Pustit křivdu z hlavy je jediný způsob, jak prožít Vánoce s přáteli a rodinou.
Každý rok nám zima připomíná pomíjivost a dočasnost života. Vánoce jsou časem, kdy bychom měli odložit křivdy, které v sobě chováme vůči druhým. Ve své povídce „Vánoční omyl“ ukazuje L. M. Montgomeryová, že držet se zášti nestojí za to – zvlášť v období radosti.
Čas oslav
Zítra jsou Vánoce a děti Grantovy si navzájem sdělují svá přání k tomuto krásnému dni. Nejvíc se těší na vánoční večeři. Rodina Grantových však nemá mnoho peněz.
Když už nedokáže dál snášet jejich nadšení, paní Grantová dětem oznámí, že si vánoční večeři nemohou dovolit. Přizná, že se snažila ušetřit, ale peněz bylo málo. Zítra tedy žádná vánoční večeře nebude.
Děti při představě Vánoc bez večeře propuknou v pláč. Nejstarší Keith matku utěšuje slovy: „Nevadí, maminko. … Víme, že jsi udělala, co bylo v tvých silách. Byl to pro tebe těžký rok.“ Posílena statečnými slovy svého syna paní Grantová dodá, že přece jen dokáže připravit chlebový pudink a melasový karamel.
Keith pak vyprovodí ostatní děti do školy. Doma zůstane jen miminko a paní Grantová má čas přemýšlet o jejich situaci. Vtom dorazí návštěva.
Hostem je pan Palmer, jeden z učitelů na škole, kam děti chodí. Poněkud roztržitý pan Palmer se podívá na paní Grantovou (aniž by to vypadalo, že ji skutečně vnímá) a oznámí: „Zastavil jsem se cestou do školy se vzkazem od slečny Millarové. Přeje si, abyste k ní všichni zítra přišli na vánoční večeři.“
Paní Grantová je tou zprávou ohromena a napadne ji, zda učitel náhodou není náměsíčný. Ona a slečna Millarová – ačkoli jsou sestřenice a kdysi byly velmi dobré přítelkyně – spolu už léta nejsou v dobrých vztazích. Jestli však slečna Millarová dokáže překonat starou křivdu, paní Grantová to dokáže také. Řekne panu Palmerovi, že ona i děti pozvání s radostí přijímají. Roztržitý učitel se vydá zpět do školy.
Omyl proměněný v zázrak
Později toho dne se pan Palmer vrátí do domu slečny Millarové, kde bydlí. Najde slečnu Millarovou a její služku Hannah, jak připravují vánoční večeři. Když slečna Millarová spatří svého podnájemníka, zeptá se ho: „Zastavil ses a pozval Smithsonovy na večeři, jak jsem ti říkala?“ Odpoví, že ano, a ona se vrátí ke kuchařským povinnostem.
Náhle se pan Palmer znovu objeví ve dveřích, poněkud rozrušený.
„Slečno Millarová, obávám se, že jsem dnes ráno udělal chybu – právě mi to došlo,“ zmiňuje. „Jsem si téměř jistý, že jsem se zastavil u paní Grantové a pozval na večeři ji s rodinou místo Smithsonových. A ona řekla, že přijdou.“
Slečna Millarová je naprosto zaskočená. Paní Grantová a její děti? Jakmile odezní prvotní šok a zmatek, slečna Millarová si uvědomí, že pozvání, které pan Palmer vyřídil, už nemůže vzít zpět. A tak se rozhodne, že k ní na vánoční večeři přijdou paní Grantová s dětmi i Smithsonovi – ať se děje, co se děje.
Touto povídkou Montgomeryová ukazuje, jak napsala Charlotte Brontëová v románu Jana Eyrová že „život se zdá být příliš krátký na to, abychom ho trávili pěstováním nepřátelství či zaznamenáváním křivd“. Včerejší zášť přináší jen neštěstí a připravuje nás o dnešky a zítřky strávené s těmi, které máme rádi.
V tomto vánočním období se tedy zbavme svých křivd a oblečme radost a odpuštění, které k těmto dnům patří – život je příliš krátký na to, abychom se drželi zášti.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste se chtěli věnovat? Své nápady či zpětnou vazbu nám můžete posílat na namety@epochtimes.cz.
–ete–
