Cesta významné umělkyně od pronásledování ke svobodě
V každém jemném tahu štětce z pera čínské tradiční umělkyně Čang Cchuej-jing (Pchinjin: Zhang Cuiying) ožívají plátna plná soucitu a tolerance a odhalují zázraky pokojného vnitřního světa autorky. Za jemným uměním proslulé čínsko-australské malířky se skrývá celoživotní tvrdá práce a neochvějné odhodlání udržet si svoji víru.
Je až k neuvěření, že uznávaná umělkyně, jako je paní Čangová, která má za sebou samostatné výstavy ve více než 100 městech světa, kdysi čelila ve své vlasti pronásledování, před kterým ji zachránila australská vláda.
Podle umělkyně, která již v dětství vyměnila hračky za malířské štětce, je klasická čínská malba uměním, které „člověku udělují nebesa“. Proto je podle malířky tato disciplína v určitých ohledech mimořádně přísná.
Umění, o kterém hovoříme, je směsicí literatury, poezie, kaligrafie a vyřezávání pečetí. Podle Čang Cchuej-jing je umění především cestou zušlechťování nebo „kultivace“ vlastního nitra. Tato cesta podle umělkyně vede malíře k dosažení „harmonie mezi člověkem a přírodou“.
„Malba je stejná jako umělec (který ji maluje), protože každý tah nese poselství z malířova nitra, a tak jsou na malíře kladeny vysoké morální nároky,“ řekla 59letá Čang Cchuej-jing v rozhovoru s deníkem The Epoch Times. „Je třeba neustále zdokonalovat svůj charakter a morálku, aby náš umělecký styl byl vždy co nejčistší, nejelegantnější, nejjemnější a nejsrozumitelnější.“
Při malování obrazů „se řídím zásadami pravdivosti, soucitu a snášenlivosti. To dodává mým dílům soucit a čistotu“, říká umělkyně.
„Na nedávné výstavě obrazů v Japonsku mi jeden z poslanců parlamentu řekl, že v očích každé postavy, kterou jsem namalovala, se odráží laskavost a soucit.“
Umělkyní od narození
Když se podíváme na její životní cestu, její rodiče mohou potvrdit, že již od útlého věku projevovala silné sklony k malování. Umění ji podle jejích slov přenášelo do světa, kde se cítila klidná a spokojená.
Svou cestu k profesionálnímu umění zahájila v deseti letech pod vedením slavného kaligrafa a malíře Šena C‘-čchenga (Pchinjin: Shen Zicheng). Po získání pevných základů v tradičních způsobech malby měla později možnost učit se od vynikajících umělců, jako jsou Čchien Ťün-tchao, Sie Č‘-liou a Liou Chaj-su (Pchinjin: Qian Juntao, Xie Zhiliu a Liu Haisu).
Tato talentovaná umělkyně proslula svými detailními malbami s motivy zahrnujícími pozemské krajiny, nebeské ráje i tradiční čínskou kulturu. O jejích dílech se píše v novinách a časopisech v Číně i po celém světě. Její výstavy navštěvují známé osobnosti ze všech společenských vrstev.
Návštěvníci a účastníci výstav, kteří se k jejím dílům vyjádřili, označují její díla jako plná „hřejivé a jasné energie, síly a klidu malířčina nitra“.
Jeden z diváků malířku pochválil, že její obrazy inspirují „lidi k tomu, aby chtěli dělat dobré věci“.
Paní Čangová získala několik ocenění na výstavách v Číně, Japonsku, Austrálii a Spojených státech. Je také držitelkou čestných ocenění státu Georgia, města St. Louis v Missouri, Rady státu Kalifornie a Rady města Columbus, zatímco Springfield v Illinois a Cincinnati v Ohiu na její jméno vyhlásily „Den Čang Cchuej-jing“. Proslulou se stala také díky utrpení, kterým musela v Číně projít během násilné převýchovy od vládnoucí komunistické strany.
Hledání naděje a kultivace soucitu
Umělkyně se vdala v roce 1985 a o šest let později se s manželem přestěhovala do Austrálie. V následujících letech se jí vrátila revmatoidní artritida, kterou trpěla v dětství. Postupem času měla potíže i s tím, vzít do ruky štětec a malovat.
„Bylo těžké už jenom chodit a jíst, téměř jsem se vzdala naděje,“ říká Čang Cchuej-jing v rozhovoru s Epoch Times. „Chodila jsem k západním lékařům a také k tradičním čínským lékařům. Podstoupila jsem léčení ultrafialovým zářením, infračervenými paprsky i fyzioterapeutické procedury. Můj stav se však nezlepšoval a naopak se den ode dne zhoršoval. Byla jsem sice ještě mladá, ale už jsem byla upoutaná na lůžko.“
V roce 1997 objevila v australských novinách inzerát o bezplatných meditačních kurzech metody Falun Gongu, starobylé duchovní praxe, která je lékaři uznávaná pro své zdravotní účinky (zdroj) a lidmi, kteří se jí věnují pro její duchovní rozměr a přínosy vnitřního klidu. V současné době se podle stránek jejích příznivců této metodě věnují lidé ve více než 80 zemích světa. (zdroj)
„V inzerátu se psalo, že někteří lidé se po naučení této praxe cítí tak lehce, že chodí bez námahy, jako by létali,“ vzpomíná malířka. „Už jsem byla upoutaná na lůžko a trpěla, tak jsem si řekla, proč to nezkusit, když je to stejně zadarmo – nečekala jsem, že se stane zázrak.“
Její zdravotní stav se po navštěvování cvičebních kurzů dramaticky změnil. „Všechny bolesti v mém těle zmizely. Bylo to, jako bych se stala novým člověkem,“ uvádí Čang Cchuej-jing, jejíž nečekané uzdravení si lékaři neuměli vysvětlit. „Bolest zázračně zmizela.“
Falun Gong, známý také jako Falun Dafa, se skládá z pěti meditačních cvičení a učení o dodržování morálních zásad pravdivosti, soucitu a snášenlivosti, o kterých se umělkyně v rozhovoru několikrát zmiňovala.
Umělkyně prozradila, že zatímco se snažila naladit na morální učení Falun Gongu, cítila, jak se objevuje její soucitné já a vnitřní svět se mění k lepšímu, což ji přiblížilo k vyšším sférám mysli.
„Díky pravidelnému meditačnímu cvičení se s každým dalším zlepšením mé morálky postupně stávala výjimečnou i moje umělecká tvorba, jako by mi pomáhali bohové,“ říká dnes umělkyně při pohledu na dobu, během níž se uzdravila a začala nabírat nový směr. „Má díla se dále zdokonalovala a to mi otevřelo novou cestu. Má výtvarná díla začala být publikována v čínských, anglických, japonských a ruských sbírkách výtvarných děl.“
„Život ve vězení byl horší než smrt“
Mezinárodní profesní úspěch však zakalila nová politika čínského režimu, který si všiml rostoucí popularity Falun Gongu po celé Číně. Z průzkumu, který nechaly vládní úřady vypracovat bylo zjištěno, že se Falun Gongu věnuje 70 až 100 milionů Číňanů.
Metoda Falun Gong, která se po generace předávala z mistra na žáka, byla představena veřejnosti v Číně v roce 1992, raketový nárůst její obliby během pouhých sedmi let znepokojoval tehdejší vůdce komunistické strany a zejména generálního tajemníka Ťiang Ce-mina. Komunistická strana zahájila celostátní pronásledování Falun Gongu 21. července 1999.
Spolu se zákazem metody začala čínská státní média obracet veřejné mínění lidí proti Falun Gongu a jeho příznivcům.
„Když jsem se dozvěděla o represích čínského režimu, cítila jsem se, jako by mi srdce probodli nožem. Zlomilo mi to srdce a po tváři mi tekly slzy,“ svěřuje se s osobními pocity téměř šedesátiletá paní Čangová. Když se objevily zprávy o tom, že jsou příznivci Falun Gongu v Číně masově zatýkáni a mučení v záchytných centrech, vězeních a pracovních táborech, zaslala malířka několik dopisů na čínské velvyslanectví v Sydney. Chtěla tým prý pomoci zastavit porušování lidských práv ve své rodné zemi.
Dopisy nic nezměnily, situace v Číně se zhoršovala a malířka stála před rozhodnutím mlčet, nebo se postavit za praxi, která jí „zachránila život“. Tehdy se mnozí Číňané rozhodli odjet do Pekingu a apelovat na centrální vládu, aby pronásledování Falun Gongu ukončila. Inspirována jejich odvahou i paní Čang Cchuej-jing odletěla do Číny, aby se osobně pokusila apelovat na vládní úřady. Domnívala se, že když řekne úředníkům o svých pozitivních zkušenostech s Falun Gongem, možná přehodnotí svůj postoj.
„Nečekala jsem, že za svůj dobrý skutek budu osm měsíců vězněna, mučena a pomlouvána,“ vzpomíná umělkyně na období, kdy byla po příletu do Číny zatčena a uvězněna. „Prošla jsem si strašlivým mučením, včetně spaní na betonové podlaze poblíž páchnoucího záchodu, bití, nasazování okovů a pout, nucených prací více než 10 hodin denně, sedm dní v týdnu.“
Zatčena byla po Vánocích, 31. prosince 1999, když šla se skupinou návštěvníků hotelu na náměstí Nebeského klidu v Pekingu sledovat vztyčení čínské státní vlajky. Na náměstí potkala muže, kterého znala z cvičebního místa Falun Gongu v australském městě Melbourne. Náhle ji však tři policisté v civilu vtáhli do policejního vozu a krátce nato byla oficiálně zatčena a zbita.
Do rána toho dne bylo podle paní Čangové Úřadem veřejné bezpečnosti zadrženo mnoho dalších příznivců Falun Gongu, kteří šli na náměstí Nebeského klidu. I přes to, že byla v té době již slavná díky své malířské kariéře, stal se z ní „nepřítel státu“ a terč pronásledování, stejně jako z nespočtu dalších pokojných občanů Číny, protože se věnovali Falun Gongu.
I když byla krátce na to propuštěna, neuvěřitelný zážitek ji přivedl k přesvědčení, že čínský režim nejedná v duchu spravedlnosti, a naopak se utvrdila v tom, že morální principy Falun Gongu jsou něco, za co se stojí za to postavit.
V lednu 2000 se navzdory pronásledování zúčastnila cvičení Falun Gongu v parku Rending Lake v Pekingu, během něhož byla krátce zadržena. O měsíc později, 4. února 2000, byla se svým manželem na večeři v jedné pekingské restauraci, když je oba, podle jejích slov „bezdůvodně“, zatkl tucet policistů v civilu z ministerstva národní bezpečnosti. Policisté je odvezli ve dvou autech do pekingského vazebního centra, kde byli oba týden zadržováni spolu s politickými vězni a vězni odsouzenými k trestu smrti.
Během zadržování byla zaměstnanci centra nucena stát v mrazivé zimě na cementové podlaze, odpírali jí spánek a střídavě ji vyslýchali po dobu 24 hodin. Prý se jí snažili přinutit, aby se vzdala australského občanství, na což nepřistoupila a začala držet protestní hladovku. Po týdnu zadržování byla propuštěna a odcestovala do Hongkongu.
Umělkyně zřejmě nabyla dojmu, že komunistická strana překročila veškeré myslitelné hranice spravedlnosti, a když se nepostaví proti zjevně nezákonnému pronásledování, bude budoucnost lidí v její vlasti značně nejistá. Její mysl se nyní silně koncentrovala na odpor proti pronásledování.
V březnu roku 2000 se rozhodla vrátit do Číny, a to přes město Šen-čen. 5. března spolu s několika dalšími příznivci Falun Gongu z Hongkongu odcestovala do Číny, aby protestovala proti perzekuci Falun Gongu. Policie ji však zatknula už na letišti v Šen-čenu, když v její tašce objevili dopis pro čínského premiéra a předsedu komunistické strany, v nichž je žádala o ukončení represí. V tašce nalezli také její knihy o Falun Gongu.
Po zatčení byla přemístěna do městského zadržovacím centra Shangmeilin č. 1 a zde následoval další kolotoč mučících metod v rámci politické „převýchovy“. 16. března 2000 zahájila a přežila protestní hladovku, která trvala více než 50 dní.
V srpnu 2000 ji převezli do věznice Shenzhen č. 3 a na uvítanou ji čekalo brutální mučení. Podle její výpovědi strávila téměř dva měsíce zavřená v cele v budově pro mužské vězně, dokud se do věci nevložil australský konzulát, který apeloval na úřady, aby ji umístili zpět do ženské věznice.
Během pobytu ve vazbě byla údajně spoutávána více než 13-librovými (cca 6 kg) okovy s řetězy na kotnících. Vězeňské stráže se bavily tím, že po ní házeli krabice s obědem, polévali ji studenou vodou a vytrhávaly jí vlasy.
„Po dobu oněch osmi měsíců byl pro mě život ve vězení horší než smrt, nemůžu se ani ohlédnout zpět,“ říká dnes umělkyně v rozhovoru pro deník The Epoch Times. „Věznili mě v temné a vlhké cele, spala jsem na studené betonové podlaze. Nabádali spoluvězně, aby mě bili, přitlačovali mi hlavu k zemi a šlapali mi po ruce, až mi zlámali kosti. Musela jsem spát na studené betonové podlaze s hlavou vedle záchodu a každý den jsem čichala moč a stolici více než tuctu lidí. Nemohla jsem psát dopisy svým příbuzným, nemohla jsem telefonovat a osm měsíců jsem neviděla sluneční světlo.“
Jak dnes s povzdechem vzpomíná, během pobytu ve vězení se strachovala o svou tehdy dvanáctiletou dceru a manžela, kteří byli v Austrálii. Se svými příbuznými v Číně se nesměla setkávat, zatímco australský velvyslanec ji směl navštěvovat pouze jednou měsíčně.
„I když mě chtěli z konzulátu navštěvovat každý týden, nebylo jim to dovoleno,“ vysvětluje malířka. „Při návštěvách také viděli, jak špatně se ke mně policie chová. Překladatel se bál překládat náš rozhovor a úředníci museli tlumočníka pobízet, aby se nebál a pokračoval. „Australští úředníci věděli, že mě pronásledují, a proto si dělali starosti. Chtěli, abych byla osvobozena, ale čínská vláda to odmítala. Opakovaně volali vládě, aby s nimi vyjednávali.“
Po celou dobu osmiměsíčního mučení zůstala paní Čangová neochvějná. Podle jejích slov ji udržela při síle víra ve Falun Gong. „Věřím v pravdivost, soucit a snášenlivost. Proto jsem dokázala vytrvat,“ říká dnes, v zahraničí a na svobodě.
Díky neúnavnému úsilí australské vlády byla počátkem listopadu 2000 propuštěna.
Obklopena téměř desítkou policistů v čekárně na letišti v Šen-čenu se 4. listopadu 2000 rozhodla naposledy ve své vlasti odhalit pronásledování čínského režimu. Sundala si kabát, pod kterým měla oblečené bílé tričko popsané čínskými znaky. Byla na něm napsána báseň, kterou se pokoušeli překvapení kolemjdoucí přečíst, zatímco se ji rozpačití policisté marně pokoušeli zastrašit, aby tričko zakryla kabátem.
Báseň zněla takto: „Jenom proto, že jsem říkala, že Falun Dafa je spravedlivý zákon (Dharma), jsem byla osm měsíců vězněna a čelila jsem těžkostem. Můžete mi useknout hlavu, můžete prolít mou krev, ale můj ušlechtilý duch bude žít dál i ve vězení. Za to, že Čína pronásleduje Falun Gong, se stane věčnou zemí hříchu!“
5. listopadu 2000 se vrátila do Austrálie a znovu se setkala se svou rodinou.
„Úředníci na australském ministerstvu zahraničí se rozplakali, když se dozvěděli o tom, co se mi stalo v čínském vězení,“ vzpomíná malířka, která se vrátila do Austrálie spíše jako mučednice odhodlaná bránit svoji víru.
V Austrálii může svobodně tvořit a otevřeně praktikovat svoji víru, ale jak sama říká, bude ve svém srdci navždy toužit po tom, aby se její čínský národ osvobodil od komunistické nadvlády.
„V Číně nemají lidé žádnou svobodu, nemají žádnou víru, nemohou říkat své názory a nemohou se odvolat, když jsou pronásledováni,“ říká paní Čangová. „Přeji si, aby se čínští občané dozvěděli o tom, jak lidem Falun Gong prospívá. Měli by být schopni vidět špatnost komunistické strany a dokázat spatřit světlo světa,“ přeje si umělkyně, která našla vnitřní klid a každý den tiše medituje.
Na této zprávě se podíleli Jocelyn Neo a Arshdeep Sarao.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložila J. B.
