Reportáž: Anikó Hanzlová, Slovensko
Tradiční zvyklosti provázejí společnost od nepaměti. Naše země je také bohatá na kulturní zvyky a tradice, které se v mnoha oblastech zachovaly a předávají se dodnes. V minulosti žili lidé v úctě k Bohu a předkům, v souladu s přírodou a lidová kultura se rozvíjela podle tehdejšího obrazu života a zvyků, z nichž se dodnes zachovaly kroje typické pro různé regiony, zpěv, tanec, hudba, lidové umění a řemesla.
Návrat ke kulturnímu dědictví v podobě tradiční krojované svatby jsme mohli zažít v Križovanech nad Dudváhem, kde jsme mohli sledovat průběh svatby a lidové zvyky na představení nazvaném Križovanská krojovaná svatba.
Tradiční krojovaná svatba začala podle zvyků odvedením nevěsty a ženicha starším tchánem. Tchán oba snoubence odvádí od rodičů a poděkuje jim za výchovu. Zvláštností bylo, že nevěsta se po odvedení šla modlit k Panně Marii a byla odvedena od Matky Boží jako od své druhé matky.
Záleží nám na udržování tradic, nechceme, aby upadly v zapomnění, protože patří k našim kořenům a připomínají nám hodnoty, které vyznávali naši předkové.
Po odvedení následovalo požehnání a snoubenci stvrdili svůj svatební slib a zavázali se, že budou žít podle svých slov po zbytek života. Poté následoval křesťanský obřad v kostele, který vedl duchovní, a po uzavření sňatku se vydali v průvodu přes vesnici.
Deník The Epoch Times vedl rozhovor s paní Evou Michálkovou, která nám prozradila zajímavé kulturní detaily celého projektu.
Co znamená čepec nevěsty?
Když je dívka mladá, má rozpuštěné vlasy, svázaný cop a nepokrytou hlavu, ale když se stane manželkou, dostane se do kruhu vdaných žen. Společenský kodex jí potom podle zvyklostí ukládá nosit alespoň čepec nebo šátek. I když vyšla jen na ulici, už nesměla mít nepokrytou hlavu. To je projev společenského postavení, ale také morálního a sociálního kodexu.
Co v minulosti znamenalo složit manželský slib?
Byl to slib na celý život v nemoci a stáří.
Mají tradice a zvyky také určitý duchovní význam?
Na tom to všechno záviselo. Když člověk ráno vstal, požehnal se, ať už šel jíst nebo krájet chleba, požehnal se, měl větší úctu k Bohu a jeho hodnotový systém odrážel víru v Boha a život vůbec. Vážili si svých hodnot i svého jídla. Když chleba spadl na zem, tak ho políbili nebo na něj alespoň fouknuli, a zbylý chléb buď dali slepicím, nebo dobytku, neplýtvalo se, chleba vnímali jako Boží dar a proto na chléb také vytlačovali křížek.
Myslíte si, že se v dnešní době změnilo vnímání hodnoty manželského svazku?
V dnešní době lidé raději vyhodí něco, co nefunguje, než aby to opravili, protože je jednodušší něco vyměnit než to opravit, a to nyní bohužel nemluvím o věcech, ale o lidech.
Jaký přínos má pro společnost předávání tradic?
Proč neudělat radost pravým folklórem, jsme konzumenty nového moderního tanečního světa, ale proč nemilovat folklór, pohodu a potěšení, zbavuje člověka tlaku každodenního života, pomáhá zapomenout na starosti, práci, může člověka naplnit, pokud ho přijme.
Účastníme se různých festivalů a masa lidí je pro nás hnacím motorem, lidé mají rádi folklor, jen je třeba jim ho přiblížit. Záleží nám na udržování tradic, nechceme, aby upadly v zapomnění, protože jsou to naše slovenské tradice a chceme, aby byly prezentovány, protože patří k našim kořenům a připomínají nám hodnoty, které vyznávali naši předkové.
Pohlíželi naši předkové na morálku jinak než dnešní společnost?
Duchovnost byla zcela spjata se životem, žili z práce, která je naplňovala, a duchovnost přicházela sama, ať už měli hlad, starosti, ale i radost, duchovní uspokojení hledali v modlitbě automatičtěji než dnes. Dnes jde o společnost, která vede konzumní život a duchovní cítění upadá.
Z jakého důvodu jste se rozhodla věnovat se folkloru a co pro vás znamená?
Odmalička jsem ráda tancovala jako každé dítě, rodiče nás vedli ke zvykům, maminka zpívala ukolébavky, poslouchali jsme pohádky. Tehdy asi jako všechny děti, přes den, když jsme si hráli u babičky, měla plné truhly stuh, výšivek, krojových věcí. To byly věci, které jsem mohla vzít do rukou, nějak mi v tom důvěřovala, možná cítila, že k tomu mám vztah.
Její syn Ľudo (strýc), tančil v souboru od roku 1954, byl mezi prvními zakládajícími členy v Križovanech a nějak ve mně ty vzpomínky na dětství u babičky zanechaly touhu pokračovat v této tradici a věnovat se tomu. Maminčina sestra vystupovala v Modrance a založila pěvecký soubor lidových písní, měla krásný kroj, který jsem obdivovala, a postupně mě to oslovilo, viděla jsem to v rodině a přitahovalo mě to.
Je to také velká zodpovědnost, znamená to vést lidi, vyšívat po nocích části kostýmů, tančit, ať už jsem unavená nebo nemocná, chce to trochu sebezapření. Tehdy mnoho lidí pracovalo na poli, na statku, byly velké selské rodiny, ale každý si našel čas na zábavu.
V dnešní moderní době je lidové umění již filozofií téměř všech věkových kategorií. Nejde jen o výuku tanců, písní, předvádění zvyků a tradic, ale také o výchovu ke slušnosti, morální a etické vedení. Jde o to, zda do toho lidé investují čas a zda udělají něco navíc.
Často se dnes dětem musí připomínat, že mají pozdravit jak dospělého, tak svého kamaráda, se kterým jsou v určitém společenství. My, kdybychom jednoho dne nepřivítali babičku, dostali bychom pořádnou přednášku o tom, co máme dělat a jak se chovat! Vést soubor znamená také převzít odpovědnost za výchovu dětí, protože doba mobilních telefonů zapomíná na osobní komunikaci.
Kolik let to děláte?
V letech 1974-1976 jsem začínala pouze jako tanečnice, v letech 1976-1981 jsem byla vedoucím folklorního souboru Dudváh. Paní Mokrá nám organizačně pomáhala při různých vystoupeních a po ukončení činnosti souboru jsme s manželem několik let pravidelně jezdili na Folklorní festival do Východné s ornamentem a reprezentovali obec pouze výšivkou.
V roce 1994 byla činnost dechovky opět obnovena a byli jsme osloveni starostou obce Jánem Vrábelem a paní Mokrou ve spolupráci s Leo Blažkem, který v té době vedl folklorní soubor Dudváh z Trnavy, abychom obnovili činnost folklorního souboru Dudváh v Križovanech. Od té doby vedu soubor s Miroslavem Opoldem a od roku 1995 vedu činnost souboru dodnes.
Kolika dětem, mládeži a seniorům jste se za dobu svého působení věnovali?
Každých 4-5 let se jednotlivé skupiny a soubory obměňovaly, určitě to bylo kolem 400 lidí.
Kdybyste mohla zanechat vzkaz dnešní generaci, co byste jí chtěla vzkázat?
Když jsme začínali, měla jsem logo Dávám přednost folkloru před drogami a alkoholem a doslova jsem to lidem připomínala, stalo se, že mi do souboru přinesli drogy, ukradli mi kroje. To jsou špatné zkušenosti.
Ale každý koníček má své kouzlo, přináší radost, uspokojení, naplnění a my, kteří folklor děláme, se snažíme tyto tradice předávat dál, aby nebyly zapomenuty, je to pro nás radost a naplnění duše, hřeje nás u srdce prezentovat zvyky společnosti, aby nezapomněla na své kořeny, odkud pochází a kam směřuje.
Místo toho, aby člověk podléhal vlivu moderních závislostí, ať se raději věnuje něčemu, co nezabíjí duši a zdraví, ale posiluje a povznáší ducha.
Děkujeme za rozhovor.
Nápad vznikl u příležitosti padesátého výročí první inscenované kostýmované svatby v roce 1972, kdy nápad a scénář vymyslely paní Elena Mokrá a paní Rozália Drinková – Halenárová. Za tuto práci byla paní Mokré věnována také pamětní deska jako poděkování za prezentaci svatebních zvyků.
Pořadatelem akce byla obec Križovany nad Dudváhem a pořadatelem tři soubory a jedna folklorní skupina – Dětský folklorní soubor Dudvážtek, Mládežnický folklorní soubor Dudváh, Folklorní soubor seniorů Dudváh a Folklorní skupina Dudváh pod vedením paní Evy Kovačíkové.
