V Česku se ročně vyrovnávají se ztrátou blízkého sta tisíce pozůstalých, někteří potřebují odbornou pomoc. Organizace ji ale často poskytují bez státní podpory, což ztěžuje financování a koordinaci péče. Odborníci v Senátu proto ve čtvrtek navrhli způsoby, jak péči o pozůstalé zlepšit.
„V České republice ročně zemře průměrně 110 tisíc lidí,“ uvedl na semináři statistická data Jiří Krejčí, ředitel institutu dětské paliativní péče Pallium. Zemřelí za sebou zanechají nejméně dvakrát tolik pozůstalých, a to jde pouze o ty nejbližší, dodal.
Ústav zdravotnických informací a statistik ČR predikuje, že za deset let dosáhnou počty zemřelých až 150 tisíc ročně, sdělil Krejčí a doplnil: „Víme, že číslo bude razantně růst a že počet těch, kteří se se ztrátou budou muset vyrovnat, aby byli schopni se zpátky zapojit do života, vzroste o nějakých 40 %.“
Právě péče o pozůstalé představuje kotvu, která jim nabízí pomocnou ruku při překonávání ztráty. Roli pečujících v současnosti zastávají různé instituty, neziskové organizace či domovy pro seniory, přičemž odborníci upozorňují na nedostatek financí a legislativní ukotvení péče. Právě proto se při diskusi v Senátu za účasti vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové a senátora Lumíra Kantora (KDU-ČSL) snažili nalézt konkrétní řešení.
Smrtí klienta pomoc rodinám končí, přiblížila systém psycholožka
Psycholožka a právnička z neziskové organizace Sue Ryder, Tereza Brunerová, popsala případ klientky jejich domova důchodců, u níž byla odhalena porucha osobnosti až po příchodu do zařízení. Podle Brunerové odhalení spustilo zajímavý proces, při němž se s novou skutečností vyrovnávala nejen samotná klientka, ale i její rodina, která konečně „porozuměla náročnému soužití, které pro ně ty roky často bylo nevysvětlitelné“.
Její odchod z tohoto světa pak byl pro rodinu o to náročnější, načež využívala psychologickou pomoc organizace po dobu dvou let, řekla Brunerová. Podle systému by však péče o rodinné příslušníky měla skončit úmrtím seniora, což dle psycholožky domovu důchodců smysl nedává. „S těmi rodinami pracujeme několik let, kdy jsme součástí jejich příběhu a mají důvěru k našim pracovníkům,“ sdělila.
Smysl vidí Brunerová v posílení vzdělání a kompetencí v oblasti pozůstalostní péče. „Největší výzvy, které vidíme, tak je to, aby rodiny a pozůstalí byli oprávněnými příjemci pomoci a abychom je nemuseli předávat jen proto, že systém říká ,už vám zemřel senior, tak jste tady skončili‘“. Mimo jiné zmínila i přetížení týmů profesionálů, kterých je údajně málo.
Jak zvládají smrt děti a důležitost péče ve všech krajích
„Klára byla moje dcera. Zemřela při převozu sanitkou,“ vysvětlila zakladatelka Dagmar Šléglová název své organizace Klára pomáhá, která poskytuje péči pozůstalým. Šléglová přiblížila příběh jiné maminky, které při autonehodě zemřel dvacetiletý syn. Jelikož žena pociťovala strach a nechtěla jezdit na silnicích, kde jí zemřel syn, a byla ze vzdálenějšího regionu, organizace jí pomáhala online konzultacemi.
Psychologové vedli rozhovory i se sedmnáctiletou sestrou a desetiletým bratrem zesnulého mladíka, řekla Šléglová. Pedagožky si údajně myslely, že s desetiletým klukem není něco v pořádku, protože se stále zavíral na záchodě a plakal, sdělila zakladatelka pečovatelské organizace. Dokonce napsal mamince i dopis na rozloučenou. „Hele, mami, já jsem ti ten dopis napsal hlavně proto, že kdyby se mi něco stalo, tak ať víš, jak nakrmit králíka,“ napsal dle Šléglové chlapec. Dítě při konzultacích hledalo odpovědi na otázky, zda smrt bolí nebo jestli jeho bratr trpěl, přiblížila.
Šléglová vyzdvihla důležitost dostupnosti poradců v regionech a informovanost o problematice truchlení i před úmrtím a nutnost legislativního ukotvení.
Když nezakročí stát, pomůže nadace
Vedle psychické podpory existuje i nadace, která pozůstalým pomáhá finančně. Ředitelka nadace EP Group Jitka Pražáková ilustrovala, jak někdy pozůstalí propadají systémem a zůstávají bez pomoci. V lednu se na nadaci obrátil soused dvou sester ve věku 19 a 14 let, které přišly o rodiče v roce 2024. „Holky byly bez finančních prostředků, obě studovaly a zároveň musely řešit dědické řízení. Do toho ještě vstoupil OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí), který bránil, aby si starší sestra osvojila mladší, a před nimi ještě byly příjímací zkoušky,“ popsala situaci ředitelka.
Nadace jim poskytla peníze na základní životní potřeby, a to na jídlo, nájemné, energie a také na právníka, který je zastoupil v „boji proti OSPOD“, přiblížila Pražáková. Obě sestry se nakonec dle ní dostaly na školy a mají dostatek prostředků na každodenní fungování, i když na sirotčí důchod čekaly více než půl roku.
Kromě finanční podpory nadace upozornila i na nedostatky systému: „Byli bychom rádi, kdyby pozůstalostní péče byla legislativně ukotvena a alespoň částečně financována z veřejných zdrojů.“
Jaká se nabízí řešení?
„Všechny organizace, které dnes vystoupily, se rozhodly poskytnout péči o pozůstalé, i když věděli, že jim to nikdo nezaplatí, že to je něco navíc a nemají oporu v žádném zákoně,“ shrnul seminář Krejčí. Zmínil také potřeby, které se prolínaly projevy většiny institucí, jako např. ukotvit profesi do legislativy, zajistit financování organizací, omezit administrativní zátěž a bariéry.
Jako další bod zmínil Krejčí důležitost začlenit informace s prací s pozůstalými do vzdělávání.
Odborníci se také shodli, že by stát měl pro pozůstalé vytvořit službu, které by je truchlením provedla. Laurenčíková zmínila i potřebu vytvoření dokumentu, který by potřebná opatření zahrnoval.
