Nový magický příběh od týmu japonského kreslíře Hajao Mijazakiho si získává své příznivce. Je určitě složitější než jeho předchozí pohádka Cesta do fantazie a pro starší děti, než byla venkovská rodinná povídka Můj soused Totoro.
Příběh nazvaný Chlapec a volavka má také zvláštní rys, a to ten, že Mijazaki zpravidla obsazuje do hlavní role dívku. Nyní je to dospívající chlapec jménem Mahito, který se s tatínkem přestěhuje na venkovské sídlo daleko od hektického Tokia.
V novém domově se seznámí se svéráznou mluvící volavkou, která ho láká k prozkoumání záhadné opuštěné věže, a právě kolem této tajemné stavby se bude točit celý příběh. Ale nenechte se mýlit, ta stavba není jenom malá věž, ale brána do jiných světů, a možná také potenciální hrozivá bomba – atomová puma.
I když je hlavní postavou chlapec, nebude v příběhu nouze o Mijazakiho silné ženské charaktery, jak jsme u něho zvyklí. Tentokrát je ale příběhová linie velice klikatá a malý Mahito je uvrhován do složitých světů.
I mně trvalo, než jsem některé spojitosti v příběhu pochopil, a po filmu jsme o tom s dětmi ještě diskutovali, kdo byl vlastně kdo a v jakém čase. Nejmenší syn (dva roky) odešel už na začátku. Holčička (4 roky) sice vydržela až do konce, ale bylo to na ní moc složité. Pro ní je spíš Můj soused Totoro.
Starší děti 10 a 12 let už příběh chápali mnohem lépe, ale přiznám se, že i já sám bych potřeboval film vidět ještě jednou a pořádně si nad ním podumat.
Co se týče úrovně kresby a animace, mám dojem, že se Mijazaki a jeho tým posunuli zase někam jinam – blíže ke skutečnosti. To je vidět na malých detailech. Třeba když si Mahito nazouvá boty, na výrazech tváří nebo plachtách vzdouvajících se ve větru.
Magický svět, jemuž vládne tajemný stařec, tedy rozhodně nebude pro menší děti. Je plný magie, metafor a zpodobnění – hlubokých pohledů za práh každodenních věcí. Tak přeji pěknou zábavu, a pro ty hloubavější i nějaká morální a životní ponaučení, pokud chcete.
Hodnocení
Za sebe dávám snímku 90 % za skvělou kresbu, animaci a příběh (i český dabing – i když doporučuji originál s titulky). 10 % minus bude asi za to, že jsem to celé úplně nepochopil, ale věřím, že mi to časem možná dojde, až se na film podívám znovu. A potom to bude 100 %.
Jedná se o příběh z Japonska z konce druhé světové války, kdy se hroutí poslední japonská dynastie, a Mijazaki naznačuje, že nestála na pevných základech, nebo, že síla, kterou byla poháněna, a úmysl, s nímž byla vystavěna, prostě došly na konec cesty.
Co mě ještě zaujalo: metaforické zpodobnění porodní místnosti, bytosti žijící v jiných časoprostorech, odkud mohou jejich duše vstupovat do světa, tedy do různých časových období, kde se syn a matka mohou potkat jako mladí a rozloučit se, aby ho matka šla teprve porodit a on se vrátil zpět do svého času.
Další zajímavostí, že do této dimenze vstoupili již mnozí, a vyšší moc vždy způsobí, že zapomenou, a i těm, kteří si vzpomínky udrží, nakonec postupně vyprchají. Tedy svět, který tu stále je, je kolem nás, ale není dovoleno ho vidět, a těm, kdo viděli, není dovoleno si pamatovat.
