Komentář
Čím více se ponořuji do práce badatelů, kteří zkoumají vodu – jako jsou Veda Austinová, dr. Gerald Pollack, dr. Jacques Benveniste, dr. Masaru Emoto a nositel Nobelovy ceny dr. Luc Montagnier – tím větší úžas ve mně vzbuzuje. Nejen z vlastností vody samotné, ale i z toho, co nás možná tiše učí o životě, jídle a dokonce i o vědomí.
Začněme se zabývat odvážnou myšlenkou, že voda má nějakou formu paměti.
V roce 1988 francouzský imunolog dr. Jacques Benveniste publikoval v časopise Nature studii, v níž tvrdil, že voda si dokáže uchovat „otisk“ látek, i v případě, že jsou naředěny do té míry, že je už nelze běžnými metodami detekovat. Ukázal, že ultraředěné roztoky stále spouštěly v buňkách biologické reakce – tak jako by si voda pamatovala, co v ní kdysi bylo. Jeho práce byla sice široce odmítnuta, ale otevřela dveře, do kterých byl málokdo ochoten vstoupit.
O několik let později se podobnými myšlenkami zabýval nositel Nobelovy ceny dr. Luc Montagnier. Ten tvrdil, že DNA ve vodě vysílá elektromagnetické signály a že voda si je dokáže „pamatovat“ a dokonce je přenášet, což za určitých podmínek umožňuje zrekonstruovat sekvence DNA. Jeho zjištění byla kontroverzní, ale naznačovala hlubší pravdu: že voda je nejen nositelkou života, ale možná jej také komunikuje.
Také dr. Gerald Pollack, profesor bioinženýrství na Washingtonské univerzitě, zkoumá to, co nazývá „čtvrtou fází“ vody – známou také jako EZ (Exclusion Zone) voda. Tento strukturovaný stav se tvoří u hydrofilních povrchů, uchovává energii, odděluje náboj a chová se jinak než běžná kapalná voda. Zdá se, že je klíčová pro to, jak naše buňky fungují, hojí se a možná i zpracovávají informace.
A pak je tu dr. Masaru Emoto, který ukázal, že voda vystavená určitým slovům, modlitbám a hudbě dokáže vytvářet zcela odlišné ledové krystaly. „Láska“ a „vděčnost“ vytvářely nádherné, sněhovým vločkám podobné struktury. „Nenávist“ a „strach“ naopak vedly k chaotickým, roztříštěným útvarům. Jeho práce naznačila, že voda může reagovat na lidský záměr, jazyk a dokonce i na emoce.
Současná badatelka Veda Austinová v tomto bádání pokračuje. Vodu vystaví slovům nebo myšlenkám a pak ji zmrazí – a výsledné obrazce často odrážejí tyto podněty s pozoruhodnou přesností. Její práce klade otázku: Má voda vědomí? A pokud ano, je i vnímavá?
Pokud voda reaguje na slova, jak je to s myšlenkami?
Pokud si pamatuje, čeho se dotkla, co se děje uvnitř vody v našem vlastním těle?
Téměř každá buňka našeho těla je tvořena především vodou. Totéž platí pro jídlo, které jíme – ovoce, zeleninu, maso, mléko. Pokud má voda paměť, pak i voda v naší potravě nese určité informace.
A to mě přivádí k otázce: Co tato voda říká našim buňkám?
Každá kapka vody na Zemi tu už mnohokrát byla. Putovala oblaky, řekami, stromy, oceány, zvířaty i lidmi – byla vypita, vypocena, vyplavena, oplakána, pomodlena a znovu se odpařila. Pokud má paměť, pak si pamatuje život samotný.
A tím se dostávám k jídlu.
Když sklízím zeleninu ze své farmy v Texasu, která vznikla díky slunci, půdě, mikrobům a vodě tohoto místa. Ta voda nese paměť tohoto kraje – jeho rytmus, historii a moudrost. Když takové jídlo sním, nekrmím jen své tělo. Přijímám souvislé informace z tohoto místa.
Ale většina jídla, které dnes jíme, pochází zdaleka. Rajče vypěstované v jiné zemi – nebo pod umělým osvětlením ve skladu – jaký příběh pak nese tato voda? Pokud má voda v našem jídle paměť, může být mimo soulad s naším prostředím, naším mikrobiomem nebo sezónním rytmem.
Jíst místní potraviny má svůj řád, zatímco konzumace jídla, které urazilo tisíce kilometrů, v sobě může nést nesoulad.
Před érou ledniček se většina potravin snědla do 150 km od místa, kde vyrostly. Lidé jedli to, co jim země dala a v době, kdy jim to dala. A nebylo to jen o čerstvosti. Bylo to o moudrosti.
Dnes můžeme jíst jahody v lednu a avokádo každý den. Ale co když jsme tím něco ztratili? Nejen živiny – ale i komunikaci. Pokud voda nese paměť, pak jídlo z velké dálky nás možná krmí příběhy, které naše tělo už nerozpoznává.
A jde to ještě hlouběji.
Pokud voda reaguje na slova, reaguje i na záměr? Mění se sliny v našich ústech, když někoho pomlouváme, nebo naopak říkáme laskavá slova? Přetvářejí naše myšlenky vodu uvnitř nás, okamžik za okamžikem? Vidíme svět skrze vodu a také naše oči jsou převážně z vody.
Rodíme se, když praskne voda. A v mnoha ohledech umíráme, když nás voda opouští – když ustane hydratace a proudění.
Voda je s námi od prvního nádechu až po ten poslední. Co když není jen naším společníkem? Co když je sama vědomím?
Na konferenci Confluence na Sovereignty Ranch v květnu jsem stála v dešti, zatímco dr. Gerald Pollack mluvil k 750 lidem o magii vody. Dívala jsem se, jak na mě dopadaly kapky, a pomyslela si: Tento déšť tu byl milionkrát předtím – a bude tu dlouho po nás. Posvátnost toho okamžiku mnou prošla jako proud. Druhý den sdílela Veda Austinová své snímky a poznatky. Byl to víkend úcty k vodě – k jejímu tajemství, paměti a významu.
A to mě vedlo k ještě hlubším otázkám. Pokud má voda vědomí, čí vědomí to je? Je kolektivní ozvěnou každé živé bytosti? Je božská? Je přítomností Boha, který protéká vším? Je to samotná Země, nesoucí pradávnou zkušenost?
Možná je to všechno dohromady.
Možná voda v našich tělech nese paměť všech matek při porodu, posvátných obřadů a prastarých lesů. Možná oceány pamatují kroky prvních lidí. Možná je voda svědkem života – uchovávající každou vibraci, modlitbu i bolest, která kdy byla vyslovena.
A pokud je to pravda, co pro nás znamená, že ji stále více znečišťujeme?
Když do vody vypouštíme farmaceutika, pesticidy, těžké kovy a syntetické chemikálie, neškodíme jen ekosystémům. Možná narušujeme také samotnou paměť vody. Strukturovaná, souvislá voda se může stát neuspořádanou. Její schopnost uchovávat a přenášet biologické informace může být narušena. Pokud voda nese inteligenci, pak její znečištění může znamenat, že měníme způsob, jakým život komunikuje, léčí se nebo se regeneruje.
Jaký to má dopad na lidstvo? Více odpojenosti. Více zánětů. Více nemocí, které se nevztahují k logice – protože médium komunikace mezi životem a člověkem bylo zkresleno. Možná to pomáhá vysvětlit, proč dnes pozorujeme takový nárůst chronických onemocnění a emocionálního rozladění, i když „postupujeme kupředu“. Možná nejsme jen v nerovnováze, ale jsme mimo rezonanci.
A tak se ptám: Co voda ve vaší potravě říká vašemu tělu? Co se stane, když se vrátíme k soudržnosti a když budeme jíst potravu z půdy, na které žijeme, a budeme s vodou jednat jako s posvátnou? A co se změní, když přestaneme vodu brát jako zdroj a začneme se k ní vztahovat jako k živé přítomnosti, která nás už zná, a možná nás i miluje?
Nemám všechny odpovědi, ale věřím, že tyto otázky jsou důležité. A věřím, že voda už to ví.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
– ete –
