Vilém Prečan (1933) byl spolu s dalšími vybrán k vyznamenání cenou od ÚSTR, protože náleží k těm, kdo sehráli význačnou roli v boji za obnovu svobody a demokracie Československé republiky v letech nacistické okupace (1938–1945) a komunistické totalitní moci (1948–1989).
Nejdříve pro…
Vilém Prečan se narodil v Olomouci do katolické rodiny. V útlém věku byl zbožným dítětem. Když se jeho maminka podruhé vdala, oba jeho rodiče za války působili v komunistickém odboji. Když je gestapo zatklo, pobyli ve vězení několik týdnů, ale pak byli propuštěni. Potom se maminka znovu rozvedla a také provdala, do rodiny pak během války přibývaly další děti. Zatímco malý Vilém hledal spíše otcovskou autoritu, matčiny sestry ho rozmazlovaly.
Už ve čtyřech letech se s pomocí vysloužilého vojáka naučil číst. K šestým narozeninám dostal Máchův Máj, který se naučil nazpaměť. Touha po vědění v něm byla veliká. V tom navazoval na svoji matku, která zamlada studovala v Praze na filozofické a právnické fakultě. Po dokončení gymnázia odešel studovat historii a politické vědy do Prahy. Vstoupil do svazu mládeže a poté neodolal lákavé ideologii, která slibuje všem lidem rovnost a dostatek, a v roce 1951 vstoupil do KSČ. (Ve čtrnácti letech přes maminčin odpor vystoupil z církve.)
Po ukončení studia v Praze byl v roce 1956 na umístěnku přidělen do Bratislavy. Zde se seznámil se svojí budoucí ženou Helenou.
Proces destalinizace koncem 50. let mu způsobil šok. Během let 1957 až 1970 působil v Historickém ústavu Čs. akademie věd. Zabýval se historií a pozadím Slovenského národního povstání (SNP). Z toho vznikla rozsáhlá kniha o SNP, která mimo jiné očišťovala jméno tehdejších partyzánů. Na téma SNP zpracoval také filmový týdeník, který však záhy po začátku promítání zakázal Vasil Biľak.
Počátek 60. let mu dal možnost cestovat do zahraničí, což obohatilo jeho pohled na dosavadní oficiální historiografii. Tehdy se také osobně poznal s Gustávem Husákem, nedávno politicky rehabilitovaným.
… a pak proti
Se svou rodinou v té době řešil existenční problémy i bydlení, přestože byl jmenován kandidátem věd (CSc.) a brzy poté vědeckým pracovníkem Historického ústavu. Tou dobou začal kriticky nahlížet na vůdčí roli KSČ, včetně oficiální historiografie, což jen potvrdily jeho studijní cesty po Evropě.
Podle jeho náhledu byla tehdy „česká historiografie v dogmatickém stavu a od politiky vládní strany se nijak neemancipovala“.
Během Pražského jara roku 1968 se zúčastnil otevřené veřejné debaty. V Historickém ústavu vedl diskuzi o pravděpodobnosti sovětského vojenského zásahu do reformy komunistické strany v československých poměrech. Experti ministerstva zahraničních věcí takový vývoj předvídali.
Když se v noci z 20. na 21. srpna 1968 dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy, zavzpomínal pro Paměť národa: „Tehdy jsem si zase po několika letech zapálil cigaretu.“
Po začátku okupace vojsky Varšavské smlouvy se podílel na vydání tzv. Černé knihy (Sedm pražských dnů, 21. – 27. srpen 1968), jež mapovala klíčové dny oněch událostí.
„Proti Černé knize hřímal Husák v dubnu 1969 ve svém projevu, když převzal po Dubčekovi funkci prvního tajemníka,“ pamatuje si Vilém Prečan.
Po vydání této knihy byl trestně stíhán, přišel o zaměstnání, takže následoval obvyklý komunistický scénář potrestání intelektuálů nebo lidí přemýšlejících vlastním způsobem – pracovat v dělnických profesích, jako např. dělník, topič nebo šatnář.
Protože normalizace pokračovala, rozhodl se s rodinou emigrovat do zahraničí. V roce 1976 se ocitl v západním Německu. Během exilu se jeho partnery stali Pavel Tigrid, Jiří Pelikán, Ivan Medek, Jan Kavan nebo kníže Karel Schwarzenberg.
Nenápadně, avšak obětavě podporoval vydávání samizdatové literatury a poté také šířil Chartu 77. Život v emigraci nebyl snadný, Prečan živil rodinu ze stipendia Humboldtovy nadace a spolupracoval s Ústavem pro soudobé dějiny v Mnichově.
Když nastal rok 1989, byl Prečan v intenzivním kontaktu s představiteli Občanského fóra a formuloval výzvu ke sbírání archivních materiálů po vzoru roku 1968. Tehdy jej o Vánocích kontaktoval Václav Havel a nabídl mu, aby vedl nově zakládaný Ústav pro soudobé dějiny Čs. akademie věd.
Po letech v emigraci začalo pendlování mezi Scheinfeldem a Prahou, až se nakonec vrátil do Prahy a dostal pověření od akademie vybudovat nový ústav. Založil a vedl Ústav pro soudobé dějiny. Je členem vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů. V letech 2008–2010 byl a od roku 2013 znovu je členem vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Nyní žije v Praze.
