Komentář advokátky JUDr. Vladany Vališové, LL.M. k vyjádření vlády k návrhu Nejvyššího soudu na zrušení částí zákonných ustanovení, zaslaný na žádost deníku Epoch Times 4. srpna 2025.
Koho by měli poškození žádat o náhradu újmy – výrobce nebo stát?
Vláda se pokouší vzbudit dojem, že poškození vakcinací by měli primárně uplatnit nárok na náhradu újmy jiným způsobem, než požadovat náhradu újmy po státu. V této situaci je třeba připomenout dvě věci: Za prvé – držitel rozhodnutí o registraci odpovídá za škodu způsobenou léčivým přípravkem, jde-li o následek neuvedený v souhrnu údajů o léčivém přípravku (v tzv. SPC – z něj vychází příbalový leták). Pokud u pacienta nastanou nežádoucí účinky uvedené v SPC, držitel rozhodnutí o registraci odpovídá jen tehdy, prokáže-li se, že vznik škody zavinil.
Takže např. dojde-li u pacienta k perikarditidě, která je v SPC uvedena jako možný nežádoucí účinek, odškodnění újmy není možné po držiteli rozhodnutí o registraci léčivého přípravku požadovat.
Za druhé – odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb přichází v úvahu buď jen v případě porušení smluvní povinnosti (např. podání léčiva v rozporu s SPC) nebo v případě vadného výrobku (např. použití expirovaného léčiva nebo nedodržení chladového řetězce).
V důvodové zprávě k zákonu č. 569/2020 Sb. (Lex Covid) se však uvádí: „Toto opatření má za cíl ulehčit osobám, které se nechají očkovat, cestu k odškodnění, byla-li by těmto osobám způsobena daným očkováním újma, čímž se také chce nepřímo docílit zvýšení zájmu o očkování proti onemocnění COVID19.“
V situaci, kdy předkladatel zákona (vláda) v důvodové zprávě uvádí, že cílem je ulehčit očkovaným cestu k odškodnění, pokud u nich dojde v důsledku očkování proti covidu k újmě, připadá mi nemravné v době, kdy má stát odškodnění poskytnout, byť i jen naznačovat, že by měli poškození uplatňovat svůj nárok jinak než po státu.
Zarážející je i skutečnost, že ačkoli je v důvodové zprávě naprosto jednoznačně uvedeno, že cílem je nepřímo docílit zvýšení zájmu o očkování proti covidu, nyní se vláda ve svém vyjádření ohání tím, že když Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14 ze dne 27. 1. 2015 vyzýval k naplnění závazku vyplývajícího z čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, měl tím na mysli, že by stát měl k odškodnění přistoupit pouze v případě povinného očkování.
Z toho vláda vyvozuje, že odškodnění státem v případě újmy způsobené očkováním proti covidu je jen jakýmsi beneficiem (očkování proti covidu bylo povinné jen v období od 11. 12. 2021 do 1. 2. 2022), takže je podle vlády pochopitelné, že stát pro uplatnění nároku na odškodnění v případě újmy způsobené očkováním proti covidu záměrně stanovil podmínku zvlášť závažného ublížení na zdraví.
Jestli tím, když 4. prosince 2020 tehdejší ministr zdravotnictví Blatný při jednání o vakcínách proti covidu-19 v Poslanecké sněmovně prohlásil, že „I když se nejedná o povinné očkování a nebude se jednat o povinné očkování, stát přebírá garanci za toto očkování“ (např. Blesk.cz) myslel, že stát bude odškodňovat jen zvlášť závažné ublížení na zdraví, což znamená prakticky usmrcení (Seznamzpravy), nějak nám to tehdy vláda zapomněla sdělit.
K tvrzení vlády, že podle Ústavního soudu měl stát k odškodnění přistoupit pouze v případě povinného očkování si dovolím ještě jednu poznámku pro ty, kteří by snad zapomněli. Očkování proti covidu-19 bylo po značnou část doby prosazováno nepřímo.
Po několik měsíců byl neočkovaným výrazně omezen přístup k běžnému společenskému životu, neboť museli opakovaně absolvovat testy, jejichž úhradu stát od 1. listopadu 2021 zrušil – přestože i neočkovaní jsou plnohodnotnými účastníky veřejného zdravotního pojištění. (Blíže např. Vališová, V. Ať žije zpoplatnění testů – cesta k „dobrovolnému“ očkování, 2. 11. 2021).
Následně, od 22. listopadu 2021, vláda dále zpřísnila opatření a zakázala vstup neočkovaným téměř do všech veřejně přístupných míst, s výjimkou zdravotnických zařízení, lékáren a obchodů s nezbytným zbožím. Očkování proti covidu-19 se tak fakticky stalo povinným.
Co konkrétně chce stát odškodňovat?
Co se týče opravdu nepovedené formulace § 2 Lex Covid, vláda ve svém vyjádření uvádí, že cílem zákonodárce bylo v případě nepovinného očkování proti covidu odškodňovat případnou újmu na zdraví obdobně jako u povinného očkování a že kdyby chtěl zákonodárce odškodňovat i mírnější újmy než zvlášť závažné ublížení na zdraví očkovaného, vyjádřil by takový úmysl výslovně. To je opravdu zajímavý argument. 🙂
Za použití doslovného výkladu totiž musíme dojít k závěru, že „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ je jen jednou z podmínek na výběr, za kterých je očkovaným přislíbeno odškodnění (Stát nahradí osobě, která se nechala očkovat léčivým přípravkem podle § 1 odst. 1, újmu způsobenou očkováním léčivým přípravkem podle § 1 odst. 1, došlo-li následkem tohoto očkování k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného, vytrpění bolesti, ztrátě na výdělku nebo ztížení společenského uplatnění…) – naopak od zákona č. 116/2020 Sb., podle nějž je zvlášť závažné ublížení na zdraví podmínkou odškodnění újmy způsobené povinným očkováním (Stát nahradí osobě, která se podrobila povinnému očkování, jež provedl poskytovatel zdravotních služeb, /dále jen „očkovaný“/, dojde-li následkem povinného očkování k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného, vytrpěné bolesti, ztrátě na výdělku a ztížení společenského uplatnění způsobené povinným očkováním…).
Jestliže doslovným výkladem dojdeme k závěru, že pro uplatnění náhrady újmy po covid očkování se podmínka zvlášť závažného ublížení na zdraví nemusí uplatnit, a současně platí, že záměrem zákonodárce bylo odškodňovat případnou újmu na zdraví obdobně jako u povinného očkování, kde se podmínka zvlášť závažného ublížení na zdraví musí uplatnit, máme tu výkladový problém.
To je čas podívat se do důvodové zprávy, v níž se podává, že „smlouvy uzavírané s výrobci očkovacích látek obsahují ustanovení, podle něhož výrobce bude regresně požadovat úhradu nákladů na odškodnění po státu“, což ve skutečnosti představuje pouze zjednodušený mechanismus, jakým se může poškozený k odškodnění dostat.
Pokud by však poškozený uplatňoval nárok přímo vůči výrobci vakcíny, neplatila by podmínka zvlášť závažného ublížení na zdraví a rovněž by bylo možné domáhat se širšího rozsahu náhrady škody, než jaký připouští zákon č. 569/2020 Sb., případně zákon č. 116/2020 Sb.
Z toho bych soudila, že stát mohl mít důvod upravit odškodnění újmy po očkování proti covidu odlišně (méně přísně) ve srovnání se zákonem o odškodnění újmy po povinném očkování. Ať tak či tak, nejednoznačná textace zákonných ustanovení by neměla být přičítána k tíži poškozeného.
Jak se do zákona dostalo „zvlášť závažné ublížení na zdraví“
Vládá tvrdí, že jak z textu napadených právních předpisů, tak z důvodových zpráv je zjevný úmysl zákonodárce hradit toliko újmu spočívající ve zvlášť závažném ublížení na zdraví očkovaného. To považuji za poměrně smělé tvrzení. (Problematice vzniku odškodňovacích zákonů se podrobně věnuje Angelika Bazalová zde)
Zákon č. 116/2020 Sb., který upravuje odškodnění újmy způsobené povinným očkováním a na nějž navazuje Lex Covid, byl původně koncipován tak, že se měla odškodňovat újma podle občanského zákoníku. V původně navrhovaném § 2 tohoto zákona vláda navrhovala toto znění: „Stát nahradí osobě, která se podrobila povinnému očkování, jež provedl poskytovatel zdravotních služeb, (dále jen „očkovaný“) majetkovou i nemajetkovou újmu způsobenou povinným očkováním.“
V důvodové zprávě pak stojí: „Základní pravidla odčinění újmy na zdraví jsou stanovena v občanském zákoníku. Není důvodu, aby se předkládaný návrh zákona zcela odchyloval od civilního kodexu.“ Požadavek na „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ jako podmínka odškodnění se do zákona dostal až v Senátu! – a to proto, že senátorům přišlo správné, aby se neodškodňovala bagatelní újma jako bolest v místě vpichu či zvýšená teplota.
Původním záměrem tedy nebylo stanovit žádné zvláštní podmínky pro odškodnění, odškodňovat se mělo podle občanského zákoníku a zákonodárci se jen pokusili kodifikovat záměr, aby se neodškodňovaly banality.
Definice odvozená od případu odškodnění sekundárních obětí (např. pozůstalých)
Vláda tvrdí, že pojem „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ , který by měl být podle názoru Nejvyššího soudu z obou odškodňovacích zákonů vypuštěn, již v minulosti byl ústavně konformním způsobem vyložen a odkazuje se na judikaturu vztahující se k institutu odškodnění duševních útrap osoby blízké s tím, že intenzitu ublížení na zdraví je třeba chápat vždy stejně jak u primárních obětí (očkovaný), tak u sekundárních obětí (osoba blízká, které vznikly duševní útrapy v důsledku újmy poškozeného).
Podle mého názoru je zřejmé, že se do zákona č. 116/2020 Sb. dostal pojem „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ v důsledku iniciativy senátorů, nikoli v důsledku promyšlené práce legislativců. V občanském zákoníku je tento pojem použit u sekundárních obětí, tedy osob, které samy újmu neutrpěly, jen se jich dotýká újma někoho blízkého a způsobuje jim duševní útrapy.
Jedná se o situaci výjimečnou, protože není běžné, aby se spolu s poškozeným odškodňoval i někdo další. Proto je pochopitelné, že je zde nastavena dosti přísná podmínka, kterou svým mimořádně přísným výkladem podepřel Nejvyšší soud.
V případě sekundárních obětí se však nejedná o zásah do zdraví, naopak od poškozeného, kterému újma vznikla v důsledku očkování. Proto mám zato, že není možné výklad tohoto pojmu použitý pro případ odškodnění sekundárních obětí aplikovat i na případ odškodnění poškozených očkováním.
Česká vs původní verze Úmluvy o lidských právech a biomedicíně
Vláda ve svém vyjádření přináší nový argument, a to že česká verze čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně není totožná s verzí autentickou, která je dána v jazyce anglickém a francouzském, přičemž obě znění mají stejnou platnost. Anglická verze hovoří o „undue damage“ , francouzská o „dommage injustifié“ , český překlad zjednodušeně říká pouze „újma“ bez kvalifikace.
Je třeba si položit otázku, jestli může být nějaká újma jiná než undue (nepřiměřená) nebo injustifié (nespravedlivá). Já bych řekla, že ano, třeba by se mohlo jednat o ty marginální následky, jako je dočasná lokální bolest v místě v pichu. Ale nevím o tom, že by někoho napadlo se kvůli tomu soudit a pokud vím, v případě újmy na zdraví, jejíhož odškodnění se poškození domáhali u MZd a domáhají v soudním řízení, se jednalo o opravdu závažné poškození zdraví, nikoli o nějakou maličkost.
Vláda dále uvádí, že důležitý je závěr čl. 24 Úmluvy, který podmiňuje nárok na náhradu škody slovy „za podmínek a postupů stanovených zákonem“. V tomto směru je asi třeba dát vládě zapravdu – čl. 24 Úmluvy nepřikazuje absolutní odškodňování veškeré újmy, ale pouze újmy nespravedlivé/nepřiměřené, a to v rozsahu stanoveném zákonem.
Vláda však zapomíná na další část čl. 24, a to tu, kde se pojednává o spravedlivé náhradě (fair compensation/ réparation équitable) („The person who has suffered undue damage resulting from an intervention is entitled to fair compensation according to the conditions and procedures prescribed by law. /La personne ayant subi un dommage injustifié résultant d’une intervention a droit à une réparation équitable dans les conditions et selon les modalités prévues par la loi. / Osoba, která utrpěla újmu způsobenou zákrokem, má nárok na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem.“ Zdroje: https://rm.coe.int/168007cf98 / https://rm.coe.int/168007cf99 / https://www.zakonyprolidi.cz/ms/2001-96)
Podle mého názoru zákon, který upravuje podmínky odškodnění újmy způsobené zákrokem (očkováním) takovým způsobem, že prakticky odškodnění vyloučí, je v rozporu s požadavkem na spravedlivé odškodnění, daným Úmluvou. Nic na tom podle mého názoru nemění odkazy vlády na judikáty, které souvisí s odškodněním podle občanského zákoníku, nikoli s odškodněním podle zákonů o odškodnění újmy způsobené očkováním.
Je Nejvyšší soud oprávněn podat návrh k Ústavnímu soudu?
V další části vyjádření vláda polemizuje s tím, zda je Nejvyšší soud aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení zákona č. 116/2020 Sb., neboť jak uvádí, Nejvyšší soud se nezabýval otázkou, jestli je přezkum ústavnosti nevyhnutelně zapotřebí pro jeho rozhodnutí ve věci. K podání návrhu Ústavnímu soudu je oprávněn obecný soud pouze v souvislosti se svou rozhodovací činností, pokud shledá, že zákon, který má být při řešení věci použit, je v rozporu s ústavním pořádkem.
Vláda tvrdí, že zákonodárce v Lex Covid ohledně posouzení újmy vzniklé po očkování a rozsahu náhrady odkazuje na zákon č. 116/2020 Sb., avšak z tohoto zákona se nepoužijí ustanovení, v nichž je použitý pojem „zvlášť závažné ublížení na zdraví“. Nepochybuji o tom, že Ústavní soud se k námitce vlády vyjádří.
Já si dovoluji soudit, že pokud při použití zákona č. 116/2020 Sb., na který odkazuje Lex Covid, Nejvyšší soud zjistil, že část tohoto zákona je v rozporu s ústavním pořádkem, byl legitimovaný k tomu v souladu s § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 95 odst. 2 Ústavy podat Ústavnímu soudu derogační návrh.
Závěrečné poznámky
Vedle toho, že Nejvyšší soud byl oprávněn podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení těch částí zákonů, které jsou v rozporu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, mohl a měl podle čl. 95 odst. 1 Ústavy posoudit soulad zákona č. 569/2020 Sb. a zákona č. 116/2020 Sb. s mezinárodní smlouvou – Úmluvou a ty části zákona, které používají podmínku „zvlášť závažného ublížení na zdraví“ (§ 2 zákona č. 569/2020 Sb. a § 2 odst. 1 zákona č. 116/2020 Sb.) a znemožňují tak spravedlivou náhradu škody, protože tuto podmínku nelze prakticky naplnit, neměl z důvodu rozporu s Úmluvou aplikovat.
Postoj vlády k otázce odškodnění újmy způsobené očkováním považuji za nepřijatelný. Stát vybízel k očkování s odvoláním na ochranu veřejného zdraví a s příslibem garance, a poté, co u některých pacientů došlo k poškození zdraví, odmítl odpovědnost, postižené neodškodnil a své selhání teď ospravedlňuje účelovými právními konstrukcemi. Takový přístup je nejen neetický, ale i hluboce nespravedlivý.
4. srpna 2025
Názory vyjádřené v článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanovisko Epoch Times.
