Patnáctiletý Jonah Larson, jehož životním snem je stát se jednoho dne chirurgem, je mistrem v háčkování, kterému se věnuje od svých pěti let. Ještě pozoruhodnější je, že Larson svou dovednost využívá k pomoci školákům v Etiopii, kde se narodil a odkud byl jako dítě adoptován.
Jonah žije v La Cross ve Wisconsinu a své nádherné ručně vyráběné výtvory prodává na svých webových stránkách. Díky spolupráci s americkou charitativní organizací Roots Ethiopia se mu podařilo vybrat dostatek peněz na financování knihovny, vědecké laboratoře a nových stolů a toalet ve vesnici, kde se narodil. Kromě toho získal letos 18. dubna cenu Williama R. Simmse za mimořádný přínos mladých lidí ve filantropii.
„Teď se snažíme vytvořit pro ně fotbalový tým a poskytnout jim veškeré doprovodné vybavení, jako jsou branky, dresy a fotbalové míče. A pak je naším dalším krokem oprava a renovace střední školy,“ řekl talentovaný teenager deníku The Epoch Times.
Kaleidoskop snů
Larson objevil háčkování, když mu jeho teta, která ráda šije, dala k nahlédnutí tašku se zbytky pomůcek pro ruční práce. V tašce byl háček na háčkování a modrá a zelená vlna. „Vzal jsem je, šel za mámou a zeptal se: Co to je? Jak se to používá?“ řekl.
Larsonova adoptivní matka Jenn mu vysvětlila něco málo o háčkování a našla jednoduché instruktážní video popisující, jak uháčkovat utěrku. Po hodině byl malý chlapec hrdým tvůrcem modrozelené pruhované utěrky, kterou má rodina dodnes.
O deset let později umí Jonah mistrně vyrobit „vše, co si jen dokážete představit“, od složitých šál přes čepice a svetry až po deky. Mimo to, že Jonah prezentuje své umělecké projekty na sociálních sítích a draží své návrhy pro vlastní firmu Jonah’s Hands LLC, pilně studuje ve škole a má velké sny o budoucnosti.
„Chystám se jít na vysokou školu, potom na medicínu, potom na rezidenturu, a nakonec se stanu chirurgem. Prioritou je studium, a to hned na prvním místě,“ řekl Jonah a dodává, že vzdělání je pro něj i jeho rodiče „hlavní prioritou“.
Vzhledem k tomu, že vysokoškolské vzdělání je finančně nákladné, považuje Jonah svůj koníček, kterým se zabývá, za způsob, jak si vydělat na školné a nastartovat se k dospělosti. Velkou část svého zisku přitom věnuje na charitativní projekty.
„Zdálo se mi to jako oboustranně výhodné a také jako příjemná věc. S maminkou jsme prostě hrdí na to, kam až to všechno došlo,“ dodal.
Od odložení k adopci
O okolnostech Jonahova odložení, když byl ještě malé miminko, se toho moc neví. On a jeho rodina vědí, že místní žena, která šla pro vodu, uslyšela dětský pláč a našla ho na cestě zabaleného v banánovém listu. Zvedla jej a vzala k sobě domů, kde žila se svým manželem a několika dalšími dětmi.
„Nechala by si mě, ale nebyla schopná se o mě postarat a zaopatřit mě, což je v této oblasti časté,“ řekl Jonah. Žena vzala Jonaha do místního sirotčince, odkud byl převezen do dalšího sirotčince a pak ještě do jednoho. Když bylo Jonahovi asi pět nebo šest měsíců, jeho adoptivní matka a otec si ho vzali s sebou domů do Spojených států. Podle Jonaha to byla nesmírně obtížná cesta.
„Bylo to celé strastiplné. Byl jsem často nemocný a nakazil jsem i rodiče. Je tam prostě tolik různých věcí, které tady ve Spojených státech nemáme,“ řekl. „Ale [když] jsem se vrátil do Spojených států, čekala tam na mě moje milující rodina a můj starší bratr, všechny tety a strýcové, neteře a synovci a spousta skvělých zážitků.“
Péče o kulturní dědictví
Jonah vděčí za úspěch svého dobročinného projektu své matce, svému otci a mnoha přátelům, kteří mu pomohli plán uskutečnit.
„Všichni jsme na tom pracovali,“ říká a chválí i pracovníky sirotčince, kteří se ho ujali: „Starali se o nás, jak nejlépe mohli, jen neměli potřebné prostředky, aby zajistili standardy, které máme tady. Ale dělali, co mohli, a všechny děti, které tam měly, milovali.“
Lidé, co vedli sirotčinec, řekli Jonahovým rodičům, aby mu nedovolili zapomenout na své kořeny, na jeho dědictví a na to, odkud pochází. Financováním projektů v této oblasti on, jeho rodina a mnoho dalších po jejich boku tento slib plní.
Jonah se zatím do Etiopie nedostal, ale doufá, že jednoho dne uvidí dokončenou knihovnu a vědeckou laboratoř, kterou vytvořil, a setká se i s tamními lidmi. Do té doby bude pokračovat ve studiu. Rád hraje basketbal a provozuje další sporty, například atletiku a tenis, hlavně v létě s kamarády a svým starším bratrem. Miluje také čtení a psy.
Co se týče háčkování, Jonah se během let zdokonalil natolik, že díky spoustě praxe dokáže dokončit čepici za méně než hodinu a deku zhruba za čtyři a půl hodiny. Působivé je, že místo toho, aby se jen řídil předlohami, navrhuje nyní své vlastní výtvory, přičemž se inspiruje módními trendy, oblečením jiných lidí, „chladnou paletou barev“ a ročními obdobími v přírodě.
Je to velmi kreativní proces, který ho v mnoha ohledech obohacuje. „Byli byste překvapeni, kolikrát se stane, že někdo uvidí nebo dostane jeden z mých návrhů a řekne, víte, měl jsem opravdu těžký den… [ale] to, co jsi uháčkoval, mě udělalo šťastným. To je opravdu super slyšet. Stejně tak i takové věci jako uháčkovat deku a vydražit ji pro zvířecí útulek, protože jeden z našich psů, Bella, je z útulku a všichni ji milujeme.“
Jaké má tipy pro začínající háčkující? „Zaprvé, používejte silnou přízi. Za druhé, vyberte si jednoduchý projekt. A za třetí, zkuste se učit nejen z knihy, učte se také pozorováním někoho jiného,“ radí mladík.
„Když chcete něco zvládnout, vždycky existuje cesta, jak to udělat. Vyžaduje to hodně úsilí, hodně času, ale můžete to udělat. Moje máma vždycky říká, že se nikdy nemám vzdávat a mám být vytrvalý.“
„Mým plánem odjakživa bylo stát se chirurgem, ale určitě stále přemýšlím i o tom, že bych se vedle toho věnoval háčkování,“ podotýká Jonah.
Tady jsou další ukázky jeho řemeslných prací:
Z anglického originálu na The Epoch Times přeložila K.K.
