TÉMA: Zážitky blízké smrti
Stephanie Arnoldová byla matkou dvou malých holčiček, ale když čekala třetí dítě, měla zlou předtuchu. Nebyla to těhotenská nervozita, nebyl to strach z neznámého – byla to předtucha. „Věděla jsem na sto procent, že při porodu svého syna zemřu,“ řekla Arnoldová v rozhovoru pro Today. Řekla to všem – svým přátelům, rodině, lékařům. Na sociálních sítích zveřejnila příspěvky – dopisy na rozloučenou – a už několik měsíců před termínem porodu věděla, že zemře na operačním stole.
„Říkala jsem to každému, kdo chtěl naslouchat“
Odkud se to vzalo? Proč se chová tak morbidně? Přátelé a rodina si o ni dělali starosti, ale lékaři jí příliš nevěřili, protože její obavy považovali za pouhé „nervy“. Ale nešlo jen o to, Stephanie přesně věděla, že na operačním stole zemře, že jí selžou ledviny a že bude dokonce potřebovat hysterektomii (odstranění dělohy). Jako by měla přesnou, ale strašlivou představu o tom, co přijde. Jedním z posledních lidí, kterým to řekla, byla její anestezioložka během poslední lékařské kontroly před porodem.
Stephanii připadalo, že je zcela marné cokoliv říkat; anestezioložka ji seznámila s tím, jak bude vypadat její rekonvalescence, a pak se jí Arnoldová zeptala, co by se stalo ve velmi specifickém případě, kdyby se vše odehrálo podle její vize. „Říkala, že ji to polekalo,“ dodala Stephanie Arnoldová. Ale i když Stephanie Arnoldová zavěsila s pocitem, že jí anestezioložka nepomůže, nakonec to byl právě ten klíčový faktor, který rozhodl o jejím osudu. Anestezioložka nakonec označila její složku a na operační sál zařadila krev navíc a krizový vozík.
To nakonec rozhodlo
Arnoldová nakonec porodila zdravého chlapečka dříve, než měla termín porodu. Začala krvácet a musela být převezena do nemocnice. S osmnáctiměsíční dcerou se loučila přes slzy, protože věděla, že ji vidí naposledy. A nakonec se vše odehrálo přesně podle její předtuchy. Tři vteřiny po narození syna zemřela.
Stephanie Arnoldová byla 37 vteřin v bezvědomí a během té doby viděla zdravotnický personál, který se pustil do akce, viděla, která sestra jí dává umělé dýchání, viděla, co se děje s její dcerou dole na chodbě v jiném pokoji, viděla svou anestezioložku u jejího lůžka a viděla svoji lékařku, která stála vedle ní a stále dokola opakovala: „To přece není možné. To se nemůže stát.“ Krev se jí přestala srážet, dostala infarkt, selhávaly jí ledviny a musela podstoupit hysterektomii přesně tak, jak to viděla ve své předtuše. Lidské tělo má obvykle 20 jednotek krve – ona dostala 60 jednotek.
Kdyby nebyla po ruce další krev a resuscitační vozík, paní Arnoldovou by se už nikdy nepodařilo oživit. Ukázalo se, že prodělala embolii plodovou vodou – kdy se plodová voda dostane do krevního oběhu matky, což je vzácný případ 1 ku 40 000, a že je paní Arnoldová na tuto tekutinu alergická, což způsobilo tuto závažnou situaci. Když se paní Arnoldová probrala z umělého spánku, byla z toho traumatizovaná. Vše, čeho se obávala, se stalo skutečností a nakonec vyhledala terapii, která jí pomohla se s tím vyrovnat.
„Probudila jsem se… a plakala jsem, plakala a plakala“
Během těchto regresních terapií se však paní Arnoldová dozvěděla, že zná spoustu věcí, které by vědět neměla. Když se později ptala své lékařky, zda neřekla: „To se přeci nemůže stát,“ byla její lékařka šokovaná. Odpověděla Arnoldové, že ano, ale jen ve svých myšlenkách. Arnoldová věděla, co má její manžel na sobě, navzdory tomu, že vystupoval z letadla a nebyl nikde poblíž; věděla, co dělá její dcera na konci chodby; co dělají lékaři a sestry během 37 vteřin, kdy byla technicky vzato mrtvá. Nebyla žádná možnost, aby byla při vědomí nebo si něco z toho uvědomovala. Prožila mimotělní zážitek. „Nemám pro to žádné vysvětlení,“ řekl jí jeden z lékařů.
„Musíte se zaměřit na duchovno“
To, co ji utvrdilo v přesvědčení, že prožila duchovní zážitek blízké smrti a mimotělní zkušenost, byl jeden malý chlapec, kterého během těchto vteřin spatřila. Byl to malý chlapec, který se velmi podobal její kamarádce z dětství, a ona předpokládala, že by to mohl být její bratr, který zemřel jako dítě. Až na to, že toho chlapce nikdy nepotkala.
V té době jí ten malý chlapec řekl: „Řekni mé sestře, že mi chybí, jak mi natáčela vlasy.“ Nedávalo jí to smysl, ale během svého zotavování zavolala své kamarádce, aby se jí zeptala, jestli to pro ni něco znamená.
Její kamarádka se rozplakala
Vyprávěla jí: „Dělávala jsem to každý večer, abych ho uspala.“ Už jako dítě měla Stephanie Arnoldová velkou intuici, že to až připomínalo předtuchy, ale postupem času to vymizelo. Měsíce před jejím třetím těhotenstvím však její citlivost vystupňovaly. Později si udělala svůj detailní průzkum. Prošla si mnoho zážitků blízkých smrti a přečetla si, co na tyto teorie říkají jiní odborníci i ti, kteří jsou proti nim, a tím si vytvářela svůj vlastní názor.
Samotní doktoři jí řekli, že za normálních okolností by člověk v její situaci nepřežil, a pokud ano, byla by tam vysoká pravděpodobnost trvalého neurologického poškození, ale Arnoldové se nic z toho nestalo. Poté shrnula svůj výzkum a rozhovory s lékaři, které následovaly, do knihy s názvem „37 vteřin“, kde vypráví svůj příběh.
Stephanie Arnoldová pochopila, že to, co vidí, musí být pravda. Prošla traumatickým zážitkem a měsíce, které tomu předcházely, byly děsivé, ale na druhé straně se cítila požehnaně. „Neuplyne den, abych se necítila požehnaná. Neuplyne den, abych si nevážila života,“ dodala.
Více informací o Stephanii Arnoldové najdete na jejích webových stránkách stephaniearnold.net nebo si na Amazonu přečtěte její knihu „37 Seconds“.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložila J. B.
