Názor
(I. část) Selhání Obamovy strategické doktríny – události vedoucích k America First.
2. května 2014 Čína umístila do sporných vietnamských vod ropnou plošinu a způsobila tak další regionální krizi. [1] Čína tento akt agrese načasovala chvíli poté, co tehdejší prezident USA Barack Obama ukončil svou diplomatickou cestu napříč Asií, kde ostatní ujistil o svých strategických cílech tzv. Asia Pivot a zadržování Číny v oblasti.
Tato silná slova se však před summitem asijských premiérů a hlav států na konferenci ASEAN v Nay Pyi Taw, konané vzápětí 10.-11. května, nesetkala s odpovídajícími činy. Jistě si dovedete představit, jak byli delegáti konference čínskými kroky rozladěni. [2]
Ve světle tehdy probíhajících krizí na Ukrajině, v Sýrii a potažmo v Libyi s Egyptem, lze tento krok vykládat v kontextu testování schopností Spojených států vykonávat deklarovanou politiku zadržování Číny v oblasti jihovýchodní Asie. Pro mě osobně šlo v té době o silný podnět.
Uvědomil jsem si, že za závojem hlavního mediálního proudu probíhá úplně jiný příběh kumulujícího se střetu dvou velmocí, Číny a USA.
Ukrajina, která od února 2014 dominovala evropskému mediálnímu šumu, byla jen příznakem dynamiky, kterou dle mého stále spousta lidí v EU a v naší zemi vůbec nedokáže rozpoznat, natož pochopit.
Rozumíme vůbec tomu, co se teď ve světě děje?
Charakter soudobých mezinárodních vztahů je doprovázen institucionálními pozůstatky uspořádání studené války. Nastavení myslí a zájmových skupin (tzv. epistémických komunit) také odpovídá charakteru studenoválečné éry, jež má tendenci přetrvávat i do naší současnosti. Studená válka sice skončila na počátku roku 1990, ale politické, institucionální a hospodářské struktury studené války z velké části přetrvaly.
Svět po studené válce byl veden érou dominantních Spojených států amerických, avšak doprovázen probíhající mnohonásobnou polarizací, spolu s významnými geo-ekonomickými posuny. Geopolitika konce 20. století byla tažena tzv. asijským ekonomickým zázrakem; selháním Sovětského svazu, s následným rozšířením NATO a Evropské unie do jeho původních sfér vlivu; výzvami v latinské Americe doprovázenými rostoucí Brazílií; a opožděnou, ale nesmírně zásadní participací Indie. Dohromady přinášející konkurenční hospodářskou dynamiku, s rozvojem přeshraničního regionalismu a souvisejících nadnárodních tlaků na státy v kontextu volného obchodu – s tzv. globalizací nadnárodní správy.
Rozsah globální změny je již natolik významný, že dokáže nejen zpochybňovat stávající globální institucionální správu (jako je neakceschopná OSN, WTO, též EU [3]), ale zároveň způsobovat velký strategický posun mocenských vztahů. Snaha integrovat největší, tzv. rozvíjející se ekonomiky (emerging economies) do světového hospodářství dlouhodobě podporuje rychle se měnící povahu světového obchodu, jejímž kontrastem je absence globální správy vyplývajících ekonomických záležitostí. To poskytuje prostor tzv. nastupujícím velmocím (emerging powers), stejně jako to Spojeným státům americkým stěžuje situaci exekuce jejich, po studené válce ohlašované, hegemonie.
Finanční krize z období let 2007-2008 předznamenala první otevřeně revizionistický výpad Číny proti hospodářské a institucionální dominanci Spojených států jako výkop do diskuze v rámci následného jednání G-20. [4] Nutno dodat, že toto období souvisí se zintenzívněním vojenského úsilí PLA při budování svých kapacit, koordinované devalvace čínského remnimbi a brazilského realu a rok poté, po nástupu první Obamovy administrativy, povede k systematickému porušování mezinárodního práva ve vztahu k jejím nejbližším asijským sousedům (viz pozn. č. 1), což bude dále gradovat.
Paul Kennedy už v roce 1988 [5] mluvil o USA jako o prvním v relativním úpadku, načež mnohé tendence akademických intelektuálů dostaly úpadek západního mocenského okruhu na pole seriózní debaty. [6] Avšak jako by si ho někteří snad přímo přáli pro své transnacionální (rozuměj neo-marxistické) úvahy o nutném setřesení řádu stávajícího za účelem vytvoření řádu revolučního, který jej nahradí. [7] Vedle nich toto přání sdílí také vůdčí exportní ekonomiky EU, které svou ekonomickou politiku s Čínou upřednostnily nad rámec adekvátního vyhodnocení budoucích bezpečnostních rizik.
Mezinárodní situace, jíž v roce 2016 čelily nejen Spojené státy samotné, ale vedle nich i my, jako jejich alianční spojenci, je ve skutečnosti nevídaná. Co jsme viděli, nebyly jen jednotlivé krize, jdoucí souběžně napříč světovými regiony (Severní Korea, Írán, Sýrie, ISIS, Afghánistán, arabská jara a všechny krize napříč Afrikou, apod.). Spíše se nám tu bortí po více než dvě dekády budovaný řád, jenž vede více ke své vlastní erozi, nežli ke konsolidaci moci a vzájemných vztahů. Ať už se to týká ctění státní suverenity, odmítání územní expanze nabyté silou, rozvoje vyvážených obchodních vztahů bez donucení, nebo podpory základních lidských práv a svobody. Ne, pod tzv. liberálním řádem se takové vztahy vybudovat nepodařilo a ideologie, nebo nedostatek jejího uplatňování, rozhodně nejsou na vině.
Pomocí dílčích fundamentů se pokusím nastínit, co mimo jiné výše obmyšlenou erozi akcelerovalo, neboť se jedná o zcela konkrétní jednání určitých rozhodujících aktérů.
Podívejme se na strategické cíle definované po administrativách Bushe mladšího Barackem Obamou. Využijeme k tomu National Security Strategy z roku 2010 [8]. Hlavní rámec je vymezen cílem vybudovat pevné základy pro posílení US leadershipu ve světě tak, aby USA mohly usměrňovat mezinárodní systém mocenských vztahů. Posílení poválečných mezinárodních institucí a vymáhání norem mělo být stěžejní pro efektivní zapojení států v liberálním světovém řádu, a to jak států přátelských, tak těch americkou moc vyzívajících.
Prohloubení spolupráce s „mocenskými centry 21. století“ na bázi vzájemného respektu a sdílených zájmů bylo hlavní linií, kterou si do Obamova marketingového konceptu projektovali nejen média, ale též Bushem ml. znepokojení lidé napříč (zpravidla vyspělým) světem. Spojenci si od toho slibovali méně povinností účastnit se „svatých válek“ a více výhod pro jejich free ride na účet USA. [9] Deklarovaní nepřátelé, jako Čína, Rusko, Írán, jsou primárně realisté a proto chtěli jakoukoli vstřícnou nabídku vytěžit na maximum, což uvidíme dále.
„To adversarial governments, we offer a clear choice: abide by international norms, and achieve the political and economic benefits that come with greater integration with the international community; or refuse to accept this pathway, and bear the consequences of that decision, including greater isolation.“ [10]
Podařilo se efektivně izolovat státy, které se aktivně rozhodly vystoupit proti normativnímu mezinárodnímu řádu? Podařilo se je integrovat do mezinárodní komunity tak, aby napomáhaly všeobecně prospěšnému soužití?
Jak strategicky zhodnotit končící dekádu?
Mluvilo se o multilaterálním světě a nutnosti dělit se o moc upadajících Spojených států, čemuž šly Obamovy administrativy bohužel svým způsobem naproti. Ta první nedbala poslední zkušenosti z ruského vpádu do Gruzie roku 2008 a svůj reset vztahů začala snahou o částečné jaderné odzbrojení Ruska v Praze. Rusko díky nové smlouvě START z roku 2010 ušetřilo náklady na správu zastaralého jaderného arzenálu a uvolnilo si ruce. Pokračovala pivotem do Asie, jehož úspěchy vidíme dnes a denně a nastínili jsme si je hned na začátku článku. Po intervenujících neo-konzervativních administrativách Bushe mladšího byl ohlášený strategický ústup USA z role unilaterálního hybatele mezinárodních vztahů uvítán nejen progresivistickou západní inteligencí a médii, ale především Čínou, Ruskem a Íránem.
Ústupky vůči Rusku, strategicky nazývané `resetem vztahů`, byly dány zrušením protiraketového deštníku v Polsku a ČR, následované oslabením strategické doktríny z roku 2007 [11], jež chtěla využívat tzv. barevné revoluce v ruském příhraničí. Snaha opustit tuto strategickou doktrínu nakonec stejně vyvrcholila státním převratem na Ukrajině a následně ničím nebráněnou ruskou anexí Krymu. Obamova snaha o nalezení smírčího soužití se u Medveděva ani Putina nesetkala s recipročními ústupky.
Naopak, asertivita v prosazování ruských zájmů zintenzívněla. V té době poskytovali technologickou podporu íránskému jadernému programu [12] a na úrovni OSN blokovali jakékoli další možné sankce. Stejně negativně se zasazovali při vyjednávání států střední Asie o US základnách nutných pro afghánské a pákistánské operace. Na domácí půdě v roce 2012 vyhostili USAID [13] a z vnitřního vměšování obvinili celou řadu NGO, ruku v ruce s vyostřením postupů proti domácí opozici. Nezapomeňme na blokování akcí OSN proti syrskému režimu, tou dobou vedoucího ozbrojený konflikt se svou opozicí, jenž Rusko aktivně vyzbrojovalo.
Anexe Krymu byla zlomová, protože Rusku na chvíli otevřela okno strategických příležitostí prezentovaných tak, že USA nejsou schopny dostát svých deklarovaných cílů a bránit prosazování zájmů jejich vyzyvatelů. Čína tou dobou viděla v ukrajinské krizi jasný příklad toho, co by podobná barevná revoluce, přiživovaná zvenčí, dokázala provést s jejich režimem. V reakci na komplexní ukrajinskou krizi, a vyplývající ekonomické sankce ze strany Spojených států a EU, Rusko chtělo prosadit svou dlouhodobou agendu za ustavení Euroasijské osy s Čínou a Indií.
Rusko vyvinulo tlak na vznik obchodních dohod a institucí, které by minimalizovaly účast (a vliv) Spojených států amerických. Takové snahy probíhaly již před ukrajinskou krizí. Nové ekonomické sankce byly náhle společným jmenovatelem pro sdílená rizika, jež ruské elity chtěly okamžitě vytěžit a ihned se obrátily na východ, zejména pak do Indie [14] a Číny [15], při dojednávání nových energetických, vojenských [16] a investičních [17] kontraktů, spolu s utvářením politických aliancí, čímž sledovaly reálné základy pro potenciální Euroasijskou osu. Tato osa byla výrazně založena na komoditách, což jejím participantům nabízelo potenciál na těchto hospodářských fundamentech vybudovat svou vlastní měnu [18] a odvozené finanční sítě. [19]
Rusko se dlouhodobě snaží o vytvoření pozice hlavního komoditního dodavatele pro Čínu, zatímco v květnu 2014 Vladimír Putin při své návštěvě v Pekingu podepsal dlouho očekávanou, a skeptiky zpochybňovanou, smlouvu o dodávkách ruského plynu a výstavbě plynovodů. Tento kontrakt byl podepsán na 30 let o celkovém objemu 400 miliard USD. Obamově administrativě se podpisu této strategické smlouvy nepodařilo nijak bránit. V tu samou dobu představitelé Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jihoafrické republiky (BRICS) založily a kapitalizovali svou rozvojovou banku [20], do níž chtěly vtáhnout všechny rozvojové země. Tohle úsilí si později opanuje Čína se svou One Belt One Road vládní direktivou z roku 2013.
Rusko si aktivně připravilo obrovskou příležitost k prodeji a vývozu svých komodit do regionů Asie a Tichomoří, což zahrnuje dva největší dovozce LNG [21] a zároveň dva nejvíce rostoucí energetické konzumenty světa, Čínu a Indii. Přičemž tato dohoda byla denominována v jejich národních měnách. Tím se Rusku podařilo export svých energetických komodit jaksi globalizovat a diverzifikovat od sankcionující Evropy, resp. USA.
Pohled na mapu znázorňující vybudované a plánované plynové a ropné infrastruktury mezi Ruskem a východoasijskou oblastí, ozřejmuje hned několik věcí. Nejenže Rusko své distribuční trasy diverzifikuje směrem do druhé nejlidnatější země světa a do velké ekonomiky Jižní Koreje. Cílí také do Japonska, čímž v oblasti balancuje možnosti USA dosáhnout skutečně efektivní ekonomické blokády Ruska. Nezapomínejme však, že na pomoc vždy přispěchá Německo se svým Gazprom lobbistou Shroederem, realizuje Nordstream II a dále bude podkopávat Spojené státy.
Zdroj: Energy Relations between Russia and China: Playing Chess with the Dragon, OIES Paper: WPM 67: 2016.
Přesto, Čína mohla stále diverzifikovat své energetické dodávky z Afriky a Střední Asie. Tyto dodávky však pro Čínu nejsou tak bezpečné, jako je tomu u kontinentálních kontraktů s Ruskem, a to zejména díky kontrole námořních cest ze strany US Navy a vojenské přítomnosti Spojených států v regionu Blízkého východu a Střední Asie. To Čína řeší proaktivně nejen vybudováním námořní základny v Džibuti, ale též korupcí afrických vlád. Těm vždy půjčí finance za takových podmínek, které nelze splnit, načež jako protiváhu získává infrastrukturní aktiva a pozemky těchto vlád, či si kupuje jejich hlasy v mezinárodních organizacích globální správy. Džibuti nabízí kontrolu průlivu od Rudého moře a snadný přístup k Perskému zálivu, také do Indického oceánu, načež protipirátské mise a zásobování US Navy jsou v této oblasti nejfrekventovanější. Další plány se soustředí k přístavům v Pákistánu a v Íránu.
Strategie pro čínské námořní operace sestává ze tří pilířů: námořnictva (PLAN), pobřežní stráže a paravojenských taktik, kdy jsou vojáci umístěni na deklarativně civilních lodích, které jsou ale využívány pro vojenské účely. [22] Kromě technologického vývoje a budování početných bojových kapacit, je zde kombinace s využitím námořní pěchoty a jejich nasazení na „mírových“ misích proti pirátům v Africe, kde tato vojska získávají své drahocenné zkušenosti. [23] To je v roce 2014 doplněné započetím výstavby umělých ostrovů ve třech lokalitách pro základny PLAN a letectva. Nikoho snad nepřekvapí, že stávající diktátor Si ťin-pching (Xi) v roce 2015 všechny ujišťoval o tom, jak tyto výtvory nebudou užívány k vojenským účelům.
Místo mapy samotných základen je tento diagram [24] mnohem více vypovídající. 30% světového námořního transportu ropy proudí tímto konfliktním, sporným a geopoliticky významným územím. Nejen to, odhadují se zde významné zásoby ropy a zemního plynu. Kontrolou tohoto území prakticky kontroluje energetický import zejména Japonska, Jižní Koreje, Thajska a Tchaj-wanu.
Potenciální náklady pro US Navy při plánování efektivní proti čínské intervence, či blokády, tak Čína radikálně zvýšila.
Takže se Číně podařilo vybudovat nejen zahraniční vojenskou základnu a vojenský přístav, zajistit přístup pro čínské námořnictvo do civilních přístavů na bývalé hedvábné stezce, akcelerovat rozvoj a budování námořnictva, trénovat své mariňáky a námořnictvo na protipirátských operacích a vystavět milice na základě přítomnosti PLA příslušníků na každém čínském plavidle. Také diverzifikovala své dodávky energetických surovin, podporovala obcházení US ekonomických sankcí a pomáhala tak mezinárodním normám nepřátelským režimům.
Aby toho nebylo málo, v rozporu s mezinárodním právem, a protestům u OSN navzdory, vyrostly v Jihočínském moři umělé ostrovy, na nichž má PLA své letecké, radarové, námořní a vojenské základny. Nač čekat, než vystavíte nové letadlové lodě? Stačí „pár bagrů“ a máte v moři rovnou celé základny s letištní plochou…
Shrnutí „úspěchů“ s US National Security Strategy 2010
Původní plán Obamovy administrativy vůči Číně zamýšlel jakousi hybridní strategii, která tu na jedné straně chtěla sblížení, na druhé zadržování a vprostřed uznání hodnot mezinárodního práva, světového řádu a suverenity ostatních. Obě administrativy doufaly ve výpomoc se severokorejským režimem. Nic z toho se nekonalo, asertivita Číny deklarativně přerostla v otevřený revizionismus a slibované zadržování čínské agrese nebyly Spojené státy schopné svým spojencům v oblasti zajistit.
US-ruský reset také selhal. Žádná ucelená strategie vůči Ruské federaci jej však nenahradila a kdekoli US zájmy ustoupily, Rusko ihned přispěchalo vyplnit toto mocenské vakuum. A tak jsme v tomto období mohli vidět i vzestup Daesh, neboli ISIS (2013 expandující do rozbouřené Sýrie, 2014 sever Iráku a 2015 ustavení provincií v Libyi, Egyptě, Saúdské Arábii, Jemenu, Alžíru, Afghánistánu, Pákistánu, Nigérii a v severním Kavkazu), jenž do oblasti mezinárodních vztahů konce dekády přinese opět mnohem více komplexity a rozbouří mnohé africké konflikty.
Dohoda s Íránem nezabránila jeho tvrzením, že chce anihilovat Izrael z povrchu zemského, ani nezabránila pokračování jeho raketového a pozdější opětovné návaznosti jaderného programu. Spíše podpořila ekonomický export evropských spojenců Francie, Německa a Británie, zatímco ulevila od sankcí za obchodování s Íránem Rusku a Číně.
Na domácí půdě Obama sice slíbil přebudovat vojenské kapacity pro budoucí konflikty, ale bohužel se v dnešní době málokterá země umí trefit do toho, jakou hybridní podobu vůbec mají. Rozpálila se mnohá nová ohniska konfliktů a největší rivalové se stali mnohem agresivnější, přičemž ve fiskálním období 2010-15 rozpočet Pentagonu poklesl ze 4,6% HDP na 3,3%. [25]
Nejen finanční hledisko motivovalo již v roce 2012 Obamovu administrativu k ohlášení stažení 2 bojových brigád z Německa. Realizace tohoto kroku v nedávné době je však nyní rámována zcela odlišně. Zároveň je teď do jisté míry kompenzováno proaktivním jednáním Polska, snažícím se navázat na snahy administrativ Bushe ml., tedy přiblížením US základen k Rusku.
Dovolím si krátké technologické okénko, zcela zásadní pro naší kritickou infrastrukturu a kybernetické vedení boje. Čínský technologický trojský kůň Huawei byl na přetřes US bezpečnostní diskuze již v roce 2013, interně mnohem dříve, což lze zhodnotit předcházející rok v říjnovém reportu zpravodajského výboru US Kongresu. [26] Navzdory těmto poznatkům a znepokojením US bezpečnostní a policy komunity, tehdejší administrativa nezabránila pronikání Huawei a ZTE do (nejen alianční) Evropy.
V 6 evropských zemích je dodavatelem 4G technologií 100% Čína. V 19 zemích je přes 50% dodavatelů z Číny. Napříč Evropou je 52% technologického vybavení standardu 4G RAN od čínských dodavatelů. [27] Mimo jiné je to vypovídající ukázka „funkčnosti a síly“ evropského vnitřního trhu, kde členské státy musí jít za diktátorským režimem, navzdory tomu, že na evropském trhu mají hned dva špičkové konkurenty – Nokii a Ericsson. To není vše, nastavení kritické datové a telekomunikační infrastruktury na čínských komponentech přináší velké problémy pro její budoucí rozvoj.
Standard pro novou generaci 5G NSA přímo využívá 4G pro duální konektivitu a multi-dodavatelské NSA ještě není otestováno. Takže funkční překrývání se s čínskými dodavateli by bylo možné jen při 5G SA standardu.
Nyní vezměme v potaz oblíbenost obou Obamových administrativ nejen v médiích, ale též u občanů EU. Buďme realisté – byť takto skromně zhuštěný výčet akcelerace konfliktů můžeme pojmenovávat různě, jistě nikoli jako úspěšnou zahraniční politiku. Jedná se spíše o osmiletku oslabení US pozic, a to jsme ve výčtu patřičně nerozvinuli onu technologickou a ekonomickou proměnou. Také šlo o odsunutí velmi ožehavých problémů do budoucnosti, neboť jak jistě uznáte, jde o problémy, které v zájmu atlantického okruhu nechceme nechat přerůst do přímého ohrožení naší bezpečnosti, či rovnou schopnosti si efektivně vládnout.
Jak si myslíte, že se takový sled událostí promítl do domácích úvah o americké výjimečnosti ve světě?
Zcela bídně. Američané již v roce 2013 označili roli USA ve světě za zcela upadající a ztrácející na významu. A my můžeme vidět [28] jeden z mnoha trendů, který nahrál popularitě rétoriky o „America First“.
Závěr
Abychom byli schopní pochopit zdroje strategického a zahraničně-politického uvažování administrativy stávající, a jak je promítáno do současného světa, museli jsme si udělat alespoň dílčí a faktografický výčet toho, jak se (ne)dařilo dosahovat strategických cílů v době bezprostředně předcházející.
Nemá cenu se hned zaobírat konceptuálním teoretizováním, opřeném o tradice US zahraničně-politického a strategického uvažování dle škol z teorií mezinárodních vztahů. To ponechme těm, co jsou doteď překvapení dynamikou světového dění a kteří se ještě nevzpamatovali z dvojího šoku roku 2016.
Osobně jsem přesvědčený, že pozornému studentovi světového dění v celé jeho komplexitě nemohl Brexit, ani fenomén Trump přijít zase tak překvapivý.
Jan Hladík studoval politické vědy a historii na Karlově univerzitě. Na University of Sussex se věnoval geopolitice a geoekonomice. Dnes se věnuje inovativním technologiím, primárně v biomedicíně. Podle Hladíka je pro efektivní orientaci se ve světovém obchodu třeba porozumět zejména Spojeným státům americkým, čemuž věnuje nepřetržitý zájem.
Postoje vyjádřené v článku se nemusejí shodovat s postoji The Epoch Times.
POZNÁMKY:
[1] Podobného charakteru jsou i budované umělé ostrovy v Jihočínském moři, ve vodách, jejichž teritoriální status není dosud vyřešen. Čína tyto ostrovy buduje za vytrvalého protestu Spojených států a jemu navzdory. Dochází k mnohým vojenským provokacím, nicméně vojenské základny, včetně na nich umístěného strategického letectva, jsou přesto založeny.
Dále tou dobou došlo k ozbrojenému přepadení vietnamských rybářských lodí a k dalším vojenským provakcím ze strany čínského letectva či námořnictva.
The South China Sea: From a Regional Maritime Dispute to Geo-Strategic Competition (London: Routledge, 2020; Edit: Leszek Buszynski a Do Thanh Hai), Chapter 12, s. 182–200. Dostupné zde
[2] Předseda konference ve své zcela diplomatické nótě mohl vyjádřit jen silné znepokojení a vyzval k dodržování norem mezinárodního práva: Dostupné zde
[3] Příkladem budiž nejen období 90. let a problémy s násilným rozpadem Jugoslávie, či pozdější reakce na přeliv finanční krize v roce 2007, oslabení členských států nadnárodně vynuceným režimem austerity, nástup dominujícího Německa a odmítnutí takového leadershipu periferními členskými státy. Navzdory podněcované centralizaci institucí EU, jdoucí přes několik vzdorných referend o evropské ústavě, pak v roce 2015 neschopnost vymáhat ujednání Dublinských úmluv. V současnosti zejména lavírování Německa mezi národními obchodními zájmy a demokratickými principy, ctícími ochranu svobody a lidských práv při vyjednávání s otevřeně revizionistickou Čínou, stavějící ostatní členské státy do vleku německých partikulárních zájmů.
[4] Xiaochuan, Z. (2009) Reform the international monetary system. BIS Review. 2009, no. 41, 3 s.
Casarini, N. (2009). Remaking global order: The evolution of Europe-China relations and its implications for East Asia and the United States (Oxford: Oxford University Press).
[5] Tehdejší, již historicky několikáté, úvahy o úpadku USA byly silně ovlivněny krachem na burze z října 1987.
Kennedy, P. M. (1988) The rise and fall of the great powers: Economic change and military conflict from 1500 to 2000 (London: Unwin Hyman).
[6] Ta seriózní část se týkala spíše ekonomických fundamentů souvisejících s neoliberální agendou globalizace.
Buchanan, M. a O’Neill, J. (2010) Global Reserve Currencies and the SDR. Global Economics Paper, no. 196, 19 s.
Dobbs, R., et al. (2009) An exorbitant privilege?: Implications of reserve currencies for competitiveness. McKinsey Global Institute, Discussion Paper, 48 s.
Eichengreen, B. (2011) Extraorbitant privilege: The rise and fall of the dollar and the future of the international monetary system (Oxford: Oxford University Press).
Overholt, W. H. (2008). Asia, America, and the transformation of geopolitics (New York: Cambridge University Press).
Sakwa, R. (2008) ‘New Cold War’ or twenty years’ crisis?: Russia and international politics. International Affairs, vol. 84, issue 2, s. 241-267.
Williamson, J. (2013) Chapter three: The dollar and US power. In: The Power of Currencies and Currencies of Power (London: Routledge), Adelphi Papers, vol. 53 (439), s. 75-86.
[7] Např. některé práce I. Wallersteina: Wallerstein, Immanuel M. (2003) The decline of American power: the U.S. in a chaotic world (New York: New Press).
U nás v ČR zejména Dr. Marek Hrubec ze Sociologického ústavu AV.
[8] White House. (2010). National security strategy. Dostupné zde
[9] Když pomineme nyní opět žhavou debatu o financování NATO, připomeňme si jen počáteční záchranný program Troubled Assets Relief Program (TARP) sanující na počátku poslední finanční krize US bankovní sektor a následné injekce likvidity US centrální banky FED, z nichž profitují výrazně právě evropské banky, finanční krizí mnohem více postižené díky tomu, že byly `Too Big To Bail`.
TARP neměl restrikce, k čemu mohou vlády a instituce obdržené prostředky od USA použít. Stalo se tak, že evropské země přijímající pomoc z TARP jí využily také k záchraně svých finančních institucí, které však neměly obchodní operace v USA; měly pouze expozici vůči problémovým aktivům pojišťovny AIG.
Přesné rozdělení 700 bil USD prostředků TARP vůči institucím, jež mohly/nemohly přelít benefity finanční injekce ve prospěch USA, naleznete v reportu kontrolního výboru US Kongresu: Dostupné zde
Co se tím snažím říci je, že tzv. free ride evropských spojenců je fundamentálně podložený argument, nikoli jen pouhá populistická rétorika.
[10] White House. (2010). National security strategy, s. 11.
[11] Strategic Plan: Fiscal Years 2007-2012. Washington DC: US Department of State/US Agency for International Development (2007), 64 s.
[12] Později Írán s Ruskem v roce 2014 čelil zvyšující se hrozbě sankcí, přesto vyjednával další bilaterální dohody. Kromě plánů týkajících se výstavby vodních a větrných elektráren, spolu s rozvodnou sítí, Rusko nabídlo odběr íránské ropy v řádu 500 000 barelů denně, výměnou za ruské zboží. Takové dohody reprezentují barterový způsob obchodního vypořádání, který obchází ekonomické sankce. Dostupné zde
Írán je v tomto ohledu velmi kreativní, když například s Indií a Čínou svou ropu obchoduje výměnou za zlato: Dostupné zde
[13] United States Agency for International Development.
[14] Druhá nejlidnatější země světa je důležitou součástí potenciální Euroasijské osy mocností a každý by s ní chtěl být obchodní kamarád. Tento diplomatický projekt Kremlu byl odvážnou snahou vyvážit moc Spojených států nejen v Asii. Největší světově vedený ropný producent a zároveň státem vlastněný ruský Rosněft, chtěl spojit své síly s indickým státním gigantem Oil and Natural Gas Corp za účelem dodávek ropy do Indie. CEO Rosněftu, Igor Sechin, spojenec ruského prezidenta Vladimíra Putina, na konci března 2014, ihned po vypuknutí ukrajinské krize, vykonal obchodní cestu po Asii (zahrnujíc i Japonsko a Vietnam), aby na ní dojednal nové a rozsáhlé energetické kontrakty a upevnil vztahy s východními spojenci. Tedy v čase, kdy Kreml čelil ostrakizaci kvůli své politice na Krymu. Více viz zde
[15] Navzdory celé řadě rozporů má Čína s Ruskou federací mnoho společného, neboť obě země hledají cestu k režimní stabilitě; Čína chce své zdroje soustředit na domácí ekonomický rozvoj, Rusko vidí jakoukoli nestabilitu za hranicemi coby potenciální rozbušku nestability domácí. Z tohoto důvodu se obě země obávají tzv. barevných revolucí. Jako společného jmenovatele svých obav vidí právě Spojené státy. Rusko se obává rozšiřování NATO, Čína potenciálu americké politiky zadržování; obě jsou znepokojeny nedávným americko-indickým desetiletým ‚strategic framework of defence‘. Obě země mají sporné hranice s Japonskem. Obě se obávají o svou teritoriální integritu a díky tomu silně akcentují svou suverenitu, resp. nevměšování do svých vnitřních záležitostí. Overholt, W. H. (2008). Asia, America, and the transformation of geopolitics (New York: Cambridge University Press), s. 214-216).
[16] Čína s Ruskem pořádají mnohá cvičení a ihned po uvalení ekonomických sankcí na Rusko ohlásili námořní cvičení na konec května 2014. Dostupné zde
K příkladům zbrojních kontraktů diskutovaných v té době viz zde
[17] Na konci dubna 2014, v době gradace ekonomických sankcí ze strany Spojených států a EU, podepsaly vlády Ruské federace a Bahrainu smlouvu o investičním a obchodním partnerství. Bahrain je klíčovým americkým spojencem v Perském zálivu, což naznačovalo, že američtí spojenci nebudou nijak omezovat svou spolupráci se ankcionovanou Ruskou federací. Dostupné zde
[18] Ruským státem vlastněný Gazprom, světově největší producent zemního plynu, tehdy ohlásil vypsání bondů denominovaných v remnimbi pro potřeby finančního krytí stavby výše zmíněného plynovodu. Tento mechanismus tedy může fungovat v recipročním schématu: Gazprom dodá Číně plyn -> Čína Gazpromu zaplatí v remnimbi (směnitelným za rubly) -> Gazprom zajistí financování svých operací v remnimbi -> Rusko nakoupí čínské zboží a služby za remnimbi (směnitelnými za rubly). Bondy kryté remnimbi se již obchodují v Hong-Kongu, Singapuru, Londýně a také ve Frankfurtu. Tím lze následně obcházet US finanční sankce. Více viz zde
[19] Ruský prezident Vladimír Putin v březnu 2014 ohlásil, že: ‚Russia should create its own national payment settlement system, in a bid to reduce economic dependence on the West.‘ Takové národní systémy již existují v Číně a Japonsku. Dostupné zde
[20] S celkovým kapitálem 50 miliard USD, z nichž bude splaceno 20% jako počáteční vklad.
Griffith-Jones, Š. (2014) A BRICS Development Bank: A dream coming true? United Nations: Working Paper, UNCTAD/OSG/DP, issue 215, 21 s.
Více lze nalézt ve Fifth BRICS Summit Declaration and Action Plan. Dostupné zde
[21] Liquified Natural Gas.
[22] Studie Andrew S. Ericksona a jeho kolegů z Naval War College jsou zde skvělým a bohatým zdrojem: Dostupné zde
[23] 6 let působnosti v Adenském zálivu je první zkušenost s operováním ve vzdálených zaoceánských vodách. To PLAN pomohlo prověřit doktríny a operační protokoly, logistiku a vedlo k jejich nasazení při evakuaci čínských občanů z Libye, Jemenu, eskortě syrských chemických zbraní a výpomoci s pátráním po zmizelém letu MA 370.
Erickson, A., & Strange, A. (2015). Six Years at Sea. . . And Counting: Gulf of Aden Anti-Piracy and China’s Maritime Commons Presence. Brookings Institution Press.
[24] Dostupné zde: https://www.eia.gov/todayinenergy/detail.php?id=36952
Dále viz: https://www.eia.gov/international/analysis/special-topics/World_Oil_Transit_Chokepoints
[25] https://www.defense.gov/Portals/1/features/2015/0215_budget/
[26] Celý report dostupný zde: https://republicans-intelligence.house.gov/sites/intelligence.house.gov/files/documents/huawei-zte%20investigative%20report%20(final).pdf
[27] Viz zde: http://strandreports.com/sw8772.asp
[28] Zdroj: https://www.pewresearch.org/wp-content/uploads/sites/4/2013/12/12-3-13-APW-VI-release1.pdf
