování sdělovacích prostředků. V průběhu let svého působení se komunistická státní média vypracovala na výkonné mluvčí svých totalitních pánů, kteří používají všechny dostupné prostředky k tomu, aby oklamali a otrávili mysl lidí.
2. Komunistická infiltrace v západních médiích a Hollywoodu
Minulé století bylo svědkem velké konfrontace mezi svobodným světem a komunistickým táborem. Po celou tu dobu se komunismus snažil infiltrovat do médií v západním světě. Vzhledem k mimořádnému vlivu, který mají americká média na celý svět, se tato kapitola soustředí na Spojené státy.
Poté, co se sovětský režim chopil moci v Rusku, pokoušel se ovlivnit veřejnou debatu i na Západě. Vyslal své agenty, aby se infiltrovali do západních médií a nalákali místní komunistické sympatizanty. Režim tyto lidi úspěšně využíval k tomu, aby pomáhali vylepšit obraz Sovětského svazu a aby tak ukryli brutalitu komunistické vlády. Sovětské propagandistické úsilí ovlivnilo velké množství obyvatel na Západě, a dokonce ovlivnilo i vládní politiku těchto zemí ve prospěch Sovětského svazu.
Ukázalo se, že sovětská KGB používala ve Spojených státech své agenty, kteří pracovali přímo v prestižních amerických sdělovacích prostředcích. Patřili k nim například John Scott, Richard Lauterbach a Stephen Laird z časopisu Time, kteří využívali své pozice k tomu, aby navázali kontakt s politiky, celebritami a hlavami státu. Kromě toho, že shromažďovali širokou paletu zpravodajských informací, ovlivňovali důležitá rozhodnutí v otázkách politiky, ekonomiky, diplomacie, války apod. Další redaktor Time a sovětský špión, Whittaker Chambers, později od Sovětů zběhl a napsal knihu Svědek (Witness), kde do detailů popisuje podvratné komunistické taktiky ve Spojených státech. [9]
Walter Duranty, moskevský korespondent The New York Times, získal v roce 1932 Pulitzerovu cenu za sérii reportáží o Sovětském svazu. Bývalý americký komunista Jay Lovestone a prominentní novinář Joseph Alsop však věří, že Duranty působil jako sovětský agent. [10] Během hladomoru v letech 1932–1933, který zpustošil Ukrajinu a další oblasti Sovětského svazu, Duranty popřel, že by nějaký hladomor existoval, natož že by miliony lidí zemřely hladem. Tvrdil, že „jakákoliv zpráva, že Sovětský svaz trpí v současnosti hladomorem, je přehnaná a škodlivá propaganda“. [11]
Slavný britský historik a uznávaný odborník na historii Sovětského svazu, Robert Conquest, popsal ve své známé knize Sklizeň žalu: Sovětská kolektivizace a násilný hladomor (The Harvest of Sorrow: Soviet Collectivization and the Terror-famine) důsledky nepravdivých Durantyho zpráv takto: „Jestliže Duranty coby nejslavnější novinář v nejproslulejších novinách té doby popřel existenci hladomoru, bralo se to jako neměnná pravda. Nejenže oklamal čtenáře New York Times, ale vzhledem k prestiži těchto novin ovlivnil také to, jak na Stalina a sovětský režim pohlíželo nesčetné množství lidí. Durantyho vliv nepochybně zapůsobil i na nově zvoleného prezidenta [Franklina D.] Roosevelta a sehrál roli v jeho uznání sovětského komunistického režimu.“ [12]
Hollywood byl rovněž infiltrován komunistickými a levicovými myšlenkami. Německý komunista a člen Třetí internacionály Willi Münzenberg si po svém příjezdu do Spojených států uvědomil, že americký filmový průmysl lze využít jako nástroje k šíření propagandy, čímž by se realizoval Leninův koncept rozvoje a produkce filmů. Vybral svého asistenta, jemuž důvěřoval, Otto Katze, a svého spolupracovníka Louise Gibartiho, aby infiltrovali filmové odvětví. Katz byl vysoce úspěšný. Podařilo se mu proniknout do společenských kruhů hollywoodské smetánky a brzy poté založil v Hollywoodu pobočku komunistické strany – Hollywoodskou protinacistickou ligu.
A tak se začal vliv Sovětského svazu ve filmovém průmyslu pozvolna projevovat. Mnoho filmařů té doby idealizovalo Sověty a během druhé světové války, kdy Spojené státy a Sovětský svaz nakrátko spojily síly v boji proti nacistickému Německu, tyto nálady jen vzrostly. Jeden slavný americký dramatik například tvrdil, že německá invaze do Sovětského svazu byla „útokem na naši vlast“. [13] Ve filmu Mise do Moskvy z roku 1943, jehož cílem bylo posílit podporu Sovětského svazu u veřejnosti, zazní věta, v níž je Sovětský svaz vyobrazen jako země, která je založena na stejných základních principech jako Spojené státy. [14]
Z levicových médií a novinářů ve svobodném světě měl kromě bývalého Sovětského svazu ohromný prospěch také čínský komunistický režim. Mezi ústřední postavy propagující komunismus ve své době patřili významní levicoví američtí novináři jako Edgar Snow, Agnes Smedleyová a Anna Louise Strongová. Edgar Snow v knize Rudá hvězda nad Čínou (Red Star Over China) vykresloval zářivý obraz Mao Ce-tunga a dalších vůdců Komunistické strany Číny a zároveň před západními čtenáři skrýval zločiny komunistů a zápornou povahu komunismu. Mao prohlásil: „Snow je první člověk, který vydláždil cestu přátelským vztahům, které jsou potřebné k vytvoření jednotné fronty.“ [15] Agnes Smedleyová napsala řadu článků a knih, které lichotily čínské komunistické straně a jejím vůdcům. V sovětských archivech existují silné důkazy o tom, že byla agentkou Kominterny, která pracovala na podpoře ozbrojené revoluce v Indii a shromažďovala informace pro Sověty. [16] Anna Louise Strongová byla také obdivovatelkou čínského komunistického hnutí. Komunistická strana Číny všechny tyto tři Američany vyznamenala tím, že na počest jejich „záslužné služby“ vydala poštovní známky s jejich podobiznami.
3. Levicová předpojatost pracovníků v médiích
Většina Američanů tvrdí, že média mají stranickou předpojatost. Průzkum společnosti Gallup z roku 2017 ukázal, že 64 % dotázaných je toho názoru, že média upřednostňují demokraty, přičemž 22 % si myslí, že média upřednostňují republikány. [17] Vyvstává tedy otázka, jak může v takovémto konkurenčním prostředí, jako jsou média, existovat takto jednotná zaujatost?
I když reportéři a redaktoři mají své vlastní názory na politiku a společnost, nemělo by se to v jejich zprávách odrážet. Vzhledem k tomu, že objektivita a neutralita jsou základními principy novinářské etiky, zprávy by neměly být zabarveny osobním názorem. Podle běžných tržních principů by měla být jakákoliv zaujatost kompenzována vznikem nových, neutrálnějších konkurentů.
Skutečnost je však složitější. Americký politolog Tim Groseclose v roce 2012 v knize Levicový obrat: Jak liberální předpojatost médií křiví mysl Američanů (Left Turn: How Liberal Media Bias Distorts the American Mind) analyzoval za přísných vědeckých metod politické směřování velkých amerických médií. Jeho zjištění ukázala, že americká média v průměru silně tíhnou k liberalismu a progresivismu – mnohem více doleva, než jak volí typický občan. „Mainstreamová“ média jsou vychýlena doleva dokonce ještě více, než je mezi médii průměr. [18] Kniha vysvětluje, že většina pracovníků v médiích jsou liberálové, což objektivně řečeno vyvíjí tlak na konzervativnější žurnalisty. Na ten malý počet tradicionalistů pracujících v liberálních mediálních společnostech se podle Grosecloseho nahlíží jako na „trochu zlé nebo nehumánní“. Dokonce i když jsou schopni si svou pozici v zaměstnání udržet, neodvažují se ke svým politickým názorům veřejně hlásit, natož aby svůj konzervativní pohled prosazovali v tisku nebo v televizi. [19] Podle průzkumu ABC News a Washington Post z roku 2013 se 28 % žurnalistů ve Spojených státech samo označuje za demokraty ve srovnání s pouhým 7,1 % těch, kdo se hlásí k republikánům. [20]
Komunita lidí v médiích vylučuje názory, které neodpovídají jejich liberální předpojatosti, čímž vytváří politické názorové bubliny. Jednotlivci v této komunitě se považují za soucitnou a inteligentní elitu v popředí společenského rozvoje a zároveň se dívají na obyčejné občany jako na paličaté prosťáčky. Tato levicová předpojatost odrazuje studenty s konzervativními názory, aby si vybrali žurnalistiku za svůj hlavní obor, nebo aby se po ukončení studia ucházeli o práci v médiích.
57 ze sta největších novin – o celkovém nákladu 13 milionů výtisků – v prezidentské kampani v USA v roce 2016 otevřeně podporovalo demokratickou kandidátku. Pouze dvoje noviny z horní stovky, s nákladem 300 tisíc výtisků, podporovaly republikánského kandidáta. [21] Mainstreamová média však nemusí nutně představovat názory hlavního společenského proudu. Potvrdil to například průzkum společnosti Gallup z roku 2016, podle nějž bylo 36 % amerických občanů konzervativních, zatímco liberálové tvořili jen něco málo přes 25 %. To znamená, že pokud by média věrně odrážela názory většiny občanů, pak by se neměla jako celek přiklánět tak doleva.
Levicové sklony médií očividně nejsou výsledkem vůle lidu, nýbrž vycházejí z nátlaku zákulisní politické agendy zaměřené na posun celého národa doleva. Rozdíl mezi konzervativci a liberály v roce 1996 činil 22 %, v roce 2014 to bylo 14 % a v roce 2016 už jen 11 %. Podíl konzervativců zůstal stabilní, ale mnoho voličů uprostřed se přiklonilo na stranu levice. Hlavní média mají v této demografické transformaci nepopiratelnou úlohu, což zase posiluje ideologickou předpojatost médií.
Proč se média tak moc kloní k levici? V 60. letech byla země silně ovlivněna komunistickou ideologií a radikální levicová společenská hnutí vzala Spojené státy útokem. Studentští radikálové toho období později vstoupili do médií, akademické obce, vyšších tříd společnosti, vládních agentur a na uměleckou scénu, čímž ovládli veřejnou diskusi. Dnes je většina univerzitních profesorů zaměřena levicově a fakulty žurnalistiky a literatury vychovaly několik generací absolventů ve stejném duchu. Lidé v médiích nedostávají vysoké mzdy. Tím, co je v jejich profesi pohání, je často idealismus a pocit smysluplnosti. Tento idealismus se stal základním nástrojem k přetvoření médií na základnu levicových operací.
Spolu se zpravodajskými médii je pod útokem i filmový průmysl. Hollywood se stal baštou levicové propagandy. S využitím sofistikované produkce a důmyslných vyprávěcích technik prosazují levicoví producenti levicové ideologie, které se rozšířily do celého světa. Zdá se, jako by hlavními tématy hollywoodských filmů bylo pomlouvání kapitalismu a zdůrazňování třídního konfliktu, zatímco se vychvaluje nemorální chování nebo protiamerické postoje.
Autor Ben Shapiro dělal rozhovory s filmovými hvězdami a producenty v Hollywoodu v rámci práce na své knize Propaganda v hlavním vysílacím čase: Pravdivý hollywoodský příběh o tom, jak levice ovládla vaši televizi (Primetime Propaganda: The True Hollywood Story of How the Left Took Over Your TV ). Podle Shapira jistý slavný producent řekl, že v jeho profesi je na sto procent dominantní liberalismus a že každý, kdo to popírá, buď žertuje, nebo neříká pravdu. Na otázku, zda jiné politické stanovisko může člověku bránit v kariéře ve filmovém průmyslu, odpověděl: „Rozhodně.“ Další slavný producent bez servítků připustil, že Hollywood prostřednictvím svých programů prodává liberální politické názory. „Právě teď existuje jen jedna perspektiva. A je to velmi progresivní perspektiva.“ [23] Producent televizního seriálu o kriminální policii připustil, že úmyslně ukazuje více bílých jako zločince, protože „nechce přispívat k negativním stereotypům“. [24]
Shapiro tvrdí, že nepotismus v Hollywoodu je spíše ideologického, nežli rodinného charakteru: přátelé obsadí přátele, kteří mají stejné ideologické názory. Otevřenost, s jakou lidé v Hollywoodu přiznávají diskriminaci konzervativních názorů, která funguje ve filmovém průmyslu, je šokující. Ti, kdo mluví o toleranci a různorodosti, nejsou ani trochu tolerantní, když přijde na respektování různorodých ideologií. [25]
4. Převaha liberalismu a progresivismu v médiích
Walter Williams, zakladatel žurnalistického vzdělávání a první žurnalistické školy na světě při University of Missouri, vytvořil v roce 1914 tzv. Novinářské krédo (The Journalist’s Creed). Definoval novinařinu jako nezávislou profesi, která má v úctě Boha a váží si lidstva. Novináři by neměli být „zasaženi pýchou kvůli svému názoru a neměli by lačnit po moci“. Musí věnovat pozornost detailům, uplatňovat sebeovládání a trpělivost, být nebojácní a musí mít neustálý respekt vůči svým čtenářům. [26] Počátkem 70. let však v médiích začal převládat progresivismus. Objektivitu nahradila obhajoba. Nestrannost nahradily liberalismus a progresivismus.
Samuel Robert Lichter v knize Mediální elita (The Media Elite) podotkl, že reportéři mají tendenci svými názory a dosavadním vzděláním přibarvovat své zprávy o kontroverzních otázkách. Většina lidí v redakci jsou liberálové, což posunulo zpravodajství ve prospěch liberální politiky. [27] Jim A. Kuypers ve svém výzkumu dvousetletého vývoje americké žurnalistiky dospěl k závěru, že dnešní hlavní média jsou liberální a progresivní jak ve své struktuře, tak i ve svých zprávách. Citoval liberálního redaktora velkých novin, který prohlásil: „Příliš často se chlubíme svým liberalismem. Netolerujeme jiné životní styly a názory. Neváháme říci, že pokud u nás chcete pracovat, musíte být stejní jako my a musíte být liberální a progresivní.“ [28] V jednom z komentářů, které publikoval deník The Wall Street Journal v roce 2001, bývalý reportér CBS Bernard Goldberg napsal, že moderátoři hlavních médií jsou tak zaujatí, že už ani sami „nevědí, co to liberální zaujatost vlastně je“. [29]
Navzdory průzkumům ukazujícím, že Američané si jsou vědomi předpojatosti médií, řada lidí je stále přesvědčena, že zprávy se píší objektivně a komplexně a že to, co se cituje, je seriózní odborná analýza založená na informacích od spolehlivého zdroje. Levicová média využívají důvěru svých čtenářů a diváků k tomu, aby jim vštěpovala svůj ideologický pohled na svět. Svobodné západní společnosti tradičně zdůrazňují potřebu pravdivých, objektivních a spravedlivých médií. Proto levicová média zpravidla nešíří falešné zprávy, kterými by veřejnost klamala přímo. Jejich metody jsou jemnější a komplikovanější, jak popíšeme níže.
Selektivní pokrytí
Každý den se na celém světě objevují desítky tisíc zajímavých událostí. Kterým událostem se však dostane pozornosti, nebo které naopak tiše zmizí z očí veřejnosti, je téměř výhradně určeno tím, co se média rozhodnou pokrýt.
Selektivní pokrytí lze rozdělit do tří kategorií. Zaprvé, události se vybírají pouze nebo primárně na základě toho, jak moc dokáží pomoci čtenářům přijmout ideologický postoj levice. Zadruhé, místo podrobného přinášení zpráv o kontextu události se uvádějí pouze aspekty, které podporují levicový pohled. A konečně, média mají tendenci dávat větší prostor těm, kteří se kloní doleva nebo jejichž stanovisko se shoduje s levicí, zatímco jiné organizace a jednotlivce upozaďují. Groseclose a Jeffrey Milyo napsali v roce 2005 práci s názvem Míra předpojatosti médií (A Measure of Media Bias), kde uvádí: „Na každý hřích z vykonání … jak věříme, připadnou stovky, a možná tisíce, hříchů z opomenutí, kdy si novinář vybral fakta nebo příběhy, o kterých se zpravidla zmiňuje pouze jedna strana politického spektra.“ [30]
Snad nejočividnějšími příklady selektivního pokrytí je nedostatek zpravodajství o největším pronásledování věřících v současné historii. Čína perzekvuje od roku 1999 členy duchovní praxe Falun Gong, která ctí univerzální principy pravdivosti, soucitu a snášenlivosti. Tento útlak se už přes dvacet let přímo dotýká stovek milionů lidí v nejlidnatější zemi světa a míra brutality, s níž se perzekuce odehrává, je neuvěřitelná. Přesto, když se podíváme na rozsah a vážnost skutečných událostí, k nimž v Číně dochází, je pokrytí této věci západními médii neúměrně slabé. Většina velkých mediálních společností je ovlivněna politickou mocí Komunistické strany Číny a uplatňuje autocenzuru nebo zůstává mlčet i navzdory obřímu útoku čínského režimu na svobodu přesvědčení a ústřední hodnoty lidské civilizace. Některé společnosti dokonce pomáhají režimu šířit jeho klamy.
Ve stejné době se vynořil trend, který komunismu oponuje a hlásá návrat k tradici. Vzniklo hnutí Tuidang („Vystup ze strany“), které má pro budoucnost Číny a světa ohromnou důležitost. Ke květnu 2020 vystoupilo z Komunistické strany Číny a jejich přidružených organizací přes 350 milionů lidí, a přesto zmínku o tomto fenoménu v západních médiích takřka nenajdete.
Nastolování témat
V 60. letech mediální výzkumníci přišli s vlivnou teorií, podle níž je funkcí médií určit, která témata jsou vhodná k diskusi. Bernard Cohn situaci trefně vyjádřil těmito slovy: „Tisk nemusí být vždy úspěšný v tom, když lidem říká, co si mají myslet, ale je úžasně úspěšný v určování toho, na co mají jeho čtenáři myslet.“ [31] To znamená, že tisk může určit důležitost událostí počtem zpráv a následných zpráv, které danou událost pokryjí, zatímco stejné nebo důležitější otázky lze řešit více souhrnně nebo vůbec. Vezměme si jako příklad problematiku práv transgender osob. Ačkoli se týká jen velmi malé části obyvatelstva, stala se ústředním bodem diskuse a je příkladem toho, jak média úspěšně nastolila svou agendu. Další důležitou otázkou ve veřejném diskurzu se stalo globální oteplování, což je výsledkem dlouholetého spiknutí mezi médii a jinými politickými silami.
Řada progresivních myšlenek, jako jsou takzvaná sociální spravedlnost, rovnoprávnost a feminismus, si našla cestu do hlavních zpráv, zatímco zločiny komunismu jsou cenzurovány. Bývalý mluvčí americké sněmovny, Newt Gingrich, napsal v roce 2018: „Akademická levice a její zpravodajská média a hollywoodští nohsledové se odmítají postavit otřesné historii nekonečné nehumánnosti marxismu.“ [32]
Vytváření falešných konstrukcí
Existuje mnoho problémů, které jsou příliš velké na to, aby se daly ignorovat, a proto média používají metodu konstruování příběhů, aby ovlivnila informační prostředí. Hnutí za sexuální osvobození a politika sociálního zabezpečení v 60. letech vedly k rozpadu rodin, nárůstu chudoby a rostoucí zločinnosti. Nicméně levice používá média a Hollywood, aby vytvořila obraz silné a nezávislé matky, čímž zakryla skutečné společenské problémy, které stojí za tímto jevem. Najdou odborníky, kteří přisuzují špatné finanční a společenské postavení menšin systémové diskriminaci, a tím zastřou pravé příčiny, z nichž řada má kořeny právě v komunismu. Převaha takových názorů je do značné míry důsledkem tajné dohody mezi médii a určitými politickými silami.
Metoda vytváření falešných konstrukcí je patrná hlavně na fenoménu příběhů, které předcházejí faktům. Při objektivním podávání zpráv autor shrnuje fakta do příběhu. Reportéři a redaktoři, kteří mají předpojaté názory na danou otázku, však zpracují fakta tak, aby zapadala do příběhu, který jejich zaujatost potvrzuje.
Použití politické korektnosti při prosazování autocenzury
Politická korektnost, tato účinná zbraň komunismu, je v médiích všudypřítomná. Mnoho mediálních výstupů má ať už v psané nebo implicitní podobě směrnice o politické korektnosti, která ovlivňuje to, co se má nebo nemá psát a jak se to má podat. Z důvodu právních předpisů týkajících se „trestných činů z nenávisti“ se v některých evropských zemích mnoho místních sdělovacích prostředků neodváží podávat zprávy o zločinech spáchaných přistěhovalci, přestože se tyto zločiny staly závažnou sociální otázkou a ohrožují domácí bezpečnost v těchto zemích. Americké mediální organizace také provádějí autocenzuru. Když informují o zločinech, často vynechávají imigrační status pachatelů. Západní média společně s levicovými politickými skupinami a akademiky vytvořili lexikon politicky korektního jazyka. V médiích se používá tak často, že se veřejnosti hluboce zapsal do podvědomí a ovlivňuje tak veřejnost na podprahové úrovni.
Nálepkování konzervativních zdrojů k neutralizaci jejich vlivu
Aby liberální média vytvořila dojem vyváženého zpravodajství, nemají jinou možnost než podat zprávu o názorech konzervativců nebo konzervativních think-tanků. Média při citování těchto zdrojů obvykle používají označení „konzervativní“, „pravicový“ nebo „nábožensky pravicový“, což má jemně naznačit, že jejich názory jsou předpojaté nebo nejsou důvěryhodné kvůli prostému faktu, že jsou konzervativci. Média obvykle při citování liberálů nebo liberálních think-tanků používají neutrální tituly jako „vědec“ nebo „expert“, což naznačuje, že tyto názory jsou nestranné, objektivní, racionální a důvěryhodné.
Jakmile média potvrdí názor levice, projeví se to ve všech aspektech společnosti. Zpráva New York Times z října 2008, nazvaná „V divadle dominuje liberální pohled“, začíná větou: „Během této volební sezony mohou návštěvníci divadel v New Yorku vidět desítku vyloženě politických her o Iráku, korupci ve Washingtonu, feminismu nebo přistěhovalectví; co neuvidí, jsou jakékoliv hry s konzervativní perspektivou.“ [33]
Politické zabarvení médií se odráží také v tom, jak pokrývají demokratické procesy. O liberálních kandidátech se píše pozitivně, zatímco kandidátům, kteří se hlásí k tradičním názorům, se dostává větší kritiky. Takové zprávy a „odborné“ analýzy mají velký vliv na hlasování voličů.
Groseclose zjistil, že 93 % reportérů ve Washingtonu, D. C., hlasovalo pro demokraty a pouze 7 % hlasovalo pro republikány. Podle Grosecloseho výpočtu mediální předpojatost demokratickým kandidátům v typických volbách zvyšuje počet hlasů o 8 až 10 procentních bodů. Pokud by tato mediální předpojatost neexistovala, John McCain by například ve volbách namísto prohry 53 % ku 46 % porazil Baracka Obamu poměrem 56 % ku 42 %. [34]
5. Filmový průmysl: předvoj proti tradici
Hollywood coby mezinárodní symbol americké kultury slouží k šíření a umocnění amerických hodnot ve světě. Stal se však také nástrojem, který celé lidstvo vystavuje deformovaným, antitradičním hodnotám.
Dnes je pro většinu Američanů těžké si představit, že ve 30. a 40. letech se rodiny nemusely obávat negativního vlivu filmů na děti. Bylo to dáno tím, že filmový průmysl v té době dodržoval přísné morální předpisy. V roce 1934, se silnou podporou ze strany církví, zavedl filmový průmysl tzv. Produkční kodex (někdy také nazývaný Haysův kodex). Jeho prvním principem bylo, že by neměl vzniknout žádný film, který by snižoval morální standardy diváků. Lidé by ve filmech nikdy neměli být vedeni k sympatizování s kriminalitou, se zločinem, zlem nebo hříchem. Zásada Produkčního kodexu ohledně sexu bylo zachovávat posvátnost manželství: z filmů by nemělo být patrné, že nízké formy sexuálních vztahů jsou přijatelnou normou. Téma cizoložství, které je někdy nutné jako materiál pro zápletku, nesmělo být ospravedlňováno, líčeno atraktivně nebo výslovně podporováno.
Od 50. let však sexuální osvobození způsobilo kulturní a morální šok. Vzestup televize v amerických domácnostech vyvolal obrovský tlak na trh a rivalitu mezi filmovými producenty. Hollywood začal Produkční kodex stále více ignorovat a přestal uplatňovat zdrženlivost. Například Lolita (1962), film na motivy stejnojmenného románu, zobrazuje cizoložný a pedofilní vztah mezi mužem a jeho nevlastní nezletilou dcerou. Přestože film obdržel ve své době negativní i pozitivní recenze, dnes si Lolita na filmovém a televizním portálu Rotten Tomatoes drží 91procentní hodnocení. To odráží radikální obrat ve společenské morálce, k němuž došlo v posledních desetiletích.
Hnutí kontrakultury na konci 60. let znamenalo zhroucení tradiční morálky a pořádku v hollywoodských produkcích. Několik ikonických filmů, které zobrazují témata vzpoury, odráží rostoucí zlovolné tendence v americkém filmovém průmyslu. Jak jsme uvedli v předchozích kapitolách, klíčovou taktikou komunismu je zobrazit zločinné chování v ušlechtilém nebo spravedlivém světle. Bonnie a Clyde je kriminální film z roku 1967 založený na skutečném příběhu dvou zlodějů z období světové hospodářské krize. Během krize mnohé rodiny přišly o střechu nad hlavou poté, co jim banky zabavily dům. Protagonisté ve filmu nad tím vyjadřují oprávněný hněv a jsou zobrazeni jako bojovníci proti společenské nespravedlnosti, když se dopouštějí bankovních loupeží a vražd. Film, který jako jeden z prvních obsahuje prvky explicitního násilí, je podáván ve stylu Robina Hooda. Zločinecký pár ztvárňoval pohledný muž a krásná žena s přirozeným smyslem pro spravedlnost. Policisté byli oproti tomu vylíčeni spíše jako nekompetentní loutky než jako ochránci práva a pořádku. Smrt Bonnie a Clydea, které v závěru filmu vláká policie do léčky, měl hluboký dopad na dospívající diváky. Oba byli blahoslaveni jako mučedníci, kteří se obětovali pro něco většího.
Témata zločinu a násilí zobrazená ve filmu šokovala většinovou americkou společnost, přesto našla velkou odezvu mezi rebelujícími studenty. Mladí začali kopírovat jejich styl oblečení, řeči a pohrdání tradicí a zvyklostmi. Dokonce se snažili napodobit způsob, jakým tato dvojice zemřela. [35] Přestože prvotní recenze filmu v časopise Time jej hodnotila jako necudný a plný děr v zápletce, hlavní hvězdy snímku se za několik měsíců objevily na přebalu časopisu a v článku o filmu bylo uvedeno: „Bonnie a Clyde je nejenom hitem desetiletí, ale dle rostoucí shody mezi diváky a kritiky, také nejlepším filmem roku.“ [36] Jeden radikální vůdce studentské organizace napsal článek, ve kterém porovnával Bonnie a Clydea s lidmi, jako byl kubánský partyzánský vůdce Che Guevara a vietkongský terorista Nguyễn Văn Trỗi. [37] Jedna radikální studentská organizace tvrdila: „Nejsme potenciální Bonnie a Clydeové, my jsme opravdoví Bonnie a Clydeové.“ [38] Vedle přikrášlování zločinu zobrazoval film Bonnie a Clyde bezprecedentní míru násilí a sexuality. Film si však přesto získal chválu kritiků, byl nominován na deset Oscarů a ve dvou kategoriích vyhrál. Hollywood se odklonil od svých tradičních principů.
Film Absolvent, který se objevil na plátnech kin koncem roku 1967, odrážel vnitřní úzkost a konflikty vysokoškolských studentů v tehdejším období. Snímek líčí osamělého absolventa vysoké školy, který se ocitl na životní křižovatce. Tradiční hodnoty otcovy generace jsou ve filmu vykresleny jako nudné a pokrytecké. Místo toho, aby se zapojil do hlavního proudu americké společnosti, rozhodne se pro vztah se starší vdanou ženou, přičemž se zamiluje do její dcery, která aféru objeví. Na svatebním obřadu dcery a jiného mladého muže vtrhne protagonista do kostela a společně s čerstvě provdanou ženou uprchnou. Absolvent, který ukazuje směsici mladistvé vzpoury, nekontrolovatelného libida a dalších témat, odráží zmatené a antitradičně naladěné prostředí vzpurného mládí. Film byl fenomenálně úspěšný a okamžitě se stal kasovním trhákem, získal sedm nominací na Oscara a jednoho vyhrál.
Filmy jako Bonnie a Clyde a Absolvent odstartovaly éru moderního Hollywoodu. Na konci roku 1968 byl Produkční kodex nahrazen moderním filmovým systémem hodnocení. To v praxi znamená, že je možné promítat filmy s jakýmkoli obsahem, pokud jsou správně zařazeny do divácké kategorie. Toto značně uvolnilo morální zdrženlivost zábavního průmyslu a rozostřilo normy správného a špatného. Takto tvůrci v oblasti zábavy a médií oddělili morálku od svých výtvorů a dali volný průchod vyobrazování nemravného a zlovolnému obsahu. Degenerovaná zábava zahltila publikum levnou, vzrušující a snadno dostupnou stimulací. Producenti se mezitím poddali své chamtivosti a touze po ohromných komerčních ziscích.
Film je speciální médium, které má schopnost vytvářet přitažlivou atmosféru a realistické osobnosti. Zkušený režisér dokáže na mnoha úrovních změnit názor diváků, zejména těch mladých a ovlivnitelných, a dokáže tvarovat jejich pocity a pohled na svět. Jeden známý filmový producent jednou řekl: „Dokumenty přesvědčují již přesvědčené. Fiktivní filmy přesvědčují ty dosud nepřesvědčené.“ [39] Jinými slovy, dokumentární filmy posilují hodnoty, které již diváci mají, zatímco hrané snímky využívají fascinujících příběhů, aby nic netušícím divákům vštípily nový soubor hodnot.
Producent a hlavní protagonista filmu Bonnie a Clyde je zastáncem socialismu. Jeho historické drama z roku 1981 Rudí získalo Oscara a Zlatý glóbus. Na vrcholu studené války změnili Rudí ustálenou představu radikálního komunisty na pohodového a sympatického idealistu.[40] Ve svém dalším filmu nominovaném na Oscara, Skandál Bulworth, hraje liberálního kandidáta do Senátu, který bere drogy, rapuje o socialistickém zdravotnictví a třídní nerovnoprávnosti, zuří nad korporátní Amerikou a najme si vraha, aby ho zabil, čímž by si jeho dcera přišla na peníze ze životního pojištění. [42] Tento film byl tak úspěšný, že jej někteří nabádali, aby kandidoval na prezidenta Spojených států.
Po zavedení systému přístupnosti filmů začal Hollywood chrlit filmy, které v kladném světle líčí zdegenerované chování, jako je promiskuita, násilí, drogy a organizovaný zločin. Jistá studie zjistila, že až 58 % snímků vzniklých mezi lety 1968 až 2005 bylo označeno ratingem R (Restricted). [42] Jeden z prvních takových filmů, Bezstarostná jízda, se stal okamžitě hitem, který přispěl k popularitě užívání drog. Film sleduje dobrodružství dvou motorkářů, příznivců hippies, kteří obchodují s kokainem, oddávají se „volné lásce“ v komunitě, navštíví nevěstinec a berou halucinogenní drogy. Při natáčení filmu se užívaly skutečné drogy. Životní styl těchto protagonistů antisociálního blahobytu bez konvenčních hodnot se stal snem mnoha mladých lidí. Režisér přiznal: „Problém s kokainem ve Spojených státech vznikl opravdu kvůli mně. Před Bezstarostnou jízdou nebyl na ulicích žádný kokain. Po Bezstarostné jízdě byl všude.“ [43]
Americký vědec Victor B. Cline provedl analýzu 37 filmů, které byly v 70. letech uvedeny v Salt Lake City. Zjistil, že 57 % filmů stavělo nepoctivost do hrdinného světla, případně ji odůvodňovalo okolnostmi, ve kterých se hlavní hrdina nacházel. Zjistil také, že 38 procent filmů představovalo trestnou činnost jako něco, co se vyplácí, nebo jako úspěšnou a vzrušující zábavu bez negativních důsledků. Hrdinové v 59 % filmů zabili minimálně jednoho člověka. 72 % hrdinek bylo v různé míře představováno jako sexuálně promiskuitní, přičemž pouze jeden ze snímků vyobrazoval normální sexuální vztahy mezi manžely. V pouhých 22 % filmů žila některá z hlavních postav ve zdravém a spokojeném manželství. [44]
Častým argumentem proti kritice násilí a sexuality ve filmech je to, že takové věci přece existují v reálném životě. Tedy že filmy pouze odrážejí skutečnost a není to tak, že by měly samy o sobě negativní dopad. Ale z výše uvedených údajů je to prokazatelně nepravdivé. Navíc četné filmy produkované hollywoodskou levicí přirozeně odrážejí levicové hodnoty, a naopak změnily hodnoty společnosti. Podle filmového kritika a bývalého hollywoodského scenáristy Michaela Medveda formují liberálně založení sociální revolucionáři v Hollywoodu hodnoty společnosti tím, že napadají legitimitu rodiny, podporují sexuální zvrácenost a oslavují ohavnost. [45]
Jiní argumentují, že přemíra morálně degenerovaného obsahu ve filmovém průmyslu je pouze motivována tržními silami. Avšak rychlost a síla, s jakou se filmový průmysl využívá ke snižování veřejné morálky a dosahování ďábelských cílů, jsou ohromující. V některých filmech se idolizují šelmy nebo monstra. Filmy, které zobrazují člověka proměňujícího se ve zvíře, nebo v nichž se dokonce objevuje pohlavní styk se zvířetem, jsou uznávány a vychvalovány většinou Hollywoodu. Z duchovního hlediska to lze chápat jako projev toho, jak přízrak přivedl svět pod své otěže – lidstvo začalo obdivovat démony a monstra.
Tyto filmy, zaměřené proti tradici, na povrchu složitě řeší a zkoumají různé sociální otázky. Jsou to však jen výmluvy, aby se vytvořilo spletité a barvité prostředí, do nějž se publikum ponoří. Ohavné skutky, s nimiž konvenční společnost nesouhlasí, je možné vždy nějakým způsobem odůvodnit, mít s nimi účast nebo je dokonce vykreslit jako pozitivní. Pečlivě vytvořená atmosféra divákům navozuje pocit, že morální standardy jsou podmíněné okolnostmi. Konečným poselstvím, vštípeným do mysli diváků, je, že neexistuje jasná hranice mezi správným a špatným či dobrem a zlem, že tradice jsou nudné a utlačující a že morálka je relativní.
6. Televize: mravní úpadek do každé domácnosti
Televize se stala všudypřítomnou součástí každodenního života. Časté sledování televize vede lidi ke změně světonázoru, aniž by si to uvědomovali. Na tento bod se zaměřil výzkum, který provedl tým z amerického Střediska pro výzkum médií. Zjistilo se například, že čím více se lidé dívají na televizi, tím méně se cítí být vázáni tradičními ctnostmi, jako je upřímnost, spolehlivost a spravedlnost, a tím shovívavější je jejich postoj v otázkách sexuální morálky, jako je sex mimo manželství, potrat a homosexualita. [46]
Tento výzkum srovnával dva druhy lidí: občasné televizní diváky, kteří uvedli, že věří v Boha, a pravidelné televizní diváky, kteří uvedli, že věří v Boha. Přestože procenta u obou skupin, které věřily v Boha, byla téměř stejná (85 a 88 %), studie objevila, že čím více se člověk dívá na televizi, tím obtížnější pro něj je, aby si vážil náboženských zásad. Například, když byl dotazovaný požádán, aby si z dotazníku vybral mezi tvrzeními „Lidé by měli vždy žít podle Božího učení a zásad za všech okolností“ a „Lidé by měli kombinovat svůj osobní soubor morálky a hodnot s Božími morálními kodexy“, ti, kteří více sledovali televizi, si vybírali spíše druhou variantu. Z těchto čísel lze obecně konstatovat, že sledování televize způsobuje, že lidé jsou náchylnější k morálnímu relativismu.
Televize je nedílnou součástí každodenního života od 50. let. Nejen televizní seriály a filmy dosahují podobného efektu při formování hodnot lidí. Talk show, situační komedie (sitkomy) a dokonce i dokumentární filmy prostřednictvím každodenního nepřetržitého opakování svému publiku nepozorovaně vštěpují všemožné odchýlené myšlenky.
Vezměme si jako příklad talk show. Televizní studia obzvláště ráda zvou hosty, jejichž názory či chování jsou v rozporu s tradičními hodnotami nebo jejichž život je plný konfliktů, případně zvou „odborníky“ k diskuzi o některých kontroverzních otázkách morálky. Hosté jsou vyzýváni, aby „odvážně“ odhalovali „hluboké“ nebo „složité“ problémy svého osobního života. Moderátor, odborníci nebo publikum v rámci pořadu navrhují různé „možnosti“ řešení problémů. Aby byla zajištěna popularita programu, obvykle se jednotlivé situace nijak morálně nehodnotí. Tímto způsobem se mnoho programů stává místem pro zobrazování pokleslých a pokřivených způsobů chování a perspektiv. Lidé postupně došli k tomu, že hodnoty, které dříve zastávali, nelze vztahovat na určité zvláštní situace, což ve výsledku popírá existenci univerzálních zásad.
Mnoho televizních pořadů je naplněno opovrženíhodným a nechutným obsahem, který je těžké sledovat. Někteří moderátoři či moderátorky rádi nadávají a ještě jsou na to hrdí. Celá řada programů v rámci zábavy indoktrinuje lidi vulgárním vkusem a antikulturním nebo antitradičním obsahem a tím, že diváci je sledují v době, kdy jsou uvolnění, nechají se snadněji ovlivnit. Jak čas plyne, lidé necítí žádné znepokojení a dokonce tento materiál přijímají a oceňují ho, čímž si ničí morální myšlení.
Sitkomy se opakovaným vysíláním v televizi používají k normalizaci odchýlených hodnot a chování, které se ve skutečném životě vyskytují jen zřídka. Ben Shapiro uvádí jako příklad scénu z epizody nazvané „Narodil se kluk“, která se objevila v americkém populárním sitkomu Přátelé. Rossově lesbické exmanželce Carol se narodí Rossovo dítě. Ross je znepokojen tím, že lesbická milenka jeho bývalé ženy bude hrát v životě dítěte větší roli než on, ale Phoebe mu povídá: „Když můj táta odešel a máma umřela a nevlastní otec šel za mříže, z kousíčků všech mých rodičů bych poskládala tak jednoho. A tady to maličké má tři celé rodiče. Stojí o něj tolik, že se už dneska hádají, kdo ho bude mít nejradši. A ještě se ani nenarodilo. To je nejšťastnější dítě na světě.“ [47] Jak Shapiro píše, epizoda zobrazuje „těhotné lesby a domácnosti se třemi rodiči nejen jako něco normálního, ale dokonce obdivuhodného“.
Moderní medicína zjistila, že lidský mozek vysílá pět různých druhů mozkových vln. Dvě z nich jsou mozkové vlny, které se projevují v bdělém stavu vědomí: jsou to vlny alfa a beta. Když lidé pracují, jejich dominantní mozkové vlny jsou vlny beta. Vykazují zvýšenou schopnost analyzovat a využívat logické myšlení. U osoby, která diskutuje, by se měly převážně projevovat mozkové vlny beta. Jinými slovy, lidé ve stavu, ve kterém jsou dominantní vlny beta, jsou ostražitější a méně poddajní. Nicméně když jsou lidé uvolnění a dominují u nich vlny alfa, projevují se jejich emoce a jejich analytická schopnost oslabuje. Lidé jsou za takových okolností podprahově utvrzováni tématy a názory, které jsou jim představovány v televizním programu.
Televizní pořady začínají lidi znečišťovat již v raném věku. Výzkum ukázal, že téměř dvě třetiny programů v médiích, včetně dětských, obsahují násilné scény. Další výzkum ukazuje, že násilný obsah v médiích znecitlivuje mladé lidi vůči násilí a zvyšuje šanci, že se později ve svém životě dopustí násilných činů. Některé dětské programy jsou nabité skrytými tématy progresivismu a liberalismu. Patří mezi ně například výuka homosexuality pod nálepkou „kulturní rozmanitosti“. Používají fráze jako „na celém světě je jenom jeden člověk, jako jsi ty“, aby podpořily nezasloužené sebevědomí a koncept přijetí všech lidí bez ohledu na jejich nemorální chování.
Televize a filmy mají na mládež velmi špatný vliv. Jejich sledování zesiluje v mladých sklony k násilí, podporuje jejich sexuální aktivitu a zvyšuje pravděpodobnost těhotenství v adolescentním věku. Mladí lidé přitom uvádějí média, hned po vyučování sexuální výchovy ve školách, jako druhý nejdůležitější zdroj informací o sexuálním chování. Dvě studie zjistily, že u dospívajících dívek, které často sledují programy zobrazující sexuální aktivity, je ve srovnání s dívkami, které tyto programy sledují zřídka, dvojnásobně pravděpodobnější, že během tří let otěhotní. Vysílané programy také zvyšují riziko sexuálního napadení a zapojení se do nebezpečného chování. [48] Jak poukázal jeden odborník: „Média jsou natolik podmanivá a tak plná sexu, že je těžké pro každé dítě, a dokonce i pro kritika, aby tomu odolali. … Myslím, že média jsou našimi opravdovými sexuálními vychovateli.“ [49] Vzhledem k vlivu médií jsou sex mimo manželství, cizoložství a jiné chování nyní považovány za samozřejmé a jsou brány jako součást běžného životního stylu – pokud s tím všechny strany souhlasí, takové chování se považuje za přijatelné.
Shapiro v knize Propaganda v hlavním vysílacím čase (Primetime Propaganda) shrnul téměř sto vlivných amerických televizních seriálů. Zjistil, že postupem doby tyto programy stále více propagovaly liberalismus a levicové názory včetně ateismu, znevažování víry, odmítání morálky, obdivu k promiskuitě, násilí, feminismu, homosexuality a transsexuality a odmítání tradičních vztahů mezi manželem a manželkou nebo mezi rodiči a dětmi. V průběhu let také začali tvůrci stále více ukazovat v hlavních rolích bezohledné antihrdiny bez soucitu. Tento typ antitradičního životního stylu měl velký vliv na myšlení široké veřejnosti. Zasaženi jsou zejména mladí lidé. [50] Jeden pořad, který běžel po roce 2000 na kanálu MTV pět večerů v týdnu, kupříkladu propagoval mezi mladým publikem zvrácené sexuální chování a obsah podobný lehkému pornu. [51]
Od té doby, co byl zaveden systém hodnocení snímků, lze mnoho pornografických filmů volně prodávat. Stačí je jen označit kategorií „X“ nebo NC-17. Jak se vyvinula technologie, tyto neslušné pořady přešly z ilegality do obecné spotřeby a lze je snadno získat v půjčovnách filmů, prostřednictvím placených televizních kanálů a v hotelech. Samozřejmě, jen málo hollywoodských producentů má přímo nějakou formální agendu vštěpovat divákům pokřivené ideologie. Jenže když samotní producenti pořadů souhlasí s koncepty progresivismu a liberalismu, pak tyto pokřivené ideologie nevyhnutelně skončí na obrazovkách. Skutečným plánem je morální rozvrat a producenti, kteří se příliš vzdálí od měřítek stanovených nebesy, se stávají figurkami zla.
7. Média: přední bojiště v totální válce
Vyznavači komunistické filozofie boje se neštítí žádných prostředků a nebojí se překročit žádné morální normy, jen aby dosáhli svých politických cílů. V prezidentské kampani v USA v roce 2016 se kandidát Donald Trump postavil proti „politické korektnosti“ a prohlásil, že bude prosazovat opatření směřující k přesunu americké politiky z krajní levice zpět k tradičním hodnotám a právnímu státu, k obnově duchovní víry národa, k daňovým škrtům pro revitalizaci ekonomiky, k zabezpečení hranic a k napravení pokřiveného obchodního vztahu s komunistickou Čínou. Trumpova otevřenost přiváděla liberály k nepříčetnosti. Vyzbrojeni mainstreamovými médii vyjeli proti Trumpovi plnou parou, přičemž opustili veškeré předstírání vyrovnaného zpravodajství.
Levicová média používala během prezidentské kampaně různé metody, které Trumpa úmyslně démonizovaly a očerňovaly, a znevažovaly jeho příznivce, kteří byli označeni za rasisty, sexisty, xenofoby nesnášející imigranty a nevzdělané bělochy. To znamená, že média se snažila ovlivnit výsledky voleb manipulací veřejnosti. Téměř 95 % médií opakovaně předpovídalo, že Trump volby s převahou prohraje. Přesto byl Trump proti všem očekáváním zvolen prezidentem.
Bez ohledu na to, jak divoká může být předvolební kampaň, za normálních okolností by se různé strany a skupiny měly po skončení voleb vrátit do běžného procesu. Ještě důležitější je, že média by měla dodržovat zásadu spravedlnosti, dát na první místo národní zájmy a zachovat zásadu neutrality médií. Po prezidentských volbách v roce 2016 ve Spojených státech jsme však viděli, že média pokračovala ve své šílené kampani, a to dokonce i za cenu riskování ztráty své pověsti u veřejnosti. Většina mediálních společností ve svých zprávách úmyslně ignoruje úspěchy Trumpovy vlády, jako je například rekordně nízká nezaměstnanost, rekordní růst na akciových trzích, americké diplomatické úspěchy a téměř úplné vyhlazení ISIS.
Podle studie Newsbusters, analytické pobočky Střediska pro výzkum médií, bylo v roce 2017 90 % pokrytí poskytnutého Trumpovi negativní, zatímco pozitivní pokrytí bylo pouze desetiprocentní. V roce 2018 dosáhlo negativní pokrytí 91 %. Rich Noyes, redaktor z Newsbusters, ve studii napsal: „Žádnému prezidentovi se bezpochyby nikdy nedostalo tak negativního pokrytí po tak dlouhé období jako Trumpovi.“ Navíc média dělají vše, co je v jejich silách, aby zpomalila Trumpovu administrativu tím, že vznášejí vůči Trumpovi neopodstatněná obvinění. Například rozdmýchala konspirační teorii o tajné dohodě mezi Trumpem a Ruskem. Dvoje velké noviny dokonce dostaly za pokrytí tohoto tématu Pulitzerovu cenu. Podle dané studie bylo vyšetřování o tajné dohodě s Ruskem za poslední dva měsíce hlavním tématem večerního zpravodajství vysílaného třemi hlavními mediálními skupinami v USA, přičemž šlo o téměř jednu čtvrtinu celkového vysílacího času věnovaného Trumpovi. [52] Zvláštní vyšetřování přesto ani po dvou letech nenašlo žádné důkazy, které by obvinění podpořily. [53]
Je známo, že média čas od času vygenerují falešné zprávy. Zpravodajský televizní gigant musel v prosinci 2017 dočasně na čtyři týdny zbavit funkce jednoho z reportérů, protože si vymyslel falešnou zprávu, že Trump nařídil generálporučíkovi Michaelu Flynnovi, aby kontaktoval v době Trumpovy kandidatury na prezidenta Rusko. [54] Daný reportér a producent, který s ním pracoval, nakonec museli televizní stanici opustit. Tento konkrétní tým přitom v minulosti dosáhl skvělých úspěchů, vyhrál čtyři ceny Peabody a sedmnáct ocenění Emmy.
Když Trump odsoudil nechvalně známý gang MS-13, a zejména ty členy, kteří spáchali po ilegálním vstupu do Spojených států brutální vraždy, řekl: „Nejsou to lidé. Jsou to zvířata, a musíme být velmi, velmi tvrdí.“ Avšak hlavní média v Americe jeho slova okamžitě vytrhla z kontextu a tvrdila, že Trump řekl, že nelegální přistěhovalci jsou zvířata.
V červnu 2018 byla v médiích a na internetu hojně sdílena fotografie plačící honduraské dívky. Tato malá holčička a její matka byly zastaveny pohraniční hlídkou, když se pokoušely proniknout do Spojených států. Média tvrdila, že dívka byla násilně oddělena od své matky, a využila této příležitosti ke kritizování Trumpovy pohraniční politiky a nulové tolerance vůči nelegálnímu přistěhovalectví. Později časopis Time zkombinoval fotografii malé holčičky s fotografií Trumpa na titulní straně a přidal titulek „Vítej v Americe“, aby Trumpa zesměšnil. Otec dotyčné dívky nicméně později médiím sdělil, že pohraniční úředníci ji od matky neoddělili a že matka vzala dceru s sebou proti její vůli. [55]
Americká veřejnost si je naštěstí falešných zpráv stále více vědoma. Z průzkumu, který uskutečnila Monmouth University v dubnu 2018, počet Američanů, kteří měli dojem, že „hlavní média přinášejí přinejmenším občas falešné zprávy“, vzrostl ze 63 % v předchozím roce na 77 %. [56] V roce 2016 ze zjištění společnosti Gallup vyplynulo, že důvěra Američanů ve sdělovací prostředky klesla na novou úroveň, přičemž jen 32 % lidí mělo velkou důvěru ve sdělovací prostředky, což je o 8 procentních bodů méně oproti předchozímu roku. [57] Není překvapením, že majitel velké mediální společnosti lamentoval, že „fake news jsou rakovinou naší doby“. [58]
Soudě dle výsledků voleb ve Spojených státech podporuje Trumpa polovina Američanů, avšak postoj médií je doslova jednostranný. Za těchto abnormálních okolností je Trump napadán a démonizován, jelikož zaujímá konzervativní politický postoj a obhajuje tradiční americké hodnoty, ideály, které nemohou koexistovat s antitradiční ideologií levice. Pokud útoky médií na Trumpa budou schopny způsobit, že veřejnost v něj ztratí důvěru, média dosáhnou svého základního cíle – zabránit společnosti, aby se navrátila k tradici.
Ještě znepokojivější je však skutečnost, že mnoho médií se stalo katalyzátorem pro zesilování radikální rétoriky, vyvolávání nepřátelství a nenávisti a polarizování obyvatelstva, čímž se trhliny ve společnosti dále rozšiřují. Základní etika byla odhozena a důsledky se ignorují až do té míry, že jedna strana klidně zničí sebe sama, jen aby způsobila oponentův pád. Země byla zatlačena do stavu extrémního chaosu a nebezpečí.
8. Navrácení charakternosti do médií
Kvůli roli, kterou média hrají ve formování a určování veřejného názoru, se sdělovací prostředky často označují za „čtvrtou moc“ státu, po moci výkonné, legislativní a soudní. Pod vlivem přízraku komunismu jsou média efektivně využívána k ovládání a klamání miliard lidí, přičemž ničí tradice a morálku obyvatelstva.
V západních zemích se mnoho liberálních mediálních společností stalo nástrojem pro skrývání pravdy a klamání lidí. Mnohé opustily základní profesionální etiku, a místo toho se uchýlily k nejrůznějším bezcharakterním útokům, zneužívání a pomluvám, aniž by se ohlížely na to, jaký dopad to bude mít na jejich pověst nebo na společnost.
Komunismus byl úspěšný, protože využil lidských nedostatků, jako je usilování o slávu a zisk, nevědomost, lenivost, sobectví, nevhodně uplatňovaný soucit, soutěživost a podobně. Někteří novináři se povýšeně bouří proti tradičním hodnotám a tváří se přitom, že poznali skutečnou pravdu. Někteří se přizpůsobují morálně pokleslé „veřejné poptávce“, jen aby si získali čtenáře a diváky. Někteří se přizpůsobují sníženým standardům kvůli své kariéře. Jiní ze žárlivosti a nepřátelství vyrábějí falešné zprávy. Další věří falešným zprávám kvůli své nevědomosti a lenosti. Někteří zneužívají laskavosti a soucitu druhých v prosazování sociální spravedlnosti, a tak naklánějí celou společnost doleva, přičemž k dosažení svých politických a ekonomických cílů využívají bezohledných taktik.
Média mají vznešené poslání. Mají být zázemím, kde lidé získají informace o veřejných událostech, a jsou také důležitou silou pro zachování zdravého rozvoje společnosti. Objektivita a nestrannost jsou základními etickými požadavky médií a jsou klíčem k důvěře, kterou do nich lidé vkládají. Avšak v dnešních médiích vládne chaos, což vážně narušuje důvěru, kterou v ně lidé mají. Obnova poslání sdělovacích prostředků a obnovení slávy zpravodajské profese je ušlechtilou odpovědností lidí z této branže.
Média jsou prospěšná, jestliže dokáží pomoci společnosti prosazovat a udržovat morálku, neboť v lidské společnosti jsou přítomny dobro i zlo. Je odpovědností sdělovacích prostředků šířit pravdu, velebit ctnost a odhalovat a omezovat zlo.
Aby se média mohla navrátit ke svému poslání, musí věnovat větší pozornost velkým událostem, které mají vliv na budoucnost lidstva. Minulé století bylo svědkem velkého střetu mezi svobodným světem a komunistickým táborem. I když se zdálo, že jde o ideologickou konfrontaci, byl to ve skutečnosti zápas na život a na smrt mezi spravedlností a zlem. Je tomu tak proto, že komunismus ničí morálku, která udržuje lidskou civilizaci. I po rozpadu komunistických režimů ve východní Evropě zůstává duch komunismu neporažen a nadále přežívá.
Dnes, kdy svět prochází velkými změnami, jsou pravda a tradiční hodnoty důležitější než kdy jindy. Svět potřebuje média, která rozlišují mezi správným a špatným, jednají dobře a udržují veřejnou morálku. Povinností všech odborníků v oblasti médií je překračovat zájmy jednotlivců, společností a politických stran a prezentovat lidem skutečný svět.
Dnes, kdy čelíme morálnímu úpadku mediální profese, je nezbytné, aby čtenáři a diváci vědomě rozlišovali mezi správným a špatným a racionálně přezkoumávali informace vytvořené médii. Lidé musí posuzovat věci v souladu s morální tradicí, hodnotit společenské jevy optikou univerzálních hodnot, a tím tlačit média k plnění svého historického poslání. To je také klíčem k tomu, aby lidstvo odvrátilo vliv komunistického přízraku a nalezlo cestu k lepší budoucnosti.
***
Odkazy
1. Thomas Jefferson, The Works, vol. 5 (Correspondence 1786–1789), citace dle: Online Library of Liberty, stránka navštívena 2. října 2018, http://oll.libertyfund.org/quote/302.
2. Joseph Pulitzer, citace dle: Michael Lewis, „J-School Confidential“, The New Republic, 18. dubna 1993, https://newrepublic.com/article/72485/j-school-confidential.
3. Karl Marx a Friedrich Engels, „Rules of the Communist League“, The Communist League, Marx/Engels Internet Archive, stránka navštívena 26. dubna 2020, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1847/communist-league/index.htm.
4. Lin Biao 林彪, „Zai Zhongyangzhengzhiju kuodahuiyi shang de jianghua“ 在中央政治局擴大會議上的講話 [„Speech at the Enlarged Meeting of the Politburo“], in: Zhongguo Wenhuadageming wenku 中國文化大革命文庫 [Collection of Documents From China’s Cultural Revolution], 18. května 1966. [v čínštině]
5. Hu Qiaomu 胡喬木, „Baozhi shi jiaokeshu“ 報紙是教科書 [„Newspapers Are Textbooks“], in: Hu Qiaomu wenku 胡喬木文集 [The Collected Works of Hu Qiaomu], (Beijing: People’s Daily Publishing House, 1994), 3:303. [v čínštině]
6. Han Mei 韩梅, „Ying jiemi dang’an baoguang ‘liu si’ siwang renshu: shiti duiji zai dixiatongdao 英解密档案曝光“六四”死亡人数：尸体堆积在地下通道 [„UK Declassifies Files on Casualties at Tiananmen; Bodies Stored Underground in Heaps“], Sound of Hope Radio, 20. prosince 2017, http://www.soundofhope.org/gb/2017/12/20/n1378413.html. [v čínštině]
7. „Self-Immolation Hoax on Tiananmen Square“, Minghui.org, http://en.minghui.org/cc/88/.
8. „Zongshu: Chuangxinjizhi qianghua peiyang – goujian gaosuzhi xuanchuanwenhuaduiwu“ 综述:创新机制强化培养 构建高素质宣传文化队伍 [„General Overview: Intensify the Fostering of a Mechanism for Innovation, Construct a High-Grade Propaganda Cultural Team“], Xinhua News Network, 28. září 2011, http://www.gov.cn/jrzg/2011-09/28/content_1958774.htm. [v čínštině]
9. Matthew Vadum, „Journalistic Treachery“, Canada Free Press, 1. července 2015, https://canadafreepress.com/article/journalistic-treachery.
10. Marco Carynnyk, „The New York Times and the Great Famine“, Ukrainian Weekly, sv. LI, č. 37, zveřejněno 11. září 1983, stránka navštívena 26. dubna 2020, http://www.ukrweekly.com/old/archive/1983/378320.shtml.
11. Walter Duranty, citace dle: Robert Conquest, The Harvest of Sorrow: Soviet Collectivization and the Terror-famine (New York: Oxford University Press, 1986), 319.
12. Robert Conquest, citace dle: Arnold Beichman, „Pulitzer-Winning Lies“, The Weekly Standard, 12. června 2003, https://www.weeklystandard.com/arnold-beichman/pulitzer-winning-lies.
13. Ronald Radosh a Allis Radosh, Red Star Over Hollywood: The Film Colony’s Long Romance With the Left (San Francisco: Encounter Books, 2005), 80.
14. Tamtéž, 105.
15. Mao Ce-tung, citace dle: Edgar Snow, Random Notes on Red China, 1936-1945 (Montana: Literary Licensing, LLC, 2011).
16. Ruth Price, The Lives of Agnes Smedley (New York: Oxford University Press, 2004), 5–9.
17. Art Swift, „Six in 10 in US See Partisan Bias in News Media,” Gallup, 5. dubna 2017, https://news.gallup.com/poll/207794/six-partisan-bias-news-media.aspx.
18. Tim Groseclose, Left Turn: How Liberal Media Bias Distorts the American Mind (New York: St. Martin’s Press, 2011).
19. Tamtéž, 111-122.
20. Chris Cillizza, „Just 7 Percent of Journalists Are Republicans. That’s Far Fewer than Even a Decade Ago“, The Washington Post, 6. května 2014, https://www.washingtonpost.com/news/the-fix/wp/2014/05/06/just-7-percent-of-journalists-are-republicans-thats-far-less-than-even-a-decade-ago/?noredirect=on&utm_term=.3d0109901e1e.
21. „2016 General Election Editorial Endorsements by Major Newspapers“, The American Presidency Project, naposledy aktualizováno 8. listopadu 2016, http://www.presidency.ucsb.edu/data/2016_newspaper_endorsements.php.
22. Lydia Saad, „U.S. Conservatives Outnumber Liberals by Narrowing Margin“, Gallup, 3. ledna 2017, https://news.gallup.com/poll/201152/conservative-liberal-gap-continues-narrow-tuesday.aspx.
23. Ben Shapiro, Primetime Propaganda: The True Hollywood Story of How the Left Took Over Your TV (New York: Broadside Books, 2012), 55–85.
24. Tamtéž, 161–223.
25. Tamtéž, 55–85.
26. Ronald Farrar, A Creed for My Profession: Walter Williams, Journalist to the World (Missouri: University of Missouri, 1999).
27. S. Robert Lichter et. al., The Media Elite: America’s New Powerbrokers (Castle Rock, CO: Adler Publishing Co., 1986).
28. Jim Kuypers, Partisan Journalism: A History of Media Bias in the United States (Lanham, MD: Rowmn & Littlefield, 2013).
29. Bernard Goldberg, „On Media Bias, Network Stars Are Rather Clueless“, The Wall Street Journal, 24. května 2001, https://www.wsj.com/articles/SB990662606943995140.
30. Tim Groseclose a Jeff Milyo, „A Measure of Media Bias“, The Quarterly Journal of Economics, sv. 120, č. 4 (listopad 2005), 1205.
31. Bernard Cohen, citace dle: Maxwell E. McCombs a Donald L. Shaw, „The Agenda-Setting Function of Mass Media“, The Public Opinion Quarterly 36, č. 2 (léto 1972), 177.
32. Newt Gingrich, „China’s Embrace of Marxism Is Bad News for Its People,“ Fox News, 2. června 2018, http://www.foxnews.com/opinion/2018/06/02/newt-gingrich-chinas-embrace-marxism-is-bad-news-for-its-people.html.
33. Patricia Cohen, „Liberal Views Dominate Footlights“, The New York Times, 14. října 2008, https://www.nytimes.com/2008/10/15/theater/15thea.html.
34. Groseclose, Left Turn, ix.
35. John Belton, American Cinema/American Culture, 2. vydání (New York: McGraw-Hill Publishing Company, 2004), kap. 14.
36. „Hollywood: The Shock of Freedom in Films,“ Time, 8. prosince 1967, http://content.time.com/time/magazine/article/0,9171,844256,00.html.
37. Todd Gitlin, The Whole World Is Watching: Mass Media in the Making and Unmaking of the New Left (Berkeley: University of California Press, 2003), 199.
38. Steven J. Ross, Hollywood Left and Right: How Movie Stars Shaped American Politics (New York: Oxford University Press, 2011), 322.
39. Tamtéž, 338.
40. Tamtéž, 338–39.
41. Tamtéž, 352.
42. Ashley Haygood, „The Climb of Controversial Film Content“ (magisterská práce, Liberty University, květen 2007), stránka navštívena 5. října 2018, https://digitalcommons.liberty.edu/cgi/viewcontent.cgi?&httpsredir=1&article=1007&context=masters&sei-re.
43. Dennis Hopper, citace dle: Peter Biskind, Easy Riders, Raging Bulls: How the Sex-Drugs-and-Rock ‘n’ Roll Generation Saved Hollywood (New York: Simon and Schuster, 1999), 74.
44. Victor B. Cline, „How the Mass Media Effects Our Values and Behavior“, Issues in Religion and Psychotherapy, sv. 1, č. 1 (1. října 1975), https://scholarsarchive.byu.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1004&context=irp.
45. Michael Medved, Hollywood vs. America (New York: Harper Perennial, 1993), 4.
46. „The Media Assault on American Values“, Media Research Center, stránka navštívena 26. dubna 2020, https://www.mrc.org/special-reports/media-assault-american-values.
47. Shapiro, Primetime Propaganda.
48. Jane Anderson, „The Impact of Media Use and Screen Time on Children, Adolescents, and Families“, American College of Pediatricians, listopad 2016, https://www.acpeds.org/wordpress/wp-content/uploads/11.9.16-The-Impact-of-Media-Use-and-Screen-Time-on-Children-updated-with-ref-64.pdf.
49. Jane Brown, citace dle: Marc Silver, „Sex and Violence on TV“, Congressional Record Online 141, č. 146 (19. září 1995): S 13810-13812, https://www.gpo.gov/fdsys/pkg/CREC-1995-09-19/html/CREC-1995-09-19-pt1-PgS13810.htm.
50. Shapiro, Primetime Propaganda.
51. Libby Copeland, „MTV’s Provocative ,Undressed‘: Is It Rotten to the (Soft) Core?“, Los Angeles Times, 12. února 2001, http://articles.latimes.com/2001/feb/12/entertainment/ca-24264.
52. Rich Noyes, „TV vs. Trump in 2018: Lots of Russia, and 91% Negative Coverage (Again!)“, NewsBusters, 6. března 2018, https://www.newsbusters.org/blogs/nb/rich-noyes/2018/03/06/tv-vs-trump-2018-lots-russia-and-91-negative-coverage.
53. Robert Mueller III, „Report on the Investigation Into Russian Interference in the 2016 Presidential Election“, Department of Justice, březen 2019, https://www.justice.gov/storage/report.pdf.
54. Julia Manchester, „Trump: ABC Should Have Fired ,Fraudster’ Brian Ross“, The Hill, 8. prosince 2017, http://thehill.com/homenews/administration/364061-trump-abc-should-have-fired-fraudster-brian-ross.
55. Samantha Schmidt a Kristine Phillips, „The Crying Honduran Girl on the Cover of Time Was Not Separated from Her Mother“, Washington Post, 22. června 2018, https://www.washingtonpost.com/news/morning-mix/wp/2018/06/22/the-crying-honduran-girl-on-the-cover-of-time-was-not-separated-from-her-mother-father-says/?noredirect=on&utm_term=.bd08dbdaf5bc.
56. „,Fake News’ Threat to Media; Editorial Decisions, Outside Actors at Fault“, Monmouth University Polling Institute, 2. dubna 2018, https://www.monmouth.edu/polling-institute/reports/monmouthpoll_us_040218/.
57. Art Swift, „Americans’ Trust in Mass Media Sinks to New Low, Politics“, Gallup, 14. září 2016, https://news.gallup.com/poll/195542/americans-trust-mass-media-sinks-new-low.aspx.
58. Polina Marinova, „New L.A. Times Owner Tells Readers: ,Fake News Is the Cancer of Our Times‘“, Fortune, 18. června 2018, http://fortune/2018/06/18/los-angeles-times-owner/.
