Komentář

Vyhazov Justina Shubowa a dalších tří členů Komise Spojených států pro výtvarné umění (odmítli odstoupit, protože se ničím neprovinili) odhaluje cosi znepokojivého o demokracii v její současné podobě: totiž, jak snadno mohou elity přehlasovat výslovné preference většiny občanů, a to i v nepolitických záležitostech.

Shubow stál u zrodu exekutivního nařízení prezidenta Trumpa, podle něhož by měl být napříště výchozím stylem všech nových federálních budov klasický architektonický styl.

Nařízení bylo architektonickou lobby brzy odsouzeno jako diktátorské, ačkoli o nic takového nešlo. Nenařizovalo se v něm, že mají být postaveny v tomto stylu všechny budovy v Americe, pouze nové federální budovy, což je nepatrná část z celkového počtu: na rozdíl od modernistických architektů v minulosti, kteří chtěli diktovat styl architektury celému světu a do překvapivé a děsivé míry se jim to podařilo, což mělo devastující účinky na krásu měst všude na světě.


V ideálním případě by nebylo nutné, a dokonce ani vhodné, vydávat takovéto exekutivní nařízení: dobrá architektura by měla vznikat spontánně v celé kultuře jako projev obecně rozšířeného estetického cítění.

V takovém světě však bohužel nežijeme: a často se zdá, že lidé s nejmenším estetickým cítěním ze všech jsou právě ti, kteří ho nejvíce potřebují, totiž architekti. Dělají všechno pro to, aby byl svět ošklivější, než byl v okamžiku, kdy na něm začali pracovat.

Na zrušení nařízení prezidenta Trumpa a vyhození Subowa a spol. je zajímavé, že velká většina Američanů by preferovala federální budovy v klasickém stylu spíše než v různých většinou ohyzdných stylech, které upřednostňuje klika architektů.

Klasický styl preferuje větší většina republikánů než demokratů, nicméně i ta většina demokratů, kteří mu dávají přednost, je velmi výrazná. Zde je alespoň nebo konečně téma, na kterém se mohou shodnout stoupenci obou stran.

Je tedy jistě zvláštní, že vláda, která si říká demokratická, se obrací zády k politice, která je v souladu se vkusem a přáním většiny lidí, a odvolává právě ty státní úředníky, kteří by dohlíželi na její provádění.

Vážení čtenáři, naší prací vyplňujeme mezery na českém trhu s informacemi. Sledujeme události v Číně i v USA z nezávislého úhlu. Podporujeme tradiční kulturu a vzestup morálních hodnot. Podpořte naši činnost darem, podpoříte tak naše zpravodajství. Děkuji Vám,

Milan Kajínek, šéfredaktor Epoch Times ČR.

Samozřejmě, je naprostá pravda, že vláda nemůže za všech okolností jednoduše dělat to, co si přeje většina obyvatelstva.

Čas od času si většina obyvatel může přát něco mimořádně hloupého nebo dokonce špatného. Volební diktatuře je třeba se vyhnout, což tvůrci ústavy velmi dobře věděli.

Pokud však někdy existoval případ, kdy by bylo bezpečné řídit se instinkty a přáními lidu, pak je to právě tento.

Abychom pochopili proč, stačí jen bolestné srovnání Lincolnova a Jeffersonova památníku na jedné straně a Eisenhowerova památníku na straně druhé.

Je alarmující si připomenout, že Jeffersonův památník není zdaleka tak starý; jeho slavnostní otevření ještě mohou někteří pamatovat. Jinými slovy, k téměř úplnému zhroucení architektonického vkusu a schopností došlo náhle.

Je to vidět i v Paříži, kde není jediné stavby postavené po druhé světové válce, která by výrazně nenarušovala, nebo dokonce na značnou vzdálenost neničila krásu města.

Pokud jde o londýnské City, mělo by se přejmenovat na Dubaj nad Temží – až na to, že by to nyní byla urážka Dubaje.

Proč by nějaká administrativa měnila oblíbenou politiku, když to není naléhavě nutné?

Prvním důvodem je zřejmě to, že tuto politiku navrhl její nenáviděný a opovrhovaný předchůdce, vůči němuž se chce ve všech věcech, bez ohledu na to, jaké jsou, jevit jako pravý opak.

Druhým, a pravděpodobně důležitějším důvodem je to, že má volební spřízněnost s elitou architektů, která pohrdá názorem většiny coby nevzdělané, špatně informované a nechápavé, což jsou přesně ta obvinění, která se vznášejí proti těm, kdo tuto elitu nevolili.

Skutečnost, že tato nevědomá, špatně informovaná a nechápavá veřejnost nemá problém „pochopit“ Tádž Mahal nebo Notre-Dame, tuto elitu nijak nezaráží: možná si myslí, že za pět set let její vlastní díla konečně ocení osvícenější veřejnost.

Ale jak si ta administrativa může myslet, že jí to projde? Snadno.

Ve skutečnosti je to tak, že když jdou voliči k volbám, hlasují pro celý balík, a ne pro nějakou jednotlivou položku. Je nepravděpodobné, že by otázka architektonického stylu budoucích federálních budov zaujímala v jejich zájmech příliš vysoké místo, a proto si nebudou vybírat, koho budou volit, pouze na tomto základě, jakkoli by možná preferovali klasický styl těchto budov.

Proto je pro administrativu lepší vyhovět silné aktivistické lobby většiny architektů, než se podřídit přáním velké většiny.

V moderních demokraciích dochází k neustálým asymetrickým bojům.

Na jedné straně existují lobbistické skupiny, které jsou cílevědomé a zaměřené na jedinou otázku. Jsou-li jejich cíle zmařeny, jsou schopny a odhodlány způsobit těm, kdo jsou u moci, velké potíže.

Na druhé straně existuje velké množství lidí, jejichž názory se liší od názorů lobbistů, ale pro které je každý z předmětů zájmu lobby jen jednou z mnoha dalších věcí, a to jen zřídka tou nejdůležitější.

Z toho vyplývá, že lobbisté mohou snadno převážit nad přáními většiny, i když jsou tato přání zcela rozumná, ba záslužná. V moderní demokracii tedy neustále vítězí to, co lidé nechtějí.

Jak důležitá je otázka architektury? Podle mého názoru velmi, ale ne všichni s tím souhlasí. Když se rozčílím nad tou či onou obludností (což znamená, že se rozčílím často, když se vydám ven, protože je jich tolik), moje žena mi říká, abych se uklidnil. Co se stalo, stalo se, a nelze to odestát, dodává.

Ale právě o to jde. Je pravda, že některé z těch obludností by se možná daly zbourat, ale ne všechny, takže vlastně odsuzujeme budoucí generace k životu ve zbytečné ošklivosti.

Možná, že když s tím už budou vyrůstat, neuvědomí si to, takže na tom nebude záležet. Možná má tedy moje žena přece jen pravdu: ale přesto, ať se snažím sebevíc, nedokážu si myslet, že by tomu tak bylo.

Theodore Dalrymple je lékař v důchodu. Je redaktorem časopisu City Journal of New York a autorem 30 knih, včetně knihy „Život na dně“. Jeho poslední knihou je „Embargo a jiné příběhy“.

Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí nutně odrážet názory The Epoch Times.

Překlad původního článku: JaS