Komentář
Technologický pokrok v dějinách lidstva se obecně zaměřoval na zlepšování života. Podstatným rysem bylo zpřístupnění přepychu, který dříve patřil bohatým, celému lidstvu.
Neexistovaly žádné brýle a pak najednou byly. Podkovy a uzdy dodaly koňům mnohem větší sílu. Zrcadla se sháněla těžko, byla vyhrazena pro královskou rodinu a bohaté, ale pak je měl každý. Spalovací motory vedly k větším výnosům plodin a většímu množství potravin pro všechny. Domovní potrubí bylo úžasným požehnáním. Šicí stroje: skvělé.
A tak je to s historií všeho možného. Světové výstavy v 19. a na počátku 20. století byly spotřební extravagancí s ruskými koly, hamburgery, světelnými triky a nádhernými novými designy a uměním. Stejně tak tomu bylo s výrobci ocele, s telekomunikacemi, rádii a televizory a samozřejmě s automobily, což vedlo k daleko čistším městům než za starých časů, kdy se všude potuloval dobytek.
To bylo zdrojem nadšení mas obyvatelstva nad technologickým pokrokem. Úplně první Smithsonovo muzeum se věnovalo dějinám průmyslu a praktického umění. Bylo velkolepé. Nyní je zavřené a veškerý jeho obsah leží kdesi ve skladišti, přičemž je nahrazen absurdní výstavou o budoucnosti, kterou si nikdo zvlášť nepřeje.
Technologie v minulosti naplňovaly celou kulturu optimismem a nadějí, že život bude vždy lepší.
Je to stále pravda? Ani moc ne.
Strávil jsem víkend prodíráním se letišti, kde vše řídí nová technologie. Cestu přes bezpečnostní kontrolu si můžete urychlit pomocí skenu sítnice, který nahání hrůzu všem, kdo ho používají, včetně zaměstnanců. Potkáváte nespočet přístrojů, které vyžadují klikání, skenování a aplikace, s neutuchajícím přívalem kódů a aktualizací, zatímco se vám vybíjí baterie telefonu a jste posíláni shánět elektrickou zásuvku.
Chcete-li se kamkoli dostat nebo cokoli udělat, musíte se proklikat kartami, digitálními peněženkami, snímky obrazovek a stránkami s dvoufázovým přihlašováním, rozpoznáváním obličeje a celým spektrem kontrol totožnosti, které jsou přímo navázány na vaše bankovní účty a digitální identity. Už žádné „Doklady, prosím“. Je to mnohem horší. Je to odtržené od fyzické reality a lidské mysli. Žijeme stále více v odlidštěném světě.
V jednu chvíli jsem čekal na nástup, ale letadlo nemohlo být schváleno k letu, aniž by nějaký stroj někde udělil povolení. Všichni piloti a posádka tam byli a cestující čekali, ale stroje stále říkaly ne. Bylo jedno zpoždění, pak další a pak další. Nakonec obsluha oznámila, že se let neuskuteční. Žádné vysvětlení. Prostě najednou byly cestovní plány všech v troskách.
Aplikace v mém telefonu tvrdila něco jiného. Prostě se neaktualizovala. Došlo k nějakému křížení komunikace. Osoba, která to oznámila, to zjistila od pilota a pak to všem řekla do mikrofonu. Ale pokud šlo o digitální bohy, let byl stále naplánovaný. Všichni si rychle uvědomili to, co všichni intuitivně víme: stroje selhávají a nejlepší je věřit skutečnému člověku.
Možná lze cestovat, aniž bychom s sebou tahali obrovský digitální aparát, ale nějak o tom pochybuji. Jsme naprosto závislí na celé přístrojové výbavě, a to úplně ve všem. Kiosky nepřijímají hotovost, takže si naťukáme cestu ke kávě, ovoci a knize a pak si naťukáme ještě víc pro upgrade a check-in. Nikdy to nekončí.
Pak se lidé konečně usadí v letadle a každý vytáhne svou digitální věc a podepře si ji, aby se mohl bavit filmem o životě, který obsahuje nonstop show postavenou na počítačové animaci. Celý život trávíme připoutáni ke strojům, které nemůžeme doopravdy ovládat. Ony nás ovládají čím dál víc.
Ještě před několika lety si lidé mysleli, že si můžeme vypnout „službu pro určování polohy“ a náš vlastní majetek nás přestane sledovat. Tento malý trik se při zpětném pohledu jeví jako lest, jako omezená informace. Dnes už to prostě nejde. Telefon sleduje každý váš krok. Ví, kdy vaše letadlo vzlétlo a kdy přistálo, kdy potřebujete auto a kde jste ubytovaní.
Neexistuje dnes žádný aspekt vašeho života, který by nebyl sledován. Nyní nastává klíčová otázka: Je to skutečně pro váš prospěch? Stále častěji zní odpověď: Ne tak docela. Ano, vždy se jedná o vymoženosti, ale co za ně vyměňujeme a jak se nakonec skutečně ukáže poměr nákladů a přínosů? Zdá se, že veškeré toto shromažďování a distribuce dat o našich životech nám nepřináší lepší život, ale jednoduše nám bere kontrolu.
Mluvil jsem o tom s řidičem kyvadlové dopravy. Přišel se zajímavou teorií. Říkal, že se vždycky domníval, že skutečným účelem lockdownů při covidu-19 bylo vyzkoušet totalitní digitální systém. Jeli jsme „bezdotykově“. Vláda nám pouštěla peníze na bankovní účty. Tyto peníze jsme utráceli za digitální služby, ať už jsme klikali na potraviny a jídlo nebo sledovali hloupé filmy, protože jsme byli nuceni zůstat doma. Lidé bez bankovních účtů byli marginalizováni a vyloučeni. Datoví páni po určitou dobu vládli světu.
V tomto období také neuvěřitelně zbohatli, zatímco náš zdánlivý luxus se rychle rozplynul ve ztrátě kupní síly a větší závislosti. Podle jeho názoru to byl celou dobu účel, smysl celého tohoto cvičení. Byl to experiment s konečnou dystopií a měl být vzorem pro to, jak chtějí skutečně řídit svět.
Nemohu nesouhlasit. Zdá se, že digitální ovládnutí našich životů v posledních dvou letech dramaticky pokročilo. Jsme obklopeni obrazovkami, kódy, ověřováním, světly, zvuky a vším ostatním.
Jako by už nic nefungovalo bez aplikace. A všechno běží na předplacené službě, takže hardware je levný, ale pak se napojíte na službu, která je napojena na velkou korporaci, která volně sdílí svá data s vládou, která je dále využívá k tomu, aby nám diktovala naše životy.
Předpokládá se, že na nás každá novinka udělá dojem a potěší nás. Ale už to není působivé a ani potěšující.
Nic z toho nepůsobí dojmem pokroku. Začíná to působit jako pravý opak. Kdy nastal ten zlom? To není úplně jasné. Internet na začátku roku 2000 se zdál být největším zlepšením lidských znalostí a životní úrovně vůbec. Ale kde je po čtvrtstoletí těchto věcí odměna? Kde je radost a příležitost? Zdá se, že obojího je méně než kdykoli předtím.
Navíc praktické dovednosti obyvatelstva jsou v atrofii. To se stává právě při vynuceném přechodu: dochází k nesouladu mezi tím, co používáme, a schopností pracovní síly to udržovat. Znáte to, pokud jste si v poslední době zkoušeli nechat opravit zeď nebo vodovod. Pokud to nejde udělat s notebookem, je nedostatek lidí, kteří vědí, co mají dělat.
Moje vlastní hořkost z toho všeho pramení z mé zcela chybné předpovědi z roku 2010, že digitální svět osvobodí lidstvo od fyzického světa, který vlády na celém světě plně ovládaly. Jednoduše jsem si nedokázal představit, jak si k němu najdou cestu stejně prohnilé instituce. Ale našly. Nejprve konsolidovaly průmyslová odvětví pomocí vysoké regulace a zdanění. Pak je kompromitovaly pomocí klacku a mrkve. Pak je všechny obrátily k tomu, aby sloužily vládě, a ne občanům.
A to nám zanechalo skutečného leviatana, který je pravděpodobně větší hrozbou než kterýkoli jiný, jemuž jsme čelili v minulosti. Nedokázal jsem to předvídat (i když mnozí to jistě předvídali), ale teď už nemá smysl to popírat. To, čemu se dnes říká „pokrok“, jím ve skutečnosti vůbec není. Vrací nás to zpět k formě vlády, o níž jsme si mysleli, že jsme ji zanechali v minulosti; k high-tech verzi feudalismu. Stává se z ní pohodlná forma otroctví.
Otázkou zůstává: Kdo přesně z tohoto přechodu těží? Rozhodně to nejsou masy lidí.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
