Frustraci z neshod uvnitř tábora sněmovních republikánů v USA jakoby mávnutím zázračného proutku ukončil – nebo možná byl „pouze“ oním nástrojem – ne moc známý kongresman Mike Johnson… tedy alespoň prozatím. Jak se mu to povedlo?
Pro lepší vykreslení celkové situace se nejdříve ohlédněme o několik měsíců zpět…
Roztříštěnost
Byť republikáni v loňských průběžných volbách získali dost hlasů pro mírnou většinu křesel ve Sněmovně reprezentantů (221 : 212), jejich nejednotnost se projevila hned počátkem ledna při volbě předsedy této komory Kongresu. Po mnoha ústupcích byl až v 15. kole volby potvrzen do funkce předsedy Kevin McCarthy.
Nicméně, relativně malá skupinka konzervativnějších republikánů mu pořád „držela nůž pod krkem“. Jejich nespokojenost s ústupky McCarthyho demokratům v rozpočtových legislativách (v situaci rekordního zadlužení USA) vygradovala počátkem října, kdy Matt Gaetz inicioval volbu o jeho odvolání. McCarthy si pozici v těsném hlasování neudržel a stal se historicky prvním sesazeným předsedou dolní komory Kongresu USA.
Následovalo několik jednání republikánů za zavřenými dveřmi, na kterých se volil nový kandidát na funkci a následná hlasování na plénu sněmovny. Steven Scalise, Jim Jordan, Tom Emmer – žádný z těchto „stranických es“ se nakonec předsedou nestal kvůli tomu, že ve finální volbě neměl dostatečnou podporu z vlastních řad.
Situaci komplikoval tlak toho, že sněmovna dosud neschválila veškerou rozpočtovou legislativu vlády pro fiskální rok 2024, který započal již 1. října 2023. Překlenovací období řeší zatím dočasná rezoluce, právě ta, která se stala osudnou McCarthymu.
Světlo na konci tunelu?
Za této prekérní situace se na scéně objevuje kongresman Mike Johnson, jméno, které málokdo v našich končinách kdy vůbec slyšel.
Při pohledu na jeho osobnostní a profesní stránku se dozvídáme, že je manželem, otcem čtyř dětí, konzervativcem, že v Kongresu je již ve čtvrtém funkčním období, a že byl předsedou republikánského studijního výboru, který se charakterizuje jako „intelektuální arzenál konzervatismu ve Sněmovně reprezentantů“.
To samo o sobě by však k jeho úspěchu pro zvolení předsedou sněmovny, navíc za plné podpory republikánů, pravděpodobně nestačilo. Dovolte mi v tom napínání ještě poslední odbočku…
Když před necelými 250 lety vyhlásilo 13 kolonií v Severní Americe nezávislost na britské koruně, položily základní kámen ke vzniku USA. Charakteristickým rysem dokumentu je konstatování, že právo na odtržení v extrémní situaci propůjčuje lidem bůh. „Otcové zakladatelé“ ve svých projevech často zmiňují boha, v americké společnosti je dodnes víra pro velkou část populace důležitá a uznávaná, a dokonce i na dolarových bankovkách je napsáno „In God We Trust“ (Věříme v Boha).
Tradiční víra se v současném politickém rozpoložení zrcadlí spíše u republikánů. A tím se dostáváme zpět k Mikeu Johnsonovi.
Bez nepřátel
Tony Perkins, ředitel Family Research Council, který dobře zná Johnsona již přes 25 let, sdělil pro Epoch Times, že kongresman se nedostal tam, kde je, kvůli politice, ale kvůli svým vnitřním hodnotám plynoucím z jeho víry.
To potvrdil i dobře informovaný zdroj z Kongresu, který byl přítomen jednání republikánů za zavřenými dveřmi. Sdělil pro Epoch Times, že Johnson si získal sympatie kolegů svou upřímností a věcnými a také rozumnými odpověďmi na tvrdé programové otázky.
„A nakonec, Johnson opravdu nemá žádné nepřátele, což je částečně dáno jeho charakterem a částečně kratší dobou jeho působení v Kongresu,“ pokračoval zdroj. To, že Johnson nemá v republikánských řadách nepřátele, potvrdil pro Epoch Times další nejmenovaný kongresman.
Kromě své víry, kterou dle našich informací promítl i do svých odpovědí republikánům, je Johnson klasickým reaganovským konzervativcem, což se odráží v „sedmi základních principech konzervatismu“, které uvádí na svém webu. Mezi ně patří svoboda jednotlivce, omezená působnost vlády, právní stát, mír prostřednictvím síly, fiskální odpovědnost, volný trh a lidská důstojnost.
„Protože jsou všichni lidé stvořeni jako sobě rovní a k obrazu Božímu, má každý lidský život nedocenitelnou důstojnost a hodnotu a každý člověk by měl být posuzován pouze podle obsahu svého charakteru. Spravedlivá vláda chrání život, ctí manželství a rodinu jako základní instituce zdravé společnosti a zahrnuje životně důležité kulturní vlivy náboženství a morálky,“ vysvětluje Johnson své pochopení principu lidské důstojnosti.
„Veřejná politika by měla vždy podporovat vzdělání a zdůrazňovat ctnost tvrdé práce jako cestu z chudoby, a programy veřejné pomoci by měly být vyhrazeny pouze pro ty, kdo jsou skutečně v nouzi. V Americe by měl každý, kdo hraje podle pravidel, dostat spravedlivou šanci. Zachováním těchto ideálů si zachováme dobrotu Ameriky, která byla tajemstvím naší velikosti.“
Propůjčení moci
Stejně jako ve staré Číně, tak i v křesťanství se věří, že mít moc není náhoda a vládci s dobrým charakterem chápou, že tato moc jim byla svěřena pro prospěch ostatních. Tuto myšlenku sdílel Johnson před celým plénem Sněmovny reprezentantů po svém zvolení do funkce předsedy.
„Chci zde všem svým kolegům říci to, co jsem včera večer řekl republikánům [za zavřenými dveřmi]: Nevěřím, že v takovéto záležitosti existují náhody. Věřím, že Písmo svaté, Bible, jasně říká, že Bůh propůjčuje moc těm, kteří ji mají. On ji propůjčil každému z nás. Každému. A věřím, že Bůh dovolil a ustanovil každého z nás, abychom tu byli v tuto konkrétní chvíli,“ řekl republikán z Louisiany. (Jde o zjevnou narážku na pasáž z Bible, Daniel 2:21, jež se zmiňuje o tom, že Stvořitel pozvedá a sesazuje politické vůdce: „On mění časy a období, sesazuje krále a jiné nastolí. Mudrce obdařuje moudrostí, rozumným dává poznání.“)
„To je moje přesvědčení. Věřím, že každý z nás má dnes obrovskou zodpovědnost za to, abychom využili darů, které nám Bůh dal, a sloužili tak výjimečným lidem tohoto velkého národa, kteří si to zaslouží.“
Výzvy
Před Johnsonem teď stojí náročné výzvy. Prezident Joe Biden žádá Kongres o dodatečných 105 miliard dolarů pro Ukrajinu, Izrael a další spojence USA a v pohledu na tuto otázku zdaleka nepanuje jednota. A samozřejmě již zmíněný rozpočet, na kterém si „vylámal zuby“ McCarthy… Dočasná rezoluce pro financování chodu vlády je platná do 17. listopadu.
