Když se vydáte do Dačic v jižních Čechách, naleznete zde vícero zajímavých objektů. Mezi nimi empírový zámek coby kulturní památku s parkem a kavárnou (ve starém zámku sídlí městský úřad), dráhu s parním vláčkem, klášter bosých karmelitánek, renesanční vyhlídkovou věž, či na piedestalu na hraně stojící kostku cukru jako upomínku světového prvenství.
Od homole ke kostkám
Jsme zvyklí mít kostkovaný cukr v cukřence, ve sklenici, v krabici – a sladit si jím nápoje. Než cukr nabral tuto drobnou a skladnou podobu, cukrovary vyráběly homole nebo klobouky či bochníky, ze kterých si hospodyně nebo kuchařky musely odseknout potřebný kus. To vyžadovalo určitý proces a námahu se sekáčkem nebo s nožem.
Příběh praví, že když se jedna hospodyně u procesu sekání homolí řízla se do prstu, obrátila se na svého manžela s otázkou, zda by to šlo jinak. Její manžel, Jakub Kryštof Rad, byl shodou okolností ředitelem rafinerie cukru, jež sídlila na náměstí v Dačicích. A tam se s pomocí parního stroje vyráběly z cukrové řepy homole pro potřeby obyvatel.
Jak se říká, za vším hledej ženu…
J. K. Rad spolu s úředníky své firmy rozběhl proces vynálezu, jak lisovat cukr do skladnější podoby. Podobu formy cukru možná navrhla Juliana sama, což není prokázáno.
Takže výrobci se činili – cukrovou moučku vsypali do čtvercových otvorů měděné desky, kterých bylo 400, a poté pomocí razníku na hlavě lisu se moučkový cukr stlačil do podoby kostiček. A tak z rafinérie cukru vyjely na světlo boží první cukrové kostky.
Paní Julie byla mile překvapena, když za pár měsíců od chvíle, kdy si přivodila úraz, jí manžel předal krabici obsahující 350 kostek cukru ve dvou barvách. Produkt byl skladnější než homole, dal se spočítat, uskladnit. Dlužno podotknout, že tyto první kostičky obsahovaly cukrovou třtinu, jež byla tehdy dovážena přes Terst z Louisiany. Později následovala výroba z řepy cukrové.
Od tradice k držení se nad vodou
Ředitel rafinerie si následně ve Vídni vyřídil privilegium k výrobě kostkového cukru v Dačicích a začal dodávat kostky na trh pod názvem Čajový cukr nebo také Vídeňský kostkový cukr. Patent na výrobu kostkového cukru záhy potom zakoupilo vícero evropských států.
Vynález kostky cukru připomíná ve městě pamětní deska a několik bytelně ztvárněných kostek cukru. Ta žulová stojí poblíž renesanční věže kostela sv. Vavřince a desky zde v několika jazycích připomínají vynález praktické formy cukru. Dodnes si lidé nabírají z cukřenky kostky a odpočítávají, kolika jimi si svůj nápoj osladí. Vylepšenou formu původního Radova vynálezu používají rafinerie cukru po celém světě.
Rafinerie cukru i přes to za ne mnoho let zanikla, a objekt byl v roce 1863 zbořen. Na jeho základech byl později zbudován kulturní sál, který na náměstí č. 4 doposud stojí a slouží.
Ani v současnosti však nemají cukrovary v Česku na růžích ustláno. Třebaže má naše země dlouhou tradici ve výrobě cukru, současné ekonomické a regulační podmínky výrobu cukru u nás brzdí.
Ještě v 90. letech minulého století fungovalo v Česku asi přes 50 cukrovarů. K letošku už jen šest. Hlavními důvody jsou rostoucí náklady na energie a mzdy, emisní povolenky a dovoz levného cukru.
