Elegantní oblékání se stává vzácností, ale to, co máme na sobě, prozrazuje, kým jsme a čeho si vážíme.
Nedávno se mě jeden manželský pár zeptal, kdy se koná ranní bohoslužba v našem kostele, a slíbil, že příští neděli přijde. Skutečně dorazili a byli spokojeni, ale poznámka manželky mě překvapila.
„Všichni jsou tu slušně oblečení,“ podotkla v podstatě. Zaujalo ji, že i ženy mají na sobě sukně a šaty, nikoli kalhoty, což jí připadalo osvěžující. Zřejmě jsem byl příliš dlouho ve své „kostelní bublině“ a nevšiml si, že upravené oblečení při zvláštních příležitostech nebo na významných místech už dávno není samozřejmostí.
Je to škoda. To, jak se oblékáme, totiž nenápadně vypovídá o tom, jak vnímáme sami sebe i druhé.
Britský filozof Roger Scruton kdysi poznamenal, že oděv nosíme, abychom si zachovali cudnost a chránili tělo před nepřízní počasí. To však není jediný důvod, proč si oblékáme různé kusy látky rozličných tvarů a střihů. „Lidé žijí ve svém oděvu a proto ho nevnímají jen z pohledu módní funkce, ale i ve vztahu ke svému životu, cílům a náhodám, které je potkávají. Jejich šaty je začnou reprezentovat – naznačují, kým chtějí být,“ píše Scruton.
Uvádí příklad džínového obleku, který prý mnozí nosí proto, že je „praktický“. „Ve skutečnosti,“ vysvětluje filozof, „získává svůj význam nikoli díky užitečnosti (není nijak zvlášť praktický), ani díky cenové dostupnosti (rozhodně není levný), ale tím, že vyjadřuje určitý postoj a zároveň předjímá, jaký pocit z něj bude mít ten, kdo ho nosí.“
Jaký dojem a postoj tedy džíny svému nositeli dodávají? Pro průměrného Američana asi vyvolávají pocit drsnosti, přímosti a nezávislosti – možná i jisté přitažlivosti (vzpomínáte na reklamu se Sydney Sweeneyovou, která kolem džínů vyvolala takový rozruch?). To vše je v pořádku – pokud právě pracujeme na zahradě, jezdíme na koni po ranči nebo se vydáváme na túru do hor.
Ale co když si ten samý džínový komplet vezmeme na pracovní pohovor, do kostela, na pohřeb nebo svatbu? Chceme tam působit stejně bezstarostně a nenuceně, jak to džíny naznačují o člověku, který je nosí?
Asi ne… a přesto to v dnešní kultuře děláme stále častěji.
Vzpomínáte na úvodní historku o páru, který překvapilo slavnostnější oblečení v kostele? Důvodem může být to, že dnešní věřící často působí dojmem, jako by přišli rovnou od práce na zahradě. Podobně i kazatelé chodí mezi lavicemi v džínách, volném tričku a teniskách. Totéž vidíme na pracovištích – košile, sukně a společenské kalhoty nahradily legíny a mikiny, na které jsme si zvykli během pandemie a éry práce z domova. A společenské akce? Pryč jsou časy, kdy měl každý v šatníku alespoň jeden oblek nebo večerní šaty na zvláštní příležitost. Dnes jsme rádi, když přijdeme alespoň v něčem čistém a padnoucím.
„Komu na tom záleží?“ může někdo namítnout. „Cítím se pohodlně a zapadám do společnosti – co je na tom špatného?“
Nic – pokud nám nevadí být jedním z bezejmenného davu.
Bohužel právě o to mnozí usilují ve společnosti, která se ráda nazývá „demokratickou“. Spisovatel C. S. Lewis to vystihl ústy svého ďábelského hrdiny Šroubovce: „Mladí lidé dnes někdy potlačí svůj vkus pro klasickou hudbu nebo dobrou literaturu jen proto, aby byli jako ostatní,“ říká.
A pokračuje: „Lidé, kteří by opravdu chtěli být – a mají i milost, která by jim to umožnila – poctiví, čistí či zdrženliví, to odmítají. … Mohli by se stát (bože chraň!) individualitami.“
Šroubovec používá hudbu a literaturu jako příklady, ale klidně by mohl zmínit i oblékání. Všichni přece snižujeme laťku, jen abychom „zapadli“ a příliš nevyčnívali z davu. A právě o to zlo usiluje – aby nás všechny srazilo na „nejnižší společný jmenovatel“, aby nikdo nevynikal v mravnosti, kultuře, vzdělání ani charakteru.
Šroubovec to shrnuje těmito slovy:
„Chci, abys zaměřil pozornost na velký pohyb směřující k znevážení a nakonec k odstranění jakéhokoli druhu lidské výjimečnosti – morální, kulturní, společenské či intelektuální. A není snad krásné vidět, jak dnes slovo ‚demokracie‘ (v magickém smyslu) dělá za nás to, co dřív vykonávaly diktatury? … Ať nikdo nežije moudřeji, lépe, ani slavněji než většina. Srazte je všechny na jednu úroveň: všichni otroci, všichni nuly, všichni stejní.“
Jinými slovy, pokud chceme prožít život jako „nikdo“, stačí si dál brát džíny, mikiny a tenisky všude – do práce, do kostela i na slavnostní události.
Ale pochybuji, že někdo z nás se chce smířit s nálepkou „nikdo“.
Pokud ne, přijměme výzvu: jděte do kostela – ale v šatech či obleku. Do práce – ale v košili s límcem a společenských kalhotách. Na zvláštní akci – v dokonalém oblečení. Ne proto, abychom působili povýšeně, ale abychom pozvedli své smýšlení a projevili úctu k sobě samým, k druhým i k pravdivému, dobrému a krásnému v životě.
Zveřejněno s přispěním Centra Freda a Rhety Skeltonových pro obnovu kultury.
