Mezi hojně vyhledávané zvíře v zoologických zahradách patří surikata. Toto drobné ostražité zvířátko pro návštěvníky vyhlíží na pohled komicky. Vypadá sice „k pomazlení“, ale jeho ošetřovatelka v jihlavské zoo upozorňuje, že je to stále „šelma, která má ostré zuby a ostré drápky“.
Jejich panáčkovací postoje a družné chování obveselují návštěvníky zahrady. Když se vám podaří přiblížit ke komentovanému krmení, dozvíte se od ošetřovatelky mnoho zajímavých věcí o jejich životě.
Během krmení přicházejí prvně na řadu malé myšky, které jim hází do jejich výběhu. Ovoce pak přenechá malým přihlížejícím dětem, aby jim také něco naházely, čehož ony rády využijí. Ovoce zvířátka nejí hned, najdou si je později. Mimo maso a ovoce dostávají také červy, sarančata, cvrčky, šváby. Starší jedinci učí mláďata, jak se najíst, jak se poprat o potravu.
Venku obývají poměrně nehostinné prostředí – polopouště a stepní oblasti v jižní Africe. To, že tam dokáží přežít, vděčí hlavně tomu, že žijí ve velkých skupinách. Tam mají rozdělené úlohy – důležití jsou „hlídači“ – ti jsou hned znát a jsou to právě oni, kteří přivolávají pozornost návštěvníků. Pozorující surikata, sedící na zadních nohách, většinou na vyvýšeném místě a neustále se rozhlížející po případném nebezpečí.
Dívá se nahoru, dívá se i na zem. Děti hádají, kdo může chytrou surikatu ohrozit – dravý pták – had?
Lovec hadů a štírů
Pro osamocenou surikatu může být silný had predátorem. Avšak, surikata málokdy bývá sama, většinou se nachází ve skupině, vysvětluje ošetřovatelka. „A kromě toho dokáží ulovit i toho hada, když jich je víc,“ dodává a vysvětluje, že surikaty jsou navíc částečně odolné vůči hadímu jedu. S oblibou loví štíry, jejich uštknutí jim nevadí.
Jakmile hlídač zpozoruje ohrožení, vydá hlasový signál, po kterém se celá tlupa schová do bezpečí, do svých nor. Obývají celé podzemní město.
Mají různé signály, které předávají – v ohrožení se musí samičky s mláďaty schovat do podzemí. Velké šelmy většinou nemají šanci je chytit – surikaty se zanoří dřív, než je spatří. Ani gepard prý nemá šanci.
Jejich obrana spočívá především v kompaktnosti skupiny: pokud by se nemohly schovat pod zem, utvoří jednotný útvar, a když se jim nepodaří odradit nepřítele, začnou poskakovat a vířit prach, aby vzbudily dojem, že ony jsou nějaké „veliké zvíře“.
Potravu si surikaty umí nejen ulovit, ale také vyhrabat. Mají dobrý čich, umí vyhledat larvy, červy. I přes svou malou velikost jsou surikaty velmi chytré: učí se a předávají znalosti o hledání potravy, zajištění bezpečí a rozpoznávání nebezpečí.
Úlohy ve skupině
Kromě hlídačů ve skupině hrají svou roli chůvy. Pomáhají matce s mláďaty – ve skupině se rozmnožuje pouze jeden dominantní pár. Samička rodí mláďata a ta dříve narozená předává do péče chůvám. Chůvy jsou často vlastní dříve narození sourozenci.
„Kdybyste zde spatřili něco, co vypadá jako holá myška, tak to není potrava, je to 14denní mládě, které se páru narodilo,“ upozorňuje ošetřovatelka na specifika skupiny. Mláďata se rodí po 11týdenní březosti holá a slepá. Samice je ukrývá v bezpečí nory.
Jejich zabarvení odpovídá splynutí s jejich prostředím. Jako zajímavost ošetřovatelka uvádí, že černé zbarvení kolem očí jim nahrazuje sluneční brýle: dokáže zadržet prudké sluneční paprsky.
Ve skupině se jejich úlohy mění, říká ošetřovatelka, lovci, hlídači, každou chvilku si to vymění. Schopnosti z divočiny si uchovávají i v zoologické zahradě. Když je chladno, obývají svou uzavřenou ubikaci – zejména déšť nemají rády.
Název surikata má původ ve francouzštině, kde souris-chat znamená něco jako – „myšokočka“, kdežto anglický název meerkat pochází z afrikánštiny, kde se nazývá mierkat, doslova „mravenčí kočka“. To souvisí s tím, že ráda obývá opuštěná termitiště. Také je nazývána hrabačka nebo promyka surikata, náleží k promykovitým šelmám.
