Danuše Nerudová v rozhovoru pro Epoch Times vysvětluje, proč střední Evropa v rovnosti příležitostí pokulhává a jak stát tratí na nedostatku školek.
Evropa sice dosáhla pokroku v zastoupení žen na vrcholných politických a ekonomických postech, rozdíly mezi členskými státy však zůstávají propastné. Zejména ve střední a východní Evropě ženy dodnes často stojí před volbou mezi kariérou a mateřstvím. Narážejí přitom na nedostatečnou infrastrukturu, nižší šance na trhu práce i přetrvávající stereotypy.
Europoslankyně Danuše Nerudová (Starostové a nezávislí / Evropská lidová strana) v rozhovoru pro Epoch Times uvedla, že navzdory legislativním krokům jsme ke skutečné rovnosti příležitostí zatím nedospěli. Její ekonomický i společenský rozměr přitom ovlivňuje nejen kvalitu života žen, ale i prosperitu celého státu.
Mezinárodní den žen bývá příležitostí k hodnocení pokroku v rovnosti příležitostí. Kde podle vás Evropa udělala největší posun a v čem naopak stále zaostává?
Musím říci, že přímo v Evropském parlamentu rovné příležitosti skutečně existují. To, že fungují tam, však neznamená, že jsou realitou i v členských státech. Určitý pokrok sice nastal, ale v jednotlivých zemích máme stále co zlepšovat – zejména ve východní části Evropy, včetně České republiky.
V současnosti si žena v Poslanecké sněmovně musí de facto vybrat, zda bude matkou, nebo političkou. To není rovnost příležitostí. Navíc tu stále máme rozdíly v odměňování – v EU činí průměrně 13 procent – a také nízkou účast žen na trhu práce. V některých zemích je stále problém umístit dítě do školky. Pokud žena chce pracovat, ale nemá kam dítě dát, její možnost nastoupit do zaměstnání prostě končí. V této oblasti máme před sebou ještě velký kus práce.
Jako ekonomka často upozorňujete na ekonomický rozměr rovnosti. Do jaké míry podle vás ekonomická nezávislost ovlivňuje postavení žen ve společnosti?
Pro stát je obrovská škoda, když žena vystuduje například medicínu – což je jeden z nejdelších a nejnákladnějších programů – a poté stráví roky doma jen proto, že neexistuje infrastruktura, která by jí umožnila návrat. Pokud by se chtěla vrátit do práce, ale nemá místo v jeslích nebo školce, stát přichází o experta. To pro ekonomiku představuje velmi vysoké náklady. K tomu se přidávají již zmíněné nižší platy žen na stejných pozicích a fakt, že v nejvyšším managementu firem je žen stále jen kolem 30 procent. Ty rozdíly jsou zkrátka pořád vidět.
Pozorujete rozdíl v tom, jak muži a ženy přistupují k politickému lídrovství a rozhodování?
Určitý rozdíl tam je. Řekla bych, že ženy častěji hledají kompromis a více vyjednávají. Mají tendenci předkládat návrhy, které jsou přijatelné pro více stran, než bývá zvykem u mužů.
Evropa dnes řeší bezpečnost, konkurenceschopnost i technologickou transformaci. Dostává ženský pohled na tyto otázky v debatách dostatečný prostor?
V Evropském parlamentu rozhodně ano. Nedokážu mluvit za všechny členské státy, ale obecně stále narážíme na společenské stereotypy. Ty tvrdí, že ženy by měly řešit spíše sociální témata, zatímco obrana a technologie patří mužům. V Bruselu to tak ale není. Agendy jsou zde rozděleny rovnoměrně a odbornost se neposuzuje podle pohlaví.
Téma násilí na ženách se na evropské úrovni otevírá opakovaně. Kde vidíte největší propast mezi deklaracemi a realitou?
Bohužel v praxi jednotlivých států. Máme sice směrnice a zákony, ale ne všude se skutečně vymáhají. Stále přežívají předsudky, kdy se vina svaluje na oběť – že měla příliš krátkou sukni nebo byla opilá. Ženy pak mají pochopitelně problém násilí vůbec nahlásit.
V České republice jsme konečně přijali reformu, protože se ukázalo, že tresty za znásilnění byly ve srovnání s majetkovou trestnou činností až absurdně nízké. Pevně věřím, že se u nás situace díky tomu začne postupně zlepšovat.
Jaká opatření by měly evropské instituce přijmout, aby se ženám dařilo lépe skloubit kariéru, rodinu a veřejný život?
Znovu zopakuji, že Evropský parlament je v tomto velmi napřed. Funguje zde školka a harmonogram schůzí je nastaven tak, že matka nemusí volit, jestli bude večer číst dítěti pohádku, nebo hlasovat v sále. Zavedli jsme například i možnost, aby europoslankyně mohly hlasovat na dálku v období po porodu. Hlavní odpovědnost však nyní leží na vládách členských států. Ony musí nastavit podmínky tak, aby rodinný a pracovní život nebyl v konfliktu.
Pokud byste měla pojmenovat jednu věc, která by v příštím desetiletí nejvíce pomohla postavení žen v Evropě, co by to bylo?
Podle mě jsou to „best practices“ a pozitivní vzory – tedy takzvané role models. Z mého pohledu je to jediné, co skutečně funguje. Potřebujeme vzájemnou podporu žen a více těch silných, které budou otevírat dveře dalším generacím.
Děkuji za rozhovor.
–etsk–
