Nominaci soudce JUDr. Pavla Simona na post ústavního soudce namísto soudce Fremra, který od nominace odstoupil, projednávaly ve středu dva senátní výbory. Obzvláště na senátním Ústavně-právním výboru odpovídal na „nepříjemné“ otázky přítomných senátorů.
Soudce, který nyní působí na Nejvyšším soudu v Brně, zahájil svou řeč tím, že je rád, že o kandidatuře nerozhodují novináři, kteří dle příkladů, jež senátorům předložil, při psaní o jeho kauzách někdy chybně hodnotí právní záležitosti.
Například uvedl článek, v němž novinář v lidových novinách napsal, že Simon je „soudce, který odmítl odškodnit starostu Palusku“, přestože on jako soudce Nejvyššího soudu „nemohl rozhodovat a nerozhodoval o jeho odškodnění“.
Odpovědi na „medializované informace“ jsme přinesli v předešlé zprávě. Jak ale odpovídal na „hodnotové“ dotazy?
Soudce uvedl, že by chtěl Ústavnímu soudu nabídnout své znalosti v oblasti dovolacího řízení v civilních věcech nebo výkladu legislativních aktů Evropské unie, které mohou národní soudy zpochybnit u soudního dvora EU.
Otázky na soudce Simona
Vztah českého a unijního ústavního práva
Senátor Zdeněk Hraba (nezávislý) položil kandidátovi na ústavního soudce otázku, jak vnímá vztah českého ústavního práva a evropského ústavního práva.
„Dokud rozhodování Soudního dvora respektuje ústavní principy České republiky, nemá český Ústavní soud důvod zasahovat,“ říká soudce Simon. „Nešťastné bylo rozhodnutí ve věci Holubec, kdy bylo respektování prolomeno a Ústavní soud dovodil, že Soudní dvůr překročil své pravomoci.“
Tento případ podle Simona vyvolal velké pozdvižení a spustil další stížnosti německého a dánského Ústavního soudu, které prohlásily některá rozhodnutí Soudního dvora za překročení pravomocí.
„Já to považuji za nešťastné, protože unijní právo existuje jenom do té míry, dokud na něj věříme, a ve chvíli, kdy na něj přestaneme věřit, přestane existovat a zanikne ten hlavní důvod, který stojí za Evropskou unií, a to je to, abychom spíše spolupracovali, nežli bojovali,“ říká Simon.
Manželství jako vztah muže a ženy
Senátorka Daniela Kovářová (nezávislá) položila soudci otázku, zda by podpořil ústavní zakotvení manželství jako svazku muže a ženy nebo zakotvení práva vlastnit hotovost a platit v ní.
Soudce Simon uvedl, že „to je otázka politická a nemyslím si, že je to něco, k čemu by se měl vyjadřovat Ústavní soud. To je otázka, kterou musejí vyřešit politici“.
„Nevím, čemu by to pomohlo. Dnes máme obě problematiky vyřešené na úrovni podústavního práva a nejsem si jist, čemu by pomohlo, mít tyto problematiky ošetřené na úrovni ústavního práva,“ říká Simon a dodává, že nezná argumenty pro takové zakotvení, a proto si myslí, že to není třeba.
„Sám jsem spokojeně ženatý 22 let. Samozřejmě vnímám to, že v ČR jsou osoby stejného pohlaví, které by chtěly uzavřít manželství, respektive řeší celou řadu problémů, přístup k informacím, majetkové režimy, osvojování dětí,“ uvedl soudce. „Stát by se měl pokusit ty obtíže vyřešit, ale jestli tou cestou bude manželství pro všechny, to musejí vyřešit politici.“
Simon si dokáže představit, „že to tak bude“, ale také, že „to bude vyřešeno úplně jinak“. „Já v tom nemám vůbec žádnou preferenci,“ odpověděl soudce.
Odškodňování za škody způsobené státem
Senátor Václav Láska (SEN 21) zmínil některé dříve zmíněné názory soudce a požádal ho o jejich bližší vysvětlení. „Řekl jste například, že nelze odškodňovat veškerou škodu způsobenou státem, protože by to šlo nakonec ku škodě všech, protože by nebylo na vědu, na školství a další věci, že stát je taková rodina, a že ten člen té rodiny by nad tím mohl mávnout rukou a nechtít nahradit veškerou škodu, nebo se spokojit s náhradou menší,“ říká senátor.
Podle Lásky se jedná o „relativizaci základního pravidla demokratického státu, že spravedlnost má být zjednána za každou cenu, a pokud byla způsobena škoda, musí být nahrazena za každou cenu“.
Soudce Simon odpověděl, že „napětí na straně ochrany zisku a poskytováním odškodnění se s námi táhne od první republiky, která předvídala přijetí speciálního odškodňovacího zákona, který nikdy nebyl přijat právě z obavy, co by to udělalo se státním rozpočtem“.
„Máme tady dva extrémy,“ říká Simon s tím, že není tím, kdo by tato pravidla měl nastavovat. „Byl bych pouze rád, kdybychom za těch třicet let, kdy se na toto téma nebavíme, aby se ta otázka otevřela a abychom se o tom začali bavit, obzvláště pokud jde o trestní stíhání, které neskončí odsouzením, protože u náhrady nemajetkové újmy máme dvě kritéria, a to je intenzita újmy a okolnosti, za kterých došlo k újmě.“
„Byl bych rád, kdyby se otevřela komunikace mezi zákonodárcem a justicí a kdyby v případě nutnosti zákonodárce zasáhl,“ řekl soudce s vysvětlením, že podle něho se jedná o velice složitou situaci.
„Není to tak, že bych si myslel, že by se mělo odškodňovat méně,“ říká soudce, ale „pokud chceme odškodňovat více, tak si uvědomme, že už jsme v nějakém extrému“, pokud však bude politická vůle, aby se odškodňovalo více, „tak ji budu samozřejmě jako soudce respektovat“.
Ochrana vody
Senátorka Ivana Váňová (KDU+ODS+TOP 09) položila Simonovi otázku, zda by podle něho měla být ochrana vody zakotvena v ústavě.
„Opět je to otázka politická, k řešení politikům,“ uved soudce a dodal, že ve věci „nemá žádnou preferenci“. Domnívá se však, že „voda je natolik důležitý veřejný statek, že by měl být chráněn mimořádně“. „Ale jestli to bude jenom na úrovni zákona, nebo ústavy, na to nemám žádný názor,“ dodal.
