V knize Willie Nelson on sobě shromáždil Paul Maher Jr. poklad dlouho neviděných rozhovorů s legendou country hudby.
Během celé své kariéry poskytoval Willie Nelson médiím mimořádnou otevřenost a vypravěčský šarm. Ať už odpovídal na dotazy týkající se ožehavých aspektů svého osobního života, nebo na neškodné otázky typu, jak hraje golf, Nelson měl vždy co zajímavého říct.
Paul Maher Jr. vytvořil pozoruhodnou antologii nejživějších rozhovorů hudebníka v knize Willie Nelson o sobě: Rozhovory a setkání (Willie Nelson on Willie Nelson: Interviews and Encounters). Kniha je psaná přístupným, hovorovým jazykem, takže jí porozumí i čtenáři se střední znalostí angličtiny.
Příběh začíná rokem 1969, kdy se Nelsonova kariéra chystala obrátit novým směrem, a končí rokem 2021, kdy se po pandemické pauze vrátil na koncertní pódia. Mnohé z těchto rozhovorů pocházejí z country časopisů, které už dávno zanikly – většina z nich se tak objevuje vůbec poprvé od původního vydání.
Nelson zaznamenal první úspěchy v hudební scéně Nashvillu. Jako autor písní v raných šedesátých letech napsal mimo jiné slavné skladby Hello Walls pro Farona Younga a Crazy pro Patsy Clineovou. Jeho vlastní pokus stát se zpěvákem však dlouho působil nevýrazně, protože jeho osobitý pěvecký styl byl v rozporu s tehdejšími trendy.
Profil, který o něm v roce 1984 napsal Jim Hatlo pro magazín Frets, upozorňoval, že Nelson napodoboval techniku Franka Sinatry – zpíval mimo rytmus. To rozčilovalo country producenty, kteří jeho nahrávky přemíchávali tak, aby byl hlas přesně na dobu.
Trvalo dlouho, než se prosadil i jako zpěvák. V rozhovoru pro časopis Countryside z června 1977 Nelson přiznal, že se nikdy nepovažoval za dobrého zpěváka a dodal, že „zpívání se prostě stalo poslední částí, která do sebe zapadla, pokud jde o prodávání desek“.
Nový začátek
Řada rozhovorů zmiňuje rok 1969 jako zlomový okamžik. Rozvod a požár jeho domu v Nashvillu se ukázaly být skrytým požehnáním. Nelson se přestěhoval do Texasu a odložil uhlazený vzhled, který vyžadovaly nashvillské nahrávací společnosti, ve prospěch delších vlasů a vousů v hippie stylu.
Své postavení vybudoval díky rozsáhlému koncertování a nahrávkám, do nichž mu nikdo nezasahoval. V roce 1975 vydal album Red Headed Stranger, které nahrál během necelého týdne s rozpočtem pouhých 20 000 dolarů (asi 470 000 Kč). Prodalo se přes dva miliony kopií a přineslo hity Blue Eyes Crying in the Rain a Remember Me.
Pokud Nelson někdy pociťoval zatrpklost nebo samolibost, v jeho rozhovorech se to neprojevilo. Naopak – opakovaně vyjadřoval údiv nad pozorností, které se mu dostává. Výrazně to vystihuje rozhovor z roku 1994 pro časopis Country Guitar, kde mluví o opakovaných pokusech Paula Simona přimět ho k nahrání písně Graceland. Jak poznamenává Alanna Nashová ve své knize Behind Closed Doors, Nelson tehdy klidně vysvětlil, že nikdy nebyl posedlý úspěchem ani nepropadal strachu z nezdaru:
„Myslím, že to nejhorší, co by se mohlo stát, by bylo, že bych se vrátil k hraní po malých klubech po celé zemi,“ řekl. „To přece není tak špatné – a ani špatný způsob, jak si vydělávat. Člověk může utratit jen tolik peněz, kolik potřebuje na jídlo, nájem, pár kusů oblečení a auto. To je nakonec všechno, co můžeš očekávat.“
Nelsonovo hudební renomé mu přineslo řadu poct, včetně ocenění Muž roku 1986 od organizace United Jewish Appeal – z důvodů, které kniha blíže neuvádí. Zahrál si také v několika filmech, ale herectví nikdy nebylo jeho hlavním cílem.
V rozhovoru pro Behind Closed Doors s úsměvem vzpomínal, jak ho producenti filmové verze muzikálu The Best Little Whorehouse in Texas zvali, aby si zahrál hlavní roli šerifa. Nelson byl rád, že roli nedostal, a s nadhledem poznamenal, že není typ „zpívajícího a tančícího“ muže.
Obhajoba a angažovanost
Nelson má i vážnější stránku. Mezi nejzajímavější patří jeho rozhovor z roku 2013 pro Origin Magazine o podpoře zákona na zákaz porážky koní v USA (American Horse Slaughter Prevention Act) a rozhovor z roku 2018 pro Cannabist o legalizaci marihuany. Překvapivě zde však chybí samostatný rozhovor o charitativních koncertech Farm Aid, které pořádá na podporu farmářů ve finanční tísni.
Článek v časopise Country Music z roku 1992 se věnuje Nelsonovým daňovým problémům, které přičítal špatné správě financí, ale nakonec je vyřešil. I v těžkých chvílích si uchoval smysl pro humor. Když se ho zeptali na dluh 16,7 milionu dolarů (asi 390 milionů Kč) na daních, zažertoval: „Řekněte to rychle a nezní to tak hrozně.“
Asi nejsilnější částí knihy je Nelsonův článek z roku 1974 – pocta tehdy nemocnému legendárnímu průkopníkovi western swingu Bobu Willsovi. V časopise Country Music o něm Nelson napsal: „Ten člověk měl takové charisma, nebo jak to nazvat, že na něj celý večer visel pohledem každý v sále. Měl situaci neustále pod kontrolou.“
Tato pocta Bobu Willsovi by se přitom dala stejně dobře vztáhnout i na samotného Willieho Nelsona – jeho jedinečný talent a zaslouženou hvězdnou slávu.
Willie Nelson o sobě: Rozhovory a setkání
Editor: Paul Maher Jr.
Nakladatelství Chicago Review Press, 16. září 2025
Brožované vydání, 288 stran – vydáno pouze v angličtině
Článek byl českou redakcí upraven.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste chtěli, abychom zpracovali? Napište nám na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
