Třiadvacetiletý francouzský student matematiky Quentin Deranque zemřel v sobotu 14. února, dva dny poté, co byl brutálně napaden skupinou osob na okraji konference francouzské europoslankyně Rimy Hassanové z levicového hnutí La France insoumise na lyonské elitní politologické škole Sciences Po; policie v souvislosti s útokem zadržela několik podezřelých, které média spojují s levicovými aktivistickými skupinami.
Student byl aktivní v nacionalistickém a tradičně katolickém prostředí a bývá spojován s krajně pravicovými a identitářskými kruhy v okolí Lyonu.
Podle ředitele francouzského Centra studií a univerzitního výzkumu (CERU) a odborníka na antifašistická hnutí Oliviera Viala nejde o izolovaný incident, ale o vyústění dlouhodobé radikalizace části ultralevice, která podle něj systematicky dehumanizuje své politické odpůrce.
Epoch Times: Je Quentinovo ubití k smrti známkou radikalizace ultralevicových hnutí?
Olivier Vial: Quentinova smrt je dramatickým vyústěním postupného nárůstu intenzity násilí ultralevice, který je už několik let zdokumentován. Vyšetřování zahájené po této tragédii bylo ostatně překvalifikováno na úmyslné zabití.
Vůle někoho ubít k smrti je v politické sféře novým jevem. Až dosud nikdy nepřekročila rámec běžné kriminality. Bohužel jsme právě překročili další mez.
Toto zostření politického násilí však nepřišlo náhodou. Je výsledkem dvou faktorů, které je třeba mít neustále na paměti.
Zaprvé, antifašistická hnutí v posledních letech zcela změnila svou strategii.
Už se neomezují na logiku spontánní konfrontace, ale snaží se své odpůrce systematicky obtěžovat a vytvářejí celý systém evidování, jehož cílem je nejprve získat informace o jejich soukromém životě a poté na ně zaútočit překvapivě, na místech, kde to nečekají. Skupiny ultralevice přešly od reaktivního násilí k násilí organizovanému a promyšlenému.
Zadruhé lze pozorovat, že antifašisté jsou dnes fyzicky ještě násilnější než dříve. Někteří militanti se už nekontrolují a své odpůrce bijí nepřiměřeně, klidně až k jejich doslovnému zabití.
Propadají formě barbarství, které je podle mého názoru důsledkem dehumanizace a „nacifikace“ těch, proti nimž bojují. Quentinova smrt je výsledkem dehumanizace odpůrců, jak ji chtěli antifašisté.
Přispívá k tomuto typu tragédií také vývoj politického klimatu?
Ano, ale platí i opak. Tyto násilné činy, které se množí, zároveň politické klima dále vyhrocují.
Mezi politickým klimatem a těmito násilnostmi existuje synergie, vzájemně se živí.
Na počátku druhé dekády 21. století vyzýval tehdejší lídr radikální levice Jean-Luc Mélenchon své militanty, aby se organizovali jinak a přijali účinnější metody. Už tehdy zde byla vůle vše proměnit v konflikt a vytvořit podmínky chaosu, z něhož by mohl vytěžit svůj prospěch.
Toto přitvrzení ve způsobu dělání politiky našlo odezvu v jednání militantů ultralevice, kteří už zhruba deset let soudí, že už nemohou ničeho dosáhnout politikou, a zejména ne prostřednictvím voleb.
Tento obrat byl zvlášť patrný u některých ekologických hnutí, která postupně opustila myšlenku měnit věci prostřednictvím voleb či velkých demonstrací a obrátila se k občanské neposlušnosti, ba dokonce k přímým akcím v podobě sabotáží se zápalnými zařízeními nebo ještě horších činů.
Minulý týden se ostatně jedna anarchistická skupina přihlásila k odpovědnosti za umístění bomby u domu inženýra státní agentury Andra (Národní agentura pro nakládání s radioaktivním odpadem) na východě země.
Může to znít zvláštně, ale tyto násilné činy čerpají inspiraci z teorií rozvíjených některými intelektuály krajní levice, zejména rakouským filozofem Güntherem Andersem, který ve svých spisech vysvětloval, že cílem je ublížit těm, kdo ubližují, či americkým historikem Markem Brayem, autorem teorie sociálních nákladů, tedy učinit politicky, ekonomicky, rodinně a dokonce fyzicky příliš nákladným samotný fakt hájit své myšlenky pro domnělé „fašisty“.
Je tato tragédie také důsledkem banalizace antifašistického násilí, o níž jste hovořil v předchozím rozhovoru pro deník Epoch Times?
Tato banalizace už vedla k nárůstu počtu útoků a k větší intenzitě tohoto násilí. A to skutečně muselo dříve či později vyústit v nemyslitelné.
Některá média označila Quentinovo zbití za „rvačku“. V časopise Nouvelle Revue Politique jste odsoudil „tutéž reflexi“, která se objevuje po „každém útoku mimořádné brutality spáchaném ultralevicí“. Proč je pro některé obtížné odsoudit násilí přicházející z ultralevice?
Pro část levice a mediální třídy je nepředstavitelné, že by násilí mohlo vycházet z jejich vlastního tábora, tedy z tábora dobra. Jsou to lidé uvěznění v naprosto zastaralém mentálním softwaru, přesvědčení, že žijí ve světě, v němž je násilí výsadou krajní pravice.
Všimněte si, že tento starý reflex se projevil i v jiném kontextu, totiž při nárůstu antisemitismu v řadách krajní levice. Pro některé osobnosti a militanty radikální levice bylo nepředstavitelné, že by jim někdo mohl vytýkat podněcování nenávisti vůči Židům. I zde může být antisemitismus pouze krajně pravicový.
Kromě tohoto popírání tu existuje také komunikační logika krizového řízení u těch, kteří se v určité chvíli rozhodli opřít se o tato ultralevicová hnutí a těžit z nich. Pravděpodobně nepředpokládali, že tato strategie vyhrocování konfliktu může vést ke smrti mladého člověka.
Proto nyní vynakládají veškerou energii na to, aby nejprve banalizovali to, co se stalo, a poté dehumanizovali Quentina tím, že zdůrazňují, že byl nacionalistickým a radikálním militantem, i když se nikdy nedopustil násilí a jedinou obětí je právě on. Označit ho za militantního „krajně pravicového“ člověka tak téměř legitimizuje samotný čin.
A pak jsme zcela v klasickém postupu obrácení obvinění. Někteří na levici se snaží situaci převrátit. Je to pro ně způsob, jak uklidnit část veřejného mínění, které je jim nakloněno. Voliči levice a krajní levice jsou uklidněni, když se jim říká, že patří do tábora dobra a že zlí a viníci se vždy nacházejí na krajní pravici.
V knize Lettere luterane, vydané v roce 1976, napsal italský básník Pier Paolo Pasolini: „Fašismus se může vrátit na scénu, pokud se bude jmenovat antifašismus.“
Jak tuto citaci hodnotíte ve světle toho, co se děje dnes?
Tato citace je více než aktuální. Všímám si, že antifašisté stále častěji přebírají metody fašistů. Evidují své odpůrce, obtěžují je, útočí na novináře. U antifašistů, stejně jako u fašistů, existuje určitá estetizace násilí.
Navíc nelze dobře pochopit ultralevicové hnutí bez zájmu o často nepochopený koncept sebeobrany.
Pro velkou část veřejnosti je tento pojem synonymem nutné obrany. Skutečnost je však zcela odlišná.
V představivosti Antify je stávající řád fašistický. A aby s ním bylo možné bojovat, je nutné vytvořit systém sebeobrany.
Tento systém neuznává monopol legitimního násilí, který je obvykle přisuzován státu, a přebírá si tento monopol pro sebe.
Nejde o nic jiného než o fašistickou politickou konstrukci, protože ve skutečnosti vzniká nový řád nahrazující ten předchozí. Nový režim, v němž antifašisté zakládají své vlastní instituce a přisvojují si monopol na toto násilí.
–etf–
