Pranostiku „Únor bílý – pole sílí“ nebo „Na Hromnice o hodinu více“ si vybaví každý v souvislosti s nastávajícím nejkratším měsícem v roce. Nadále vládne chlad, proto se lidé dříve více zdržovali doma na přástkách, vyklepávali mák, scházeli se na dračkách. Bylo třeba nadále přikládat dřevo do kamen, přičemž oteplení na Hromnice nebylo žádoucí, protože by znamenalo slabou úrodu.
Současně od první neděle po Třech králích v lednu probíhal masopust se svým veselím, které trvalo 40 dní, po němž následoval předvelikonoční půst. V tomto období se také nezřídka odehrávaly sňatky, protože jarní práce na polích ještě nezačaly, a taky byla vhodná doba k početí dětí, které se pak následně rodily v listopadu, kdy už zase skončily polní práce a rodičky si mohly v šestinedělí náležitě odpočinout.
Během února se hojně lisoval olej – tehdy probíhaly práce v olejnách, „ťahárnách“ či „zábojnách“. Vytlačoval se nový olej ze semen slunečnic, máku, lnu nebo konopí. Nejvzácnější byl olej lisovaný z pecek švestky. Ten však bylo nutno brzy spotřebovat, jinak brzy podléhal zkáze, a tak se právě na něm smažily masopustní koblihy a také boží milosti, šišky a další sladká a mastná jídla.
Podle křesťanské tradice se Hromnice (2. února) oslavují čtyřicátý den po narození Ježíše Krista. Tento svátek se slavil ještě v dávnější tradici před příchodem křesťanství, byl to zvyk spíše pohanský a lidé jej vnímali jako přechod ze zimy k jarnímu období, mezi tmou a slunovratem. Byl spojený s očistnými rituály, v katolické církvi jde o Svátek obětování Páně, dříve svátek Očišťování Panny Marie.
S Hromnicemi je spjata tradice zapalování hromničné svíčky, většinou jako ochrana proti blesku, zvyk, jenž se táhne od antických dob po žido-křesťanské zvyky. Svíce měly mít očistnou a ochrannou úlohu. Sloužily i v lidovém léčitelství jako pomoc proti bolesti hrdla nebo také jako světlo na cestu zemřelým.
„Přejdou Hromnice, konec sanice,“ říkávali lidé z Čech. Někdy se stávalo, že zima nepokračovala, a tak byl konec sáňkování.
Na sv. Blažeje 3. února v některých vsích na Slovácku chodívali školáci s rožněm a košem a sborem zpívali vinš. Za něj dostávali od hospodyně do koše vejce, obilí nebo penízky, na rožeň jim napíchla slaninu nebo uzené maso.
„Na svatého Blažeje pije skřivan z koleje.“ (z Moravy) Odborníci znalí ptactva však namítají, že pravděpodobně nejde o skřivana, ale o chocholouše, který je odolnější.
Na 5. února připadá svátek sv. Agáthy – Háty, sicilské křesťanky umučené pro víru, jež se stala patronkou proti moru, hladu a ohni, ochránkyně sklářů. „Svatá Háto, prosíme za to, nedopúščej našemu příbytku, ani našemu dobytku,“ říkávalo se v okolí Bzence – a současně se světila voda.
Svěcení vody na Hromnice v Karpatech. Začátek 20. století. (Władysław Jarocki, volné dílo)
Následuje 6. února sv. Dorota, patronka květinářů a zahradníků. „Na Dorotu jdou si ptáci píšťalky na trh kupovat,“ říkávali vesničtí lidé, kteří se již těšili na ptačí zpěv.
„Svatá Dorota nese skřivánka v košíčku.“ (z Moravy)
Dále přichází 16. února sv. Juliána, nikomédská mučednice sťata mečem r. 303; 18. února sv. Simeon Jeruzalémský, Kristův učedník, jenž skonal na kříži r. 107; 20. února sv. Nikefor nebo 26. února sv. Markéta Kortónská, původně prostopášnice, poté kajícnice v Toskánsku, kde žila chudě jako řeholnice řádu sester sv. Františka.
„Svatý Matěj ledy láme, nemá-li jich, nadělá je.“
Svátek Matěje (24. 2.) se někdy považoval za konec zimy. Matějovi náleželo zvláštní místo mezi hospodářskými pověrami: Matěje hospodář i děti prosili o dobrou úrodu, někdy chodívali bosí do sadu, modlili se a potřásali každým stromem v sadu, aby tento rok dal dobré ovoce.
Na každý den podle církve připadá jeden, někdy i více svatých.
Lidová moudrost také říká: „Na Hromnice uvidí bača raději vlka v ohradě, než sedláka v košili.“ Opět to potvrzuje, že teplo na Hromnice – sedlák v košili – značí slabou úrodu.
„Když únor vodu spustí, březen ji ledem zhustí,“ říkávalo se v Čechách, protože se zase může ochladit v jarním období, což dokazuje i pozorování zvířat: „Vyjde-li jezevec o Hromnicích z díry, za štyry neděle zpátky zas pílí.“
Podle pranostik a podle počasí pak lidé připravovali semena pro jarní setbu. Dnešní zahrádkáři svou nedočkavost řeší tím, že si dávají semínka naklíčit doma do kelímků, a jakmile nastane opravdové jaro, běží s nimi na zahrádku a hned sází.
