Když otevřeme měsíc prosinec, čteme v něm jako v knize: s prosincem přichází advent, čas plný očekávání. Na zápraží se pověsí adventní věnce uvité z voňavého chvojí s barevnými doplňky, které avizují, že advent – příchod, již započal.
Od počátku měsíce nám v kalendáři defilují svatí: svatá Barbora, sv. Mikuláš, sv. Ambrož, sv. Lucie až po sváteční dny, po kterých přijde sv. Štěpán, sv. Jan Evangelista a Silvestr.
Podle církevního kalendáře připadá svátek nebo událost na každý den v roce. Obyčejným lidem jsou známy jen ty nejvýznamnější, ke kterým se váže určitá tradice. Advent znamenal období čtyřtýdenní zdrženlivostí v jídle, které končilo Štědrým večerem. Celé toto období měl člověk „žít v odříkání, ztišení, rozjímání a očistě duše i těla“.
Svátku Mikuláše předcházela svatá Barbora, 4. prosince, nikomédská panna umučena pro víru v Krista.
V předvečer sv. Barbory chodívaly dům od domu „Barborky“, dívky v bílém šatě, s věnečkem nebo korunkou na hlavě, šlehaly metlou do oken a nabádaly děti, aby se modlily. Nebo prostě koledovaly.
Dodneška zůstal zvyk, že na Barboru nastříháme ovocné větvičky, vložíme do vázy, aby na sváteční dny vykvetly. Také jim se říká „barborky“.
Kolem svátku Mikuláše děti většinou nedostávaly velkou nadílku – stačily přírodní dárky, jako byly ořechy, sušená jablka, rozinky – cukrovinek bylo velmi málo a pro chudé lidi málo dostupné. Rodiče dětem většinou doporučili, aby si ke krbu zavěsily punčochu, do které pak Mikuláš nadělí ty dobroty, po kterých touží. Jednou z figurek, které se dříve prodávaly na předvánočních trzích, byla postava čerta, vyrobená ze špejlí a sušeného ovoce, jako švestky, hrušky, tělo mohl mít z pěkného jablíčka. V rukou míval řetěz a metličku.
Vzápětí po sv. Mikuláši přijde sv. Ambrož, 7. prosince, a ten dříve stával u kostela v podobě biskupa se zahalenou tváří, a když se přiblížily děti, rozhazoval jim cukrovinky. Pokud však nesebraly cukroví dost rychle, honil je s metlou. Původ tohoto obyčeje není znám.
Lucie přichází 13. prosince, a jak říká lidová pranostika: „Lucie noci upije, ale dne nepřidá.“ Podle starého juliánského kalendáře Lucie chodívala 24. prosince, potom ji však přesunuli na 13. 12., takže přestala být spojena se slunovratem. Asi do první světové války 13. prosince chodily po vesnicích bílé strašidelné postavy Lucky a kontrolovaly, jestli je v domovech uklizeno.
Velký význam měla příprava píce na zimu. Bylo třeba nasušit seno ze dvou sklizní pro dobytek a dobře je uskladnit v suchém a prostorném seníku – mít čím krmit domácí zvířata bylo zásadní, věděli předkové.
Jak se brzy stmívalo, lidé převážně vysedávali doma. Na kolovrátcích ženy spřádaly vlnu nebo len.
„Přaďte, přaďte, přadulenky,
budú nové košulenky,
bude bílé plátno na ně,
na rukávce vyšívané,“ zpívaly předoucí ženy na Moravě.
„Vrní vrní kolovrátek,
zítra bude velký svátek a v pozítří ještě větší…“ zpívaly si také předoucí moravské ženy.
Každodenní nebo pracovní oděvy zhotovovaly ženy na venkově samy, materiálem byly pro ně lněné a vlněné látky. Pouze ke svátečním příležitostem venkované oblékali oděv ušitý od krejčího. Babičky pletly ponožky, rukavice a čepice.
Mládež se také všelijak škádlila, zpívali proti sobě popěvky, jako:
„Co dělá Bára? / Šije a párá / co včera hušila, / dnes to zas párá.“ (z Chodska)
Děti se někdy vracely ze sáňkování nebo z kluziště celé promočené a u pece potom sušily svoje zimní oblečení. Babička jim poté mohla vyprávět pohádky, zatímco neúnavně cvakala jehlicemi, aby „na ručičky byly rukavičky“. A dávali si hádanky:
„Přišel k nám host,
spravil nám most,
bez sekery bez dláta,
je přec´ pevný dost.“ (z Moravy, mráz)
„Čtyři nožky / dva trnožky / v zimě běží / v létě leží,“ hádaly děti z Čech. (sáňky)
O jízdě po sněhu se říkávalo: „Sanice – andělské svezení, ale čertův zvrat.“
Po večeři se děti posadily k betlému, který už koncem listopadu postavily z mechu a figurek, a jaly se zpívat koledy. Dospělí je naučili nápěv i slova, tak jak si je zapamatovali od svých předků, a předávali svým potomkům.
Vyvrcholením adventu je Štědrý den, končí půst. Během Štědrého dne nedočkavost dětí stoupala, děti byly vyslány ven sáňkovat nebo nakrmit ptáčky, aby jim to lépe uběhlo.
(Anebo, jak zpíval Michal Tučný v koledě Vánoční, „děti běží po špičkách hrát si k sousedům“).
Od rána ještě trval postní čas, k obědu nebylo někde nic anebo v některých domácnostech hrachová polévka a k ní jablečný závin. Největší dobroty se podávaly až v čase večeře. Ta už mohla být sváteční a po ní se nadělují dárky.
Hospodyně, které během adventu napekly cukroví, je musely dobře ukrývat před dětmi, aby nějaké zbylo pro sváteční dny.
„Třesu, třesu bez,
ozvi se mi pes,
kde můj milý dnes!“ potřásaly svobodné dívky o Štědrém večeru bezem a vznášely otázku, kam se provdají.
„Stromečku, vstávej / ovoce dávej / umej se, ustroj se / je Štědrý den!“ zpívala děvčata pod ovocným stromem.
V tento večer také dívky nebo hospodyně symbolicky přinášely malou sváteční výslužku dobytku a drobečky slepicím a poděkovaly jim za to, jak jim celý rok sloužily. Donesly malé podarování i studánce, ze které přinášely vodu. Vyjadřovaly vděk za věci, které my dnes považujeme za samozřejmé, a ruku na srdce, kolik z nás si váží pitné vody nebo pokrmu z drůbeže?
„Dej ti Pán Bůh štědrej večír / zlatá čistá studánko / nesu od večeře drobátko / abys čistou vodičku dávala / nikdy nevysychala,“ zpívala děvčata studánce.
Štědrý den byl nejočekávanějším dnem v roce. Děti se těšily na vánoční nadílku, dospělí se připojili se svou starostí, aby bylo požehnání pro celou rodinu. Jak si nadělovaly, to ponechejme na možnostech každé rodiny. Když se ukrývaný vánoční stromeček odhalil, nebo když se konečně otevřely ty zapovězené dveře, naskytl se dětem pohled, na který se nezapomíná: vonící stromek zářící svícemi a jiskřící od prskavek, barevně ozdobený, a pod ním vábné balíčky stuhou převázané. Potom nastal výjev, jak o něm zpívá Michal Tučný v koledě Vánoční:
„A děti stojí ve dveřích a pusu dokořán…“
