Komentář
Epidemie osamělosti je už několik let tématem hlavních zpráv. Jedna studie za druhou potvrzují to, co mnozí cítí hluboko uvnitř: stále více lidí je izolovaných, odpojených a zápasí s hledáním smyslu v každodenním životě.
Starší lidé to často připisují technologiím nebo jizvám, které na společnosti zanechala epidemie covidu. Samozřejmě mají v něčem pravdu, ale je také důležité se podívat na hlubší souvislosti.
Viníkem nejsou jen telefony, obrazovky nebo dokonce internet. Skutečným hybatelem nové osamělosti jsou algoritmy – neviditelná pravidla a procesy, které dnes řídí, jak žijeme, jak komunikujeme s ostatními a dokonce i to, jak myslíme.
Může to znít docela abstraktně, ale není. Algoritmy jsou tichou přítomností, která formuje to, jaké zprávy se vám zobrazí, doporučuje další nákup, rozhoduje, která pracovní žádost bude posouzena, a filtruje, které příspěvky od rodiny či přátel uvidíte. Nejenže vám ukazují svět; ony rozhodují, jaký svět uvidíte.
A nejdůležitější je pochopit, že algoritmy nezasáhly všechny generace stejně.
Baby boomers a mnozí příslušníci generace X si pamatují život před algoritmy. Vyrůstali s osamělostí jako běžnou součástí existence: dlouhé procházky, chvíle s knihami, večery bez rozptýlení. Jejich sociální život byl lokální a osobní. Pokud byli osamělí, byla to obyčejná osamělost – ta, která člověka přiměla zavolat kamarádovi, zajít do klubu nebo se prostě projít a cestou kopat do kamínků.
Milenialové dospívali v době, kdy algoritmy vstupovaly do jejich života skrze sociální sítě a chytré telefony. Pro ně to byl postupný posun. Ještě si pamatují „analogové“ dětství, ale jejich dospělý život se stále více připoutával k zařízením. Naučili se žít v obou světech, občas nostalgicky vzpomínají na život před algoritmy, ale nikdy si neuvědomili, že právě algoritmy se staly novou hybnou silou jejich životů.
Generace Z a generace Alfa však nikdy nepoznaly život bez algoritmického „vedení“. Od dětství se jejich identita, přátelství a dokonce i pocit vlastního já formovaly uvnitř systémů navržených tak, aby maximalizovaly čas jejich zapojení do digitálního světa.
Jsou nejvíce propojenou generací v dějinách, a přesto – paradoxně – tou nejosamělejší. Studie potvrzují, že vykazují vyšší míru izolace a deprese než jejich rodiče či prarodiče ve stejném věku. Pro ně je samota téměř nepředstavitelná. Hodiny jejich spánku se zkrátily a jejich čas v bdělém stavu je prosycen algoritmickými pobídkami, výkonnostními nároky a neviditelnými srovnáními.
Proto je obviňování „telefonů“ či „technologií“ chybné. Telefon je jen nástroj. Skutečnou příčinou dnešní epidemie osamělosti je systém algoritmů, který běží na těchto zařízeních a tiše řídí životy, které skrze ně žijeme.
Čím tyto algoritmy skutečně jsou
Ve své podstatě jsou algoritmy prostě instrukce, krok za krokem řešící určitý problém. Recept je také v podstatě algoritmus. Váš mentální jídelníček na celý týden a rozhodnutí, která vedou k výběru jednotlivých ingrediencí nebo objednávky jídla, jsou algoritmem. Systém GPS, který vypočítává nejrychlejší cestu z domova na prázdninový pobyt, je také algoritmus.
V dnešním digitálním ekosystému jsou však algoritmy mnohem více než recepty či mapy. Jsou to adaptivní a učící se systémy. Živí se obrovskými daty – od vašich nákupních zvyklostí přes historii vyhledávání až po měřenou, nepatrnou pauzu, když přejedete bez povšimnutí nějaké video. Tato data porovnávají s miliardami dalších uživatelů a předpovídají, na co pravděpodobně kliknete, co si pustíte, koupíte či čemu uvěříte.
A protože tyto systémy vytvářejí firmy, které profitují z vaší pozornosti, algoritmy nejsou neutrální. Jsou navržené tak, aby vás udržely přilepené k obrazovce – ať už reklamou, sporem nebo pečlivě naladěným proudem videí. Účinek je nenápadný, ale neúprosný: místo toho, abyste vy používali technologii, používá technologie vás.
To je hlubší motor epidemie osamělosti. Nejsou to samotná zařízení, ale algoritmická logika, která z každé lidské interakce činí transakci vašeho zapojení.
Algoritmy, velká data a umělá inteligence
Abychom pochopili rozsah systému, musíme si uvědomit, jak algoritmy interagují s velkými daty a umělou inteligencí. Dá se na to pohlížet takto:
- Velká Data (Big Data) jsou surovina. Je to obrovský proud informací generovaný miliardami lidí každou sekundu – texty, kliknutí, GPS signály, online nákupy atd.
- Datová věda (Data Science) je disciplína, která tento proud informací interpretuje pomocí statistických modelů, hledá vzorce a předpovědi.
- Umělá inteligence (AI) je soubor systémů, které na tyto vzorce reagují – generují odpovědi, řídí auta, překládají jazyky, diagnostikují nemoci.
- A skrze to vše se vine algoritmus. Je pojivem, které určuje, jak data proudí, jak se vzorce rozpoznávají a jak AI reaguje.
Tento systém je větší než jakákoli jednotlivá aplikace či zařízení. Nejsou to jen „sociální média“ nebo „smartphony“. Je to celé tělo. Digitální tělo, které zasahuje do každého aspektu našich životů.
Přirovnání k digitálnímu tělu
Rozsah a složitost systému je těžké uchopit. Chápeme jednotlivé části – velká data na jedné straně, AI na druhé, investici miliardáře na dalším místě – ale je téměř nemožné vidět celý obraz. Přirovnání k lidskému tělu poskytuje známý rámec, který činí neviditelné viditelným:
- Krev = Big Data. Každé kliknutí, přejetí prstem či GPS signál je kapkou v digitálním krevním oběhu. Proudí nekonečně a živí každý orgán.
- Mozek = Data Science. Stejně jako kůra mozková interpretuje signály, některé upřednostní, jiné ignoruje.
- Svaly a nervy = AI. Umělá inteligence vykonává akce, reaguje na svět, učí se opakováním.
- Fascie = Algoritmy. Tak jako fascie spojuje tělo, algoritmy propojují každý systém – jsou neviditelné, ale opravdu zásadní.
- Kostra = Infrastruktura. Kosti jsou servery, čipy a cloudové systémy, které drží strukturu vzpřímenou.
- Hormony = Finance miliardářů. Peníze fungují jako růstové hormony, určují, kde a jak tělo roste.
- Imunitní systém = Regulace a etika. Vlády a dozorové orgány se snaží udržet systém zdravý, ale jejich vývoj oproti růstu těla pomalý.
Nejde o metaforu pro metaforu samu. Představa technologie jako těla nám pomáhá vidět vzájemnou propojenost dat, algoritmů, AI, financí a infrastruktury. Nejsou to oddělené nádoby. Jsou to systémy, které pracují společně, koordinovaně a integrovaně. Jsou to celé organismy s obrovskou mocí.
Kdo toto digitální tělo řídí?
Digitální tělo neroste ve vzduchoprázdnu. Formuje ho lidská ambice, institucionální moc a peníze, které pohánějí jeho expanzi. Matematici a statistici pokládají teoretické základy, z nichž se stává skrytý kód, zatímco výzkumníci a inženýři tyto teorie proměňují v systémy, které dnes fungují v globálním měřítku. Korporace pak tyto systémy začleňují do každodenního života – do bankovnictví, medicíny, zábavy i státní správy – až je téměř nemožné se jim vyhnout.
Na vrcholu stojí hrstka miliardářů, kteří působí jako finančníci i architekti.
Elon Musk, Bill Gates, Jeff Bezos, Mark Zuckerberg a Peter Thiel nejen financují výzkum, ale určují i jeho směr. Jejich peníze rozhodují, které projekty vzkvétají, které zaniknou a jaké hodnoty se vtisknou do samotných základů.
Ať už jde o Muskova varování před existenčními riziky spojená s jeho vlastními konkurenčními podniky, Gatesovu snahu integrovat AI do zdravotnictví a vzdělávání, Zuckerbergovo trvání na otevřeném přístupu k AI, avšak podmíněném závislostí na jeho platformách, Bezosovu kontrolu cloudu, na kterém závisí téměř každý AI startup, nebo Thielův důraz na vojenskou a zpravodajskou dominanci – jejich priority určují kurz pro nás všechny.
Vlády tvrdí, že působí jako protiváha, ale jejich dosavadní výsledky ukazují opak. Regulace přicházejí s mnohaletým zpožděním, jsou bezzubé nebo kompromitované, zatímco státní orgány samy čím dál více závisejí na systémech, které mají krotit. V praxi si mnoho vlád vybralo akceleraci místo odpovědnosti a vyměnilo dohled za krátkodobou výhodu v globálním závodě o dominanci.
Výsledek je jasný. Toto tělo není řízeno demokratickou vůlí ani kolektivním svědomím. Řídí ho koncentrovaná moc několika mužů, poháněná jejich osobními vizemi a živená daty miliard lidí, kteří nikdy nedali skutečný souhlas k jejich použití.
Historická paralela a odklon od historie
Už jsme čelili obdobím masivní společenské transformace. Průmyslová revoluce přetvořila práci, vykořenila komunity a naplnila města příležitostmi i bídou.
Jaderný věk lidstvu předal zbraně tak ničivé, že bylo nutné vymyslet celé doktríny odstrašení, aby civilizace zůstala zachována. Dnešní proměna je však v něčem jiná – zasahuje samotnou podstatu lidskosti.
Nikdy jsme neměli průmyslovou revoluci, která by přivedla mládež k epidemii osamělosti. Podle zprávy hlavního hygienika USA z roku 2023 uváděli mladí dospělí, že se cítí osamělí dvakrát častěji než senioři.
Nikdy jsme neměli technologickou revoluci, která by se kryla s nejvyššími mírami sebevražd mladých lidí v dějinách: CDC uvádí, že počet sebevražd lidí ve věku 10–24 let vzrostl mezi lety 2007 a 2021 o 62 procent.
Na rozdíl od minulosti, kdy stroje rozšiřovaly naše fyzické schopnosti, tato revoluce tvrdí, že rozšíří ty mentální. A přesto, zatímco slibuje rozšíření inteligence, zúžila naši pozornost, nahlodala schopnost být o samotě a odsunula stranou naše nejzákladnější lidské potřeby.
Žádný předchozí věk vynálezů nám neříkal, že náš vnitřní život – myšlenky, touhy, ticho – lze zredukovat na datové body, zabalit, analyzovat a zpeněžit.
A na rozdíl od minulých otřesů, kdy vlády horečně stavěly mantinely, tentokrát mnozí regulátoři ustoupili. Mezitím lidské náklady narůstají a imunitní systém svědomí, který kdysi společnost chránil, takřka nefunguje.
Nejde tedy o další revoluci. Je to zcela nový jev. Poprvé žijeme uvnitř systému, který nemůžeme plně vidět, který provozují aktéři, jež neznáme, a který formují algoritmy chladně odírající naši individualitu. Nejsme jen pracovníci přizpůsobující se novým strojům; jsme lidské bytosti přetvářené na datové body, odlidštěné uvnitř těla, které roste bez nás.
Vidět celé tělo
Proto se musíme snažit vidět tělo jako celek. Nejen aplikace či zařízení. Nejen miliardáře či firmy. Ale celý organismus: krev, mozek, fascie, kostru, svaly, hormony i tiché síly, které ho pohánějí.
Jen tehdy pochopíme, proč se osamělost stala epidemií, proč mladí lidé (naše budoucnost) zápasí s tlaky, jaké starší generace nikdy nepoznaly, a proč se lidstvo samo cítí neklidné. Nemůžeme tyto škody nadále odmítat jako vedlejší účinky „nových technologií“. Jsou přirozeným výsledkem systému, který se živí našimi daty, dělá z nás pouhé abstrakce a oceňuje naše zapojení více než rozkvět.
Pokud toto tělo nerozpoznáme v celé jeho podobě, budeme dál žít jako izolované orgány, které mu slouží, místo abychom byli lidmi s důstojností, svobodnou vůlí a svědomím.
Digitální tělo je zde. Je mocné, rychle roste a je z velké části neviditelné. Otázkou je, zda zůstaneme pasivní tkání uvnitř něj, nebo zda znovu prosadíme svou lidskost a budeme požadovat tělo, které slouží nám, a ne my jemu.
Názory vyjádřené v článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
