Rebecca Roacheová, docentka filozofie na Royal Holloway při Londýnské univerzitě, píše: „Přání být biologicky příbuzný se svými dětmi, stejně jako přání sdružovat se pouze v rámci své rasové skupiny, může mít škodlivé účinky.“
Podobně dr. Ezio Di Nucci z Kodaňské univerzity uvádí, že „preferovat děti, s nimiž je člověk biologicky spřízněn, je morálně nelegitimní“ a tendence upřednostňovat vlastní děti je „morální neřestí“. Podle něj je tomu tak proto, že „v kontextu rodičovské lásky jsou biologické ohledy normativně irelevantní“.
Navzdory těmto prohlášením akademiků, kteří si žijí ve svých bublinách, projevují téměř všichni rodiče z celého světa „vášnivé odhodlání … chránit a upřednostňovat vlastní děti“. Znamená to, že všechny rodiny na zeměkouli jsou nakaženy jakýmsi „systémovým rodinným rasismem“? Zdá se, že tento názor sílí, i když je obvykle formulován méně alarmujícím jazykem.
Téměř všeobecné upřednostňování vlastních dětí však není nemocí, poruchou, příznakem nerovnosti ani známkou rasismu. Většina lidí tomu říká jinak – láska. A většina lidí věří, že je to dobrá věc. Ve skutečnosti byla láska matek a otců v průběhu historie měřítkem, podle kterého se poměřovaly všechny ostatní typy lásky.
Je překvapivé, že když jdeme na klavírní recitál, nejvíce toužíme slyšet hrát vlastní dítě? Je šokující, že když jdeme na fotbalový zápas na střední škole, doufáme, že trenér povolá naše dítě z lavičky, aby se snažilo? Ne, to nejsou známky systémového rasismu nebo nerovnosti. Jsou to právě ty věci, které spojují svět dohromady. Jsou to věci, které téměř každému člověku na světě poskytují jeho vlastní „skupinu fanoušků“ a systém podpory.
Milovat každého
Ale proč by na tom mělo záležet? Mělo by záležet na tom, které dítě nebo který rodič ke komu patří? Neměli bychom snad milovat všechny? Neměli bychom snad milovat každého jako sebe sama? Není snad tohle ten velký cíl? Ano. Ale to je vysoký cíl a trvá velmi dlouho, než se to naučíme. Učit se milovat funguje lépe v malých, soudržných skupinách lidí, kteří k sobě patří. Malými skupinami lidí, v nichž se můžeme cvičit v lásce, jsou naše rodiny. Časem, až si uvědomíme, že každý člověk na světě je doslova součástí naší obrovské, vzájemně propojené rodiny, budeme všechny milovat lépe, protože jsme se nejprve naučili milovat některé lidi v našich mikrorodinách.
Když dítě z nějakého důvodu osiří nebo je odděleno od rodičů, spravedlivá společnost se snaží tuto situaci napravit způsobem, který je v nejlepším zájmu dítěte. Adopce – ačkoli je zřídka bezproblémová – často nabízí dítěti úžasnou příležitost žít v rodině, kde se k němu hlásí a kde je milováno, podle vzoru vytvořeného biologickou sounáležitostí a správcovstvím.
Porážka příbuzenství
Od dob Platóna filozofové mnoha směrů tvrdili, že rodiče nejsou ničím výjimečným a že nerodiče mohou vychovávat děti lépe než vlastní krev. V 70. letech 20. století napsala spisovatelka Shulamith Firestoneová: „Matka, která projde devítiměsíčním těhotenstvím, bude mít pravděpodobně pocit, že produkt všech těch bolestí a nepohodlí ,patří‘ jí. … My však chceme toto vlastnické cítění zničit.“
V roce 2017 obhájkyně proti manželství a radikální feministka Merav Michaeliová uvedla, že správcovství otců nad jejich dětmi způsobuje „neustálé zraňování dětí“, a navrhla, aby stát neuznával biologické vztahy, ale naopak podporoval dohody o péči o děti, v nichž „dítě může mít více než dva rodiče; nemusí to být nutně jeho nebo její biologičtí rodiče“.
V roce 2019 feministka Sophie Lewisová uvedla, že musíme „rozmetat představy o dědičném rodičovství““ a usilovat o všeobecnou „porážku příbuzenství“. Rovněž prohlásila, že „kojenci nepatří nikomu, nikdy“, což paušálně popírá platnost rodinných vazeb.
Ti, kdo chtějí zrušit nebo odsoudit pouta matek a otců, protože podporují majetnické sklony nebo rasismus nějakého druhu, se hrubě mýlí. Podceňují sílu rodinné sounáležitosti, nadřazenost obětavé služby a anatomické ustrojení člověka, které obojí vyžaduje.
Dlouhá a namáhavá obětavost, kterou vyžaduje pomoc malému, neschopnému člověku, aby se stal velkým, schopným člověkem, je klíčovou složkou pro pěstování lásky. A milovat to, co vám patří, není hříšné. Je to dobré.
Místo spojení, ne soupeření
Početí a narození nás nevyhnutelně spojuje s tím, co jsme si zvykli nazývat rodinnými vztahy. Kdyby tomu tak nebylo a život by byl nastaven spíše jako v klasickém románu „Pán much“, kde jsou lidé v podstatě „vysazeni“ do komunity, místo aby se narodili do konkrétních rodin v komunitě, neexistovaly by mezi lidmi žádné rozeznatelné vazby. Socialističtí utopisté tomu říkají „rovnost“. To, co přináší, je vražedný chaos. Přináší to soupeření nebo aliance. Začít život z místa neutrality nebo opozice, nikoliv spojení, vede spíše k nepřátelství, animozitě, nenávisti a smrti.
Naštěstí, ať už díky štěstí nebo Božímu záměru, rodinné vztahy zahajují lidé spíše z místa spojení než soupeření.
Fyzické vazby mezi rodiči a dětmi zajišťují, že každý začíná z pozice sounáležitosti a konkrétního umístění, což mu zajišťuje nejlepší možný potenciál pro přežití a prožívání lásky. K nenávisti nebo lhostejnosti může stále dojít, ale vrozená sounáležitost dosažená vytvořením rodiny převáží misky vah ve prospěch lásky.
Je tedy láska k vlastnímu dítěti rasistickou, „morální neřestí“? Inu, kdyby se novopečená matka nestarala o své novorozeně víc než o dítě ve vedlejším pokoji, svět – a děti v něm – by byl světem plným utrpení. Ve skutečnosti tvrdím, že takový svět by nevydržel ani jednu generaci. Rodinná láska není rasismus. Je to samotný základ civilizace.
Tento článek byl původně zveřejněn na serveru MercatorNet.
Kimberly Ellsová je autorkou knihy „The Invincible Family: Why the Global Campaign to Crush Motherhood and Fatherhood Can’t Win“. Působí jako poradkyně pro organizaci Family Watch International, kde se snaží chránit děti před sexualizací, hájit rodičovská práva a prosazovat rodinu jako základní jednotku společnosti. Kimberly je nadšenou badatelkou a spisovatelkou v oblasti rodinných otázek a je autorkou odborných přehledů určených k mezinárodní distribuci. Vystudovala angličtinu na Brigham Young University. Je vdaná a je matkou pěti dětí. Kontaktujte ji na adrese kimberlyells@hotmail.com a na webu InvincibleFamily.com.
