Emil Holub, celým jménem Emilian Karel Jan Holub, se narodil 7. října 1847 v malém městečku Holice nedaleko Pardubic. Jeho otec František byl místním lékařem. Matka Anna, rozená Ebertová, byla dcerou pražského měšťana a krupaře Josefa Eberta. Rodina se v roce 1857 přestěhovala do Pátku nad Ohří, kde mladý Emil prožil část dětství.
Již v raném věku ho fascinovaly cestopisy, zejména díla skotského misionáře a průzkumníka Davida Livingstona, který na něj měl později silný vliv. Holubovo vzdělání začalo na německém reálném gymnáziu v Praze, kde absolvoval první ročník. Poté pokračoval na německém gymnáziu v Žatci, kde v roce 1866 úspěšně odmaturoval. Původně toužil po studiu přírodních věd a archeologie, na přání otce však nastoupil na lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, jejíž studium úspěšně završil titulem doktora medicíny (MUDr.). V průběhu studia se seznámil i s renomovaným českým sběratelem Vojtěchem Náprstkem, který se posléze stal i jeho mecenášem a dobrým přítelem.
Destinace Afrika
Dne 18. května 1872, pár měsíců po promoci, vyplul z britského Southamptonu do Jižní Afriky, kde přistál v Port Elizabeth. Nejdříve pracoval jako lékař po různých evropských rodinách, ale brzy se usadil v Dutoitspanu (dnes předměstí Kimberley), kde ošetřoval hledače diamantů. Dutoitspan se pro něj stal základnou, ze které později plánoval své vlastní expedice po africkém kontinentu.
První Holubova expedice v březnu 1873 byla – na expediční poměry – krátká, dvouměsíční cesta s loveckým konvojem mezi bečuánskými kmeny, kde krom zkušeností sbíral i přírodovědné materiály. Po dokončení této expedice svou sbírku následně zaslal Vojtěchu Náprstkovi zpět do Prahy.
Druhá expedice, která probíhala od listopadu 1873 do dubna 1874, se zaměřila zas na etnografické sbírky; prozkoumal východní okraj pouště Kalahari, navštívil Šošong – hlavní sídlo kmene Bamangwatů, a zpět se vrátil podél řeky Limpopo.
Třetí expedice, od března 1875 do listopadu 1877, byla dosud nejvýznamnější. Holub dosáhl řeky Zambezi, setkal se s králem Sipopem z kmene Loziů a vytvořil první detailní mapu oblasti Viktoriiných vodopádů. Během plavby po Zambezi však ztroskotal v peřejích, přišel o podstatnou část sbírek a deníků, a několik domorodců, kteří ho doprovázeli, neštěstím zahynulo.
Návrat do Čech
Po této poslední, tragicky zakončené expedici se Emil Holub rozhodl pro návrat zpět do Čech. Do Prahy se navrátil i s bečuánskou dívkou, která ho na cestách doprovázela – Bellou. Vrátil se 18. října roku 1879 a začal o svých cestách přednášet po celém Rakousko-Uhersku. Započal i svou publikační činnost, a v roce 1880 vydal prostřednictvím nakladatelství Jana Otty svůj první spis Sedm let v jižní Africe: příhody, výzkumy a lovy na cestách mých od polí diamantových až k řece Zambesi.
Ještě o rok dříve napsal první knižní popis Viktoriiných vodopádů, který byl poprvé vydán v angličtině v Grahamstownu. Viktoriiny vodopády sice jako první Evropan spatřil již zmíněný skotský objevitel David Livingstone, jejich podrobné zmapování ale provedl až Emil Holub.
Emil Holub se zatím doma připravoval na další výpravu na africký kontinent. 2. listopadu 1883 se ve Vídni oženil s Růženou Hofovou, která ho na pozdější výpravě doprovázela. Veřejnost i císařský dvůr jeho ambice znovu vyrazit do Afriky podporovaly, a tak necelé tři týdny po svatbě, 22. listopadu téhož roku, vyrazil na cestu.
Na expedici ho doprovázela jeho žena a šest dalších dobrovolníků, které Emil Holub vybral: Josef Špíral, jeho bratranec, Antonín Halouzka, Osvald Söllner, Karel Bukáč, Ignác Leeb a János Fekete. Společníky si na cestu Holub měl údajně vybrat podle jejich dovedností, které by se v náročných podmínkách mohly hodit.
Afrika podruhé
O měsíc později, 22 prosince 1883, dorazila skupina do Kapského Města. Holubovo ambicí bylo procestovat Afriku z úplného jihu kontinentu až do egyptské Káhiry. Skupina nejdříve musela překonat Oranžskou řeku a řeku Vaal, aby se dostali do země Bečuánců – dnešní území Botswany. Zmíněnou bečuánskou dívku Bellu přivezl zpět a navrátil ji rodině, od které ji před několika lety vzal.
Dále pokračovali po území kmenů Loziů, Supiů a Tongů do dnešní Zambie. Politická situace se na africkém kontinentě od jeho poslední návštěvy však razantně změnila, a některé kmeny nebyly k cizím osobám již tak vřelé. Cesta byla mnohem nebezpečnější a skupinu zaskočila hned celá řada nesnází, včetně onemocnění malárií, která se Josefu Špíralovi a Karlu Bukačovi stala osudnou. Jako další skupinu opustil Antonín Halouzka, kterého Holub propustil kvůli mizernému zdravotnímu stavu.
Po téměř třech letech této drsné expedice zbytek Holubovy skupiny opustila území Tongů a dostala se na území bojovnějších Mašukulumbů, pro které byl kontakt s Emilem Holubem prvním kontaktem s Evropany vůbec. Bojovníci tohoto kmene skupinu sledovaly a jednoho dne její tábor přepadly, zabili dalšího člena skupiny – Osvalda Söllnera, a ukradli či zničili téměř veškeré zásoby, včetně sbírek, které Holub do té doby nashromáždil.
Po této tragické zkušenosti se zbytek skupiny stáhl zpět na území Tongů, kde byl Ignác Leeb těžce zraněn. Manželé Holubovi, postiženi nemocemi, již nemohli v cestě pokračovat, a tak se stáhli po stejné cestě zpět do Jižní Afriky, ze které se vrátily v září roku 1887 zpět do Čech.
Přetrvávající odkaz
Krátce po návratu do rodné vlasti se Emil Holub pustil do své další knihy, Druhá cesta po Africe – Z Kapského Města do země Mašukulumbů. V 90. letech 19. století uspořádal hned dvě výstavy, jednu v Praze a druhou ve Vídni. Poslední roky svého života strávil Holub se svou ženou primárně ve Vídni. Nemoci a zranění z jeho dobrodružství přeci jen ovlivnily jeho zdraví. Ve stáří se k nim přidala i rakovina. Emil Holub zemřel 21. února roku 1902 ve věku 52 let.
Od roku 1950 se odkazu Emila Holuba věnuje jeho rodné město – Holice, do kterého byla přesunuta většina Holubovy sbírky. V roce 1953 byl zřízen Výbor pro zřízení muzea doktora Holuba a o další tři roky později byla v části prostor římskokatolické fary v Holicích zpřístupněna část sbírky v rámci expozice.
Růžena Holubová odkázala po své smrti roku 1958 veškeré manželovy sbírky Holicím. V roce 1966 pak bylo slavnostně otevřeno muzeum pod názvem Památník Dr. Emila Holuba. V letech 2010–2012 bylo muzeum zrekonstruováno a přejmenováno na Africké muzeum Dr. Emila Holuba. Pod tímto názvem muzeum funguje dodnes. Samotná budova muzea je od roku 2024 chráněnou památkou.
Dobrodružné výpravy Emila Holuba inspirovaly i další generace cestovatelů, kteří se k jeho odkazu hlásili – například legendární expedice Hanzelky a Zikmunda Tatrou 87 mezi lety 1947–1950. O odkaz Emila Holuba se stará instituce již zmíněného Afrického muzea Dr. Emila Holuba.
