Rossiniho opera se stala hudebním středobodem televizního seriálu Osamělý jezdec.
„Vraťte se s námi do dávných časů, kdy byl Západ mladý a dobrodružství čekalo na konci každé stezky.“
Při každém vysílání seriálu Osamělý jezdec vyzýval vypravěč diváky, aby se přenesli do počátků éry, kdy rozlehlé venkovské pláně křižovali jezdci na koních, psanci i osadníci. Představil tajemného hrdinu v masce známého jako „Osamělý jezdec“, bývalého člena texaské jízdní policie Texas Rangers, který pokračoval ve své práci sám poté, co skupina psanců zabila jeho kolegy. Jeho život zachránil Tonto, příslušník původních obyvatel Ameriky, jenž mu oplatil pomoc z dětství, kdy mu Osamělý jezdec zachránil život. Tonto se s ním poté spojil, aby společně chránili dobro před nejrůznějšími padouchy a pomáhali navracet „naději těm, kdo chtěli učinit toto pohraničí svým domovem“.
Trojici doplňoval „ohnivý kůň rychlý jako blesk“, věrný oř Osamělého jezdce jménem Silver. Před začátkem každé epizody hrdina zvolal: „Hi-yo, Silver! Vpřed!“ a oba se tryskem vydali na pomoc těm, kteří ji potřebovali.
Rodinně laděný seriál se vysílal v letech 1949 až 1957. Ačkoli rozlehlé pouštní scenérie, přestřelky a akční scény učinily z pořadu raný hit stanice ABC, pozornost diváků si získala i hudba, především znělka Předehra k Vilému Tellovi z opery italského skladatele Gioachina Rossiniho.
Ve Spojených státech je dnes tato předehra se seriálem o Divokém západě neodmyslitelně spojena. Její původ však sahá daleko odsud, do chladných, skalnatých vrcholků švýcarských Alp, kde ve 14. století vznikla lidová legenda, jež skladbu inspirovala – legenda, která nese překvapivé podobnosti s příběhem Osamělého jezdce.
Zrození legendy
Ve 14. století se habsburská dynastie snažila rozšířit své panství na území dnešního Švýcarska. Její vláda byla tvrdá a nespravedlivá, což vedlo některé místní obyvatele k odporu. Vzdor Viléma Tella se stal součástí dějin.
„Podle legendy nechal Albrecht Gessler, úředník habsburského rodu, vztyčit svou klobouk na kůlu pod lipou na návsi a přikázal vesničanům, aby se mu při průchodu klaněli,“ uvádí Saint Louis Art Museum. „Tell, který se stavěl proti habsburské nadvládě, prošel se svým synem kolem klobouku i kůlu bez poklony. Tento čin vedl nejen k jeho zatčení, ale i k neobvykle krutému trestu.“
Gessler prohlásil, že jejich životy budou ušetřeny, pokud Tell dokáže sestřelit jablko z hlavy svého syna, aniž by mu ublížil.
„Tell, zkušený střelec, jablko čistě rozpůlil. Gessler však přesto rozhodl, že Tell stráví zbytek života ve vězení – rozhodnutí, které mu umožnilo stát se legendární postavou, jakou je dnes,“ zmiňuje muzeum na svých webových stránkách.
Tell odmítl přijmout osud, který mu habsburský úředník určil. Podle příběhu lidový hrdina Gesslerovi řekl, že kdyby jablko z hlavy svého syna minul, měl připravený druhý šíp do kuše – a ten byl určen jemu.
Rozzuřený Gessler odsoudil Tella k uvěznění v kobce přístupné pouze lodí. Když však člun plul po vodě, Tell během bouře skočil přes palubu a uprchl na skalnaté pobřeží. Úředník pátral po uprchlém vězni – ale Tell jej našel dříve. Podle legendy, když Gessler zahynul rukou zručného lučištníka, byli lidé natolik povzbuzeni, že to znamenalo počátek konce habsburské politické moci v oblasti.
Vliv této legendy se v následujících staletích šířil široko daleko. Na počátku 19. století inspirovala dvě významná hudební díla západního uměleckého kánonu, která se dodnes uvádějí.
Pochod švýcarských vojáků
Roku 1804 uvedl německý dramatik Friedrich Schiller hru Wilhelm Tell, která se stala jedním z jeho nejúspěšnějších a nejčastěji vydávaných děl. Příběh sleduje Tellův hrdinský odpor proti tyranii a v době, kdy se Švýcarsko i velká část Evropy vyrovnávaly s následky napoleonských válek, se lidový hrdina opět stal národním symbolem svobody.
O několik let později, roku 1829, navázal na Schillerovu hru Rossini a adaptoval ji do operní podoby.
Původně nazvaná Guillaume Tell je Rossiniho pocta lidové legendě jednou z nejdelších oper v dějinách – kompletní provedení trvá téměř pět hodin. Aby byla uvádění reálnější, byla opera zkrácena. Nejslavnější částí se stala předehra známá jako Předehra k Vilému Tellovi. Úvodní skladba nastavuje tón celé opery, zároveň však obstojí i jako samostatné koncertní číslo.
Předehra se skládá ze čtyř částí – „Úsvit“, „Bouře“, „Pastýřská píseň“ (Ranz des vaches) a „Pochod švýcarských vojáků“ – a hudebně ztvárňuje Tellův příběh.
Guillaume Tell byla Rossiniho poslední opera. Ačkoli se celé dílo uvádí jen zřídka, závěrečná část předehry, Pochod švýcarských vojáků, už po desetiletí zní v televizní a filmové distribuci po celém světě.
Pořad s každodenní moudrostí
Diváci televizního seriálu Osamělý jezdec si zamilovali úvodní znělku i první scény stejně jako samotné příběhy. A závěrečná část Rossiniho předehry, Pochod švýcarských vojáků, k nim dokonale seděla.
Úvodní tóny zaznívají, jako by byly vystřeleny z děla, a burácející sólová trubka ladí s tryskem Silvera i odvážným Osamělým jezdcem, který pevně svírá otěže.
Dechová sekce vystupuje do popředí a její triumfální melodie vytváří ideální hudební kulisu jak pro Tellův, tak pro příběh Osamělého jezdce – příběhy, které se v lecčems zrcadlí. Oba bojovali proti morálně zkaženým protivníkům, oba si cenili svobody a oba prokazovali odvahu tváří v tvář nebezpečí.
Diváci usedali k obrazovkám včas, aby slyšeli úvodní znělku. Zůstávali však kvůli drobným každodenním ponaučením rozesetým v ději. Působivé věty jako „Věřím, že chce-li mít člověk přítele, musí se jím sám stát“ nebo „Všechno se mění kromě pravdy – a jen pravda žije navěky“ zaznívaly téměř v každé epizodě díky programovému prohlášení nazvanému Osamělý jezdec, které napsal tvůrce seriálu Fran Striker.
Fanoušci seriálu se rovněž seznámili s novým slovem, které si postupně našlo cestu do americké populární kultury.
Když Tonto oslovoval Osamělého jezdce, říkal mu „Kemosabe“, výraz s několika možnými významy, mimo jiné „spolehlivý zvěd“ či „věrný přítel“. Někteří se domnívají, že slovo volně vychází z jazyka kmene Odžibvejů. Jiní tvrdí, že jej rozhlasový ředitel Jim Jewell převzal z názvu dětského tábora v Michiganu Camp „Ke Mo Sah Bee“.
Osamělý jezdec začínal ve 30. letech jako rozhlasový pořad, televizní verze si však získala srdce celé Ameriky. Krátce po skončení v roce 1957 byl seriál uveden do syndikace a od té doby se reprízy pravidelně vysílají.
Více než 70 let po odvysílání první epizody tohoto westernového dobrodružného seriálu stále Osamělý jezdec naplňuje diváky úžasem a tajemstvím, když z televizní obrazovky zaznívá nezaměnitelný hlas vypravěče a rozeznívá se Předehra k Vilému Tellovi.
„S maskou na tváři a s pravým jménem neznámým uháněl napříč Západem na velkém bílém koni Silverovi. Zjevoval se odnikud, aby bojoval za zákon a spravedlnost, a mizel stejně tajemně, jako přišel.“
Jakým tématům z oblasti umění a kultury bychom se podle vás měli věnovat? Napište nám své nápady či zpětnou vazbu na namety@epochtimes.cz.
–ete–
