Podle studií může pravidelná chůze snižovat depresi a smutek a zlepšovat funkci imunitního systému.
Starobylá síť poutních cest protíná Evropu. Sbíhají se u hrobu svatého Jakuba v severozápadním Španělsku, jako žíly vedoucí k srdci. Tyto cesty jsou známé jako Camino de Santiago, neboli Svatojakubská cesta. Každý rok po nich putují statisíce poutníků, kteří šlapou po stejné půdě jako nespočet generací před nimi. Tradice sahá až do 9. století, kdy byly tyto trasy poprvé vytyčeny.
Tyto cesty slyšely písně a kroky nespočtu poutníků během staletí – tolik životních příběhů, tolik cest, duchovních i fyzických, se protlo s Caminem a usadilo se v jeho historii jako prach. Poutníci na Caminu si s sebou nesou speciální pasy, které se během cesty plní razítky z historických míst podél trasy. Tyto razítka odrážejí nejen jejich cestu, ale také tváře, pohledy, zkušenosti a vnitřní prozření, která si z ní odnášejí.
Lidé putují po Caminu z různých důvodů. Někteří vnímají Svatojakubskou cestu jako osobní výzvu. Jiní hledají únik od každodenního života a touží po hlubším sebepoznání či novém pohledu na věc. A někteří kráčejí stejnou cestou jako poutníci ve středověku – kvůli duchovnímu růstu a náboženské oddanosti.
Necírkevní americkou obdobou Camina je Appalačská stezka, která se vine v délce 3 500 kilometrů východní částí Spojených států. Jeden z turistů, který ji prošel celou, známý pod přezdívkou „Mosey“, řekl Epoch Times: „Jedním z důvodů, proč se lidé vydávají na Appalačskou stezku, je nějaká prohra, kterou zažili, a chtějí si dokázat, že něco zvládnou. [Projití celé trasy] ve mně stále vyvolává pocit úspěchu.“
Ať už jsou motivace chodců jakékoli, trvalá obliba tras jako Camino nebo Appalačská stezka dokazuje hluboké přínosy něčeho tak prostého, jako je chůze. I ti z nás, kteří se nikdy nevydali po strmých, sluncem rozpálených stezkách Camina či drsných roklích Appalačské stezky, už pravděpodobně zažili terapeutickou sílu chůze.
Když vás tíží rozhodnutí, problém či konflikt, vydáte se na procházku, abyste si pročistili mysl. Sluneční paprsky jemně prosvítají skrz mozaiku listí nad cestou, ptáci tiše štěbetají. Život zpomalí. Rytmus vašich kroků vás uklidňuje a vaše myšlenky se soustředí do jediného proudu. A nějakým způsobem, když se z procházky vrátíte, ten vnitřní uzel se uvolnil – možná dokonce úplně zmizel. Právě jste zakusili některé z mnoha přínosů chůze.
Henry David Thoreau považoval chůzi za tak nepostradatelnou pro své zdraví, že napsal: „Myslím, že nemohu zachovat své zdraví a duševní pohodu, pokud nestrávím alespoň čtyři hodiny denně – a obvykle je to více – bloumáním po lesích a polích, zcela oproštěn od všech světských závazků.“
Vědecký výzkum potvrzuje Thoreauovu intuitivní představu o přínosech chůze. Studie ukázaly, že chůze může snižovat depresi, smutek a úzkost. Někdy stačí jen deset minut chůze k tomu, aby se vám zlepšila nálada. Protože chůze zvyšuje průtok kyslíku tělem a podporuje hladinu adrenalinu a noradrenalinu, může také pomoci zvýšit vaši energii. Pravidelná chůze navíc dlouhodobě snižuje hladinu kortizolu, a tím zmírňuje účinky stresu. Výzkumy rovněž zjistily, že chůze podporuje kreativitu a jasnost myšlení.
To vše pomáhá vysvětlit, proč i krátká procházka může pomoci vyřešit problémy, rozhodování a dilemata. Kromě duševního zdraví však chůze prospívá i celému tělu. Studie Harvardovy univerzity zjistila, že lidé, kteří chodí svižně hodinu denně, mohou snížit účinky genů podporujících obezitu až o polovinu. Chůze také zřejmě snižuje riziko rakoviny prsu, zmírňuje bolest kloubů a zlepšuje imunitní funkce. Jedna studie ukázala, že lidé, kteří chodili alespoň 20 minut pětkrát týdně, byli nemocní o 43 procent méně často než ti, kteří cvičili jen jednou týdně.
Mosey, veterán Appalačské stezky, během svého několikaměsíčního putování zažil právě takové fyzické a psychické přínosy. Řekl The Epoch Times: „Trpím migrénami. Obvykle mívám jednu nebo dvě za měsíc. Za celých pět měsíců, kdy jsem byl na túře, jsem neměl ani jednu migrénu. Je v tom určitá souvislost. Je tam, já nevím, takové metafyzické spojení se zemí [při chůzi].“
To, že kdysi běžná praxe tiché, meditativní chůze už dnes není tak samozřejmá, dokazuje trend na sociálních sítích nazývaný „silent walking“ – neboli tichá chůze. Znamená to jednoduše… chodit bez rušivých zvuků, jako je hudba či podcasty, které se staly natolik běžnou součástí našich životů, že jejich absence stojí za zmínku. Je na tom něco poněkud smutně komického – běžná aktivita, která byla po tisíce let přirozenou součástí života, dnes dostává zvláštní název a rozruch na sociálních sítích. Každopádně alespoň tento trend podporuje něco zdravého a přirozeného. Dokonce přispívá k jasnějšímu myšlení celé společnosti.
„Solvitur ambulando“—„řeší se chůzí,“ řekl svatý Augustin v reakci na Zenónův paradox, který tvrdil, že pohyb je iluzí. Zenónův argument může působit přesvědčivě, ale zdravý rozum ukazuje marnost jeho abstraktního uvažování. Víme, že pohyb je skutečný, protože si můžeme užívat procházku.
Ponaučením zde je, že konkrétní zkušenost s realitou, jako je chůze, může někdy přinést více moudrosti než nekonečné hypotetické úvahy, které jsou odtržené od skutečného života. Samozřejmě, tento výrok krásně vystihuje všechny přínosy a krásu chůze popsané výše. Někdy je skutečným řešením našich dilemat prostě si obout boty a vyrazit ven.
Větší problémy si žádají delší procházky – i proto se lidé vydávají na několikatýdenní poutě, jako je Camino, se všemi jeho vzestupy a pády, zkouškami a vítězstvími. Někteří říkají, že Camino je metaforou života. Možná je právě v tom ukryté skutečné tajemství síly chůze: připomíná nám, že život je cesta. Po dešti vyjde slunce a ty, kteří vyšplhají na strmé kopce, čekají dechberoucí výhledy. A možná nejdůležitější je, že nám připomíná, jak zásadní je prostě klást jednu nohu před druhou.
–ete–
