Anatomie lidského těla je zbývající magie na planetě Zemi – ukrytá za vysokými kostnatými ostny. Vstupme společně do kouzelného chrámu éterické duše.
Kostěné brány švů vás vítají v samotném srdci města, ve zlaté knihovně. Mezi gyry a sulky zbrázděné šedé hmoty, mezi regály a poličky, je ukryto vědění a informace, které by svou silou překonaly i ten nejlepší počítač na světě. Procházíte knihovnou a cestou míjíte dvě velké komory naplněné mokem. V samotném srdci knihovny naleznete tiché místo, které vás dokáže rozesmát i ukolébat váš žal, komnatu emocí.
Projdete chodbou a oknem nahlédnete do kanceláře ředitele knihovny, Hypotalama, který rozdává úkoly své neúnavné sekretářce.
Pokračujete dál, možná lehce smáčeni mokem, a po cestě potkáte recepční Sylvii. Ta vás doprovodí ke stromu života a přes úzký most vás vyvede ven z knihovny. Při odchodu si dávejte pozor na dlouhá bílá lana, natažená nad vámi jako struny nebeského nástroje.
Před vámi se vine esovitě zahnutá cesta vedoucí až na konec tunelu. Stěny kolem pulzují jemným světlem a v dálce je slyšet tlumený rytmus, pravidelný jako tikot hodin Božího chrámu. Každý nádech rozechvívá chodby tohoto zvláštního města, každé mrknutí oka rozsvěcuje další okna v jeho tichých ulicích.
Krvavá řeka je oddělena cípatým měsícem na dva břehy, které obtékají město. Jeden vlnivý tok proudí ke stromům líp srdčitých, do tichých zahrad plicních sklípků, kde se krev zbavuje únavy a znovu se nadechuje světla. Druhý mocný proud se rozlévá do všech ulic a zákoutí těla, do kamenných náměstí kostí i do nejjemnějších stezek konečků prstů. Jeden tok se vrací očištěný dechem, druhý odnáší život dál.
A právě tam, mezi dutinami srdce a šelestem plicních větví, nosíte všechny své blízké. Každý smutek, každé nevyslovené slovo i něhu, kterou nedokážete pojmenovat. Tělo si pamatuje vše, co mysl zapomněla.
Tvůj smutek je mým smutkem, tvé slzy
zlatým vodopádem mých. Srdeční tep
v sinusoidách kreslí vlny do mých žil.
Mlčíš a tvůj pohled uniká.
Myšlenkami bloudíš až za hranici
našeho světa.
Vrať se mi.
A v tu chvíli se celé město zachvěje. Chodby se stáčejí do spirál, světla v oknech pohasínají a krvavá řeka se rozvodňuje až k samotným základům chrámu. Padají mosty mezi nervovými vlákny, tiché síně plic se propadají do prázdna a tělo na okamžik zapomene vlastní rytmus.
Plyn se rozpíná ve výstelkách sklípků. Zlaté majáky aorty a krkavic svítí na poplach a vaše tělo je v rozpacích, jen se však nebojte, otevřete oči a nadechněte se.
A až tehdy si uvědomíte, že tělo není pouhý mechanismus z masa, kostí a tekutin. Je to krajina. Živý vesmír ukrytý pod kůží, v němž proudí řeky, rostou stromy a mezi elektrickými záblesky se rodí vzpomínky, sny i strach. Věda mu dává jména, poezie mu navrací tajemství.
V tichu mezi dvěma údery srdce možná na okamžik zaslechnete i vlastní duši.
Éterická duše jsou pohybující se
elektrony v prostoru mezi hrudními
přepážkami.
Záporně nabité částice tělesného pole
propojují cesty krevních buněk, tiše
splétají proudy rudé řeky.
V uzoučkých gangliích vyrůstají
slunečnice, jejichž kořeny nadzvedávají
tvé jemné líce.
