Už jako dítě byla hodně zvídavá. Zajímala se o přírodní vědy, astronomii, dinosaury a rozšroubovala každou hračku, aby jí nahlédla do nitra a zjistila, jak funguje. K chemii se však dostala tak trochu náhodou.
Protože nevěděla, co po střední škole dělat, dala na doporučení své maminky a šla studovat ochranu životního prostředí na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice, kde se jí tak zalíbilo, že tam působí dodnes.
Když se Barbora Kamenická dozvěděla, že v rámci ocenění Česká hlava nazývaného „česká nobelovka“, získala cenu Doctorandus za technické vědy, myslela si, že jde o omyl, o nějaký matrix.
Když ji organizátoři prestižního ocenění pro nejlepší české vědce ujistili, že se opravdu jedná o ni, měla pocit neskutečného zadostiučinění. „Nejenom proto, že jsem byla oceněná já, ale protože byla oceněna moje práce, to téma.“ Cenu bere jako uznání toho, že čištění odpadních vod je zapotřebí a že její práce má smysl.
Kamenická dostala cenu za vytvoření nekonvenčních postupů při čištění odpadních vod. Podařilo se jí vyvinout a optimalizovat způsoby, jak se v průmyslových odpadních vodách levněji zbavit léčiv, barviv, pesticidů a dalších znečišťujících látek, které by se neměly do vodních a půdních systémů nebo potravinového řetězce dostávat.
Ve svém výzkumu se soustřeďuje na halogenované polutanty, chemické sloučeniny obsahující fluor, chlór, brom či jód, které se hůře rozkládají. S těmito sloučeninami se setkáváme všude, od léků proti bolesti přes dezinfekční prostředky až po pesticidy. „V určitých dávkách a za určitých podmínek jde o látky škodlivé pro živé organismy, případně toxické,“ podotýká pro Epoch Times mladá vědkyně.
Zatímco dnešní metody předčištění odpadních vod nejčastěji používají metodu adsorpce (zachycení) kontaminantu na aktivní uhlí, které je poměrně drahé, Kamenická přišla s daleko levnější alternativou v podobě tzv. biocharu (čti bajočar).
Biochar neboli biouhel se vyrábí z odpadní biomasy, např. dřevní štěpky nebo zemědělského odpadu a vypadá jako černý prášek připomínající nadrcené dřevěné uhlí. Cenově je sice velmi dostupný, ale také méně účinnější než aktivní uhlí. Proto se Kamenická se svými kolegy zaměřila na zkoumání cest, jak jeho efektivnost zvýšit.
To se jim podařilo pomocí iontových kapalin, což jsou zjednodušeně řečeno soli v kapalném skupenství vzhledem připomínající med. Výsledkem této kombinace je materiál, který je cca o 30 procent levnější než aktivní uhlí, přičemž vykazuje stejnou účinnost, popisuje vědkyně.
Recyklovatelnost materiálu
Směs biocharu a iontové kapaliny se smísí s odpadní vodou, kde na sebe váže znečišťující látky, přičemž voda se pak slije, zatímco pevné skupenství zůstává usazeno naspodu. Výzkumníci navíc zjistili, že tento materiál lze recyklovat. „Máme ověřeno, že biochar či jiné uhlíkaté sorbenty jde takhle aplikovat několikrát za sebou,“ konstatuje Kamenická.
Jakmile se materiál opotřebuje, kontaminanty, které se na něj navázaly, se z něj dostávají (desorbují) pomocí termické pyrolýzy, čímž vzniknou vodné koncentráty kontaminantů. Ty je zapotřebí degradovat, a právě tomu se vědkyně věnovala v druhé části svého výzkumu.
„Vedle klasických oxidačních degradací, které se nyní používají, máme ověřenou metodu reduktivní dehalogenace, kdy se halogenované kontaminanty reduktivně degradují. Dá se říct, že se odštěpí vazba třeba chloru, bromu nebo fluóru, který je navázán v té struktuře a tyto kontaminanty už nejsou halogenované a mohou odtékat na biologickou čistírnu odpadních vod, kde už jsou dobře biologicky rozložitelné,“ vysvětluje Kamenická.
Aplikovatelnost
Pardubičtí vědci při svém výzkumu spolupracovali s místními podniky, aby si ověřili jeho aplikovatelnost v praxi. „Dobré na tom je, že firma vidí, že je to levnější, že splní sledované parametry. Doufám, že možnost účastnit se České hlavy výzkum více zkomercionalizuje a firmy by pak mohly mít větší zájem o spolupráci s univerzitou, naší výzkumnou skupinou a tak dále,“ slibuje si Kamenická.
Na výzkumu v oblasti čištění odpadních vod se jí líbí, „že to má nějaký smysl, že když něco udělám, jde to použít v praxi a že to není jen tak nějaká práce zahozená do šuplíku“, uzavírá vědkyně.
