Leah Hope Mancusová moc dobře ví, jaké to je být v dospívání baculatým dítětem, což může vést k pocitům méněcennosti. Dnes, poté, co shodila 95 kilogramů, říká, že nezhubla proto, že by se „honila za menším tělem, ale za větším životem“.
Život, který nyní vede, je plný radosti a aktivity v porovnání s dobou, kdy vážila téměř 182 kilogramů, bojovala s extrémními migrénami a každodenní únavou a sotva si dokázala užít odpoledne na horské dráze a na kolotoči se svou sestrou a synovci.
Pětatřicetiletá Mancusová ze Scottsdale v Arizoně vzpomíná, jak na střední škole přibrala 45 kilo poté, co si vydobyla svobodu jezdit do svých oblíbených restaurací rychlého občerstvení a jíst, co se jí zachtělo. „Jídlo, konkrétně nezdravé a vysoce zpracované potraviny,“ řekla, „se pro mě stalo útěchou a později se z něj stal můj životní styl.“
Tento „způsob života“ pokračoval i v rané dospělosti, kdy její váha stále stoupala a její nadšení, energie a radost prudce klesaly.
To ovlivnilo její každodenní činnosti. Musela předem obhlížet restaurace, aby se do nich vešla, a při letech letadlem si kupovala dvě sedadla, aby mohla pohodlně cestovat.
Výlet na pouť s rodinou její sestry se stal zlomovým bodem, který ji přiměl k honbě za lepším životem.
„Stát se tetou byla největší radost mého života a nechtěla jsem si tento zážitek se synovcem nechat ujít, i když jsem věděla, jak těžké to bude pro mé téměř 182 kilové tělo,“ řekla Mancusová v rozhovoru pro Epoch Times.
Pro její tělo to bylo těžší, než si představovala
„Během několika hodin v parku mě rozbolely nohy a záda, strašně jsem se potila a dostala jsem migrénu, kvůli které jsem si nemohla ten den vůbec užít,“ řekla. „Nakonec jsem většinu dne strávila se sklopenou hlavou na lavičkách a u stolů, abych migrénu udržela na uzdě a odpočinula si, zatímco rodina mé sestry si užívala park.“
Tehdy a tam se rozhodla, že zhubne a že musí udělat zásadní změny, protože „to nebyl život, který jsem pro sebe chtěla“.
Rozhodla se lépe jíst a více se každodenně hýbat, ale nyní přiznává, že přestože byla po výletu do zábavního parku nesmírně motivovaná, motivace nevydržela.
„Motivace je pocit a ten je pomíjivý,“ řekla. „Nedá se na ni spoléhat. Můžeme se však rozhodnout pro disciplinovaný čin bez ohledu na to, zda jsme motivováni, nebo ne. Kázeň není trest, je to dar.“
Díky disciplíně se rozhodla posunout úroveň svého každodenního cvičení. „Hlavní věc, kterou jsem dokázala důsledně dodržovat, byla chůze po dobu 10 minut denně v kuse,“ řekla. „To bylo asi tak všechno, co moje tělo v té době zvládalo. A pak jsem během dne pokračovala v dalších krocích pochodováním na místě nebo chůzí kolem domu.“
Odtud se dostala k pěší turistice a pickleballu a získávala sebedůvěru a radost z nového života, který si budovala.
Co se týče jídla, v jejím předchozím jídelníčku převládalo rychlé občerstvení, takže rychle přešla na konzumaci převážně minimálně zpracovaných potravin a do svého jídelníčku zařadila více zeleniny.
„Mezi mé základní potraviny patří vejce, kuřecí maso, tvaroh, ovoce, vepřové maso, mořské plody, sýr, brambory, kváskový chléb a jako sladidlo javorový sirup a med,“ uvedla.
Na její cestě za hubnutím se střídaly vzestupy a pády, ale disciplína a odvaha ji hnaly kupředu, a to navzdory přílivům a odlivům, kdy motivace střídavě stoupala a klesala.
Jedním z těchto vrcholů bylo zjištění, že vlastně miluje pěší turistiku, což pro ni bylo překvapením.
Dalším zážitkem bylo lanové centrum. „V červnu 2023 jsem se zrovna dostala pod váhový limit pro lanové centrum, což je něco, co jsem chtěla zažít, ale při své větší velikosti jsem toho nikdy nebyla schopná,“ řekla. „Konečně jsem to mohla zažít a moc se mi to líbilo!“
Mancusovou pronásledovala pomalost hubnutí
„Bylo frustrující mít pocit, že výsledky, kterých dosahuji, neodpovídají úsilí, které do toho vkládám,“ řekla. „Proto jsem si stále připomínala, že měním svůj životní styl, nesnažím se jen rychle zhubnout a pak se vrátit ke způsobu života, který jsem vedla předtím.“
Ukázalo se, že je pro ni těžké pochopit, kdy by měla nechat tělo odpočívat a zotavovat se, protože se neustále snažila být aktivnější.
„Během své cesty jsem si přivodila několik drobných zranění, jako například puchýře na noze a natažené šlachy,“ řekla. „Nechtěla jsem se vzdát cvičení a často jsem se snažila tlačit na pilu, jen abych si zranění nakonec ještě zhoršila.“
V těchto chvílích musela posoudit, co je pro její tělo nejlepší, aby mohla dělat pokroky i nadále.
Jednou z věcí, která jí pomohla ustálit vzestupy a pády, bylo vedení potravinového deníku a samostatného zdravotního deníku.
„Na začátku jsem používala deník o jídle, abych si více všímala potravin, které jím, a toho, jak se po nich cítím, aniž bych musela sledovat kalorie,“ řekla a dokumentovala své pocity, emoce, boje a vítězství v průběhu své cesty. „V deníku jsem si zapisovala i to, jak se cítím.”
Dokumentace milníků a zádrhelů, toho, co jedla, a jejích pocitů na této cestě jí pomohla ukázat, co fungovalo a co ne. Řekla, že mít partnera, který ji bude zodpovídat, jí také pomohlo vytvořit si život podle svých představ.
Jak se cítí nyní, po dvou letech své cesty za štíhlostí? Vytvořila si lepší život, o kterém snila?
„Od samého začátku jsem nikdy neměla cílovou váhu, šlo mi o dosažení pocitu cíle,“ řekla. Přitom ale zhubla přes 95 kilogramů.
„Myslím, že jsem tam,“ řekla. „Cítím se úžasně a schopně a vidím, o kolik je teď můj život větší a plnější!“
Když si zrekapituluje, jak daleko došla, jedním z velkých vrcholů bylo zakončení kruhu. Když shodila 86 kilogramů, vrátila se na atrakce a horské dráhy a užívala si se svou sestrou a dvěma synovci. „Aniž bych se cítila zatížená nebo omezená svým tělem!“ dodala.
Právě pro takové chvíle teď Mancusová žije.
–ete–
