Názor
Nezbývá, než z hlediska rozumu žasnout nad naivitou, s níž s povděkem posloucháme vyjádření, že nám stát něco zaplatí nebo nám stát pomůže. A odkud stát tyto peníze čerpá? To existuje nějaká skupina hrdinů, kteří pracují každý den, aby nám vydělali nějaké peníze a potom nám je darovali, nebo tyto peníze pocházející z daní, tedy z práce lidí, kteří ve státě žijí a pracují – tedy od nás?
Takže nám politici vlastně říkají: „Z těch peněz, které jste si vydělali a byli zákonem přinuceni je odevzdat státu, vám něco dáme.“ A my tomu potom zatleskáme…
Nebo nám řeknou, že si „stát“ vypůjčil peníze, kterými nám pomůže v krizi, která vzniká. Ale, kdo ty peníze zaplatí? Kdo je stát? Stát jsme MY. Věřitelé potom přijdou za námi, abychom tu půjčku zaplatili. Takže to zase zaplatíme my a není nad čím jásat. Vytváříme si dluhy, které budeme muset splatit vlastní prací. Možná to prostě nebereme vážně.
Bude za nás dluhy platit stát? Ponese nakonec odpovědnost za škody vzniklé nějakým opatřením stát? Probuďme se – stát jsme my. Není to nějaká imaginární postava velkého kolose, který všechno zvládne sám – za nás.
Nakonec zaklepou u našich dveří, abychom zaplatili účet. Tak jak bychom mohli tyto věci přehlížet, jako by se nás to netýkalo?
Bohužel v současném socialistickém řízení země, kde si lidé zvykli přenášet zodpovědnost na skupinku lidí, které říkáme „stát“, aby za ně rozhodovala, a obávají se přijímat osobní zodpovědnost za své zdraví, stáří a bezpečnost, dostali jsme se do bodu, kdy můžeme rozhodovat o stále menším množství věcí.
Ve skutečnosti se v mnoha aspektech česká společnost ještě nevymanila a nevyvinula z komunismu a socialismu. Tyto ideologie a myšlení jsou ve zdejších lidech stále v mnoha ohledech zakořeněné a uznávané.
Jak z toho ven? Není to snadné, ale musíme chtít přijmout zodpovědnost za současný stav. Vzít zodpovědnost na sebe a nedávat ji na nikoho jiného. Ti, co chtějí svobodu a možnost o sobě rozhodovat, budou muset tato privilegia těžce vybojovat a znovu získat.
Jak se ukazuje, vedení států téměř po celém světě nejsou schopna nechat rozhodnutí o zdraví, životě a smrti na svých občanech. Pod záminkou ochrany jejich zdraví a života omezují jejich základní svobody a vnucují jim svoji verzi „řešení“ bez ohledu na to, zda s tím někdo souhlasí nebo nikoliv.
Napadá mě příměr k vysoce výkonnému počítači, který ve snímku Já, robot převzal kompletní zodpovědnost nad lidmi a rozhodl, že lidé představují sami pro sebe největší nebezpečí. Tak je všechny izoloval v domovech, řídil a kontroloval každý aspekt jejich života. A proč to dělal? Protože je „chtěl chránit“. K tomu byl naprogramovaný.
A právě toto je definice totality – vnucování názorů, způsobu života a řešení – silou, pod hrozbou pokut, zatčení, vězení a podobně. Nedělejme si žádné iluze, dnes už jsme se dostali přímo do tohoto bodu v celé řadě oblastí. Ale dobrá věc je to, že s tím můžeme něco dělat, když budeme chtít.
Řadě lidí to možná takto vyhovuje. Už si na to zvykli. A co s těmi, kterým to nevyhovuje? Mohli bychom vytvořit možnost z tohoto systému odejít. Možnost pro ty, kteří chtějí převzít osobní zodpovědnost za svoje zdraví, finance a život.
