Dnes si Češi a Slováci připomněli 35 let od listopadové revoluce. Na Národní třídě v Praze bylo jako vždy rušno. Kromě historických exkurzů, výpovědí účastníků oné osudové demonstrace, koncertů a dalších aktivit mohli lidé podepsat i různé petice, například za postavení komunistické ideje, jejich symbolů či strany mimo zákon, nebo petici za skoncování se stále aktivní a celosvětově největší Komunistickou stranou Číny.
Vrcholoví politici svůj mediální prostor dostali, mne však zajímal hlas lidu. „Vyzpovídal“ jsem mladé i starší, kteří na Národní „korzovali“.
„Je to nejvýznamnější den v roce, a vlastně v mým životě. Byla to zásadní změna, na kterou jsme čekali, a já osobně 33 let,“ sdělil pro Epoch Times Zdeněk Broul.
Prozradil, že v onen „kritický den“ v ulicích kvůli pracovním povinnostem nebyl, nicméně, 18. listopadu neváhali spolu s manželkou vyrazit na Václavské náměstí.
„No a od pondělí [pozn. redakce 20. 11. 1989] už každý den prostě demonstrace na Václaváku. A bylo to napínavý až do příchodu dělníků z Vysočan. Do té chvíle to bylo teda opravdu napínavý, jak to dopadne,“ vzpomínal pan Zdeněk.
Při ohlédnutí zpět v čase míní, že i když polistopadový prezident Václav Havel prosazoval vůči trestání komunistických pohlavárů přístup „nejsme jako oni“, většina lidí si toto nemyslela. On sám má za to, že od určité funkce mělo rozhodně dojít k zákazu jakékoliv činnosti, ať už podnikatelské nebo ve výkony ve státní správě.
„Ty jejich kontakty, to byla prostě chobotnice,“ zhodnotil pan Zdeněk a uzavřel: „Prolíná se to až do dnešní doby, dnešní oligarchové jsou v podstatě pohrobci těch starých struktur.“
Václav Coufal z Prahy zavzpomínal, jak šel v chladný páteční večer před 35 lety z práce rovnou na Vyšehrad, protože věděl, že pochod z Albertova už započal a nestihl by jej.
„Pak jsme jeli domů a večer jsme koukali na televizi a tam celkem nic nebylo,“ sdělil pamětník s tím, že o detailech z toho večera se dozvěděli až následujícího dne z vysílání tehdy „podpultového“ Hlasu Ameriky.
„Hlas Ameriky, to bylo prostě naše. To bylo jediné, co se dalo poslouchat,“ dokreslil stav médií pan Václav.
Uplynulých 35 let hodnotí pozitivně: „My jsme docela spokojení.“ Načež přitakala i manželka Ludmila.
A co mladší ročníky, kterých se komunistický režim už „nedotkl“?
„Pro mě je rok 1989 a tím spojený 17. listopad… vlastně nejvýznamnější státní svátek,“ řekl pro Epoch Times Zdeněk Mader s tím, že je „neuvěřitelně vděčný“ za to, že se mohl narodit do svobodné země.
Prozradil, že perzekuci v rodině zažil jeho pra-pra-prastrýček, kardinál Josef Beran.
„Byl utlačován jak nacistickým režimem, tak posléze komunistickým a ke konci svého života byl dokonce vyhnán ze země a zemřel právě ve Vatikánu v Římě,“ vzpomněl mladík.
Podělil se i svůj názor na (ne)zákaz komunistické strany po revoluci.
„Myslím, že to, že komunistická strana zakázána nebyla, bylo správně,
protože ten [prokomunistický] názor vlastně v té populaci zastoupený je, to si musíme říct prostě upřímně. A akorát by vlastně byli schovaní za jinou stranu. Takhle si prostě můžeme říct, že to jsou ty komunisti,“ sdělil pan Zdeněk a poukázal právě na takovou „zástěrku“ i ze současné doby:
„Můžeme teď vidět, že Kateřina Konečná se snaží právě schovat tu nálepku KSČM a převléká se právě za Stačilo. A je důležité si říkat, že Stačilo! jsou pořád ti stejní komunisti.“
Grosmanovi z Karlovarska spojili příjemné s užitečným. 17. listopadu slaví výročí svatby a vyrazili do Prahy za kulturou. Navštívili při té příležitosti i Národní.
Před 35 lety byli sice ještě studenti, ale oba změnu režimu vítali. Obzvláště pan Jiří, protože byl ze školy podmínečně vyloučen za své otevřené názory.
Jeho manželka Eva s odstupem času míní, že některé věci se mohly od revoluce posunout „trošku rychleji“ a byla by ráda, kdyby byla republika soběstačnější, spíše než dbát na to, „abychom dodrželi kvóty Evropské unie“.
