Nový výzkum naznačuje, že vděčnost hraje nepřímou roli při zlepšování našeho zdraví.
Zdá se, že vděčnost má na náš život mnoho pozitivních účinků. Vděční lidé mohou mít lepší spánek, zdravější srdce a méně bolestí.
Co se ale děje v našem těle, když jsme vděční, a co nám může pomoci být zdravější? Několik nedávných studií se to snažilo zjistit.
V první studii (zdroj) bylo 61 zdravých žen ve věku 35 až 50 let náhodně zařazeno buď do šestitýdenní on-line aktivity zaměřené na vděčnost, nebo do aktivity zaměřené na psaní (pro srovnání).
Jednou týdně dostala skupina vděčnosti písemnou výzvu, která je požádala, aby napsala o někom, za koho jsou vděčné (například: „Vzpomeňte si na někoho ve svém životě, u koho máte pocit, že jste mu nikdy plně nebo řádně nepoděkovaly za něco významného nebo důležitého, co pro vás udělal“). Kontrolní skupina psala o neutrálních tématech („Zamyslete se nad nejdelší vzdáleností, kterou jste dnes ušli“).
Před a po šesti týdnech účastníci uvedli, jak moc mají tendenci nabízet podporu nebo přijímat podporu od jiných lidí, a poskytli vzorek krve, který byl použit ke kontrole přítomnosti zánětlivých cytokinů (interleukin 6 a tumor nekrotizující faktor-α). Zánětlivé cytokiny jsou spojovány s chronickými nemocemi stárnutí, jako je cukrovka, ateroskleróza, a dokonce i rakovina.
Po analýze dat vědci zjistili, že ženy zařazené do skupiny s vděčností se skutečně více zapojily do podpůrné péče, což je v souladu s myšlenkou, že vděčnost může lidi inspirovat k tomu, aby „pomáhali druhým“. Nezjistili však žádný významný pokles hladin cytokinů – tedy žádné zlepšení imunitních funkcí. Naomi Eisenbergerovou, ředitelku laboratoře sociální a afektivní neurovědy na UCLA a spoluautorku studie, to trochu překvapilo.
„Čtete všechny zprávy o vděčnosti a předpokládáte, že se dočkáte zázračných blahodárných účinků. My jsme to nezaznamenali,“ prohlásila Eisenbergerová. „Účinky byly ve skutečnosti hůře pozorovatelné, než jsme předpokládali – byly jemnější.“
Aby spolu s kolegy prozkoumala celou věc blíže, sledovala nyní ženy, které se účastnily aktivit vděčnosti a zde skutečně pozorovala účinek: Ženy, které se více zapojily do podpůrné činnosti (aktivně podporovaly ostatní), měly nižší hladinu interleukinu 6, což naznačuje, že podpůrná činnost (a nikoliv pouze vděčnost jako taková) může zlepšovat funkci imunitního systému. Vděčnost by možná mohla ovlivnit zánět, ale pouze v případě, že by vedla k větší podpoře druhých.
„Když lidé cítí vděčnost, jednou z prvních věcí, kterou chtějí udělat, je oplatit ji i druhým,“ říká Eisenbergerová. „Možná to nevede přímo k lepší funkci imunitního systému. Ale vede to k většímu poskytování podpory, a to je zajímavé.“
Prospívá vděčnost našemu mozku?
Tato zjištění pro výzkumníky otevřelo další otázku, zda by mohlo prožívání vděčnosti ovlivnit lidský mozek způsobem, který podporuje lepší zdraví? Aby to zjistili, provedli Eisenbergerová a její kolegové druhou studii (zdroj), v níž zjišťovali, jak vděčnost ovlivňuje mozková centra spojená s poskytováním podpory a reakcí na stres, což je obojí spojeno s lepším zdravím.
U stejných účastnic použili funkční magnetickou rezonanci (fMRI) ke sledování mozkové aktivity, zatímco ženám ukazovali jména lidí, za které cítily vděčnost, a žádali je, aby buď přemýšlely o tom, proč cítí vděčnost k dané osobě, nebo aby popsaly její fyzický vzhled. Občas se na obrazovce objevil obrázek hrozivé tváře, aby účastnice vylekal a vyvolal reakci na hrozbu.
Účastníci, kteří prožívali vděčnost, neměli větší nervovou aktivitu v mozkových centrech péče než kontrolní skupina. Ale ti, kteří uváděli vysokou míru poskytování podpory, měli po soustředění se na vděčnost zdravější reakci na ohrožující představy (snížená aktivita amygdaly). Jinými slovy, u lidí s vysokou mírou podpory se zdálo, že pocit momentální vděčnosti hraje roli při zklidnění jejich stresové reakce – což je možná cesta k lepšímu zdraví.
„Zdá se, že lidé, kteří v průběhu času poskytují více podpory ostatním, jsou méně citliví na ohrožení, jsou-li vděční,“ říká Eisenbergerová.
Toto zjištění odráží předchozí práce, které ukazují, že dobrovolná činnost nebo darování druhým zlepšuje zdraví. Na druhou stranu je to v rozporu s názory některých lidí, že vděčnost je sama o sobě klíčem k lepšímu zdraví, dodává.
„Naše studie přináší zajímavou otázku, co přispívá k lepšímu zdraví: Je to emoce vděčnosti, nebo je to skutečné zapojení do chování, které pomáhá někomu jinému?“ říká Eisenbergerová. „Nevím to jistě, ale možná to souvisí spíše s chováním než s pocity.“
Někteří lidé v jejích studiích uváděli, že mají problémy s pocitem vděčnosti. To by mohlo být překážkou při snaze praktikovat vděčnost, a tím zlepšit jedincovo zdraví, když upřímně nedokáží mít pocit vděčnosti (být vděční).
„Zdá se, že tyto účinky se neprojevily u osob, které měly vyšší výskyt takových věcí, jako je deprese a stres,“ říká Eisenbergerová. „Takže si myslím, že u těchto jedinců se intervence zaměřená na vděčnost může někdy vymstít.“
Ačkoli výzkumnice věří, že je třeba provést ještě mnoho dalších výzkumů, abychom si byli jisti, její práce ukazuje, že účinky vděčnosti na zdraví mohou být mnohem diferencovanější, než naznačoval dosavadní výzkum. Neznamená to, že vděčnost nehraje roli – koneckonců se zdá, že podporuje laskavější a vstřícnější chování. Může však hrát pouze nepřímou roli a zároveň být klíčovým spouštěčem laskavého chování.
Pokud se snažíme pečovat o vlastní zdraví, možná je nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, pomáhat pečovat o druhé. Jednou z cest, jak se přirozeně motivovat k pomoci druhým lidem, by mohly být naše vlastní zážitky vděčnosti. Ale ani to nemusí být nutně jediný způsob. Člověk a jeho život se nedají uzavřít do pozorování povrchových jevů a vědeckých axionů.
Tento článek byl původně zveřejněn na blogu Greater Good.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložil P. M. a upravil M. K.
